Zdeněk Krňávek 
Po sepsání svých vlastních ročních zkušeností s chovem dvou arů v paneláku jsem požádal dvě chovatelky, které si ode mne braly mláďata araraun, aby se čtenářům serveru Ararauna.cz sdělily svůj vlastní pohled na věc. Ary vlastní nepoměrně kratší dobu než já, ale před jejich pořízením měly zkušenosti s jinými druhy papoušků. Ararauny k nim putovaly ještě v době, kdy je bylo třeba dokrmovat, aby se na své majitele ještě více fixovaly. Gabriela Pospíšilová z Olomouce se necelé dva měsíce stará o dvě tříměsíční ararauny, a stejně je na tom i Michaela Rucká z Ostravy.
Gabriela Pospíšilová – místo vysněného žaka dvě ararauny
Tihle nádherně zbarvení tvorové mi přirostli k srdci už před pěti lety, kdy jsem si k nim našla cestičku v mém bývalém zaměstnání , kde si majitelka firmy pořídila žaka a posléze i papouška kakadu. Bylo fajn, že tam bylo něco exotického, trochu to tam uvolňovalo napětí a já pilně každý den je chodila krmit a povídat si s nimi a přitom si říkala, až si jednou našetřím, taky si takového papouška pořídím.
Původně jsem uvažovala o žakovi, ale když jsem viděla u Zdeňka Krňávka jeho krásné ary tak jsem nemohla odolat, nehledě na to, že mě dost navnadily i jeho volné lety s těmito krasavci a už jen ta představa, že papoušek má šanci mít více volnosti a prostoru a nebude celý den čekat zavřený v kleci, ta mě prostě fascinovala. No a bylo rozhodnuto. Možná bych si vzala hned od začátku pár araraun, byla to hodně lákavá představa, ale protože jsem o jejich chovu nic nevěděla a netušila jsem ještě pořádně do čeho jdu, říkala jsem si, že časem uvidím. A dopadlo to tak, že mám nakonec pár.
Náš první ara byl sameček, dali jsme mu jméno Baddy a byly mu teprve dva a půl měsíce, když jsme si ho pyšně vezli domů.Byla to pro mě najednou obrovská zodpovědnost, protože papoušek byl zcela odkázán jenom na mě tím, že byl ještě ručně dokrmován a stále ještě je, ale myslím, že jsme to zvládli oba a za tu dobu cca necelých 2 měsíců co ho máme, tak vyrostl a trošku „zmužněl“, a hlavně hodně k nám přilnul- stal se členem rodiny.
Pak přišla nečekaná nabídka od Zdeňka, zda si nechceme vytvořit pár a vzít si od něj ještě samičku, která byla stejně stará jako náš Baddy. Ani jsem se dlouho nerozhodovala, protože jsem věděla, že Zdeněk má v jedné věci pravdu,že ve dvou je to lepší a Kira-samička byla moc krásná. A bylo rozhodnuto: po pár týdnech opečovávání jedné malé ararauny jsme si domů přivezli Kiru, takže teď máme doma velmi rušno, ale stojí to za to.
Sameček za těch pár týdnů ke mně hodně přilnul, je to takový mazel a chodívává za mnou jako pejsek, dost rád si hraje a mazlí a jeho nejoblíběnější činnost je koukání z okna,vydrží tam na jednom místě stát i půl hodiny. Tady vlastně zjišťuji, že čím dřív si mládě vezmete, tím více k Vám přilne a lépe se učí. Pravda je, že naše devítiletá dcera na něj trošku žárlí, ale snažím se jí vysvětlit, že když ho krmím tak jsem vlastně jeho máma a když ona byla malá, také nebyla šizena a všechno se točilo okolo ní, ale myslím, že to už pochopila. Sice náš Baddyn se po ní občas ohnal, nechtěl se s ní o mě dělit, ale už je to dobrý.
Spíše jsem očekávala jaká bude reakce ary až se vrátí můj muž z cest, protože když jsme si ho přivezli domů,tak zrovna odjížděl na pět týdnů mimo domov. Bylo srandovní pozorovat reakci Baddyho, když na něho můj muž promluvil, seděl v kleci přikrčený jako k útoku, ani se nehnul a čekal co se bude dít. Ale už si na sebe zvykají, i když vždycky budu asi na prvním místě já.
Kdybych měla charakterizovat jeho povahu,tak ji má velmi klidnou, jen občas, když chce ven z klece a není mu přáno tak v dolní části klece nervózně přešlapává a snaží se nějakou mezerou proklouznout ven, ale řekla bych, že z něho bude vzorně vychovaný papoušek, má k tomu předpoklady, to se za tu dobu už pozná. Sice si jen tak jednou za den pořádně zařve, když se mu něco nelíbí či zavrčí, ale to je běžný projev těchto krásných ptáků, důležité je, že spí v noci, takže je to pohoda.
U něho je zvláštní i to, že jiní papoušci spíše krákají, Baddy komunikuje spíš stylem „hm, hm“ – tak totiž většinou odpovídá nebo reaguje, když mu něco říkám nebo vykládám. Je prostě jiný než ostatní. Samička Kira je divočejší a nenasytnější, ta spíš klasicky kráká, takže ihned poznám, který z nich se ozývá ale je to taky mazel,takže je u nás veselo. Každopádně, i přes tak krátkou zkušenost můžu říct, že chov dvou arů je hezká starost, která mě sice asi přežije, ale určitě stojí za to.
Michaela Rucká – od teraristiky k papouškům
Již několik let se věnuji chovatelství a především teraristice. Naše malá zoo čítá několik desítek chovných párů chameleonů, nějaké želvy, agamy, leguány, gekony, žabky a také drápkaté opičky. Tomu všemu kraluje Rhodézský ridgeback Ronýsek. Chov velkých papoušků mě vždy lákal, ale byla jsem přesvědčená, že papoušek do bytu nepatří a navíc měl manžel obavy z alergie, která se u něj projevila v dětství. Před necelým rokem se náš zvěřinec rozrostl natolik, že jsme neváhali a pronajali si další byt na chov chameleonů pardálích a najednou zde byla možnost si papouška pořídit, aniž by byl manžel vystaven nějakým alergenům.
Koupili jsme si ručně dokrmeného tříměsíčního žaka, kterému ještě plánujeme pořídit nevěstu. Myslela jsem si, že tímto s pořizováním papoušků končíme alespoň do té doby, než budeme mít vlastní dům. Netrvalo dlouho, a já jsem v zářijovém čísle časopisu Papoušci narazila na článek Zdeňka Krňávka „Papoušci na českém nebi“. Téma mě zaujalo natolik, že jsem Zdeňka neváhala kontaktovat a hned o víkendu jsme jeli na návštěvu. Vidět volný let arů na vlastní oči pro mě byl velký zážitek a nejvíc mě překvapilo, že Zdeněk vlastně chová dvě ararauny v bytě a ono to funguje.
Dalším překvapením bylo, že Zdeněk malé ary ručně odchovává v témže bytě a žádné problémy s tím nemá. Ukázal nám dokrmování a vše kolem a já jsem jela domů už s pocitem, že bez ary neprožiji plnohodnotný život. Zbývalo jen přesvědčit manžela a neuplynul ani měsíc a vezli jsme si domů malého samečka ararauny. Protože se u manžela během návštěv u našeho žaka žádná alergie neprojevila, ubytovali jsme Gucciho přímo u nás v bytě vedle voliéry s Kosmany.
Gucciho jsme si přivezli domů jako dva a půl měsíčního, tudíž ho bylo třeba ještě plně dokrmovat. Sice jsme znali striktní názory některých chovatelů na odběr neodstavených mláďat, ale po zvážení všech pro a proti jsme se rozhodli pro mládě, které si sami ručně dokrmíme. Chtěli jsme, aby na nás bylo plně fixované. Teoreticky jsme po studiu literatury, článků na internetu a konzultacích s jinými chovateli byli vybaveni poměrně dobře. A co se týká praxe? Zdeněk nám vše důkladně vysvětlil a ukázal,a jak se říká „každý jednou začínal…“ Důležité je vzít si takové mládě od člověka, který bude s novým majitelem nadále v kontaktu a pomůže řešit případné problémy.
Nejdříve jsme chtěli zůstat u jedné ary a v budoucnu pořídit samičku. To by ale neslo riziko dlouhého seznamování a možných šarvátek, což by bylo v bytě poměrně nepříjemné. Po měsíci byla nečekaně k dispozici stejně stará samička jako je náš Gucci, takže jsme neváhali s pořízením druhé ary Sofinky a nyní dokrmujeme papoušky dva. Manžel od začátku s dokrmováním pomáhá a s papoušky si hraje, proto jsou zvyklí na nás oba stejně. Trochu jsme měli obavy ze soužití dvou araraun a velkého devítiletého psa, který si jako starousedlík hlídá své místo v rodině. Kocoura mých rodičů nemůže vystát a podobná situace je i s naším žakem. S arami překvapivě žádný konflikt nebyl, ale klepu na dřevo, když píšu tyto řádky…
Pes zpočátku překvapeně sledoval dokrmování a nevěřícně koukal, co se mu to vetřelo do revíru. Teď si papoušků příliš nevšímá a když jsou v obýváku na ptačím stromě, radši si jde lehnout na chodbu, aby měl klid. Co se stane, až na něm jeden z papoušků přistane nevím, proto jsme stále ve střehu a samotného ho s arami nikdy nenecháváme. Kvůli sousedům jsme měli velkou obavu z hlasových projevů našich nových papoušků. Naše ary sem tam pořádně zařvou, ale jedná se o jednorázovou záležitost a nikdy nekřičí delší dobu v kuse. Bývá to při hře nebo když je dáváme do klece a odcházíme. Jinak přes den trochu krákají, ale to není nic hrozného. Zatím se nikdo ze sousedů nevyptával, takže doufáme, že při tom i zůstane.
Chov arů v bytě je poměrně náročná záležitost a ve srovnání s chovem ostatních našich zvířat je to něco úplně jiného. Přirovnala bych to spíše k péči o dítě než k péči o zvíře. Pořízení těchto krásných papoušků je závazek na celý život a nedá se udělat jen z rozmaru. Pokud je člověk opravdu zapálený pro věc, budou mu papoušci dělat ohromnou radost a jejich život dostane nový rozměr. Gucci a Sofi se stali plnohodnotnými členy naší rodiny a jsme moc rádi, že je máme.
Obě chovatelky jsou ochotny pomoci čtenářům, kteří uvažují o pořízení arů nebo jiných velkých papoušků, svými zkušenostmi, které postupně nabývají . Gabrielu Pospíšilovou můžete kontaktovat na adrese gabiko2004@volny.cz, Michaelu Ruckou přes web www.zelvyctvercova.com/cs/
