Jan Potůček 
Tak velký „cvrkot“ jako v plzeňské zoologické zahradě jsme dosud při žádné návštěvě chovatele nezažili. Ošetřovatel Milan Hřebík se musí neustále otáčet, však má na starosti na 130 druhů ptáků, včetně mnoha unikátů, na které byste nikde jinde v České republice nenarazili. Ať už jde o kriticky ohrožené kakadu filipínské, růžové holuby nebo v přírodě vyhubené hrdličky sokorské. V inkubátoru čekají dva hladové krky ořešníků kropenatých, vedle v kleci ochmýřené mládě výrečka filipínského a v líhni se už chystá další várka mláďat exotických holubů a dalších ptáků. Najít mezi tím vším krátký čas na rozhovor pro časopis Nová Exota a server Ararauna.cz bylo opravdu těžké.
Jak dlouho pracujete v plzeňské zoologické zahradě?
Čtrnáct let jako ošetřovatel exotických ptáků. Předtím jsem dělal zootechnika. JZD ale zbankrotovalo, tak jsem šel do zoo.
Jak jste se vůbec dostal k ošetřování ptáků? Věnoval jste se jejich chovu soukromně, měl jste s nimi vlastní zkušenosti?
Choval jsem ptáky a přes kamaráda Honzu, který dělal v zahradě zoologa, jsem dostal nabídku, zda bych tam nechtěl jít pracovat. To bylo v roce 2001.
Jako soukromý chovatel jste se věnoval jakým druhům ptáků? Co vás nejvíce zajímalo?
Začal jsem australskými papoušky – andulkami, korelami a neofémami. Potom jsem měl kakariki, alexandry, rosely a prvním mým velkým druhem papouška byla ararauna. Potom přišly arakangy, arové vojenští, kakaduové. Ary chovám dodnes.
Nebylo těžké se z chovu papoušků přeorientovat na drobné exoty, ať už jde o pěvce nebo další hmyzožravce, kteří v plzeňské zoo převažují? Ti jsou mnohem náročnější než papoušci.
Trvalo mi půl roku, než jsem tomu přišel na kloub. Jak se chovají, co žerou… Předtím to pro mě byla španělská vesnice. Nikdy jsem takové ptáky nechoval, s plodozřavými holuby a hmyzožravými ptáky jsem neměl žádné zkušenosti. Považuji je za trochu jiný šálek kávy. Hlavně jsou náročnější. Papouškům dáte krmení jednou za den, hmyzožravé ptáky krmíte dvakrát denně, a když mají mláďata, i třikrát až čtyřikrát. Neustále jim dáváte hmyz, ovoce. Plodožravé holuby, když mají mláďata, také. Musíte se neustále dívat, zda ptákům něco nechybí. Oni si o to většinou sami řeknou. Majny Rotschildovy, když nemají hmyz, sedí u krmítka a přímo vás vyzývají očima: „Dej nám!“ Kystráčci to samé, přiletí k pletivu a už pískají, abych jim dal. Opravdu. Za těch čtrnáct let jsme už tak sehraní, že víme, co chtějí.
Když jste začal pracovat v plzeňské zoo, měla už tolik druhů ptáků jako dnes, nebo přibývaly až později?
Nebylo, postupně to přibývá. Byly tu možná tak dvě třetiny současného stavu.
Čím to, že plzeňská zoo má tolik druhů ptáků, nejvíc ze všech zoologických zahrad u nás?
Díky panu ing. Pešovi, kurátorovi ptáků.
Kolik druhů ptáků máte na starosti?
Zhruba 120 až 130. Máme 100 voliér, a v každé je minimálně jeden druh, někde i dva nebo tři. V jedné voliérce jsou třeba snovači, panenky, křepelky, nahoře astrildi… Přesně ale nemám počet druhů spočítaný.
Kolik lidí se o tak velký počet ptáků stará – tedy kromě vás?
Jsme tři, ale prakticky vlastně dva. Ten třetí je k dispozici na vykrytí, když jeden z nás dvou má volno.
100 voliér je opravdu hodně. Jak vlastně vypadá váš denní program, abyste stihl všechny ptáky nakrmit?
Začínám před šestou hodinou přípravou nektaru a hmyzu, krmením mláďat. Přivezu si krmení, připravím ho, a jedu… Od půl deváté do půl dvanácté jenom krmím. Pak jdu na oběd a po něm se dělá tráva, okusy, čistí se klece, mění se bidla, následuje odpolední krmení a je večer.
Takže nakrmit všechny ptáky trvá tři hodiny. Máte hodně různých druhů ptáků, jak dlouho trvá samotná příprava krmiva?
Tři hodiny krájení a házení do misek. Nesmí vás „zdržet“ veterinář nebo šéf, protože jinak se vše zdrží. Půl hodiny prodlevy znamená, že se vám všechno protáhne, ranní krmení klidně do poledne. Nebo se nějakému ptákovi něco stane, případně dovezou nějakého nového jedince, a vy ho musíte ubytovat. Z tohoto hlediska je každý den v zoo jiný. Když se líhnou mláďata, musíte u toho být a pomáhat jim, kontrolovat vejce, rosit je, ladit vejce. Je to náročné.
Čím krmíte?
Z ovoce jablkem, hruškou, banánem, kiwi, hroznovým vínem a sezónním ovocem – broskvemi, melouny, švestkami. Ale základ jsou jablka, hrušky, hroznové víno a banány.
Krmíte granulemi?
Ne, dává se Beocorel a hmyzožravým se dává Univerzal od Witte Molen.
Všimli jsme si, že ovoce dáváte i napíchané na větvičky u bidel.
Dáváme krájené ovoce bulbulům, špačkům a loriům i na „napichováky“. Vystihnete tím, co má daný pták rád. Loriové mají rádi hrušky, jablka, banán. Bulbulové zase pomeranč a kiwi. Špačkové milují kiwi.
Hodně dáváte i okurky.
Okurky mají rádi astrildi. Vybírají z nich semínka. A také majny si rády pochutnávají na okurkách. To postupem času vystihnete, co ptáci potřebují. Vidíte, co žerou nejradši a to jim pak dáváte.
Čím krmíte, pokud jde o hmyz?
Cvrčky, moučnými červy, zofobasy a sarančaty. A posypávají se vitamíny, případně se na ně před aplikací kápne AD. Zejména u ptáků, kteří mají mláďata, to aplikujeme pravidelně.
Krmíte takto i papoušky?
Papoušci dostávají směsi zrní, okus, prakticky denně čerstvé větve. Borovice, třešně, vrby. To, co roste v okruhu zoo. Třeba květy vrby. Papoušci kakadu a keové milují borovicové silné kmeny, ozobávají z nich kůru a letokruhy.
Hodně dbáte na zelené krmení. Považujete ho za důležité?
Okus mají ptáci na hraní i na zábavu a na vitamíny a zelené krmení je nejpřirozenější na vitamíny. Když kvetou pampelišky, ptačinec-žabinec, hned je ptákům dáme. Jakmile je astrildi nebo neofémy dostanou, okamžitě jsou na zemi a zpracovávají je. Je to nejlepší zdroj vitamínů a minerálů ze všeho, co jim můžeme dát. Snažíme se krmit právě co nejvíc přírodně. Co roste v okolí zoo, posbírám a dám jim to. Samozřejmě to nesmí být jedovaté. Když nevím, zeptám se kurátora ing. Peše, zda to není závadné. Ale většinou jde o záležitosti, kterými krmím své papoušky i doma, takže vím, že to není nebezpečné. Dáváme hodně jeřabiny a aronie, ty máme zamražené, po celou zimu je podáváme papouškům. Na jaře je nastartujeme nejlépe jeřabinami, které mají zdaleka nejvíc vitamínů, rozhodně víc než nějaké jablko, které je skladované půl roku nebo banán, který je utržený zelený. Nejlepší je pro ně to, co u roste u nás, je to zralé a plné vitamínů. Tropické ovoce je sice dobré, ale vitamíny v něm už moc nejsou. Putuje k nám třeba dva tři měsíce. Mango, kiwi bývají často úplně betonové.
Na druhou stranu je známo, že papoušci v přírodě žerou často nezralé ovoce, aby o ně nemuseli soutěžit s dalšími zvířaty.
Ano, zralé ovoce žerou opice a tukani. Papoušci ho žerou nezralé a proto k němu berou jíly, aby v sobě dokázali neutralizovat toxiny z nezralého ovoce.
Co z kolekce ptáků plzeňské zoo považujete za největší unikát?
Nejvzácnější jsou růžoví holubi, sokorské hrdličky, filipínští kakadu, keové, vlhovci monseračtí. To jsou takoví ti endemiti a top ptáci. Sokorská hrdlička je něco jako ara škraboškový, v zajetí jich žije okolo stovky. U nás v zoo máme těchto hrdliček odchovaných osm. Na celé světě je jich asi 130 nebo 140. Množíme je docela dobře pod hrdličkami, přirozeným způsobem jsme je odchovali dvakrát. Existuje tu ovšem problém, že mláďatům se často lámou nožky. Potřebují UV záření a hodně dotovat vitamíny a minerály. Jinak mají křehké nožičky a pak jim praskají kosti. Na hnízdě jsou mláďata dobrá, ale jakmile vyletí, hned mají zlomenou nohu. To je opravdu problém. A to do nich cpeme vitamíny horem dolem, a stejně to k ničemu nevede. UV lampu mají nad sebou… Je to pouštní pták, takže potřebuje opravdu hodně slunce.
A půjdou někdy na skutečné slunce?
Půjdou. Plánuje se pro ně expozice, ale všechno je o penězích. Keové mají jít také ven, jenže jejich expozice bude finančně náročná, a tak hledáme sponzory. Měli by tam být umístěni keové a kiwi. Chceme, aby prostředí bylo hezké, ale zároveň musí být voliéra pevná, protože keové by ji jinak rozebrali. Musí mít pevný podklad, aby se tam nepodhrabaly lasičky ani jiná škodná. Řádí nám tu hodně lišky, louky před zoo jsou jich plné. Každoročně nám zmizí spousty kachen, odnesou si je právě lišky. Přitom jsou všude ohradníky. Liška je ale dokáže odnést i přes něj. Hlad dělá divy. Když je sníh a mají mladé, vůbec nic neřeší a dojdou si sem nachytat kořist. Loni jsme tu zastřelili osm lišek. Jinak to nejde, vždyť tu máme hodně vzácných druhů ptáků.
Jak se vám daří s holuby růžovými?
Daří, loni jsme odchovali tři mláďata.
A zůstávají nějací holubi růžoví ještě na Mauriciu?
Ano. Na celém světě má být posledních 700 kusů, v zajetí i v přírodě. My jsme jich už odchovali celkem přes 30. Mláďata líhneme pod hrdličkami, které je pak krmí čtrnáct dní, potom nastupuji já a krmím je máčeným zrním, ovocem, listy – to všechno třikrát denně. Také se jim musí dávat vitamíny, minerály, protože se jim velice často rozjíždějí nohy. Takže se jim dotuje selen, dostávají Nutrimix, AD, aby měli pevnou kostru. Jakmile tyto složky nedostanou, je problém. My ale nevíme, co žerou na Mauriciu, jaké tam mají minerály, čím se vlastmě živí. První dvě mláďata, která jsme odchovali, jsme museli nechat utratit, protože byla vyloženě nepoužitelná k chovu. Měla úplně rozjeté nožičky.
Viděli jsme u vás v zázemí kakaduy filipínské. V jedné kleci máte odděleny dvě samice a v jiné jednoho samce. Kdy je plánujete spárovat?
Příští týden se bude párovat jeden pár ve venkovní voliéře (rozhovor vznikal letos v dubnu, první pár kakaduů filipínských je už ve veřejné expozici plzeňské zoo, pozn. red.). Zatím bude samec oddělený od samice, uvidím, zkusím to, ale bojím se.
Kakaduové filipínští jsou známí tím, že samci jsou velmi agresivní vůči samicím, nejčastěji u nich dochází ke smrtelným napadením.
Ano, kakadu filipínský je nejagresivnější kakadu. Potřebuje alespoň deset metrů dlouhou voliéru, aby vůbec byl schopen se spárovat se samicí. Musí se v ní udělat schovávačky, duté kmeny, stěny a pokud možno budky se dvěma výlety, aby samice mohla utéct. Jakmile ji samec dožene v budce, zabije ji. To je problém, proto se bojím zkusit jejich spárování. Tento pták má značnou chovatelskou hodnotu.
Samec, kterého máte v sousední voliéře u samic, je hodně ochočený. Nebude to potom při párování problém?
Údajně už odchoval mláďata, takže snad ne. A mláďata měla být v pořádku. Snažím se mu poskytnout maximum, dostává okus, trouch. Osvědčilo se mi kakaduům a keům dávat odřezky z kmenů borovice. Úplně je milují. Hodím jim je do voliéry a oni je celé oberou. Rozeberou kůru, všechno, vykusují letokruhy. Je to bezvadná hračka pro kakaduy, pro ary, ti to také milují. Vozím jim je z lesa – nebo i lesní hrabanku.
A to pro ni slétnou na zem?
Ano, když kakaduové dostanou hromadu hrabanky, úplně ji celou rozhrabou. Je v ní spousta minerálů, takže jim také pomáhá. Hodně ji milují. O nestorech kea nemluvě, těm když dáte kopec mechu, ztrouchnivělé klacky a hrabanku, je to pro ně stoprocentně nejlepší hračka. Mají práci na dva dny. Keové potřebují práci, práci a práci.
Z velkých papoušků máte v zoologické zahradě ary vojenské. Daří se vám je odchovávat?
Ary vojenské jsme loni odchovali, jedno mládě přirozeně. Rok předtím jsme odchovali jedno uměle. Protože byli rušení, byla návštěvní sezóna. Podařilo se nám také odchovat neofémy, kakariky, ale to je celkem normální.
A ty máte všechny v čistých přírodních formách?
Ano, a prakticky všechny jsme odchovali: neofémy modrohlavé, modrokřídlé, tyrkysové, bourky.
Máte hodně drobných exotů. Co považujete za opravdovou raritu?
Chováme několik druhů méně známých panenek, např. panenky černohrdlé, dále astrildy rudobrvé, několik druhů amad, atd. Já se velmi trápím s chovem běžných amad červenohlavých. Moc se nám je nedaří odchovávat. U nás je pro ně asi příliš sucho, vajíčka většinou zaschnou. Jsou to ptáci z tropického deštného pralesa. Kolega Luboš Palkovič je chová v tropickém skleníku a tam se mu s nimi daří skvěle.
Viděli jsme u vás i přírodní formy kanárů a andulek. Odkud jsou?
Kanáři jsou dovezeni od pana Oliviera z Monaka, jsou čistí a už třetí rok se bez problémů množí. Je to vlastně zvonohlík kanárský. Andulky k nám přišly ze Zoo Kolín nad Rýnem před třemi lety. Množí se dobře, loni a předloni jsme měli 26 mláďat. Mají ale dvě, maximálně tři mláďata na snůšku. Víc ne. Množí se bez problémů.
A kam jdou jejich mláďata? Do jiných zoo, nebo k soukromým chovatelům?
Zatím ještě nikam, jenom do Zoo Praha.
Máte i docela dost loriů. Které z nich považujete za nejzajímavější?
Lori vlnkované jsme zatím nerozmnožili. Jako jediný druh se nám zatím daří odchovávat lori mnohobarvé baliské, ti měli dvakrát po sobě dvě mláďata. Ostatní loriové jsou ještě mladí, krátce spárovaní. Loriové žlutoskvrnní měli loni čistá vajíčka. Lori červenolící jsme letos teprve dopárovali. Loriové mnohobarví sumbawští přišli vlastně až letos, jsou to mladí ptáci. Loriové vlnkovaní jsou také mladí, nedávno jsme je spárovali. Uvidíme, co příští rok.
Máte i agapornise šedohlavé.
Ti pravidelně odchovávají, letos měli tři samečky.
Proslavili jste se prvoodchovem agapornisů oranžovohlavých.
Ano, bohužel ale samice uhynula a dva samci jsou v deponaci v Německu u jednoho chovatele, který si sehnal samice a snad od nich odchovává. Doufejme…
Když jsme u afrických papoušků, jak se vám daří s vazy? Máte jak vazy velké, tak vazy malé.
Máme oba druhy, vazové velcí měli loni neoplozená vejce, vazové malí zatím neměli nic, ale snad letos začnou.
U vazů malých máte ve voliéře tři ptáky, to jsou dva samci a jedna samice?
Ano, snad takto odchovají. Jsou to hendikepovaní ptáci, které jsme získali od jedné importérské firmy. Mysleli jsme, že půjdou do expozice Madagaskaru, která je už hotová, ale v ní jsou teď lemuři, takže tam už není místo. Snad ale někdy půjdou ven.
Máte v plánu pořizovat nějaké další zajímavé druhy ptáků?
Nevím, kurátor ing. Peš chtěl pořizovat nějaké vzácné alexandry a lorie, ale přesně netuším. To je všechno hudba budoucnosti. Ono ale vlastně už není kam ty ptáky dávat. Kapacitně jsme vyčerpaní.
Vedle práce v zoologické zahradě máte i svůj vlastní soukromý chov papoušků. Jak to vlastně všechno stíháte?
No, jdu z práce do práce. Děti už jsou velké, takže mi pomáhají. Syn už myje misky, dcera společně s ženou nanosí klacky na okusy. Já pak už jenom přijdu, připravím krmení, rozhodím okusy a je to hotové. Prostě si musíme pomáhat.
Doma jedete taky ten systém, že větve nosíte pravidelně?
Co nejvíc. Kakadu a arové prostě potřebují práci, práci, práci. Mám kamaráda lesníka, a ten mi vždycky, když se kácí, dá avízo, že mám na hromadě připravené klacky. Hlavně borovice, smrky nejsou moc dobré. V zimě to vydrží čtrnáct dní nebo měsíc, v létě to je horší, opadá z nich jehličí. Ptáci je ale zpracují rychle. Takoví kakaduové bílí jsou opravdoví „dřevorubci“. Nebo šalomounský kakadu, to je největší dřevorubec. Dostane nové bidlo a během dvou dnů ho dokáže úplně sešrotovat. Ale ten pták to potřebuje. Když mu nedáte okus, není to dobře. Když ano, odvděčí se. Nejlepší vděk je, když vidíte ptáky spokojené.
To je vidět na nestorech kea u vás v plzeňské zoo.
Ano, když mají práci. Stačí jim pár klacků, okus, do toho jim zapíchám různé větvičky a mají zábavu na celý den. A když jim k tomu dáme papírové krabičky s oříšky, je to největší zábava, jakou jim můžete dát. Krabici roztrhají na malé proužky. A jak to od sebe tahají, dělá to takový trhavý zvuk, který úplně milují. Keové svojí inteligencí předčí úplně všechno. Je to nejlepší papoušek. Zasluhují velkou péči. Když jim ji člověk dá, odmění se za ni. Co jim příroda ubrala na kráse, dala jim na inteligenci.
Zase na druhou stranu, když kea roztáhne křídla, určitě není ošklivý.
Ano, když roztáhne křídla, je to nádhera. Bohužel, u nás v zázemí moc létat nemůžou, ale to se časem poddá, až půjdou do venkovní voliéry. Ale mohu to posuzovat i podle mláďat, které u sebe doma dokrmuji pro Lubomíra Palkoviče. Kdybyste viděli, co dělají! Nejstarší mládě běhá po kuchyni, tahá se za ocas, manželku tahá za kalhoty a pak po nich vyleze nahoru a chce si s ní hrát. Prostě to je nejlepší papoušek, tohle nedělají ani arové. Jsou to úžasně hraví papoušci. Naše děti mají doma stavebnice, ze kterých se staví různá autíčka a kea si ho vezme a sám si s ním jezdí po zemi. To člověk nepochopí. Všechno si fotím. Přitom jsme ho to neučili, na všechno přijde sám. Když je manželka v kuchyni a utírá něco utěrkou, přiběhne, vyškubne jí ji a utíká s ní pryč. Pro nás to je lepší zábava než televize. Manželka to naštěstí toleruje.
Jsou malí keové na něco náchylní?
Na krmení nejsou vůbec náchylní, jsou všežraví. Berou obyčejnou směs pro papoušky, velké kusy ovoce a zeleniny, občas jim dávám kus vařeného hovězího srdce. Dvakrát týdně prorostlé maso. Občas vařené vajíčko. A hlavně potřebují zábavu, zábavu a zábavu.
Dokrmujete je Nutribirdem?
Ano. Neustále je vážím, zda přibývají na váze. Jakmile dosáhnou 950 gramů, už stoupat nebude. To už je váha dospělého ptáka. Ale pokud stále chtějí žrát, nemám srdce je nenakrmit. Když žebrají, dám jim. Mají rádi banány, pomeranče, všechno možné. Nebudu je ale odstavovat na třech měsících, když stále ještě nejsou samostatní, rodiče v přírodě by to taky neudělali. S ing. Pešem i lidmi z liberecké zoo se shodujeme na tom, že doba odstavu je u nestorů kea ve věku pěti měsíců.
Doma dokrmujete key a mluvil jste o chovu arů. Bydlíte v rodinném domě, nebo v bytě?
V domě se zahradou, což je jasná deviza, protože jinak by se papoušci nedali chovat. Máme to s ženou rozdělené. Manželka pro mě přijede v půl šesté na konečnou tramvaje, v šest hodin doma nakrmím nestory kea, rychle se převleču, najím a jdu nakrmit papoušky u sebe doma, abych s tím byl do osmi nebo půl deváté hotový. A pak zase krmím mláďata keů – v půl deváté nebo v devět. A pak je ještě krmím o půlnoci, potom ve čtyři hodiny ráno a v půl páté odcházím do práce.
Takže míváte tak čtyři hodiny spánku denně?
Čtyři hodiny, ano.
To se dá vydržet?
Ano, dá, ale je to už na hraně. Spím v autobusu. Většinou mně na správné zastávce probudí kolegové ze zoo. V práci se už probudím, bývám tam tak v půl šesté, převleču se a v 5:40 už jsem mezi ptáky v zázemí a připravuji hmyz a nektary. Po šesté hodině začínám krmit. Nejdřív mláďata ořešníků a sovy, další mláďata, kontroluji líhně a pak už to jede.
Máte vůbec nějakou dovolenou?
Dovolenou jsem si vybíral horko těžko loni v prosinci.
To hrozné. Jste vůbec zastupitelný? Říkal jste, že jste na to celkem tři.
Ano, je tu ještě jedna kolegyně – ošetřovatelka, kterou jsem to naučil a dělá s námi. Ale všichni jsme nahraditelní. Nenahraditelných lidí jsou plné hřbitovy. Kolegové ale dělají jenom to základní. Výbavu klecí a další věci dělám jenom já. Včetně hnízdění. Kolegové nakrmí, ale ty další chovatelské věci už ne.
Které ptáky považujete z hlediska chovatelské technologie za nejkomplikovanější ? Co je nejnáročnější udržet a odchovat?
Vlhovci monseračtí jsou dost nároční, tam je problém, aby vůbec zahnízdili. U růžových holubů je problém, aby zasedli. Jsou vůči sobě agresivní. Sokorští holubi jsou také agresivní. Tam musíte vystihnout, kdy samec začne honit samici. Musíte jim poskytnout úkryty, aby se samice mohla schovat. Je to stejné jako u kakaduů, samec ji dokáže zabít. Najednou se to ale otočí a samice honí samce. Pořád je musíte sledovat. Holubi růžoví se k sobě chovají jako miláčci, ale stačí, abych došel ven na trávu, vrátil se za půl hodiny a samice má rozbitou hlavu. Pak ji musíme zašívat. Agresivita holubů je tedy všeobecný problém.
V čem spočívá problém u vlhovců monserackých?
U nich je komplikované vůbec docílit toho, aby si postavili hnízdo. Musíte jim zkoušet nabízet různé trávy a kombinovat je, aby si vybrali ty správné listy a vlákna. Když si jich samice několik vybere, je vyhráno, a pak už zasedne. Chce to trpělivost. Je to o tom ty ptáky pořád pozorovat a spolupracovat s nimi. Oni vám řeknou, co chtějí. Nabízíme jim třeba různé provázky a další materiály. Zkoušíme různé trávy, takové ty stařiny, které mají rádi třeba astrildi nebo panenky. Rádi mají i peří. Když žena vaří kuře nebo slepici, peří vždycky oberu a dám ho ptákům. Nebo chlupy od boloňských psíků, když je žena stříhá. Hrozně rády je používají majny Rotschildovy. Je to přírodní materiál, není to provázek, takže se do něj nezamotá nožička. Perfektně se na tom vyvádí mláďata, je to pro ně taková peřinka.
Máte hrozně moc odchovů, co s nimi potom děláte? Jdou do jiných zoo, nebo i k soukromým chovatelům?
O tom rozhoduje kurátor pan Peš. Něco jde soukromníkům, ale spíš měníme se zoologickými zahradami – Prahou, Lešnou, Ostravou. To jsou podle jeho názoru naše TOP zahrady. A pak samozřejmě se zahradami z Německa a Holandska.
Jak spolupracujete se soukromými chovateli? Některé zoologické zahrady se spolupráci s nimi programově vyhýbají.
Jsou soukromníci, s nimiž je dobrá spolupráce a soukromníci, s nimiž jenom měníme ptáky a pak soukromníci, s nimiž žádná spolupráce není.
V plzeňské zoo chováte hodně podobné nebo stejné druhy, které má Čestmír Drozdek, jeden z největších a nejúspěšnějších chovatelů exotů u nás. S ním spolupracujete?
Pan Drozdek má úžasný chov zoborožců. Je to můj velký kamarád, navzájem si vyměňujeme chovatelské zkušenosti. Konzultujeme, voláme si. Chovatelství je podle mě o předávání si informací a pomoci. Co vím, to řeknu, protože vím, že to někomu pomůže. Existuje ale spousta chovatelů, kterých se na něco zeptáte a oni vám to neřeknou. To je špatně. Snaží se udržet vlastní know-how, ale já se o to nepokouším. Když se mi něco povede, proč bych se o to nepodělil s ostatními? Když můžu pomoci, proč bych to neudělal? Když něco vím, proč bych to neřekl? Když potom někdo něco odchová, budu z toho mít radost i já. Někdo to tak ale nebere, řekne jenom obecně, že krmí hmyzem, ale čím konkrétně a jak často, si už nechá pro sebe. To se týká i ovoce. U loriů je třeba zajímavé, že když mají mláďata, mají rádi hrušky a papáju. A když nemají mladé, nežerou je. V době odchovu papáju úplně vyžerou, ale jinak si jí absolutně nevšimnou. Amazónci černotemenní zase milovali všechno červené: červenou řepu, mrkev, papáju. Ale jenom v době hnízdění, jakmile přestali hnízdit, přestalo je to zajímat. Člověk to musí odkoukat, vyzkoušet.
Vedete si o tom všem nějaké záznamy, nebo si to pamatujete?
Hodně si toho pamatuji, ale mám sešit, kam si zapisuji různé poznámky. Hlavně údaje o váze mláďat. Musím vědět, jak na tom jsou. Vážím jednou nebo dvakrát týdně, ale když jde o bezproblémový pár, nedělám to. Ptáky zbytečně nestresuji. Musím vidět, že jim ubývá hmyz a že krmí. U umělých odchovů každý den přijdu a všechna mláďata zvážím. Nalačno. To samé s nestory kea u nás doma, manželka je každý den v osm hodin ráno před krmením váží a kontroluje, jak přibývají. Když váha přibývá, je to v pořádku. Když se nemění, je to problém a když klesá, je to taky problém. Je to takový prvotní znak, že se něco děje.
Co je takový váš nejvzácnější odchov v Zoo Plzeň?
Všechny odchovy jsou více méně raritní. Třeba ořešníky, které jste viděli v odchovně, krmím každých dvacet minut až půl hodiny. Jde o ořešníka kropenatého. Měli jsme tři mláďata, ale jedno uhynulo. U nich je opravdu důležitá hygiena, musí mít čisto a pravidelný přísun potravy. U ořešníků krmí oba rodiče, střídají se opravdu po půl hodině. Jsou to hodně hladové zobáky. Střídáme u nich hmyz, myšata, cvrčky, červy. Všechno ještě namáčím do Harrisona. Plus Nutrimix a AD.
Viděli jsme, jak ořešníky krmíte malými jednodenními živými myšaty, které jste do něčeho máčel. To byl ten Harrison?
Ano. To je dokrmovací směs kvůli výživě. Sám nevím, co všechno ti ptáci žerou v přírodě, takže se jim toho snažíme poskytnout co nejvíc. Občas zabiju saranče, namočím ho do Harrisona a dám jim ho. Aby měli co největší škálu potravy.
Říkal jste, že u sebe doma dokrmujete malé nestory kea. Vypozoroval jste u nich něco, co není obvyklé u jiných papoušků?
Ano, třeba když naše nejmladší dcera pláče, nechce jíst a manželka má krmit malého nestora, tak ten nejstarší taky nechce nakrmit a vydává zvuky podobné pláči. Ale dělá to jenom v případě, že ho má krmit manželka. Když ho krmím já, jde to bez problémů. Také je zajímavé, jak spolu mláďata komunikují. Největší kea běhá po pokoji, a když jeho mladší sourozence vyndám z inkubátoru a krmím je, povídají si spolu. Velký kea k nim přijde a zobáčkem je kontroluje a povídá si s nimi. Vydávají takové podobné zvuky. Je úžasné, jak spolu ti ptáci komunikují. Takže se těším, až budou všichni velcí pohromadě běhat po bytě.
To budete mít co dělat, aby vám nezdemolovali dům.
No, oni půjdou do voliéry, to by bylo nezvladatelné. To by nešlo, manželka by mě vystěhovala. V tomto ohledu jsem rozumný. Naše malá Julka je z keů ale nadšená. Budeme je dokrmovat až do věku půl roku a pak máme slíbené, že si dvě mláďata budeme moci nechat.
Dcera vám pomáhá s krmením?
Julinka je asi ze všech našich dětí nejnadšenější chovatelka. Pravidelně se mnou chodí krmit a už to má odpozorované, takže u páru, který má mláďata, mě upozorní, že jim mám dát víc. A tam, kde je samotný papoušek, mi řekne: „Tomu dej, tati, málo, ten je sám.“
Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz
