Jan Potůček 
Odborně se jim říká kryptidy, laicky jde o vyhynulé druhy živočichů, u nichž nelze vyloučit, že někde v přírodě ještě několik jedinců přežívá. Přes všechny pokusy se je ale mnoho let nedaří najít. Papoušci jsou v kryptozoologii, tedy vědě o vyhynulých zvířatech, zastoupeni poměrně hojně. Některé druhy přitom žily ještě před sto lety a byly celkem hojné. Pojďme se podívat na nejznámější případy papoušků, kteří nepřežili ani v zajetí (nepočítáme tedy ani aru škraboškového, kterého se mimo přírodu daří rozmnožovat).
Papoušek karolínský (Conuropsis carolinensis)
Tento pestře zbarvený pták o něco větší než andulka obýval v mnohamilionovém počtu Spojené státy. Vlastně to byl asi jediný papouščí druh, který přirozeně žil pouze na území USA. Osudným se mu stala jeho záliba v drancování farmářských polí, ale také jeho pestré peří, pro které byl loven a které se využívalo jako módní doplněk v kloboučnictví. Přesnou příčinu jejich dramatického úbytku na přelomu 19. a 20. století se ale dosud nepodařilo zjistit. Jistou roli zřejmě sehrál i úbytek vhodných hnízdišť a patrně i nemoci, které přenášela domácí drůbež.
Jisté je, že posledního volně žijícího papouška karolínského zastřelili v roce 1913 na Floridě. V zajetí pak ještě přežívalo několik ptáků, přičemž poslední pár vlastnila zoologická zahrada v Cincinnati. Nepodařilo se jej ale rozmnožit a po úhynu samice v roce 1917 začal chřadnout i poslední známý jedinec tohoto druhu, samec přezdívaný Incas. Samici přežil o pouhý půlrok – uhynul 21. února 1918. Ironií osudu prý ve stejné kleci, v níž cincinnatská zoo předtím chovala posledního jedince holuba stěhovavého, samici Marthu.
Po celém světě existuje mnoho vycpaných exponátů papouška karolínského, kožek a koster. Jeden preparát vlastní i Národní muzeum v Praze, které ho má uschovaný v depozitáři.
Ara tyrkysový (Anodorhynchus glaucus)
Nejvzácnější příbuzný největšího papouška světa ary hyacintového a nejvzácnější chovaného druhu ary v zajetí, ary kobaltového, je neoficiálně už půl století považován za vyhynulého. Byl asi o třetinu menší než ara hyacintový, měřil okolo 70 centimetrů a peří měl zbarvené spíše zelenavě modře. V jeho domovině, rozsáhlém území na hranicích Brazílie, Paraguaye, Uruguaye a Argentiny, jej už desítky let nikdo nespatřil. Neexistuje ani žádná kvalitní barevná fotografie živého jedince, pouze vycpané exponáty a barevné kresby.
V minulém století se ara tyrkysový ojediněle vyskytoval v některých zoologických zahradách, například v Buenos Aires, kde měl jediný exemplář žít do roku 1938 (M. Vašíček: Arové a aratingy), nebo v Austrálii (1960) a později i v Nizozemí. Není však jasné, zda byl správně určen a zda nešlo o jiný druh, například aru kobaltového. Ve volné přírodě byl v minulém století spatřen jen dvakrát, v roce 1951 v Uruguay a v roce 1960 v Paraná v Brazílii. Další informace o jeho výskytu se objevovaly sporadicky i v dalších letech, ale nebyly nijak doloženy.
Mezinárodní organizace BirdLife International přesto uvádí u ary tyrkysového pravděpodobnou populaci do 50 exemplářů. „Zatímco byl obecně považován za vyhynulého, přetrvávají zprávy o nedávných pozorováních a informace od místních lidí o obchodování s nimi naznačují, že několik ptáků stále ještě přežívá,“ tvrdí organizace na svém webu.
Papoušek překrásný (Psephotus pulcherrimus)
Velmi pestře zbarvený menší druh papouška žil podél východního pobřeží Austrálie. Spolehlivě doložený výskyt je pouze z jihovýchodního Queenslandu, kde býval až do 19. století lokálně hojný. Jeho biotopem byly savany a křovinaté porosty, k hnízdění využíval bývalá termitiště. K dramatickému úbytku těchto papoušků došlo už koncem 19. století, zejména ve spojitosti s velkými suchy a intenzivním spásáním hnízdních lokalit. Za vyhynulého byl považován již v roce 1902.
Po letech bych znovu objeven v roce 1918, kdy byl považován za kriticky ohroženého. Poslední věrohodné pozorování bylo podle organizace BirdLife International doloženo o deset let později, v roce 1928. Podle určitých zpráv bylo několik ptáků spatřeno i ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století a australský ornitolog Kiernan tvrdí, že viděl pět papoušků překrásných dokonce i v roce 1990, jeho pozorování ale nebylo ničím podloženo. Od té doby tento druh nikdo ve volné přírodě neviděl a v zajetí nebyl chován.
Alexandr modrolící (Psittacula wardi)
Menší druh alexandra, který žil na ostrovech Mahe a Silhouette na Seychelách. Popsán byl začátkem 19. století a v roce 1811 byl považován za velmi početného. Ovšem již v roce 1867 byl vzácný a poslední doložený exemplář byl uloven v roce 1893. Podle mezinárodní organizace BirdLife International je možné, že pár jedinců přežilo až do 20. století, ale expedice, která je v roce 1906 chtěla nalézt, nenarazila ani na jednoho. Proto byl prohlášen za vyhynulého, byť nadále existovala šance, že malý počet do deseti exemplářů nadále někde na ostrovech žil.
Hlavní příčinou vyhynutí alexandra modrolícího bylo pronásledování zemědělci, kteří na ostrovech pěstovali kukuřici. Kromě odstřelu byl často i odchytáván do pastí. Důležitým aspektem zániku druhu byl i úbytek hnízdních příležitostí. Alexandři modrolící využívali hnízdní dutiny v kokosových plantážích, kde byli rovněž často pronásledováni.
Úvodní foto: Wikimedia.com
[poll id=“55″]
