Jan Potůček Dlouhých pět let jsme si museli počkat na letošní ročník mezinárodní výstavy EXOTA Olomouc a také na druhý ročník mezinárodního kongresu chovatelů papoušků stejného jména. Obě akce se mimořádně vydařily. Jak to ale vypadalo v jejich zákulisí? O přípravách letošní EXOTY Olomouc jsme hovořili s ředitelem výstavy Janem Sojkou a koordinátorem kongresu Lubošem Tomiškou.
Pánové, oba jste stáli za letošní EXOTOU Olomouc, což nebyla jenom výstava a chovatelský kongres, ale také třetí Otevřené mistrovství České republiky v bodovaném ptactvu, klubové výstavy zebřiček, papoušíčků a další akce. Tolik aktivit najednou si muselo vyžádat asi velký přípravný tým a dlouhodobé přípravy.
Luboš Tomiška: Zodpovídal jsem jenom za kongres, takže do příprav výstavy jsem moc neviděl. Ale co se týká kongresu, dobře si pamatuji, jak jsme se s Honzou Sojkou rozhodli, že jeho konání oznámíme poslední květnový den. K tomu se vázala příprava, museli jsme do té doby nachystat a spustit web s registracemi účastníků a zajistit propagaci, inzerci v časopisech. A pak nastaly tři měsíce, kdy jsme byli plně zaneprázdněni registrací účastníků, která vyvrcholila samotnou akcí, kdy v pátek a sobotu do Olomouce najela hromada účastníků a my to museli logisticky zvládnout.
Celkem jich bylo skoro 300 a sjeli se z 30 zemí světa. Jak se tohle povedlo?
Jan Sojka: Účastníci byli dokonce z 32 zemí.
Luboš Tomiška: Myslím, že na poslední chvíli vypadl účastník z Bangladéše. Ten zájem byl trošku daný poptávkou po takové akci. Chovatelé z různých zemí se chtějí sdružovat a komunikovat spolu a osobní setkání je pro ně lepší formou než se bavit přes sociální sítě. Když jsem s účastníky mluvil přímo na kongresu, často mi říkali: „Tohoto člověka znám už docela dlouho, ale vždycky jsme si psali přes messenger a teď s ním konečně můžu mluvit osobně.“ Samozřejmě za tím stojí i dost práce s inzerováním kongresu v několika mezinárodních časopisech a na sociálních sítích.
Pojďme k výstavě. Honzo, jak to bylo s přípravou EXOTY po pěti letech? Slyšel jsem, že jste si interně říkali, že pokud se to letos nepovede, může to znamenat úplný konec EXOTY.
Jan Sojka: Zásadním způsobem nám do toho „hodily vidle“ covid a potom energetická krize spojená s válkou na Ukrajině. Dvakrát došlo k narušení kontinuity akce, a jakmile se něco takového stane, komplikovaně se pak znovu navazují obchodní vazby, které jsou k pořádání takové výstavy potřeba. Potom se těžko shání a přesvědčují lidi, aby do toho znovu vstoupili, že EXOTA je silná značka, takže by se měli této akce zúčastnit. Druhá věc je, že se ztratila i kontinuita mezi členy naší organizace ZO ČSCH Exota Olomouc. Někteří členové zestárli, někteří zemřeli, některým se nechtělo, takže jsme je museli přesvědčovat, že EXOTA stojí za to. Sám ses před pěti lety podílel na předposlední EXOTĚ a prvním kongresu, takže víš, co je kolem toho za běhání a práce. Ve finále jsme museli přesvědčit i město Olomouc a Výstaviště Flora, že nejsme mrtvý projekt a že stojí za to EXOTĚ věnovat energii a peníze.
Když už zmiňuješ Výstaviště Flora, jeho role letos byla u EXOTY trochu jiná než u předchozích ročníků.
Jan Sojka: Organizátorem výstavy je stále ZO ČSCH Exota Olomouc, ale Výstaviště Flora se stalo jejím partnerem. Veškeré povinnosti jako povolení, ohlašovací povinnost nebo veterinární péči jsme zajišťovali my, ale napadlo mě oslovit nový management výstaviště, který si nepamatuje předchozí ročníky EXOTY, aby do toho šli s námi. V celé řadě věcí, zejména organizačních, nám to rozvázalo ruce. Nemuseli jsme řešit, že na toaletách došlo mýdlo, že nebyl vynesen odpadkový koš, ani občerstvení s pivem, kasy u vchodu a podobně. To byla obrovská úleva.
Jak moc vám organizaci zkomplikoval fakt, že se při EXOTĚ poprvé konalo Otevřené mistrovství České republiky v bodovaném ptactvu? Všiml jsem si, že v některých kategoriích byl trochu problém sehnat dostatek ptáků, například u postavových andulek.
Jan Sojka: Samotné mistrovství nám nezkomplikovalo život, protože na EXOTĚ jsme byli zvyklí mít okolo tisícovky bodovaných ptáků. Projekt Otevřeného mistrovství České republiky není sám o sobě špatný, problém je v jeho realizaci. Měli jsme snahu to udělat tak, že jeden rok bude mistrovství v Olomouci na EXOTĚ, čímž chovatelé z Moravy získají určitý benefit, a druhý rok to bude na Exotice v Lysé nad Labem a ten benefit zase budou mít chovatelé z Čech. Subjektivně si ale myslím, že mistrovství je tak trochu nechtěné dítě a otloukánek. Někteří chovatelé výstavních ptáků ho nepřijali za své, takže o tom budeme muset ještě hodně podiskutovat a posnažit se, aby to vypadalo tak, jak to bylo zamýšleno. Tedy aby to bylo skutečně reprezentativní mistrovství České republiky, ne mistrovství jenom na papíře. V Olomouci jsme letos měli vystavených 930 ptáků, což je zdaleka nejvíc za tři ročníky domácích šampionátů. Ale Česká republika se svou tradicí chovatelství a s takovými špičkovými chovateli má na to, aby se na mistrovství vystavilo minimálně 1500 až 2000 ptáků.
U postavových andulek mě to překvapilo. Vypadá to, že si český a moravský klub chovatelů andulek jedou vlastní klubové výstavy a domácí mistrovství je nezajímá.
Jan Sojka: Nepřijali ho. A to nejenom andulkáři, těch klubů je víc, které mají svoje vlastní klubové výstavy, a ty jsou pro ně na prvním místě. Do jisté míry to chápu, protože si je pořádají sami a nějaké mistrovství, které vyhlásil KPEP s Českým svazem chovatelů, je jim volné. Jediný klub, který to vzal za své a dlouhodobě se účastní EXOTY, jsou papoušíčkáři z Forpus klubu. Letos se k nim poprvé přidal i Klub chovatelů zebřiček. Mám také informaci o tom, že vznikl nový klub chovatelů kanárů, který chce pořádat svoje klubové mistrovství jednou na Exotice a podruhé na EXOTĚ. Takže to asi půjde postupně, obě výstavy musí přesvědčit kluby o tom, že jsou solidním partnerem a že se u nás vyplatí vystavovat.
Asi největší zajímavostí letošní výstavy EXOTA Olomouc byly modré mutace papoušků, konkrétně amazoňana žlutokrkého a nandeje černohlavého. Bylo těžké přesvědčit Bohumíra Šimerdu, aby je vystavil?
Jan Sojka: K modrému nandejovi bych ještě doplnil, že ještě vzácnější je spíše lutino mutace, která byla na EXOTĚ spolu s modrou. Je to tak, Luboši?
Luboš Tomiška: Těch modrých bude asi více.
Jan Sojka: S Mirkem Šimerdou máme velmi dlouhý přátelský a chovatelský vztah. Na EXOTĚ už několikrát vystavoval a zatím se mu nikdy nestalo nic špatného, takže měl důvěru v organizátory. Ale je potřeba říci, že ty vzácné mutace, které vystavil letos, do jisté míry souvisely s kongresem, na který přijely desítky lidí z celého světa. Nemůžu mluvit za Mirka, ale domnívám se, že každý chlap má v sobě kus určité ješitnosti a chce se prezentovat, a letos byla EXOTA i kongres opravdu světové akce. Takováto akce u nás byla naposledy v roce 1980, kdy se v Olomouci konal světový šampionát, ale toho se rozhodně neúčastnili lidé z 30 zemí světa. Jednak to je tedy o důvěře mezi organizátory výstavy a vystavovateli – a to se nebavíme jen o mutačních nandejích a amazoňanech, protože každý má to měřítko vzácnosti někde jinde. Pro mladého chovatele je skvělou příležitostí, že na EXOTĚ vystaví například papoušky mnohobarvé, a kdyby mu náhodou uhynuli, byl by to pro něj stejný malér, jako když jinému chovateli ulétne kakadu. Je to tedy snaha prezentovat se, ale také projev důvěry.
Luboš Tomiška: Tony Silva je tahákem pro každý kongres, takže jsme byli rádi, že přijel, protože naposledy byl v České republice v roce 2018. Tony byl tedy takový základ, na kterém jsme stavěli, chovatelé ho mají rádi a jeho prezentace patří mezi světovou špičku. Kurátor ACTP Vladislav Marcuk byl další logickou volbou, protože ara Spixův je téma, které zajímá chovatele po celém světě.
Luboši, jak jste vybírali spíkry pro kongres? Bylo tam pět prezentujících z různých zemí, zmínili jsme Mirka Šimerdu, jediného zástupce České republiky, Tony Silva byl samozřejmostí, protože tady křtil svoji knížku Amazoňané, a co ti další? Jak jste přišli na Mustafu Khana Hamdama ze Spojených arabských emirátů?
Luboš Tomiška: V jeho případě to trochu souviselo s tím, že jsme chtěli portfolio přednášejících trochu diverzifikovat a začlenit kapacitu v chovu mutačních papoušků. Upřímně, když nás napadl Mustafa, říkal jsem si, že nepřijede, protože co by dělal v Olomouci? Ale zkusil jsem mu napsat, v minulosti jsem s ním byl několikrát v kontaktu, a on mi odepsal, že proč ne? Dalším zahraničním přednášejícím byl Lorenzo Crosta, na kterého jsem měl dobré reference z Loro Parque, kde dlouhá léta působil jako ředitel kliniky. Je vyhlášeným aviárním specialistou, působil v Austrálii a v současnosti pracuje mimo jiné pro ACTP. Pro české účastníky to byla trochu premiéra v tom, že na českých seminářích vystupoval zahraniční veterinář zaměřený na aviární medicínu s takovouto reputací.
Mezi pěticí přednášejících byl i jeden Čech, abychom nezapomněli…
Luboš Tomiška: Ano, Mirek Šimerda, což napadlo Honzu Sojku a myslím, že to byl dobrý tah, protože jde o zkušeného chovatele, který se ne tak často veřejně prezentuje, neboť si rád udržuje soukromí. Proto jsme byli rádi, že nám kývl na účast a vystoupil s tak hezky zpracovanou prezentací.
Jan Sojka: Jenom bych doplnil, že je nejenom zkušený, ale i výborný chovatel. Má za sebou celou řadu českých i evropských prvoodchovů, lidsky to je velice příjemný člověk. Ale to se dá říci o všech přednášejících, neměli jsme na kongresu žádnou primadonu.
S jakým předstihem přijížděli zahraniční přednášející do České republiky? Měli tu nějaký čas na aklimatizaci?
Luboš Tomiška: Ve chvíli, kdy si pozvete do České republiky takové lidi, je třeba myslet na dvě věci: jednak že jsou velmi časově vytížení, takže je potřeba jejich příjezd logisticky zajistit tak, aby neměli žádné prostoje. Pro nás to byla taková fofr akce, protože přednášející přiletěli v pátek do Prahy a my jsme zajišťovali jejich transport z letiště do Olomouce. A po kongresu to samé: polovina přednášejících odjížděla v neděli odpoledne, druhá polovina v pondělí večer.
Měli jste pro ně připravený nějaký program mimo EXOTU?
Luboš Tomiška: Ano, se dvěma přednášejícími jsme absolvovali během pondělí návštěvy u chovatelů. Ale pokud se bavíme o logistice a organizaci, nebylo to zdaleka jen o přednášejících, ale také o účastnících kongresu, protože všichni chtěli cestu do České republiky spojit s nějakou návštěvou chovatele. Zorganizovali jsme také výlet na burzu v Kroměříži. Když se na kongres vydali chovatelé třeba z Kataru nebo Malajsie a vydali tolik peněz za letenku a ubytování a museli si kvůli tomu vzít dovolenou, snažili jsme se je motivovat, aby měli nějaký komplexní zážitek. Někteří tu strávili celý týden.
A celou tu dobu jste se jim věnovali? To muselo být organizačně náročné…
Jan Sojka: Připravili jsme jim prospekty o výstavě, kongresu i Olomouci, takže měli nějaké podklady a rozhodnutí bylo na nich. Nutno říct, že spousta účastníků přijela díky Lubošovi, který má hromadu kontaktů a pracoval jako zástupce kurátorky v Loro Parque, takže tuto akci zaštítil svým jménem, ale i jazykovými schopnostmi. Čili všechno vykomunikoval a na nás, „týmu B“, bylo to nějak nahrubo nachystat.
Pojďme k samotné výstavě EXOTA Olomouc. Co bylo z hlediska organizace po pětileté přestávce nejtěžší?
Jan Sojka: Nejtěžší bylo to znova „nakopnout“. Ve smyslu mentálně se na to připravit, potom připravit výstavní materiál, protože za tu pětiletou přestávku dostal zabrat. Museli jsme tedy znovu natřít rámy voliér a přesvědčit členy naší organizace, aby přišli a přiložili ruku k dílu, což se u většiny podařilo. Museli jsme také zapřemýšlet nad celým konceptem výstavy, nejde to jenom tak nějak seskládat. Musím říct, že mám štěstí na skvělé spolupracovníky v našem spolku, Jardu Čermáka, Mirka Jurtíka nebo Radka Veselého, na které je naprosté spolehnutí. Radek nachystal bodovanou část výstavy a Jarda zorganizoval nebodovanou část. A důležité bylo také přesvědčit obchodní partnery, aby si zaplatili prodejní stánek na výstavě a věřili nám, že na EXOTU opravdu přijde 15 až 20 tisíc lidí, takže se jim to vyplatí. A to byla zase moje bitva.
Kolik tedy přišlo na letošní EXOTU návštěvníků, pokud to už víte?
Jan Sojka: Upřímně ještě nevím, ale když jsem necelý týden po akci mluvil s náměstkem Výstaviště Flora, šlo o nějakých čtrnáct tisíc platících, ale v tom ještě nebyly vstupenky zakoupené přes GoPay apod.
A dalších skoro 300 byli účastníci kongresu, kteří měli vstupenku v ceně.
Jan Sojka: Ano, plus všichni vystavovatelé, rodinné vstupenky a nějaké čestné vstupenky. Takže když se to všechno posčítá, dá se říci, že EXOTU navštívilo 17 tisíc lidí, možná i více.
Pro veřejnost se EXOTA otevírala v pátek. Kolik dní předtím jste ji začali stavět? Vím, že týden před EXOTOU se na výstavišti konala FLORA Olomouc, takže zase tolik času jste neměli.
Jan Sojka: To byl doslova masakr. Flora Olomouc končila v neděli a my jsme začínali chystat EXOTU v pondělí. Od úterý jsme už stavěli voliéry a klece, nosili jsme do pavilonu věci a Flora si je z pavilonu vynášela. Tak nějak jsme se střídali a bylo to docela náročné. První dva dny se tam střídaly dvě party od těchto dvou výstav. Ve středu ale výstava stála a probíhal příjem ptáků do bodované expozice. Zvládli jsme to tedy docela rychle. Pomáhali nejenom členové naší olomoucké organizace, ale také naši kamarádi ze Slovenska, například Miro Kozej, Ivan Hájek z Klubu chovatelů zebřiček. Měli jsme k dispozici také vězně z vazební věznice v Olomouci, pracovali tam žáci ze Střední zemědělské školy v Olomouci, ze Střední veterinární školy v Kroměříži, Střední školy pro chovatele exotických zvířat v Čakovicích.
Zajímavá „směska“.
Jan Sojka: Bylo to takové pestré, ale dohromady jsme to nějak zkoordinovali, takže ve středu výstava de facto stála.
Bodovaná expozice tedy byla kompletní už ve středu. Jak to bylo letos s posuzovateli? Vím, že na dřívějších EXOTÁCH jste měli posuzovatele ze zahraničí.
Jan Sojka: Měli jsme je i letos, pokud považujeme Slováky a Poláky za zahraniční posuzovatele. My se jako organizátoři vždycky obracíme na předsedu sboru posuzovatelů, dnes už bývalého předsedu Luboše Veselého, který potom se svým synovcem Radkem Veselým určí sbor posuzovatelů. Já tedy jako organizátor výstavy do bodované části vůbec nezasahuji. Mým úkolem je výstavu postavit, zajistit krmení a další organizační věci. Maximálně jsem volal do Polska, protože tam mám dobré vztahy, a domluvil odtamtud jednoho posuzovatele. Samotné hodnocení ale dělá sbor posuzovatelů.
Všiml jsem si, že letos jste prohodili dva pavilony, že měkkožraví ptáci a tukani, kteří dřív bývali úplně vzadu za palmovým skleníkem, byli vepředu a místo nich byli bažanti, holubi a okrasná drůbež. Proč tato změna?
Jan Sojka: Šlo o náklady. Pavilon E, ve kterém byli tukani, se daleko jednodušeji vytápí a je energeticky úspornější. Je po rekonstrukci, takže je celý zmodernizovaný a dá se tam udržet teplo, aniž by unikalo všemi směry. Zatímco pavilon G, kde byli holubi a okrasní bažanti, je starý a na renovaci teprve čeká. Když se tam topí, jde to doslova pánubohu do oken.
Kruciální otázka, kterou pokládají účastníci nebo návštěvníci EXOTY Olomouc pokaždé, proč nemáte na klecích a voliérách popisky s vystavenými druhy, takže si lidé musí kupovat katalog výstavy?
Jan Sojka: Katalog je určitá tradice a zvyk na výstavách po celém světě. Neobsahuje jenom názvy ptáků, ale zejména slouží pro orientaci v bodované části, kde jsou uvedené počty bodů a další informace. Vím, že je dnes moderní dělat online katalogy, ale my si chceme udržet určitý evropský standard. Druhá věc je ekonomická stránka. V katalogu jsou reklamní plochy, které nabízíme firmám, co si zaplatily za výstavní plochu a tato inzerce je pro ně určitým benefitem za to, že na naší výstavě utratily peníze za svoje zviditelnění. Chápeme to i jako určitou podporu konání výstavy, protože zakoupením katalogu se zlepšuje ekonomický výsledek akce. Já sám, když jdu někam na výstavu a mají tam katalog, si kupuji vstupenku a katalog. Na rozdíl od mnoha katalogů světových výstav uvádíme u všech ptáků nejen české, ale i latinské názvy, takže se v něm vyznají i zahraniční návštěvníci. Vím, že se objevovaly otázky, proč lidi nutíme kupovat katalog, ať popíšeme klece a voliéry. V některých pavilonech, například u bažantů, to tak bylo, jinde ne. Veškeré informace byly v katalogu.
Podle mě je obrovskou výhodou katalogu seznam vystavovatelů s kontakty.
Jan Sojka: Ano, to je obrovský benefit. Musím říct, že letos jsme katalogy vyprodali, takže ze soboty na neděli jsem musel dělat dotisk, který už měl černobílou obálku a stál méně než ten barevný.
Neměli někteří vystavovatelé problém, že je na ně v katalogu kontakt, tedy e-mail a mobilní číslo?
Jan Sojka: Součástí výstavních podmínek EXOTY je souhlas se zveřejněním těchto kontaktů. V případě, že někdo nechtěl být zveřejněn, byl uveden jenom stát. Nešlo ale ani tak o GDPR, jako spíš o jejich obavu, aby je někdo nevykradl. I když v dnešní době to je tak trochu úsměvné, protože si kohokoli můžete vygooglovat, zjistit si jeho IČO, rodné číslo, bydliště, adresu provozovny, podívat se přes satelitní snímky na mapách Google, kde co má.
Na EXOTĚ jste vystavovali dost speciálních druhů, potravních specialistů. Jak jste zajišťovali krmení a kolik lidí se o ptáky staralo?
Jan Sojka: Jsme na to velice přísní, panuje u nás disciplína a na všechno dohlíží předseda naší organizace Jaromír Jurtík a Jarda Čermák. Krmíme v sedm hodin ráno. Každému brigádníkovi na EXOTĚ říkám: „Hoši, dělejte si v noci, co chcete, ale v sedm hodin ráno vás tady chci vidět a bude nakrmeno ještě předtím, než přijdou návštěvníci, a bude uklizeno, zameteno a pak si zase dělejte, co chcete.“ Čili ptáci mají na krmení klid. Co se týká samotné skladby krmiva, partnerem výstavy byla Deli Nature a její hlavní zástupce v Katowicích, společnost Klaubex. Ti nám tedy krmili zrnožravé ptáky a pro měkkožravé jsme měli krmiva od Versele-Laga a lorie nám krmila firma Janosch nektarem značky Psittacus. Čili šlo o špičková krmiva a k tomu je třeba připočíst živý hmyz pro zoborožce a spol. Samozřejmostí bylo čerstvé ovoce. Šéfa pavilonu E pro měkkožravé ptáky dělal Václav Štraub, kurátor ptáků ve zlínské zoologické zahradě, tedy člověk na svém místě, který ví, co je třeba. Na EXOTĚ má každý pavilon svého garanta a ten si dopředu řekne, co chce a potřebuje, co se mu má nachystat, s tím pak může počítat.
Jak jste přišli na velkou proletovou voliéru s padesáti lorii?
Jan Sojka: Přemýšleli jsme, že máme k dispozici velkou voliéru a vždycky tam bylo něco zajímavého. Loriové jsou na to opravdu perfektní. Takže když jsme u Marcela Kohouta viděli, kolik jich má odchovaných, a chodili okolo nich jako okolo horké kaše, Marcel sám řekl: „Já vám jich tam dám padesát, ať to má trošku drive.“ Takže za to může Marcel Kohout.
Vypouštění těch padesáti loriů asi bylo mnohem jednodušší než potom chytání, což můžu říct z vlastní zkušenosti.
Jan Sojka: Tak o tom chytání musíš říct spíš ty, protože jsem viděl tvoji fotku na Facebooku, a vypadal jsi na infarkt poté, co jsi pochytal padesát loriů.
A musím říct, že jste to měli dobře hlídané, protože když jsem během EXOTY fotografoval a kolikrát jsem překročil zábrany, nebo jsem si stoupl na nějakou cihličku, hned za mnou přiběhl někdo z organizačního týmu a začal mě usměrňovat.
Jan Sojka: Kromě pořadatelské služby jsme tam měli i kamery, ale to jsme nikde nevykládali. Hlídalo se to tedy ve více směrech, protože na EXOTĚ bylo mnoho ptáků vysoké chovatelské i finanční hodnoty. Nesměli jsme to podcenit.
Pojďme ještě zpátky ke kongresu. Takřka 300 účastníků je asi nejvíc ze všech podobných seminářů v České republice. Máte ambici to číslo příště ještě navýšit?
Luboš Tomiška: Bylo jich zhruba 275. Kapacita sálu byla 300 lidí, to by ale už byla samotná hrana únosnosti a víc by se jich tam asi nevešlo. Proto zvažujeme, jak k tomu v budoucnu přistoupit. Kongres určitě zopakujeme, jen ještě nevíme, kdy přesně. Jisté ale je, že se budeme snažit tuto akci posunout zase trochu dál. Už teď máme nové nápady, jak kongres vylepšit.
Pamatuji si, že první takovou velkou akcí se zahraničními přednášejícími bylo V.I.P. setkání chovatelů v Kozovazech, kam přijeli kurátoři z Loro Parque, ACTP, ale také chovatelé z Indie. Tehdy jsi ale, Luboši, překládal celou akci, což muselo být dost náročné. Letošní kongres na EXOTĚ jste si rozdělili mezi víc chovatelů. Bylo těžké sehnat ochotné překladatele, kteří rozumí ptákům?
Jan Sojka: Podle mě to všichni zvládli velmi dobře, a když jsem se s nimi bavil po akci, většina z nich považovala za poctu, že mohli navázat bližší vztah s přednášejícími a tlumočit jejich prezentace. Takže si myslím, že u nich nemáme zavřená dvířka do budoucna.
Jak to vidí Luboš jako jeden z tlumočníků?
Luboš Tomiška: Co se týče českého překladu, tak na letošní kongres jsme sehnali více tlumočníků a s dostatečným předstihem, takže vše klaplo na jedničku. Navíc jsme najímali profesionálního překladatele do němčiny z Olomouce, protože se na kongres přihlásilo poměrně dost účastníků z Německa a Rakouska. Upřímně říkám, že jsem z toho měl obavy, protože přeložit pět přednášek během jednoho dne je velká výzva. Sám jsem si to vyzkoušel překládat čtyři přednášky po sobě a bylo to náročné. Člověk se pak už není schopný soustředit. V tomto případě ale bylo vidět, že pan tlumočník je profesionál a přeložil to perfektně, přestože není chovatel a neměl s těmito tématy zkušenosti.
Když se ohlédneme za výstavou, tak co vy dva osobně považujete za největší vzácnost nebo raritu letošního ročníku?
Jan Sojka: Asi bych se nebavil o ptácích, za největší raritu považuji fakt, že jsme vůbec byli schopni tu výstavu po pěti letech zorganizovat. Když se na to dívám zpětně, je to opravdu takový malý zázrak, takže si myslím, že EXOTA bude pokračovat. Kdyby to letos nedopadlo dobře, možná by se už žádná další EXOTA nekonala. A když se na to podívám z chovatelského hlediska, je to hrozně těžké, protože bychom to museli rozdělit na papoušky, drobné exoty a další ptáky. Tonda Nečas například vystavoval odchov rudoušků karmínových. To jsou ptáci, u kterých můžeš být rád, že ti v kleci přežijí, protože většinou uhynou do čtrnácti dnů po dovozu. A u papoušků samozřejmě modré mutace amazoňana žlutokrkého a nandeje černohlavého, ale třeba Zdeněk Vandělík vystavil papoušky modrobřiché a Jiří Šustr vzácné lorie. Hrozně těžko se to hodnotí, co bylo top, protože každému se líbí něco jiného. I mně se tam těch ptáků líbilo víc, takže trochu alibisticky řeknu, že krásných ptáků byla většina a největším zázrakem pro mě bylo, že jsme tu výstavu a kongres dokázali zorganizovat a dopadlo to tak, jak jsme si naplánovali, a navíc to bylo ještě návštěvnicky úspěšné.
Luboši, měl jsi vůbec kvůli kongresu čas si pořádně projít výstavu?
Luboš Tomiška: Ano, ale je pravda, že až poslední den v neděli, protože předtím jsme byli plně zaneprázdnění kongresem. Pro mě byla tou největší raritou kolekce vystavená Mirkem Šimerdou, protože to je věc, která dodá výstavě další rozměr. Má to takový ten wow efekt, protože většina návštěvníků jsou papouškáři, a ti řeknou: „Modrá auropalliata, no tak to je mazec.“ A pokud se mám obecně bavit o úspěchu této akce, tak asi největší úspěch je to, jaký dojem to na účastníky udělalo. Hodně zahraničních účastníků kongresu mi řeklo, že je napadlo, proč nejsou schopni udělat takovou akci v jejich zemi a že si jsou jistí, že by to u nich vzniknout nemohlo. Jako Češi často nadáváme, jak u nás nic nefunguje, ale na druhou stranu v chovu exotického ptactva jsme docela světoví.
Je pravda, že podobně velká akce se v Evropě koná jen v Loro Parque na Tenerife, ale ta bývá, tuším, jen jednou za čtyři roky?
Luboš Tomiška: Ano, ale s mnohem větším počtem účastníků.
Jan Sojka: Řekl bych, že to je jiná písnička. EXOTA samozřejmě také, ale Loro Parque je výjimečný, navíc je tam příznivé klima, je to ostrov, lidé to spojí s dovolenou… Je to trošku jiná úroveň, na které nejsme, takže to děláme tak, jak nám dovolí naše podmínky.
Nebyla jenom EXOTA, nebyl pouze kongres, nebylo pouze Otevřené mistrovství České republiky v bodovaném ptactvu, ale byly i premiéry několika knížek z produkce Nové Exoty. Nešlo pouze o titul Amazoňané od Tonyho Silvy, ale i další dvě knížky o drobných exotech. Jak se to všechno stihlo sladit k termínu výstavy?
Jan Sojka: Bavíme se po Skypu a vedle mě sedí moje žena, která zakroutila hlavou a zabořila ji do dlaní. Prostě to byl opravdu masakr. Mám takový pocit, že jsem si ukousl trošku větší krajíc chleba, než jsem zamýšlel, a žena říká, že to bylo „krásné“ léto s amazoňany a s kanáry. Že nic lepšího nemohlo být (smích). Ale vážně: kniha Amazoňané je opravdu velký projekt a trochu jsem ho podcenil. Nemyslel jsem si, že to bude tak náročné. Je to opravdu rozsáhlá knížka, odborná, moc práce. Pracovalo na ní intenzivně asi pět nebo šest lidí. Myslím si, že ve finále je hezká a je to publikace o jednom rodu papoušků, jaká tady ještě nevyšla. Leckterý český rod ptáků by byl rád, kdyby o něm taková publikace vyšla.
A co ty dvě další knížky?
Jan Sojka: V jednom případě šlo o druhé vydání knížky od Marka Buranského o amadinách Gouldových. Byla to taková spontánní akce, protože první vydání bylo vyprodané a říkal jsem, že když už budeme vydávat knížku o kanárech, která je druhou publikací v rámci edice, a jednička už není k dispozici, že by bylo dobré tu jedničku dotisknout. Dali jsme jí tvrdší desky a trochu ji oprášili. Oproti tomu nová knížka Chováme kanáry je něco, na co jsem opravdu hrdý, protože se mi podařilo přesvědčit Luboše Veselého, aby do ní shrnul svoje zkušenosti chovatele, ale i mezinárodního posuzovatele a předsedy sboru posuzovatelů. Myslím si, že se povedla opravdu dobrá knížka. Publikace o kanárech u nás vyšla naposledy před 40 lety od Waltera Wienera. Byla to výborná knížka, na svou dobu opravdu vynikající a myslím si, že v knížce Luboše Veselého má opravdu rovnocenného nástupce. Je totiž nejen hezky udělaná, ale jsou v ní moderní informace, kvalitní fotografie a je psaná čtivým jazykem. Luboš ty svoje zkušenosti vypráví s určitou dávkou nadhledu a sarkasmu, jsou tam věci, u kterých jsem se zasmál, třeba když popisuje posuzování kanárů. Takže to bylo těžké léto strávené přípravou knih, žena lomila rukama, první den na dovolené jsme ještě posílali poslední korektury Amazoňanů do tiskárny, ale jsem rád. Dobré věci většinou vznikají pod tlakem a v porodních křečích, takže myslím, že si v tom chovatelé najdou to své a že to nejsou vyhozené peníze.
Ke každé výstavě EXOTA Olomouc v posledních letech připravujete nějaké knížky, logicky se tedy zeptám, na co se můžeme těšit na EXOTĚ 2025?
Jan Sojka: Nějaké projekty máme, chystáme nějaký titul s Tonym Silvou a pak ještě máme dlouhodobě rozpracovanou jednu knihu. Je to takový velký projekt, který snad v brzké době dotáhneme. Bude to také exkluzivní a krásná knížka.
Když jsme u těch knížek, musím se zeptat na případný dotisk Průvodce chovem papoušků od Tonyho Silvy, protože ta se v češtině naprosto vyprodala už před mnoha lety.
Jan Sojka: Ty seš už jako moje žena, ty ses s ní dneska domluvil… 😊
Ne, ale spousta lidí se ptá, kde tu knížku sežene, a já jim říkám, že už nikde.
Jan Sojka: Chystáme upgrade, ale je potřeba tu knížku nově zabalit, dát do ní nové fotografie a trošku oživit informace, což představuje taky spoustu práce. Ale ano, Průvodce chovem papoušků v dohledné době nějakých dvou tří let znovu vyjde. Musím ale říct, že knížky pro nás nejsou to hlavní, často je děláme „na koleně“ a o volném čase. Je hezké vydávat knížky, ale…
Taková jedna otázka za humna na závěr. Týden poté, co děláme tento rozhovor, se koná výstava EXOTIKA v Lysé nad Labem, kterou tamní výstaviště pořádá každý rok. Neuvažovali jste o tom, že by se i EXOTA konala každoročně?
Jan Sojka: Ne. Mezi námi a Exotikou je jeden velký rozdíl. Exotika je akce Výstaviště Lysé nad Labem a patří mezi jednu z mnoha výstav, které pořádají. Akce je evidentně úspěšná, a tak stojí o to, aby byla každý rok. EXOTA je postavena jinak, dělají ji jenom chovatelé, Výstaviště Flora bylo až letos spolupořadatelem, ale tato spolupráce spočívala více méně v takových věcech, jako je pořadatelská služba, kasy, media plán apod. Samotnou stavbu a provoz výstavy jsme si řešili sami. A protože to děláme na amatérské úrovni, neživíme se tím, máme všichni nějaké svoje civilní profese, nedovedu si představit, že bychom EXOTU pořádali každý rok. Normálně bychom se z toho zbláznili. Takže to určitě neplánujeme.
Myslím si, že jednou za dva roky je dostatečný časový interval na to, abychom se dali dohromady a pak zase „dostali roupy“ a začali plánovat. Nehledě na to, že by se tím unavili vystavovatelé ptáků. Jednou za dva roky jsme schopni někoho umluvit, aby vystavil něco zajímavého, ale každý rok se to nepodaří. Vystříleli bychom si náboje. A dělat EXOTU, aby tam každý rok bylo něco, co tam bylo už dvacetkrát, akorát v jiné voliéře, by mě asi nebavilo.
Vždycky tam musí být, jak říkal Luboš, ten wow efekt, snažíme se sehnat něco, co tam ještě nebylo.
Čím se dá překonat modrá auropalliata?
Jan Sojka: Lutino auropalliatou (smích). Ne, dělám si legraci. Myslím si, že v dnešní době jsou v soukromých kolekcích daleko lepší sbírky papoušků než v zoologických zahradách, takže tam jde o to jenom nějakým způsobem vystavovatele přesvědčit, vysvětlit mu, že to dělá pro dobrou věc, a pak to ten chovatel vystaví. A to „dobrou věc“, bych ještě rozvedl. Momentálně se řeší problematika pozitivního seznamu. Ale jednou z forem, jak zpropagovat chovatelství a ukázat, že my chovatelé jsme důležití, je ukázat právě to, že soukromí chovatelé odchovávají vzácné druhy v lidské péči. Že třeba ary Spixovy nezachránila brazilská vláda ani žádná zoologická zahrada, ale že je zachránili soukromí chovatelé – Pepa, Franta, Jürgen, Thomas atd. Ne nějaká vláda. A ta výstava je právě šance odprezentovat chovatelství v dobrém slova smyslu. Na EXOTĚ jsme měli kontrolu z České inspekce životního prostředí, z Celní správy ČR, z Krajské veterinární správy a u všech jsme vyšli bez nějakého problému, všechno bylo v pohodě a chlapi říkali: „Ano, paráda, dobrá akce, tak to má vypadat.“ Takže pořádání výstav, ať už to je EXOTA, nebo Exotika, a dělat je dobře, v souladu se zákonem, kdy seznámíme laickou veřejnost s chovatelstvím, je to, co nám pomůže k tomu, aby tento koníček přetrval i do dalších let. Pokud si budeme všichni „syslit ptáky“ doma na dvorku, nebudeme se dělit o informace nebo neukážeme to, co máme v chovech, povede to jenom k tomu, že nikdo o nás nebude vědět, nebudeme jednotní a půjdeme do kytek. Tečka.
Rozhovor vznikal pro časopis Nová EXOTA, kde vyšel v čísle 11/2023
Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz
