Z koronavirového deníku chovatele: třetí týden v karanténě a hnízdní sezóna pomalu začíná

UVNITŘ GALERIE – Bude to už třetí týden, co jsem přestal chodit do práce a pracuji výhradně z domova. Pro chovatele je Home Office při nadcházející hnízdí sezóně papoušků dar z nebes. Může víc pozorovat jednotlivé páry a trochu jim „pomoci“ k hnízdění. Což v mém případě znamená hlavně úpravu krmných dávek, podávání různých vitaminových přípravků a intenzivnější výměnu větví na okus ve venkovních voliérách. Letos jsou arové obzvláště rozkousaní. Poprvé mám naprosto plné chovné zařízení. Z pěti voliér jsou ve čtyřech dospělé páry různých druhů arů a v jedné tři loňská mláďata arů araraun odchovaná pod rodiči. Popravdě řečeno právě ta mi dělají největší starosti.

Nevyzpytatelná mláďata araraun

Před časem jsem na Ararauně popisoval svoji zkušenost s prvním odchovem arů araraun a zmínil jsem problém se samicí, která mláďatům škubala peří. Tři loňské samičky teď obývají společnou voliéru sousedící s rodičovským párem. Krásně zarostly na břiše, zádech i hlavě, ale jak už to u většího počtu mláďat arů v jedné voliéře po odstavu bývá, začaly si navzájem okusovat ocasy a konce letek. Tedy zejména dvě mláďata, třetí má letky špičkové a chybí mu pouze ocas. Toto mládě už delší dobu samo létá a je psychicky nejvyrovnanější. Zdá se mi jen, že se poněkud „pomámilo“ a terorizuje zbývající dvě sestry. Vypadá to, že za okusováním letek a ocasů stojí ono. Mláďata tak čeká rozdělení, aby zbývající dvě mohla obrůst.

Zatím jsem se mladé ary snažil co nejvíce rozptýlit „prací“ ve voliéře. Kromě větví na okus (nejvíc jim chutnala pětimetrová vrba – úplně náhodou jsem na okraji naší vsi narazil na čerstvě ořezané větve vrb rostoucích podél místního náhonu, a tak jsem se pro ně dvakrát otočil na kole), je nejvíc baví dřevěné koláče zavěšené na řetězu ze stropu venkovní voliéry. Mláďata vylezou na strop a slaní se po řetězu na dřevo, které pak po okrajích začínají oštipovat. Jeden koláč jim vydrží stěží pár dní. Hned druhý den je na zemi pod koláčem pořádná kupa třísek. Stejnou zábavu mají i oba moje dospělé páry araraun, které s mláďaty sousedí z obou stran jejich voliéry. Suverénně největšími „rubači“ jsou ale mláďata.

Větví není nikdy dost

Kvůli nevyzpytatelnému počasí, kdy jsou jeden týden pomalu letní teploty a další mrzne, jsem dal několik malých břízek na okus také do vnitřní voliéry mláďat. Když jsem to udělal poprvé, bála se vrátit dovnitř, ale poměrně brzy se oklepala za dva dny zbyly z břízek pahýly a na podlaze vnitřní voliéry byla pěkná podestýlka z okousaných větviček. Jedno mládě se dokonce tak nudilo, že jsem ho při ranním krmení přistihl, jak šplhá po poslední zbylé břízce, jejíž větvičky byly příliš daleko od všech bidel, jako veverka do koruny a tam oždibuje poslední snítky. Stromek se kýval sem a tam a já jenom čekal, kdy se s mládětem převáží a ono se odporoučí rovnou na zem, protože to bylo zrovna to, které má okousané letky a nelétá.

A propos létání. Nejprůbojnější mládě létá jako vlaštovka, jeho sestry se po něm chtějí opičit, ale pokaždé to skončí tak, že vyskočí z průletového okna, promávnou několikrát svými zkrácenými letkami vzduchem a poroučí se rychle k zemi. Tam se otřepou a rychle mažou k pletivu, aby mohly vylézt nahoru na bidlo a pustit se do likvidace připravených větví. Zaplnit všech pět voliér správně dlouhými stromky dává teď, v době celostátní karantény, docela zabrat. Chodím na náletové břízky za místní fotbalové hřiště, ale s rouškou to není nic příjemného. Velkými zahradnickými nůžkami ustřihnu pět tří až pětimetrových břízek, hodím si je na rameno a kráčím domů. V roušce se to ale po pár metrech nedá udýchat, nemluvě o tom, jak se zamlžují brýle. Ale co by chovatel neudělal pro blaho svých papoušků, že?

V budkách zatím klid…

Po třech týdnech karantény se blíží okamžik, kdy budu muset vyhrabat nepořádek z venkovních voliér, protože vrstva třísek a větviček začíná být povážlivě vysoká. Minulý týden jsem musel ze všech voliér vytahat vánoční stromky, které jsem tam zavěšoval začátkem ledna, protože byly do poloviny zcela oštípané. Pilkou jsem je tedy zkrátil na polovinu a opět je pověsil, ale co myslíte? Dnes jsou z nich už zase jen pahýly. Přeci jen je venku tepleji než v lednu nebo únoru, kdy se arové venku zdržovali jen několik desítek minut a hned se letěli schovat do vyhřívaného záletu. Teď by venku nejraději i přespávali, takže vše, co se dá ve venkovní voliéře zlikvidovat jejich všetečnými zobáky, padá za oběť jejich „pracovní píli“.

V hnízdních budkách dospělých arů se zatím nic zvláštního neděje. Oběma párům araraun jsem je vydrhnul a připravil na novou sezónu už koncem února, moje páry ale zasedají většinou až začátkem dubna. Můžu tak zatím jen závidět kolegům, kteří se už chlubí na Facebooku fotkami mladých arů zelenokřídlých, araraun nebo marakán (a kolegovi Jirkovi Stejskalovi kousek ode mne se brzy budou líhnout malé ary kanindy). Letos jsem chtěl poprvé vyvěsit boudu i arům zeleným, kterým je sice teprve pět let, ale už by si na ni měli pomalu zvykat. Všechno bylo krásně vymyšlené, boudu jsem objednal od Jaroslava Jelínka z Hradce Králové, také chovatele arů, od kterého mám i obě budky pro ararauny, předat jsme si ji měli na našem východočeském setkání chovatelů ve Smržově v sobotu 14. března, ale mezitím přišel koronavirus.

Moje první zkušenosti s odchovem mláďat arů araraun pod rodiči

Arové zelení si ještě budou muset počkat

Budka tedy čeká v Hradci Králové, nemám na ni zatím ani kovový stojan a vůbec nevím, zda se mi ho podaří nechat od někoho vyrobit, když většina provozů má zavřeno a známí tráví čas doma v dobrovolné izolaci. Arové zelení se tak asi budou muset letos obejít bez budky. S napětím ale sleduji chování mých arů horských. To je pro mě dost nešťastný druh, s kterým jsem si užil už dost patálií. Hlavně tedy loni v létě, kdy mi z voliér ulétl samec a přes veškerou snahu se ho nepodařilo vypátrat a lapit. Dospělá samice dostala ještě během letních prázdnin nového, o dost staršího chovného samce, ale oba ptáci jsou vůči sobě dost obezřetní. Samice nocuje v budce, ale samce do ní nechce pustit, a tak tráví noci na bidle co nejdál od budky.

Samice je navíc dost kontaktní, takže jakmile jdu krmit, přilétne na pletivo a pomalu by chtěla podrbat. Samci se to nelíbí, přilétne také, ale samice se po něm hned ožene, jako by mě chtěla mít sama pro sebe. Letos na jaře se ale přeci jenom něco změnilo. Minulý týden jsem šel večer posbírat misky se zbytky krmiva a v budce byli oba arové horští. Samec je tedy dost poděs, takže jakmile mě uslyšel, začal sebou v budce mlít a vystartoval ven. Od té doby většinou nocují v budce oba ptáci, ale občas se stane, že když opět sbírám večer misky, samec chce začít v budce znovu vyvádět a samice ho „přidusí“ do podestýlky, takže samec začne hlasitě naříkat. Dvakrát mě to vylekalo natolik, že jsem musel otevřít kontrolní otvor budky a podívat se, jestli ho nezamordovala. Samec ležel na boku a samice na něj dorážela shora. Tak si asi na nějaký pozitivní vývoj ještě chvíli počkám.

Bez těžkostí by to ani nebylo chovatelství

Abych ptákům pomohl nastartovat sezónu, začal jsem jim ráno na krájené ovoce a zeleninu sypat Ferti-Vit, přípravek s vysokým obsahem vitaminu E na podporu plodnosti. Právě u arů horských se ukazuje, že to funguje, protože oba ptáci začínají vykazovat známky toho, že jdou do toku. Tak snad se navzájem nezabijí… S napětím očekávám, jak dopadne letošní sezóna u obou párů arů araraun. Tomu, který loni odchoval tři mláďata, jsem začal podávat směs sušeného hmyzu a krevetek od firmy Claus, kterou mi poradil Vojta Trhoň proti škubání mláďat. U něj tato směs zafungovala u páru arating, který ošklivě škubal mláďata a při podání této směsi toho nechal (při vynechání zase začal). Ale je to sázka do loterie, protože co pták, to jiný případ… Každopádně to není jediné opatření, které plánuji.

Mám ještě druhý pár araraun, který už čtyři sezóny mívá čisté snůšky. Samce jsem opakovaně testoval na pohlaví, vše je v pořádku, ale zkrátka se jim v deseti letech nedaří. Protože oba páry obvykle hnízdí ve stejnou dobu (začínají snášet plus mínus dva týdny po sobě), chtěl bych druhému páru, pokud bude mít opět čistou snůšku, podložit alespoň jedno plné vejce od prvního páru. A pokud bude první pár znovu škubat mladé (budou-li letos nějaká), podložím je k druhému páru postupně všechna. Ale to je jen taková teorie, která se může ještě zvrtnout. Ostatně, to škubání mláďat vlastní matkou zase nakonec nebylo tak hrozné, mladé ararauny poměrně rychle obrostly a samec je dokázal po opuštění budky ukrmit sám (samici jsem kvůli škubání mláďat od rodiny oddělil). Prostě to nějak dopadne.

Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz