Hned dvě všeobecné příručky o chovu papoušků od světoznámých autorů letos vyšly na českém knižním trhu. Po výpravnějším Průvodci chovem papoušků od Tonyho Silvy, který na jaře vydala redakce časopisu Nová Exota, přichází na podzim nová kniha Rosemary Low Chov papoušků od konkurenčního vydavatelství Dona, jež stojí i za časopisem Papoušci. Obě knihy cílí prakticky na stejného čtenáře: chovatele papoušků, nikoli na majitele domácích mazlíčků, i když ti si v nich jistě také najdou své. Oba autoři přicestovali do České republiky podpořit své vydavatele a nutno dodat, že v obou případech knihy nejsou pouhým překladem anglických verzí, ale přepracovaným vydáním (v případě Tonyho Silvy) nebo zcela novou knihou určenou jen pro český trh (Rosemary Low).
Chov papoušků od Rosemary Low částečně navazuje na její předchozí tituly, které rovněž vyšly pod hlavičkou vydavatelství Dona. Využívá v ní i podobný systém jako v titulu Proč můj papoušek…?, když u vybraných kapitol cituje dotazy od chovatelů, a nabízí detailní odpovědi, které jim zaslala. Knihu to obohacuje, nejde jen o jednotvárnou poučnou příručku, oproti Silvově Průvodci chovem papoušků se ale málokdy pouští do detailů a specifik chovu jednotlivých druhů papoušků. Rozsah knihy to v podstatě ani nedovoluje, brožované vydání o necelých 200 stranách s bohatým ilustračním doporovodem (stejně jako v Průvodci chovem papoušků jde často o snímky českých chovatelů a jejich papoušků) dává jen omezený prostor samotnému textu. Knihu tak lze přečíst za jedno odpoledne.
ow
Jak je to s těmi rozměry voliér?
Celkový dojem z nejnovější knihy Rosemary Low koresponduje s tím, jak se autorka poslední léta staví k chovatelství papoušků: snaží se všemi silami podporovat welfare, pohodový chov, co nejideálnější podmínky pro ptáky, byť si je ne každý může dovolit. Horuje například za co největší voliéry a uměřený počet ptáků chovaný v nich. Pro ary doporučuje čtyři metry široké a 12 metrů dlouhé voliéry, v jiné části knihy až dvacetimetrové, ale na dotaz zájemce o chov arů arakang odpovídá, že chovný pár potřebuje voliéru šest metrů dlouhou, dva metry širokou a 2,4 metru vysokou, aby pak v přehledné tabulce uvedla minimální rozměr osm metrů délky, tři metry šírky a tři metry výšky. Ve všech případech by arové nestrádali, jen začínající chovatel – laik musí mít trochu zmatek v tom, jaké jsou tedy ony ideální míry voliér.
K TÉMATU: Zákonem stanovené rozměry voliér? V Německu je mají odstupňované podle druhů papoušků
Jasnější odpovědi nabízí Rosemary Low v otázce ručního nebo přirozeného odchovu mláďat papoušků. Zatímco na nedávném semináři Svět papoušků a lidí v kongresovém centru Tři věžičky u Jihlavy zásadně odmítala ruční odchov, v knize tak striktní není a v podstatě si notuje s Janem Nedělníkem, který jí na semináři oponoval, že i ručně odchovaný papoušek nemusí trpět psychickými problémy a je použitelný i pro chov, pokud se s ním správně pracuje. Rosemary Low píše v knize to samé, když zdůrazňuje, že klíčová je socializace ručně dokrmovaného ptáka. Má-li být použit do chovu, musí být už odmala ve společnosti papoušků svého druhu, nebo minimálně rodu. Za diskutabilní pak Rosemary Low považuje ruční odchov kakaduů.
Všeobecné zaměření knihy je občas na škodu
Právě kakaduové by si v příručce Chov papoušků jistě zasloužili samostatnou kapitolu věnovanou specifickým nárokům na chovné zařízení, hnízdní budky a řešení agresivity samců, kteří nezřídka po letech harmonického vztahu zaútočí na samici a jsou schopni ji i zabít. Kniha však v jednotlivých kapitolách nerozebírá konkrétní papouščí rody, s výjimkou arů, jimž je jako jediným věnován speciální prostor. Čtenář se sice k informacím o rizicích spojených s chovem kakaduů „prokouše“, ale musí je najít v jednotlivých obecně zaměřených kapitolách a přečíst tak celou knihu, aby dostal odpovědi na všechny otázky. Velmi praktické jsou tabulky s velikostmi kroužků pro jednotlivé druhy papoušků, věkem pohlavní dospělosti, dobou odstavu, inkubace vajec, velikosti a typů hnízdních budek či chovných voliér.
ČTĚTE TAKÉ: Rosemary Low při návštěvě Česka: Ruční odchov papoušků produkuje psychicky narušené ptáky
Právě u tabulky o minimálních rozměrech voliér by ale bylo dobré – třeba pro porovnání – uvést zákonem stanovené rozměry chovných zařízení pro papoušky v zemích, kde to je legislativně zakotveno (Německo, Švýcarsko). Tabulka totiž vychází ze subjektivních zkušeností Rosemary Low, ale v praxi se těžko setkáme s chovatelem alexandrů malých, který jednomu páru postaví voliéru dlouhou 4,5 metru, což už je na hranici délky voliér, které se u nás běžně používají pro chov velkých arů. Rosemary Low pak ještě dodává, že je v některých případech střídmá, protože například německý chovatel Hans Jurgen Geil doporučuje u většiny velkých kakaduů voliéry o délce 10 metrů (Německo přitom zákonem stanovuje u voliér pro kakaduy minimální délku čtyři metry).
Silva je pragmatik, Low idealistka
Každý papoušek by samozřejmě uvítal co největší voliéru, potažmo úplnou volnost, ale který chovatel má tolik prostoru a finančních prostředků, aby si dovolil stavět na zahradě soukromou zoologickou zahradu? Je dobré znát ideální míry voliér, ale když se k nim nemůžeme z objektivních důvodů přiblížit, neznamená to, že nemůžeme ptákům poskytnout takovou péči, aby nestrádali. A naopak: co je kakaduům platná desetimetrová voliéra, pokud není členitá a chovatel ptákům nezajistí dostatečně pestrou stravu, pravidelný přísun větví na okus, dostatečně zábavné prostředí uvnitř voliéry a potřebný klid? U rozměrů voliér by se tedy nemělo paušalizovat. Základním pravidlem by mělo být, že se ptáci mohou prolétnout, mohou dostatečně protáhnout křídla a v letu se dokáží vyhnout. Stejně jako domácích mazlíčků platí, že by měli mít takovou klec, kde dokáží roztáhnout křídla.
NAPSALI JSME: Průvodce chovem papoušků: komplexní monografie, která by si zasloužila pravidelnou reedici
Naléhání Rosemary Low, aby chovatelé zajistili svým papouškům co nejkvalitnější život, které se jako červená nit vine celou knihou, je bezesporu velkým plus titulu. Minimálně donutí čtenáře zamyslet se nad tím, co by bylo možné v jejich chovném zařízení ještě vylepšit, nebo – pokud se teprve chystají zakládat chov – co neopomenout. Kdybych se vrátil k porovnání knihy Chov papoušků od Rosemary Low a Průvodce chovem papoušků od Tonyho Silvy, pak Low působí jako idealistka, Silva jako pragmatik. Oba názorové proudy mají něco do sebe a každý si z nich vybere to své. Vyplatí se přečíst oba tituly, podobných knížek v češtině zase tolik nemáme.
Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz
7 Comments
Otázka nie je, či sú ručne dokŕmené papagáje schopné zniesť oplodnené vajíčka, ale či dokážu samostatne vychovať mláďatá. Pozorný čitateľ si všimne, že názory R. Low a J. Nedělníka sú zhodné. Rozpor nastáva hlavne u kakadu a žakov. U týchto rodov býva problém s tým, že ako ručne dokŕmené papagáje nie sú schopné samostatne vychovať mláďatá až na bidlo.
Ono je to spíš o tom, jak se s těmi ručně dokrmovanými mláďaty nakládá, čím je chovatelé krmí a zejména zda neopomíjejí socializaci s dalšími mláďaty stejného druhu nebo alespoň rodu.
Autentický príklad zo súvisiaceho článku: „Manželé Č. chovají několik druhů arů a kakaduů (reportáž z návštěvy u nich si můžete přečíst zde) a všechny páry mají sestavené výhradně z ochočených ptáků. U většiny z nich ale odebírají buď vejce, nebo mladé do líhně či inkubátoru na ruční odchov.“
U manželů Černých je to částečně dané tím, že jim některé páry rozbíjely vejce, nebo na nich samice neseděly, případně nekrmily mláďata. U ručního odchovu či dokonce líhnutí mladých je mnohem menší ztrátovost. Je to samozřejmě o ekonomice.
Ďakujem za opoveď. Práve to je ten problém u ručne dokŕmených papagájov, že veľmi často nie sú schopné samostatne mláďatá odchovať. Je na zamyslenie, prečo sa tak deje. Odobratím mláďat sa znova produkujú len nechovuschopné jedince (nezamieňať s neplodnými).
Na druhej strane nechcem vyznieť negatívne, takže spomeniem, že aj niektoré páry divoké nie sú schopné odchovať mláďatá. Je to však výnimka. Rovnako ako je výnimka odchovu mláďať až na bidlo u ručne dokŕmených papagájov.
A to sa radšej nebudem rozpisovať o nadprodukcii bežných druhov papagájov vedúcim k znižovaniu cien a oslabovaniu genetickej základne z dôvodu zachraňovania slabých jedincov a takmer nemožnosti dediť prirodzené obranné baktérie a enzýmy od vlastných predkov.
Otázka je prečo? Vari nie sú páry zostavené z ručne dokŕmených papagájov schopné samostatne vychovať mláďatá? To je otázka na množstvo chovateľov – aj spomínaných v článkoch.
To je, spíš si myslím, že to je o penězích. Víc mláďat, větší výdělek.