Jan Potůček 
Nejen amazoňanů nebo loriů se dotkly letošní dalekosáhlé změny v systematice ptáků, podle níž byly uznány desítky nových druhů papoušků. Joseph del Hoyo v encyklopedii HBW and BirdLife International Illustrated Checklist of the Birds of the World, jež vyšla teprve minulý měsíc, vyčleňuje i nový druh ary, mníška nebo aratingů. Právě u jihoamerických papoušků byly změny asi nejočekávanější, například oddělení ary červenoramenného poddruhu cumanensis od nominátní formy nobilis bylo kvůli zjevným barevným rozdílům i odlišnému charakteru obu dosavadních poddruhů pouze otázkou času. Naopak překvapivý je nový druh mníška či vyčlenění nového druhu od aratingy slunečního.
Ara amazonský (Diopsittaca cumanensis)
Dosud byl veden jako poddruh ary červenoramenného (Diopsittaca nobilis) pod názvem ara červenoramenný amazonský (Diopsittaca nobilis cumanensis), ve starší odborné literatuře ale byl uváděn jako samostatný druh ara modročelý (Ara nobilis). Právě modřejší čelo je jedním z rozlišovacích znaků od ary červenoramenného. Tím nejpatrnějším je ale rohově zbarvená horní čelist zobáku (ara červenoramenný má obě čelisti zobáku černé) a větší velikost. Ara červenoramenný dorůstá délky 30 cm, ara amazonský až 35 cm. Nový druh má také světlejší temeno a oba druhy se rovněž liší v chování, což potvrdí mnozí chovatelé těchto papoušků.
Ve volné přírodě ara amazonský obývá výhradně Brazílii jižně od řeky Amazonky ve státech Pará. Maranhao, Piauí a Bahia. Dle mezinárodní organizace BirdLife International by se měl vyskytovat i v Bolívii a na malém území Peru. Velikost jeho divoké populace není známa, předpokládá se ale, že jej ohrožuje odlesňování Amazonie. Proto byl ihned po uznání za samostatný druh zařazen do Červené knihy ohrožených živočichů IUCN, byť do nejnižší kategorie „nejméně znepokojivý“. Pod aru amazonského by měl spadat i někdejší poddruh ara červenoramenný jižní (Ara nobilis longipennis), který je stejně zbarven, má bílou horní čelist zobáku, ale je ještě o něco větší.
Aratinga sírožlutý (Aratinga maculata)
Světlejší obdoba velmi známého a oblíbeného aratingy slunečního (Aratiga solstitialis). V minulosti byl považován za hybridního ptáka, křížence mezi aratingou slunečním a aratingou jendajem, případně dalšími aratingy. Další vědci tvrdili, že jde o mláďata aratingy slunečního. Teprve v roce 2005 byl uznán za samostatný druh s latinským názvem Aratinga pintoi a o čtyři roky později se ukázalo, že další z uvažovaných samostatných druhů Aratinga maculata je s ním shodný. Mezinárodně byl uznán teprve letos jako aratinga sírožlutý (Aratinga maculata), přičemž český název pro potřeby toho článku vychází z anglického názvosloví.
Aratinga sírožlutý žije na severním břehu Amazonky v brazilských státech Pará a Amapá, zcela izolovaná skupina pak také v jižním cípu Surinamu. V některých lokalitách, jako například v brazilském Monte Alegre v Pará nebo na jihu Surinamu, je velmi častý. Početní stavy jeho divoké populace ale nejsou známy, předpokládá se však, že ho ohrožuje odlesňování. Na druhou stranu, jeho typickým biotopem jsou lesy hraničící se savanou, takže je docela dobře možné, že naopak odlesňování tomuto druhu pomáhá v šíření do nových lokalit. Běžně se vyskytuje v zajetí, byť například u českých chovatelů se dosud rozdíl mezi aratingou slunečním a jeho bledším příbuzným aratingou sírožlutým neřešil.
Aratinga aztécký (Eupsittula astec)
Původní poddruh aratingy aztéckého (Aratinga nana), nyní označovaného jako aratinga jamajský (Eupsittula nana). Dříve nesl název aratinga aztécký jižní (Aratinga nana astec). Jako samostatný druh byl uznáván už dříve několika systematiky, přičemž pod něj spadaly další dva poddruhy dnešního aratigy jamajského – latinsky pojmenované vicinalis a melloni (druhý z nich už není uznáván a spadá přímo pod dnešního aratingu aztéckého). Celkově je bledší než aratinga jamajský, převládá u něj žlutější odstín, zvláště na spodní části těla. Prsa a břicho má bledě hnědé, zobák je menší než u aratingy jamajského.
Ve volné přírodě obývá poměrně rozsáhlý areál tropické zóny Karibských ostrovů od poloostrova Veracruz v Mexiku po Kostariku a ojediněle i západní Panamu. Je velmi hojný, odhaduje se, že jeho divokou populaci tvoří půl milionu až pět milionů ptáků. Mezinárodní organizace BirdLife International nicméně předpokládá, že kvůli pokračující devastaci jeho přirozených biotopů četnost aratingy aztéckého klesá. Proto byl zařazen do Červené knihy ohrožených živočichů IUCN, i když jen do nejnižší kategorie „nejméně znepokojivý“ (LC), zatímco aratinga jamajský je podle stejné knihy „potenciálně ohrožený“ (NT), protože jich na Jamajce přežívá maximálně 20 tisíc.
Mníšek bolivijský (Myiopsitta luchsi)
Endemický druh v Bolívii, od známějšího mníška šedého (Myiopsitta monachus) se liší bělavější maskou na obličeji a prsou, jasně žlutou spodní částí prsou a břichem (mníšek šedý je na těchto místech šedý či olivově žlutý). Vyskytuje se prakticky ve stejných místech jako ara červenouchý, který je rovněž endemickým bolivijským druhem. Jde o skalnatá údolí ve střední Brazílii v nadmořských výškách od 1 300 do 3 000 metrů. Narozdíl od mníška šedého si nestaví společná hnízda v korunách stromů, ale ve skalních puklinách vedle sebe, ale nikoli dohromady do společné stavby. Živí se semeny různých druhů ovoce, ale i kaktusů a rád se přiživuje na kukuřičných polích.
Početnost jeho populace není známa, ale je považován za běžný ptačí druh. Přesto byl ihned po taxonomickém oddělení od mnohem rozšířenějšího mníška šedého zařazen do Červené knihy ohrožených živočichů IUCN, byť do nejnižší kategorie „nejméně znepokojivý“ (LC). Uznání nového druhu mníška může zkomplikovat snahy různých zemí světa řešit problém s invazním mníškem šedým, který obývá řadu velkoměst od Severní Ameriky po Evropu a často způsobuje zkraty elektrického vedení. I v Evropě některé státy považují mníška šedého za invazní druh a zakazují jeho chov a rozmnožování v zajetí (Španělsko). Stejný zákaz se ale mníška bolivijského netýká.
