Papoušci nadivoko v Česku? Kolonie mníšků žila v Posázaví

Možná jste před časem zachytili zprávy o tom, že v Bruselu žijí volně desítky až stovky papoušků, konkrétně alexandrů malých, jejichž populace povážlivě roste a dokonce i hnízdí v různých dutinách na sídle Evropské komise. A že v Amsterodamu je těchto alexandrů malých až na čtyři tisíce, evropská zima jim vůbec nevadí, dokáží si najít potravu a s domácími druhy ptáků si prakticky nijak nekonkurují. Stačilo, aby na začátku několik ptáků ulétlo chovatelům, našli si vhodný prostor a rozmnožili se.

Pokus s odchovem na divoko se poněkud zvrtnul

Málokdo ale ví, že pokus s volně žijícími papoušky má za sebou i Česká republika. Koncem osmdesátých let ulétli jednomu chovateli v Posázaví tři mníšci šedí (Myiopsitta monachus). Ptáci, jejichž původní domovinou je jižní část Jižní Ameriky s velmi proměnlivými teplotami, a kteří bez problémů ustojí sebevětší evropské mrazy (řada našich chovatelů je nechává celoročně ve venkovních voliérách). Úniku mníšků se rozhodl využít Ladislav Žoha, dnešní předseda Klubu přátel exotického ptactva (KPEP) k pokusu o jejich rozmnožení ve volné přírodě. K třem uprchlíkům postupně vypustil v několika vlnách dalších dvacet mníšků.

„Experiment se mi ale vymknul z rukou, mníšci se nezdržovali jen na lokalitě, kde jsem si představoval, že by měli hnízdit,“ popsal Žoha serveru Ararauna.cz. První mníšky vypustil ještě jako student v roce 1986, ale už o čtyři roky později v Posázaví létalo na 87 těchto ptáků. Rozdělili se do několika kolonií a začali doslova rabovat místní zahrady. Mníšek šedý je jediný papoušek, který nehnízdí v dutinách, ale staví si vlastní hnízdo, nebo spíš kolonii hnízd z větviček stromů. Nejraději z vrbového proutí, ale nepohrdne ani větvičkami ovocných stromů.

Z dvaceti vypuštěných ptáků jich najednou bylo 100

„Mníšci začali dělat nálety na zahrádkářské kolonie, a to se místním moc nelíbilo,“ přiznává Žoha. „Popravdě, ono by se to asi nelíbilo nikomu, kdyby měl jeden den čerstvě rozkvetlou zahradu a stromky obsypané pupeny a druhý den z toho všeho zbyly jen pahýly.“ Pro mníšky byly zahradní stromky ideálním a nejpřístupnějším zdrojem stavební hmoty, tento papoušek je navíc znám svojí silnou destruktivitou vůči všemu dřevěnému. Jak místní populace postupně sílila, nestačily už mníškům vrby v údolí Sázavy a stále víc a víc zalétávali do zahrad v okolí.

„Nakonec jsem musel pokus s volným chovem ukončit, bylo to už neúnosné,“ přiznává Žoha. Koncem devadesátých let, kdy se rozhodl všechny volně žijící mníšky postupně pochytat, jich v Posázaví žilo už 100 a faunistická komise České společnosti ornitologické se vážně zabývala otázkou, zda má mníška šedého zařadit mezi volně žijící druhy ptáků u nás. Nakonec návrh zavrhla, ale pokud by mníšci nebyli odchyceni, je velmi pravděpodobné, že by v Posázaví žili dodnes a jejich populace by byla ještě mnohonásobně větší.

Experiment s mníšky šedými v Posázaví v datech

1986 – 3 uniklé ex. + vypuštěny 3 ex. + odchov 6 ex. v přírodě
1987 – 13 ex. (+ vypuštěno dalších 8 ex.)
1989 – 42 ex., z toho 16 párů (+ vypuštěno 8 ex.)
1990 – 87 ex.
1991 – odchytem snížen počet na cca 10 až 20 ex.
1994 – 34 ex. na 5 lokalitách
1997 – 68 ex.
1998 – 79 ex.
1999 – 80 ex.
2000 – populace se drží na 80 až 100 ex.
září 2004 – konec projektu, odchyt 89 ex.

Přirození nepřátelé? Třeba krahujec

Nedá se přitom říct, že by mníšci v naší přírodě neměli žádné nepřátele. Žoha si vzpomíná, že mnohokrát našel zbytky papoušků ulovené dravcem. „Troufali si na ně třeba krahujci,“ říká. Mníšci se ale životu v posázavských lesích dokonale přizpůsobili. Narozdíl od chovu v zajetí, kde se kolonie těchto ptáků ozývají nepříjemným křikem, se ve volné přírodě pohybovali tiše a nenápadně. „Jsou hodně učenliví. Například brzy pochopili, že je sojka dokáže varovat před nebezpečím, a tak si na ni dávali pozor,“ vysvětluje Žoha.

Kolonie mníšků v Posázaví obsadily lokality mezi městy Sázava, Kostelec nad Černými lesy a Jevany. Najít je ale byl docela problém, právě kvůli jejich nenápadnému chování. Nakonec ale Žoha použil „vábničku“: mníška v kleci jako „volavku“, okolo které byly natažené odchytové sítě. „Mníšci jsou hodně zvědaví, jakmile slyší jednice svého druhu, hned se letí podívat, co se tam děje,“ líčí chovatel. Odchyt celé stopadesátihlavé populace se podle Žohy podařil asi na tři pokusy. Nevylučuje však, že někteří ptáci zůstali v přírodě. Mníšky v Posázaví ale už nikdo dlouho nezpozoroval, a problémy s ničením zahrad ustaly, takže k dalšímu rozmnožování papoušků ve volné přírodě patrně nedocházelo.

Někteří z odchycených ptáků však nadále žijí v zajetí. Ponechal si je i sám Žoha. „Stále mám v chovu tři páry mníšků narozených ve volné přírodě Posázaví, takže jednou možná…“ říká s úsměvem.

Pár kakaduů v pražském parku nepřežil zimu

Případ mníšků šedých v Posázaví není jediným tuzemským pokusem o chov papoušků „na divoko“. Sám Žoha zná příklady chovatelů, kteří i v současné době vypouštějí ptáky do volné přírody. Vždy jde ale o hnízdící ptáky, kteří mají ve voliéře budku s mladými, za kterými se vrací. „Chovatel pak musí dobře odhadnout dobu, kdy mladí vylétnou z budky, protože kdyby odlétli z voliéry společně s rodiči, patrně by se už zpátky nevrátili,“ míní Žoha, který takto popisuje například jednoho chovatele agapornisů.

Častější jsou ale spíše nechtěné úniky ptáků, kteří nejsou na život v našich klimatických podmínkách přizpůsobeni a obvykle nepřežijí tužší zimu. To byl i případ páru kakaduů žlutočečelatých, který se objevoval od léta 2008 do ledna 2009 v pražské oboře Hvězda. „Ptáky jsme monitorovali, potom bohužel jeden umrzl a druhý zmizel. Patrně taky nepřežil,“ říká Žoha. „Kdyby to ale byli kakaduové růžoví, kteří jsou mnohem odolnější, byla by jejich šance na přežití ve volné přírodě tak padesát na padesát,“ dodává.

Vypouštění papoušků je protizákonné

Právě australské druhy papoušků a vybraní jihoameričtí a asijští ptáci snesou i větší mrazy, zvláště pokud jde o jedince, které chovatel navyknul na nižší teploty ve voliérách. „Mnoho druhů papoušků si už přivyklo našemu klimatu a dávno o nich neplatí, že vyžadují tropické teploty,“ říká Ladislav Žoha. Některé druhy by tak u nás ve volné přírodě přežily i letošní únorové mrazy a měly by šanci se rozmnožit. Ostatně, pražská ZOO nechává svoje mníšky šedé ve venkovní voliéře bez záletů celoročně a bez úhony přečkali i letošní patnáctistupňové mrazy.

Jakékoli vypouštění nepůvodních druhů zvířat do volné přírody je ale protizákonné a hrozí za něj sankce, takže by se nemuselo vyplatit.