Osm let sledování arů arakang a araraun se satelitními obojky odhalilo, že rezervace jim pro život nestačí

Velké druhy arů potřebují pro život ve volnosti mnohem větší prostor, než se původně předpokládalo. Vyplývá to z osmiletého průzkumu Texas A&M University College of Veterinary Medicine & Biomedical, která po tuto dobu sledovala pomocí speciálních satelitních vysílaček umístěných přímo na tělech deseti arů arakang a araraun trasy, kudy se ptáci pohybovali. Výzkum se zaměřil především na středoamerický poddruh ary arakangy, který je na rozdíl od jihoamerického ohrožen a ve všech zemích, kde se vyskytuje, ubývá. Vědci pro sběr dat využili papoušky z peruánské přírodní rezervace Tambopata, kde existuje základna pro ochranu papoušků a turistické centrum, jehož cílem je vzdělávat širokou veřejnost a z výnosů své činnosti financovat záchranné programy.

Denně létají 20 až 40 km, ale někdy i 160 km

Satelitní technika měla vědcům prozradit, jak dlouhé cesty podnikají arové při hledání potravy během hnízdní sezóny a zda se v mimohnízdním období přesouvají jinam. Bez důmyslné sledovací techniky bylo prakticky nemožné taková data získat. Výzkumný tým složený z docentů Donalda Brightsmitha, Janice Boyd a Elizabeth Hobson z Univerzity Cincinnati a Charlese Randela z výzkumné agentury Southwestern Wildlife Survey v Kalifornii použil pro sledování ptáků satelitní telemetrii Argos. V roce 2013 připevnili šesti arům arakangám a čtyřem arům araraunám na krk speciální obojek se satelitním vysílačkou, díky níž zjistili, že oba druhy papoušků se pohybují v mnohem větších areálech, než se původně předpokládalo. Prostor, v němž se arové přemisťovali, čítal tisíce hektarů. Papoušci často denně létali na vzdálenosti 20 až 40 km.

Pokud však byla nouze o potravu, jednotliví arové kvůli ní dokázali zalétávat až na vzdálenost 160 km, přičemž pravděpodobně hledali oblasti s hustším porostem stromů, které jim poskytovaly ořechy. „V jihovýchodním Peru existují opravdu velké chráněné oblasti s přibližně milionem hektarů, ale všude je obrovský tlak na to, aby se půda více využívala pro zemědělství a omezovala se ochrana přírody,“ konstatuje Donald Brightsmith. „Hledali jsme způsob, jak ospravedlnit fakt, že je třeba chránit tak velká území. Tedy proč nestačí třeba jen 50 hektarů na to, aby na nich mohly přežít ohrožené druhy. Ve skutečnosti totiž tak malé území nestačí. Zjistili jsme, že mnoho ptáků cestuje z chráněných území a procestovalo přes milion hektarů pralesa.“ Vědci také zjistili, že po hnízdním období téměř všichni arové opustili velké národní parky a přírodní rezervace.

Vědci poprvé sestavili kompletní genom konkrétního ptačího druhu. Zvolili aru arakangu

Vyvedou mladé a stěhují se stovky kilometrů jinam

Migrace arů do dalších lokalit, která nejsou chráněna, zdůrazňuje potřebu rozšiřovat rezervace do dalších míst. „Existuje celé roční období, kdy se pohybují daleko od nejbližšího chráněného území,“ upozorňuje Brightsmith. „Musíme si položit otázku, co podniknout, abychom jim pomohli přežít v této části země, kam se přesouvají.“ Například ochránci v Guatemale díky satelitním obojkům u arů zjistili, že spousta papoušků po vyhnízdění odlétá daleko do Mexika, kde tráví čas do další hnízdní sezóny. Potom se zase přesouvají zpět na hnízdiště v Guatemale. „Díky tomu například víme, že nejde o dvě samostatné populace, ale o jednu propojenou. A víme, o jak velkou oblast se musíme postarat, aby arové nebyli ohrožováni odlesňováním nebo nelegálním odchytem,“ vysvětluje Brightsmith.

Nyní se chce vědecký tým sdružený do organizace The Macaw Society zaměřit na sdílení závěrů svého bádání s dalšími ochránci arů v Jižní a Střední Americe. „Věnujeme se teď poradenství ochranářským organizacím v Kostarice, Brazílii, Argentině, Mexiku, Guatemale a dalších zemích,“ vypočítává Brightsmith. „Počet lidí, kteří se na národní úrovni věnují ochraně papoušků, neskutečně stoupl. Je jich řádově víc, než když jsem s tím začínal já, a to je opravdu úžasné.“ Proto by výsledky výzkumu mohly mít pozitivní dopady nejen na ary v Peru, ale také na ary a další papoušky po celé Jižní a Střední Americe. „Arové jsou velmi atraktivní. Když je lidé spatří, udělají na ně vždy velký dojem. Jsou tedy tím správným objektem, jak spojit ochranu přírody s obyčejnými lidmi a skrze ně komunikovat hlavní ochranářská témata,“ míní Gabriela Vigo-Trauco, spoluzakladatelka organizace The Macaw Society.

Ararové zelení uletí do zimovišť a zpět na hnízdiště přes 3 000 kilometrů, odhalily satelitní vysílačky

„Pokud dokážete přesvědčit lidi, že je důležité ochránit jeden druh a ten potřebuje určitý prostor pralesa, dostanete se do dobré pozice, abyste ochránili celý tento prostor a všechna ostatní zvířata a rostliny, které ho využívají,“ dodává Gabriela Vigo-Trauco.

Úvodní foto: Zoltan Szabo, Texas A&M University College of Veterinary Medicine & Biomedical

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..