Jan Potůček 
Patří mezi nejúspěšnější chovatele výstavních andulek u nás a ve svém oboru je tak dobrý, že se stal i mezinárodním posuzovatelem na evropských a světových šampionátech. Jiří Řejha v rozhovoru pro časopis Nová Exota a server Ararauna.cz popisuje, jak se liší posuzovatelství v České republice a na evropské úrovni, jaké typy výstavních andulek jsou dnes „in“ a co to obnáší stát se mezinárodním posuzovatelem. Sešli jsme se koncem října poněkud netypicky na stánku s výstavními andulkami a dětským koutkem, který připravil společně s kolegou Vladimírem Čechem na výstavě Exotika 2015 v Lysé nad Labem.
Jak se z chovatele výstavních andulek stane posuzovatel na evropských šampionátech? Zavolali vám sami organizátoři, nebo jste jim poslal e-mail, že byste měl zájem?
Vždy je to o určitých kontaktech, komunikaci a letité spolupráci. Známe se s organizátory, na evropské šampionáty pravidelně jezdíme a vystavujeme na nich. S pořadateli se tedy známe a nějaká spolupráce tam byla už v minulosti, takže mě pozvali na školení posuzovatelů, které se koná pravidelně každý rok v Německu. Sjíždí se na něj lidé z celé Evropy, z Maďarska, Belgie, Holandska, Francie, Švýcarska, Rakouska, včetně několika žen. Už toto školení dá člověku hrozně moc, protože tam přivezou i živé exponáty a na nich si ukazujeme, jak se má co posuzovat. Nejdřív si ptáky obodujeme v určitých skupinách a pak se to pouští na plátno a diskutuje se. Takže jde o kvalitní akci s bezvadným obsahem.
Kdo vás školí? Přímo Joe Mannes nebo nějací posuzovatelé?
Většinou je mezi školiteli jeden dlouhodobý posuzovatel, který má praktické zkušenosti.
Takže jsou to praktici, nejenom teoretici?
Ano. Každé školení je specializované na nějakou sortu. Naposledy jsem absolvoval školení o australských strakách, jindy tam byli opalíni, takže pokaždé jde o jinou kategorii. Také jsme tam probírali barevné andulky, ale ty mi zrovna moc neimponovaly.
Jaký je názor chovatelů postavových, respektive výstavních andulek na ty barevné?
Je to určitý trend, který se sem dostal z Itálie. Mně moc neimponuje, když vidím obyčejnou barevnou andulku ve výstavní kleci, kam patří výstavní andulka – a těmi se zabývám přes třicet let – prostě pořád tam chci vidět tu výstavní andulku. Barevné andulky se mi taky líbí, ale musejí být v nějaké voliéře jako dekorace, ne v bodovacích klecích. Poprvé jsem je posuzoval na Exotě Olomouc 2014 a měl jsem z nich mnohem větší strach než z normálních výstavních andulek, ale zvládl jsem to.
Barevná andulka je vlastně jako přírodní, jenom má jiné barvy.
Ano, a je taková živá, v kleci neposedí, je temperamentní, živá, takže člověk se s tím musí nějak popasovat, ale nakonec jsem to zvládl. Tedy myslím, žádné výhrady jsem nezaznamenal.
Pojďme zpátky ke školení evropských posuzovatelů. Co jste vlastně musel splnit, abyste se ho mohl zúčastnit?
Klub chovatelů andulek Praha mě nominoval jako posuzovatele WBO, ale z České republiky je nás tam víc, ještě Ladislav Groda a Petr Pechar. Základní podmínkou je, že musíte minimálně pět let chovat andulky a být kvalitním posuzovatelem ve své zemi.
A jste tedy i svazovým posuzovatelem?
Ano.
Takže nejprve musíte být národní posuzovatelem a pak se teprve můžete stát mezinárodním.
Ano, to byl naprostý začátek. Já se tedy cítím být hlavně chovatelem a posuzovatelství je něco navíc. Musí to člověka bavit, musí mít na výstavní andulky nějaký pohled. Když nás bude vedle sebe pět posuzovatelů, každý pohled bude trochu jiný, jinak vytříbený. Z těch pěti to třeba tři budou vidět stejně a dva se budou rozcházet. Na Evropské výstavě andulek je taková praxe, že každý posuzovatel dostane nějaký úsek andulek. Já jsem posuzoval asi pět skupin, mezi kterými byly i chocholaté andulky, které jsem předtím nikdy neposuzoval a byl jsem překvapený – potom takové klasické – světle modré, opalíny, skořicové opalíny a už přesně nevím, co všechno. Tohle si posuzovatel odbude a nakonec se vše perfektně spojí do celkových výsledků.
Má mezinárodní posuzovatel nějaké pomocníky?
Každý posuzovatel má k ruce pomocníky (zapisovatele, nosiče klecí, atd.). já jsem měl Rigo Mullera, od kterého bych se mohl učit. To je dlouholetý zkušený chovatel a posuzovatel, který jezdí posuzovat i k nám. Pak tam byl jistý Hubert Jansen, toho jsem už také párkrát viděl posuzovat, a měl jsem tam i mladou chovatelku, dceru chovatele Franka Nitkena, který se specializuje na albina a lutina. A na ní bylo vidět, jak se v nich vyzná, že je má prostě „v oku“. Se všemi těmito lidmi byla báječná spolupráce, nebyla tam žádná rivalita. Snažil jsem se je zapojit, vtáhnout do děje, ptal jsem se jich, zda souhlasí s mým hodnocením. Spolupráce byla naprosto perfektní. Když se pak vybírají vítězové skupin, mají to vymyšlené tak, že pozvou posuzovatele od vedlejší kategorie a ten řekne, zda se mnou souhlasí nebo nesouhlasí a diskutuje se o tom, takže je to celé věrohodnější, protože je tam pohled dvou posuzovatelů. A když se vybírají absolutní vítězové, svolají všech pět posuzovatelů celé výstavy – byli tam tři Němci, jeden Francouz a já – a každý dostane kartičky, ptáci jsou absolutně anonymní, veškeré údaje se přelepí a šéf výstavy nám udělí pokyn, které kategorie máme hodnotit. Všichni tedy jdeme a napíšeme na kartičky pořadí. Myslím si, že takové posuzování je objektivnější. Může to být 5:0, ale může to být nerozhodně. O hlavních vítězích rozhoduje všech pět posuzovatelů.
Kolik takový mezinárodní posuzovatel na výstavě posoudí ptáků? Kolik jste jich měl posoudit na poslední takové výstavě vy?
Asi 220.
A dělá se to „šíbr“ systémem, tedy aniž by se bodoval každý pták samostatně?
Ano, přesně tak.
Jaké jsou vlastně teď aktuální trendy v chovu výstavních andulek?
Jsou takové rozpolcené. Každý stát má svůj ideál výstavní andulky. Němci se vracejí k těm jemnějším ptákům, když se do toho zapojili ochránci, takže tam se musí dávat pozor, aby peří nerostlo ptákům do očí. Švýcarsko a Belgie zase prosazují hrubé ptáky, KCHA Praha je členem WBO, které nám pravidla neurčuje, jen doporučuje.
Přede dvěma lety jsme dělali reportáž z návštěvy u Ladislava Grody a ten nám říkal, že teď „letí“ ti jemnější ptáci, což asi ta německá verze. Pěkná hlava, klenutá, oči mají být vidět…
Láďa se vrátil právě k těmto jemným ptákům. Odůvodňuje to jejich vitalitou, lepším zdravotním stavem, oplozeností… I komerční stránka věci určitě hraje roli, protože tito ptáci jsou odolnější. Láďa tedy prosazuje tyto jemné typy, ale v Česku jsme tři posuzovatelé a třeba Petr Pechar má zase v oblibě hrubé typy. Řekl bych, že já se pohybuji někde mezi nimi, protože mně se líbí sladění ptáci. U hruboperých, „buff“ ptáků, je problém je dostat do kondice. Při hodnocení se projeví, kdo je posuzuje, jak se ten daný člověk dívá na tyto typy ptáků. Já bych viděl ideál někde ve středu, sladit hrubé ptáky s jemnými a musí tam být ta elegance, proporčnost a harmonie.
Kolik tak bývá na evropské výstavě andulek?
Počty postupem času klesají. Bývalo jich tam i pět tisíc, posledně jsme jich měli okolo tisícovky. Poslední léta se to drží na tomto počtu.
Pokud tam někdo chce vystavovat, musí se nějak kvalifikovat? Nebo tam může každý, kdo je členem nějakého národního klubu chovatelů výstavních andulek?
Samozřejmě musí být členem klubu. Já jsem se tam prostě přihlásil hned do kategorie šampionů. Je to tam rozděleno na dvě kategorie – šampion a pokročilí. Prakticky tam jezdíme od okamžiku, kdy se otevřely hranice. Neříkám, že vystavuji každý rok, ale občas tam něco dám.
A jaké jsou ty dvě kategorie? První jsou zřejmě začátečníci…
Jde o pokročilé a šampiony. A nyní nová kategorie pro mladé chovatele, tzv. Jugen.
Určitě je dobré, že i začínající chovatel může něco vyhrát. Potěší to a motivuje do další práce.
Ano, a je to tam řešené i tabulkově na body, že mohou postupovat do dalších kategorií. Nás vzali hned do šampionů, takže od začátku jsme v šampionech a vystavujeme pouze v této kategorii.
Asi máte ty správné výsledky, takže to bude oprávněné.
Z Evropské výstavy andulek mám několik medailí. Mým největším úspěchem bylo umístění v kategorii australských strak, kde mě porazil takový velikán, jakým je Joe Mannes.
Když se podíváme na český chov výstavních andulek, jsme alespoň v některých oblastech a barvách konkurenceschopní?
Na to, jak jsme malá zemička a tomuto chovu se věnuje málo lidí, tak si myslím, že jsme. V porovnání s Německem, kde je chovatelská základna mnohokrát větší než ta naše. Můžeme se tedy s nimi směle rovnat.
Čím to je, že Joe Mannes tak dlouho dominoval na světové úrovni?
Je prostě dobrý, nejlepší, umí to. Já tomu říkám dar od Boha. Má velké kontakty s celým světem, dovážel si ptáky z Anglie, lidi za ním jezdili, byl velkým odbytištěm na ptáky. Mohl si dovolit koupit kdejakého ptáka. Prostě ten člověk to uměl, byl to dar nadání. Je to prostě borec, pan Mistr. Manesova ptáka okažitě poznáte, má typickou vizáž, nějak vypadá, ale teď už někteří jiní ptáci vypadají lépe, vývoj u výstavních andulek jde hrozně rychle dopředu. Záleží ale vždycky na úhlu pohledu, jaká se sejde skupina posuzovatelů, jak si přenesou svůj obrázek ideálu do toho svého pohledu a ve finále z toho vznikne nějaký výsledek.
Jací ptáci jsou tedy preferovaní v českých chovech?
To je pěkná otázka. Měli bychom šlechtit andulky, které se ve vyspělém chovatelském světě prosadí a budou naší chloubou.
Záleží na jednotlivých chovatelích, co se jim líbí?
Jak jsem řekl, každý se snažíme najít svůj směr.
Takže de facto určujete trend, a další chovatelé berou ptáky od vás?
Dá se to tak říci. Hodně pěkných andulek je i na Slovensku, které se teď kvalitou andulek vyhouplo nahoru.
Kteří slovenští chovatelé jsou na dobré úrovni?
Je tam pan Rančík, který teď dvakrát vyhrál speciálku, pan Remenár, který ale moc nevystavuje, a pak ještě pánové Lukovič a Kval, kteří mají také pěkné ptáky. Ony jsou výstavní andulky také o penězích, kolik je kdo ochoten do nich investovat. O doplňování chovů, co vám kde do nich přenechají, atd. To se v tom také hodně odráží. Není to jenom o tom umění, ale i o kvalitě, kolik nových ptáků si můžete dovolit, nové krve, abyste se posunul dál.
Kolik stojí taková lepší výstavní andulka?
To se hrozně špatně vyčísluje. Myslím si, že u žádných ptáků není takhle variabilní cena. Někde na výstavě koupíte andulku za pětistovku, ale můžete ji pořídit i za 50 tisíc korun nebo pět tisíc euro. U žádných ptáků není v cenách taková benevolence jako u výstavních andulek. Já jsem teď kvůli zkvalitnění svého chovu oslovil jednoho Angličana, protože se mi hodně líbili jeho ptáci a on mi napsal spodní hranici ceny ptáků, které jsem si představoval – tisíc liber. Takže ti lepší ptáci vyjdou na patnáct set nebo dva tisíce liber a více.
Je pro vás dilema, zda na nějakou výstavu jet spíše jako vystavovatel, nebo jako posuzovatel? Protože obojí se vylučuje.
Pro mě to není těžké rozhodování. Buď chci to, nebo to. Baví mě posuzovat a těch výstav je tolik, že když udělám za rok tři, čtyři nebo pět, úplně mi to stačí. Ono zase těch šancí na posuzování tolik není. V Česku jde třeba o tři výstavy, něco je na Slovensku, takže když za rok odposuzuji dvě tři výstavy, je to až moc. Organizátoři také nechtějí stále stejného posuzovatele, střídají to. Pak jsou nějaké regionální výstavy. Třeba mě zvou do Hořic v Podkrkonoší, Třebechovic pod Orebem nebo Českých Budějovic. Tam už jsem posuzoval asi pětkrát po sobě.
Když se posuzuje „šíbr systémem“, nedávají se body. Myslíte si, že je to lepší než bodový systém?
Pro posuzovatele to je jednodušší, protože když se dávají body, musí vám celá výstava – pamatuji si třeba na na Exotu Olomouc – hrát, musí to obodování ptáků souhlasit. Začnete třeba u světle zelených a prvnímu ptákovi dáte 84 bodů a když dojdete na konec, musíte se nějak pohybovat v té relaci, aby stejně kvalitní ptáci dostali stejné body. U šíbr systému si prostě vyberete z barevné kategorie sedmičku nejlepších ptáků, což podle mě není zase tak těžké. Nikdy se ovšem nezavděčíte všem. Vždycky budou nějaké připomínky, výhrady, každý chovatel má svůj vlastní pohled.
Nebodovaným systémem se asi vyhnete zklamání u řady chovatelů, jejichž ptáci by dostali málo bodů. A také diskusím, že přidělený počet bodů neodpovídá kvalitě ptáka.
Začátečník někdy ani neví, jaká je kvalita daného ptáka. Veze ho na výstavu s tím, že zkouší, jak dopadne, takže ani netuší, jaké jsou jeho šance. Já když vybírám ptáky na výstavu, už tuším, jakou má který pták šanci. Když s ním pojedu na evropský šampionát, vím, že tento pták mi tam asi nikdy nevyhraje skupinu, ale říkám si, že by se mohl dostat alespoň do té sedmičky. Někteří lidé často dávají ptáky na výstavu a ani netuší, jak by to mohlo dopadnout. Šíbr systém je zjednodušení práce pro posuzovatele a zrychluje výběr. Když u nás posuzujeme na výstavách 300 nebo 400 ptáků, je to opravdu mnoho. Chce to takovou výstavu dělat ve dvou, ve třech lidech. Musíte to zvládnout v nějakém časovém limitu, protože pak se výstava odpoledne otevírá pro veřejnost. Šíbr systémem si to člověk usnadní a vše se zrychlí.
Ve kterých klubech jste vlastně členem? Českého klubu chovatelů andulek, moravského, rakouského, slovenského? A německého?
Německého ne. Takto mi to stačí.
A všude se účastníte klubových výstav?
S želenou pravidelností asi ne, ale určitě se tam jedu podívat, když nevystavuji. Teď jsem se třeba na stará kolena naučil od dětí pracovat s Facebookem, tak si tam vždycky rozkliknu fotografie s hezkými andulkami. Když je někde výstava, večer jsou už fotky na Facebooku. Teď byla v Německu výstava DSV Bundes. Já jsem v pátek večer narazil na fotky z této akce, našel jsem si přes mapový vyhledávač, kde to je, a zjistil jsem, že jen 70 km od českých hranic. Velká výstava, měli tam 1 200 ptáků. Obvolal kamarády a s jedním z nich jsme sedli do auta a jeli. Takže díky Facebooku jsem viděl výstavu, o které bych se jinak dozvěděl až zpětně.
Na které výstavě jste viděl nejlepší andulku, pokud se to tak dá říct? Pamatujete si nějakou, na kterou se nedá zapomenout?
To je krásná otázka, děkuji za ni. Krásné andulky jsou na každé větší výstavě. Záleží, jak náročným pohledem na ni nahlížíte. Člověk tedy spíš na každém ptákovi hledá nějakou chybičku. No a nejlepší andulka? Myslím si, že nejlepší ptáky má Lutolf. Jeho ptáci jsou nádherní. Ale díky Facebooku jsem viděl fotografie hezkých výstavních andulek např. z Pákistánu, a to bych nikdy neřekl, že by tam mohli mít takové ptáky. Totéž v Turecku, kde je spousta chovatelů. Naši chovatelskou základnu tvoří spíš starší generace, ale když vidíte záběry z výstav v zahraničí, jsou tam vyfoceny skupiny mladých dvaceti a třicetiletých chovatelů. To je taky pozitivní věc, že se o výstavní andulky ve světě zajímají mladí lidé.
Jsou nějaké kontakty mezi evropskými chovateli výstavních andulek a těmi z Turecka, Indie nebo Pákistánu?
Píšeme si. Psal mi nějaký Egypťan, který se také hodně pohybuje na Facebooku. Chtěl po mně, abych mu dovezl ptáky do Zwolle, že tam jede na výstavu. Tak jsem mu odepsal, ať si sjede spíš ke mně, což mi potvrdil, ale ještě se neobjevil. To jsou takové perličky. Nedávno se mi ozval další zájemce z Pákistánu. Angličané mají krásné ptáky, ale záleží na tom, jak se na to díváte. V Německu jsou pěkní ptáci. V celém andulkářském světě najdete krásné andulky.
Zmínil jste mladé chovatele výstavních andulek v Indii a Pákistánu, jak to vypadá s mladou generací u nás?
Potěšilo by mě to, ale u nás je mladých chovatelů málo. Proto jsme si taky vymysleli stánek „Andulka očima dětí“ na letošní výstavě Exotika 2015 v Lysé nad Labem. Navedl mě do toho kolega, mně samotného by to asi nenapadlo. Na Exotice jsem vystavoval snad jedinkrát, ještě za pana Rákose, který byl velkým agitátorem výstavních andulek a sponzoroval naše výstavy, zprostředkovával kontakt se světem, protože uměl dobře německy. Uprosil mě, abych jim do Lysé něco dal, ale od té doby jsem tam nebyl. Letošní výstava se mi hrozně líbila, byla tam krásná dekorace. Exotika se mi zdála být sice chudší na ptačí druhy, oproti Exotě Olomouc, ale zase byla zajímavější pro laickou veřejnost. Exota je spíš pro odbornou veřejnost.
Náš stánek jsme zaměřili právě na mladé. Když jsme ho připravovali, říkal jsem si, co tam budeme dělat? Jak tam budeme šaškovat? Kolega mě přesvědčoval, že tam přijde 20 tisíc lidí a bude to reklama. Na to jsem odpovídal, že žádnou reklamu nepotřebuji, protože kdo se zajímá o výstavní andulky, ten mě zná a může se se mnou zkontaktovat přímo. Tak jsme to nasměrovali na děti. Kdyby se z těch 20 tisíc návštěvníků deset dětí nějak začalo hlouběji zajímat o výstavní andulky, byl by to úspěch. Rozdali jsme nějaké přihlášky do Českého klubu chovatelů andulek, natiskli jsme letáčky s informacemi, jak klub funguje a co se v něm děje. Rodičům se líbilo, že se u nás děti mohly odreagovat, posadit, zabavit. Udělali jsme malou expozici a vedle koutek pro děti, které tu malovaly opravdu krásné andulky.
Bylo to pěkné, myslíme, že jste jeden z mála klubů, který to pojal správně.
Nešlo o klubovou záležitost, bylo to o nás dvou „blbcích“, kteří jsme tam přišli – a největší zásluhu má kolega Vladimír Čech, který mě do toho zatáhl. Tak jsme přemýšleli, co na té Exotice budeme dělat. Takže děti a andulka. Nakonec jsme své názory skloubili a výsledek se dostavil.
Proč jsou v České republice vlastně dva kluby chovatelů výstavních andulek, jeden český a druhý moravský, když je tu tak málo chovatelů?
Mezi Prahou a Brnem kdysi vznikly nějaké půtky, ale nevím, o co přesně šlo. Mě zajímají andulky, a že se mezi sebou někteří lidé hašteří, je jejich věc. Musím říct, že brněnské výstavy se teď také dost zkvalitnily. Jezdil jsem na ně – i posuzovat. Pět let jsem tam už nevystavoval, ani vlastně nevím, proč. Ale těch výstav je už tolik, že nelze být všude. Ale i když nevystavuji, jedu se tam podívat. Brněnské výstavy šly nahoru, mají tam kategorie A, B, C, mívají to tam takto rozdělené. A proč jsou dva kluby? Díky tomu, že se někteří pánové mezi sebou nedomluvili. To byste se museli zeptat těch, kteří tomu šéfují. Já jsem tedy taky ve výboru pražského klubu, jsem tam docela krátce, ale tyto spory jsme zatím nijak neřešili. Byla by hezká nějaká národní výstava, ale musel by se o ni někdo postarat. Máme pěkné prostory třeba na Výstavišti Lysá nad Labem nebo Flora Olomouc. Jeden rok by to mohlo být v Čechách, druhý rok na Moravě… Já bych byl určitě pro, ale musí je někdo zorganizovat a dát jim nějakou formu.
Jak hodnotíte svoji účast na posuzování evropských šampionátů? Obohatilo vás to nějak?
Určitě ano. Každé posuzování vás obohatí, protože si rozšíříte pohled na ptáky. Budu se opakovat, ale jsou bezvadně zorganizovány, ráno v sedm hodin nastoupení, všechno přesně funguje, jak má, to je úplně super. A vidíte tam ty rozzářené oči lidí, vyzařuje z toho upřímnost a pohoda. Má to pravidla, má to spád, jede to, nikdo se s nikým nehandrkuje. Mně se třeba i na těch výstavách, a to se vrátím k Rakousku, kam také jezdím vystavovat, líbí, že pro ně to je svého druhu svátek. Nejprve výstavu zahájí, ráno se boduje a hodnotí a večer se sejdeme v restauraci, dokonce tam přijde i starosta, hraje hudba, předají se medaile. Je to takové společenské, sdílné. Z pohledu cizího člověka jsem si tam zpočátku připadal jako v ráji – nikdo se s nikým nehádal. Sem tam padne nějaké štamprdátko, dobré pohoštění, přijedou tam manželky: prostě si tom užívají. To my vůbec neumíme. Byl jsem v Anglii v Downcastr – to je jejich největší výstava, a z té jsem byl úplně paf! Je to sice už pár let, ale byl to opravdu svátek všech svátků, ředitel výstavy měl na krku zlatý řetěz, probíhaly tam všechny možné ceremonie. Ubytovali nás na hotelu společně s německými vystavovateli, chovali se k nám nádherně.
Je pěkné, že se chovatelé dokáží takto pobavit.
To my bohužel neumíme. U nás se lidé ještě pomlouvají a hádají, řeší se různé nesmysly. To se mi nelíbí. Není to takový ten svátek, zapojila se i komerce. Řekl bych, že na Moravě je situace přátelštější než u nás v Čechách. Pěkně zorganizované to mají také na Slovensku.
Když k nám jezdí posuzovat Němci, co říkají na kvalitu našich výstavních andulek?
Většinou nám je pochválí a mluví o našich andulkách s respektem.
A jsou překvapeni úrovní našich chovů? Protože dost často se setkáváme s překvapením západních chovatelů, kteří přijedou k nám, do postkomunistické země, a očekávají jen to nejhorší.
Dnes už jsou andulky někde jinde. Jak říkám, každý posuzovatel má svůj pohled na věc, ale výstavní andulky se vyvíjí a to je třeba kvitovat.
Kolik je u nás zhruba chovatelů výstavních andulek, tedy těch registrovaných v klubech?
V českém klubu je jich 100 až 120, na Moravě 80.
Zřejmě se to prolíná, že?
Ano, někteří jsou členy v obou klubech.
Což je dobré, ale není to zas tak moc velký počet, protože jde o andulku, která je nejznámějším papouškem.
Nevím, ale myslím si, že to je na tak malou zemi to celkem jde, a když jsou všichni aktivními členy po celou dobu, je všechno v pořádku.
Kolik z těch členů reálně vystavuje?
Vyloženě aktivních na výstavách je tak 30 procent. Zúčastňuje se asi 30 chovatelů, kteří se točí stále dokola.
Jaké výhody plynou z toho, že se chovatel stane členem klubu chovatelů výstavních andulek? Krom toho, že se může zúčastnit speciální klubové výstavy?
Já myslím, že vůbec žádné. Je prostě organizovaný v nějakém klubu, může na výstavu… Kroužky si dnes objednává každý sám. Jsem hrdý na to, že jsem členem pražského klubu chovatelů, který má svou tradici. Takže jde o určitou hrdost na členství v klubu, který funguje už dlouhá léta a být jeho členem je srdeční záležitost. Jsem členem slovenského, moravského a rakouského klubu chovatelů andulek. Byl jsem také členem Klubu přátel exotického ptactva (KPEP), ale již jsem časově nestíhal…
KPEP je nejstarším klubem chovatelů exotů u nás.
Ano, je nejstarší, jeho renomé je veliké. Je to takový všeobecný klub, já k němu mám respekt, protože ho založili chovatelé, dr. Vidlička, Rákos, Vlasák… Já jsem si rád četl i jejich časopisy. Vydávali Undulatus, což byl časopis o andulkách, který překvapoval informacemi, které už tehdy měli. Moc se mi líbil, ale potom tento časopis zanikl.
Ještě jsme se nebavili o tom, jak jste se vy sám dostal k chovu výstavních andulek.
První výstavu, kterou si vybavuji, jsem viděl v Praze v Lidovém domě, a to byl asi první impuls. Tam jsem byl andulkami okouzlen a zanechala na mě velké dojmy.
Choval jste vždycky výstavní andulky, nebo jste se dřív věnoval i jiným ptákům?
Stále výstavní andulky. Kdysi dávno jsem měl i neofémy, rosely, koresly, ale jen krátce. V paměti mám pouze chov andulek. Začínal jsem ve spolupráci s panem Vondrákem z Jihlavy, návštěvy u českých velikánů Šťastného, Raštici, Grody… Když se nám pak otevřely hranice, následovalo Rakousko, Německo, Švýcarsko, Anglie, Holandsko…
V kolika letech jste začal s chovem?
Už někdy od malička. Chovatelství se věnuji přes čtyřicet let.
Měl jste někoho v rodině, kdo vás inspiroval?
Dědeček choval holuby. Já jsem ho ale nezažil, znal jsem ho jen z vyprávění. Takže asi jsem zdědil nějaké chovatelské geny po něm… Andulky jsou úplně jiná kategorie, jiný svět. Chov andulek vás musí chytnout u srdce. Andulka je prostě andulka.
Ještě jsme se nebavili o krmení výstavních andulek. Dáváte přednost směsím Versele Laga, pro kterou ji namíchal Joe Mannes? Jak jste s ní spokojen?
Líbí se mi jeho kvalita a čistota, hezky voní, je bezprašné, má nějaký svůj zvuk a člověk se snaží ptákům dávat to nejkvalitnější. Vyzkoušel jsem různé značky, ale Versele Laga mě asi oslovila nejvíc, a to jí nechci dělat nějakou reklamu. Naši chovatelé ale argumentují vysokou cenou a tím, že to zrní neklíčí. Zřejmě jde o důsledek speciální úpravy.
Pro nakličování má Versela speciální nakličovací směsi.
Já krmím Verselou Laga už asi deset let. Dřív jsem ho kupoval od různých překupníků, ale teď mi ho výrobce doveze přímo na prodejnu, takže jsem spokojen. Kvalitní věci mívá i Quiko, třeba Cé Dé i Witte Mollen. Takže míchanice různě kombinuji a střídám, ale zrní beru komplet od Versely Laga. A třeba i chovnou nebo přepeřovací směs, u kterých je někdy problém, že u nás nebývají na skladě a musí se na ně čekat. Občas ty směsi naředím, abych se dostal na nějakou lepší cenu, a ptáci jsou v pohodě. Teď je ale problém sehnat kvalitní senegalské proso v klasech za dobrou cenu. Letos je špatná úroda. Koupil jsem české, které krásně voní, je z něj cítit čerstvost a svěžest.
Senegalské proso se dá pěstovat i na zahradě, pouze v té finální fázi se musí zasíťovat, protože jinak ho sklidí divocí ptáci. Podobně jsem dopadl s aroniemi na zahradě – říkal jsem si, že je nechám ještě tak dva dny a přišel jsem ke keřům a bylo sklizeno. Ptáci byli rychlejší.
Letos s tím senegalským prosem asi nepomohlo ani počasí.
Ještě nám řekněte, kolik andulek vlastně chováte?
Čtyřicet chovných párů a celkově asi 250 až 300 ptáků.
To vám musí zabrat dost času, než je nakrmíte. Jste na to sám, nebo máte nějaké pomocníky?
Mám děti, ale ty se příliš nezúčastňují. Spíš mi jednou dvakrát do roka vyčistí klece po hnízdní sezóně, ale krmení si dělám sám. Děti občas zaskočí, když je třeba, ale mají k tomu jiný vztah. Syn choval jezevčíky, ale později toho nechal. Jedna dcera má koně, takže má ke zvířatům taky blízko.
Takže když nemáte nikoho, kdo by se vám postaral o andulky, v podstatě nemůžete odjet ani na dovolenou?
Já a dovolené… Kolegyně si mě v práci dobírají, že mám víc dovolených než ony, protože jsem byl o víkendech pořád někde na výstavách. V pátek zmizím a vracím se v neděli. Normální dovolenou jsme neměli asi dvacet let. Pamatuji si, že když jsme kdysi byli na dovolené někde v kempu v Jeseníkách, sebral jsem se a jeden z mých výletů vedl do Opavy, kam jsem se jel podívat na andulky. Andulky pro mě znamenají radost, krásu, relax, pohodu.
Rozhovor vznikal pro časopis Nová Exota, vyšel v čísle 12/2015
Úvodní foto: Jan Potůček
