Jiří Stejskal: Hned první odchov arů červenouchých se mi podařil pod rodiči

UVNITŘ FOTO A VIDEO – Ne každému chovateli arů se daří takřka s každým druhem, který si pořídí. Jiří Stejskal z Pardubic je výjimkou. Za posledních dvacet let se mu podařilo odchovat ary ararauny, ary zelenokřídlé, ary kanindy, ary malé, ary marakány a letos poprvé také ary červenouché. Dospělý pár si pořídil od kolegy, u kterého ptáci nezahnízdili ani jednou. Prodával mu je se slovy, že teď se s nimi zase bude trápit on. „Trápení“ skončilo po dvou letech letošním úspěšným odchovem dvou mláďat pod rodiči. Jak hnízdění probíhalo, přiblížil chovatel v rozhovoru pro časopis Nová EXOTA a server Ararauna.cz.

Jak ses vlastně dostal k chovu arů červenouchých?

Delší dobu jsem je měl v hledáčku, ale dva roky jsem je naprosto beznadějně sháněl. Slíbil mi je dovézt Karel Šimon, ale pokaždé, když se vrátil z cest do zahraničí, jenom konstatoval, že až příště. Nakonec jsem narazil na inzerát a hned jsem pro ně vyrazil. Štěstí mi přálo, dovezl jsem si dospělý pár, který tvořila osmiletá samice a sedmiletý samec. Asi největší výzva byla ve změně podmínek jejich chovu, protože předchozí chovatel je měl ve voliéře, která byla kolem dokola ohraničená neprůhledným plechem a také je jinak krmil. Chtěl pro ně vytvořit prostředí, kde budou mít maximální klid a budou se moci soustředit jenom na sebe.

Tak to u Tebe není.

Já chovám ptáky jinak, takže jsem z toho měl trochu obavy, jak budou reagovat na přechod z toho uzavřeného prostoru do otevřeného, kde budou mít kolem sebe jiné ptáky. Nechal jsem je týden zavřené v záletu a potom jsem je pustil. S hrůzou jsem očekával, co se stane, ale docela to zvládli. Sice první den seděli hned na prvním bidle u okénka a vůbec nelétali, ani nelezli po pletivu, ale jenom se rozhlíželi. Byli vykulení. Během týdne se ale postupně rozlétali a začali mapovat okolí. Za dva měsíce se zabydleli natolik, že jsem mohl konstatovat, že to je dobré. Nic je nelekalo, neplašili se, jenom s tím krmením byl problém.

V jakém smyslu?

Dávám svým arům klíčené zrní, ale tito ptáci na to nebyli zvyklí a trvalo jim to minimálně rok, nebo spíš ještě déle, než se ho naučili brát. Potom se z nich ale stali největší strávníci ze všech. Tento pár mi sežere víc krmiva než pár arů zelenokřídlých.

Jak reagovali na ty ostatní ptáky, když poprvé vylétli ven a než úplně zdomácněli?

Přirovnal bych to k lehkému zděšení. Netuším, jak dlouho byli v tom uzavřeném prostředí, ale předpokládám, že odmala. Do té doby toho moc neviděli, vlastně měli otevřený prostor jen nahoru a v podstatě jen slyšeli, co se okolo nich děje, ale neměli šanci se rozhlédnout. Myslím si, že jim trochu pomohlo zarostlé okolí mých voliér, takže tu zeleň mohli vnímat jako příjemnou změnu. Ale na okolní ptáky si zvykali pomalu. Byli bázliví, ale nestalo se, že by vyděšeně létali a byli divocí, jak jsem původně předpokládal. Z toho jsem měl největší strach, protože u předchozího chovatele jsem je mohl pozorovat jenom malou dírkou a to poplašeně reagovali na každý zvuk. Vysvětluji si to ale tím, že nevěděli, co se děje. Kdyby to viděli, snášeli by to klidně. U mě zapadli do party a už je nic nevyděsí. Letos na jaře se mi poprvé podařilo, že si ode mě vzali ořech z ruky. To tedy trvalo hodně dlouho.

Říkáš, že si docela rychle zvykli, ale s hnízděním si dali docela načas, že?

Poprvé zahnízdili po dvou letech, ale i to beru jako úspěch. Od začátku jsou stále jeden vedle druhého, probírají se, když jeden přelétne z bidla na bidlo, druhý musí okamžitě za ním. Je to zkrátka pár, který si krásně sedl, ale o budku se vůbec nezajímali. Ani jsem nepozoroval žádné náznaky páření, spíše jen takové hry. Letos na jaře se to změnilo, ze začátku jsem je viděl několikrát se pářit a následovala první snůška tří vajec, která ale byla čistá. Hned v červnu ale snesli znovu, opět tři vejce a ta byla všechna plná. Měl jsem z toho obrovskou radost a už ten fakt, že snůška je oplozená, jsem bral jako posun a obrovský úspěch. Z prvních dvou vajec se mláďata vylíhla ve stejný den, ale třetí bylo výrazně pozadu. Když už to bylo tři dny, dostal jsem strach, protože samice bývala mnohem častěji venku z budky a na vejci moc neseděla. Odebral jsem ho tedy do líhně a za další dva dny se mládě začalo klubat. V tu chvíli jsem ho vrátil zpátky do budky, kde jsem ho předtím vyměnil za podkladek. Rodiče ale během noci a rána druhého dne mláděti tak vehementně pomáhali, že opatrně odstranili půlku skořápky, kde byla vzduchová bublinka, ale spolu s ní sloupli i blánu. Mládě asi potřebovali ještě den dva zůstat ve vejci a bohužel uhynulo.

Někteří chovatelé dávají arům červenouchým hodně podlouhlé budky, protože v přírodě tento druh hnízdí ve skalách v hlubokých průrvách. Jakou budku jsi zvolil ty?

Dal jsem jim vybrat ze tří budek. Jedna byla zavěšená horizontální o půdorysu 90 x 40 cm a výšce 50 cm. Potom jsem na zem postavil jednu metrovou svislou budku a na ni jsem ještě postavil kmenovou budku. Čekal jsem, co se stane, ale těch dvou budek na sobě si ani nevšimli. Asi to bylo tím, že u otvoru té horizontální budky měli jedno bidlo, takže z něj mohli nakukovat dovnitř. To je podle mě hlavní důvod, proč se pro ni rozhodli. Dlouho to ale vypadalo, že se nebude nic dít, ale jakmile jsem viděl, že se k sobě mají ve venkovní voliéře, najednou se to zlomilo. Dávám arům před hnízděním do budky čerstvé štěpky a samice je začala drtit a připravovat si výstelku. Během týdne nebo deseti dní bylo všechno krásně nadrcené, připravený důlek a hned nato začala snášet. Nechala to opravdu na poslední chvíli.

Liší se u tebe nějak krmná dávka pro ary červenouché a pro ostatní druhy arů, které chováš?

Složením nikoli, ale co se týká množství, musím se přiznat, že jsem jejich apetitem dost překvapený. Očekával jsem, že budou podobní strávníci jako arové kanindy, kteří toho zase tolik nesežerou a velikostně si odpovídají. Arové červenouší toho ale sežerou o dost víc, řekl bych až o 20 % víc než arové zelenokřídlí. I když byli sami dva bez mláďat, sežrali toho více a teď s mladými to je úplně někde jinde. Když jsem doma, musím je krmit třikrát denně.

Jak se u tebe liší krmení během hnízdní sezóny a mimo ni?

Mimo sezónu dávám suchou směs zrní, ovoce, zeleninu a pak podle druhu ary začínám dávat klíčené zrní. U arů kanind a araraun začátkem ledna, protože první týden v únoru začínají snášet. Musím říci, že kanindám by možná stačilo přidat jenom pár ořechů navíc a šly by do toku také. Jenom jsem to ještě nezkoušel. U ostatních arů dávám klíčené od konce února a samozřejmě jim dávám také vaječnou míchanici.

Říkáš, že krmíš třikrát denně. Předpokládám, že ráno začínáš ovocem a zeleninou.

Přes léto a na podzim do prvních mrazíků krmím ráno do žlábků ve venkovních voliérách. Mám totiž odzkoušeno, že venku mi sežerou to, co chci, aby žrali. A večer, než je zaženu do záletů, jim dávám dovnitř misky se suchou směsí zrní a s ořechy. Takže přes den ráno dostanou ovoce, zeleninu, klíčené zrní a na to přidávám i vaječnou míchanici.

Nemáš u krmení venku problém s hmyzem nebo myšmi?

S myšmi ne, ale na hmyz a slimáky jsem si musel zvyknout, stejně jako ptáci. Srovnali se s tím velmi dobře, hmyz jim podle mě nevadí. Když ještě žil můj otec, měl místo poslední voliéry včelí úly, takže v sousední voliéře byly včely poměrně nahusto a ptáci se s tím dokázali vyrovnat. Občas některou přeštípli za letu a jinak jim to nevadilo.

Nebojíš se ptačí chřipky? Veterináři radí, aby se nekrmilo venku, protože se do misek může dostat trus volně žijících ptáků.

Je pravda, že se to může stát, ale bral bych to jako obrovskou náhodu. Nahoře mám pletivo, takže to, co by spadlo, by se o něj rozprsklo a pokud by něco dopadlo do krmítka, bylo by to opravdu jen stopové množství. Nebojím se toho. Nehledě na to, že ptačí chřipka byla loni asi 20 km od Pardubic a nedostala se k nám.

Když se vrátím k hnízdění arů červenouchých, jak dlouho trvalo, než si ptáci zvykli na budku, do které potom vlezli?

Řekl bych, že poprvé tam vlezli asi tři týdny předtím, než samice snesla. Bylo to opravdu časově nadoraz, protože jsem předtím sledoval páření ve venkovní voliéře a sám sebe jsem se ptal, kam to asi samice snese, když v budce byly štěpky tak, jak jsem je tam dal. Ale potom se do toho samice dala, možná že nakonec oba, a během těch asi deseti dní si budku připravili.

Štěpky dáváš do budky všem arům?

Ano a snažím se je kombinovat. Dávám jim jak suché, tak mokré štěpky. Snažím se, aby alespoň polovina, někdy tři čtvrtiny, byly vlhké. Záleží ale na tom, jak moc je to dřevo vlhké, abych to nepřehnal.

A neplesniví pak v budce?

Ne, já ty vlhké štěpky smíchám se suchými, takže tam jde dostatek vzduchu a pokud se do nich ptáci dají hned, vyschne to velice rychle, což ale považuji za chybu. Líbí se mi, když je v budce přírodní vlhkost od štěpek. Arové červenouší se do štěpek pustili na poslední chvíli, takže vlhkost v budce měli bezvadnou. Dávám vždycky tak deseticentimetrovou vrstvu, takže chvíli trvá, než štěpky vyschnou. Určitě do léta. Ptáci si je postupně přehrabou a obrátí.

U většiny druhů arů, které chováš nebo jsi choval, jsi dosáhl úspěšného odchovu hned v prvním roce. Nutno tedy dodat, že kupuješ už hotové a dospělé páry. Proč tedy hned nezahnízdili o arové červenouší?

Věk na to asi už měli, i když někteří chovatelé říkají, že arové červenouší před desátým rokem nehnízdí. Nepřisuzoval bych tomu žádnou váhu, i když to tak u mě vyšlo. A není tak úplně pravda, že se mi každý druh ary podařilo odchovat hned první rok. Například s ary horskými se trápím už několik let. Letos tedy svitla naděje, ale zasáhl jsem do toho a dopadlo to špatně. Ale jinak mám opravdu docela štěstí, že tím, jak kupuji většinu ptáků starších, jde o páry, které k sobě jdou a podmínky jim u mě zřejmě vyhovují.

Mláďata arů červenouchých jsi nechal u rodičů. Neuvažoval jsi o ručním odchovu, když hnízdili poprvé?

Já takhle nikdy neuvažuji, mým cílem je naučit ptáky, aby odchovávali mladé sami. Nejsem přesvědčený o tom, že by mě třeba druhé, třetí nebo čtvrté hnízdění přinutilo k tomu, abych jim odebral vejce. Jedinou výjimkou by byla situace, kdy by samice špatně seděla nebo rodiče měli tendenci vejce ničit. Ale jinak se budu vždycky, i za cenu toho, že o snůšku přijdu, naučit je, aby odchovávali sami.

Jak se arové červenouší starali o mláďata? Bylo to od začátku bez problémů?

Starali se naprosto vzorně. Kdykoli jsem se podíval do budky, mláďata byla krásně nakrmená. Rodiče u nich byli každou chvíli. Když potom byla mláďata větší, bylo vidět, jak rodiče krmí pravidelně podle toho, jak ubývalo krmení. Jediný problém nastal v tom, že jak rodiče krmili tak dobře, mladým se vůbec nechtělo ven z budky. Uplynuly tři měsíce a byla stále uvnitř, a rodiče to už přestalo bavit a začali je tahat ven. Pod krkem jim vytrhali pár brček. Ale podařilo se jim dostat mladé z budky a od té doby se k nim zase chovají dobře, takže jsou už zcela zarostlá a v pohodě. A musím říct, že se s rodiči ani nijak nepošťuchují, staří se k nim chovají opravdu vzorově.

Čím jsi rodiče krmil v době, kdy už měli mladé?

Míchám si sám směs z asi deseti druhů zrnin. Mírně odlišná je pak směs pro klíčení, do které přidávám ještě hrách a mungo. Do suché směsi naopak přidávám loupaný oves a ostropestřec. Jinak kupuji spíše pro klid svědomí směs pro velké papoušky s ovocem Exotic fruit od Versele Laga a přidávám ji do toho suchého krmení, ale opravdu v malém množství, tak jednu polévkovou lžíci na misku. A potom dávám samozřejmě ořechy, především vlašské, ale také lískové, mandle, para ořechy, někdy buráky. Tak z 90 % jde ale o vlašské ořechy.

Čili krmení arů červenouchých během odchovu se nijak nelišilo od jiných druhů arů, které chováš?

Ne, vůbec.

Zaznamenal jsi u rodičovského páru arů červenouchých během odchovu mláďat nějakou změnu chování? Byli agresivnější?

Právě že ne, a to mě překvapilo. U araraun se mi stává, že samec, jakmile se dostane do toku, začne samici probírat peří na krku a sem tam něco vytrhne, až jí tam udělá kroužek. Po hnízdění přestane a ono to zase zaroste a tady se stalo přesně to samé, ale obráceně, dělala to samice samci. Ale jakmile mláďata opustila budku, přestala s tím a samec zarostl. Jinak k žádné agresivitě mezi starými nebo vůči mladým neprobíhala. Bylo to opravdu ideální hnízdění.

Měli na ně během hnízdění nějaký vliv arové v sousedních voliérách?

Myslím si, že ne. Ze začátku jim asi trochu vadilo sousedství arů zelenokřídlých, ale vypořádali se s tím. Samec ary zelenokřídlého na ně občas přes pletivo útočil. Byť tam mám dvojité pletivo, občas před ním museli utíkat, ale naučili se to a teď je to naprosto bez problémů.

Takže je to pro ně spíš taková hra.

Přesně tak.

Ara červenouchý patří do CITES I, takže k tobě kvůli odchovu patrně zavítala kontrola od krajského úřadu.

Ano, ale já už jsem na to zvyklí, chodí ke mně každý rok kontrolovat mláďata arů kanind. Přiznám se, že v Pardubicích je úžasná parta, takže když přijdou, zkontrolují ptáky a potom si povídáme o chovu. Nikdy jsem se nesetkal s jakýmkoli problémem, naopak se mi snaží vždy vyhovět. Jakmile podám žádost o registraci mladých a vydání eurocitesu, okamžitě mi volají zpátky a ptají se, který termín by mi vyhovoval, protože vědí, že pro mláďata je ideální to stihnout, dokud jsou ještě v budce, abych je nemusel chytat.

Už jsi říkal, že mláďata arů červenouchých v budce zůstala docela dlouho. V jakém věku ji opustila?

Ve třinácti týdnech.

O kolik týdnů je to více než je běžné?

Mláďata arů kanind většinou opouští budku v jedenáctém nebo ve dvanáctém týdnu, ale je to asi pár od páru. U araraun to bývá mezi devátým a desátým týdnem a u arů zelenokřídlých to trvalo tři měsíce. Menší druhy arů to mají samozřejmě dříve.

Pamatuji si, že o arech červenouchých se mezi chovateli tradovalo, že hodně trpí na bornavirus a že se často škubou. Nebál ses toho, když sis je pořizoval?

Bornavirus stejně jako cokoliv jiného si člověk může přinést s jakýmkoliv ptákem. Všichni ptáci, které si pořídím, jdou nejprve do karantény a vzorky na vyšetření a vše bylo negativní. Z tohoto hlediska jsem klidný a co se týká škubání, stát se to může kdykoli. Byť nerad, člověk si musí nějak zvyknout, že se to může vyskytnout a musí se snažit proti tomu něco dělat. Pokud jde o škubání v průběhu hnízdění, nepřikládám mu moc velký důraz, to je asi kolorit.

Chováš a odchováváš oba bolivijské druhy arů – kriticky ohrožené ary kanindy i červenouché. Jsou tyto dva druhy v něčem specifické oproti jiným arům?

U arů červenouchých vidím rozdíl v jejich hlasovém projevu. Nejsou tak agresivní v tom nejvyšším bodě, nejsou slyšet tak daleko jako třeba arové zelenokřídlí nebo kanindy. Jsou o dost tišší. U mě tedy o hodně. Málokdy jsou slyšet tak, že by se rozkřičeli z plných plic, ale takové to štěbetání je u nich běžné. Kanindy mají hodně pronikavý hlas, dokážou křičet na velkou vzdálenost, ale specifické jsou v tom, jak všechno dokáží rozmontovat. Říkám jim „dráťáci“, protože rozpletou, na co přijdou. Mám na voliérách pletené pletivo, dvoumilimetrový drát, oko 20 x 20 mm, ale jakmile se dostanou na okraj pletiva, jakože mám místa, kde je to pletivo uchycené zevnitř, dokážou rozplést třeba půl metru za den.

To abys dával pozor, aby ti neuletěli.

Musím to pořád hlídat a jakmile začnou, snažit se to rychle spravit a zamezit tomu, aby se do toho dali znovu. Docela se mi ale osvědčilo zavěsit jim do voliér kousky řetězu, na kterém si vybíjí touhu ničit, na co přijdou. Lomcují jím a snaží se otevřít jednotlivá oka, a to je podle mě částečně odrazuje od ničení pletiva. Mláďata kanind jsou totální devastátoři dřeva. Když jim dám velkou třímetrovou větev, déle než tři čtyři dny jim nevydrží. Okamžitě se do ní dají, loupou kůru v půlmetrových pruzích, nejprve ji odlistí a pak uklovávají konečky větviček. Během prvního dne ji zkrátí o půl metru a pak se dávají do toho silnějšího dřeva a opravdu velmi agresivně ho zlikvidují. Je to jejich zábava, protože když jim dám do voliéry bambus, dopadne to úplně stejně a to pochybuji, že by jim na bambusu něco chutnalo.

Velký úspěch východočeských chovatelů: Zdeněk Špalek a Jiří Stejskal odchovali ary kanindy pod rodiči

Jaké všechny druhy arů chováš a které se ti už podařilo odchovat?

Odchovával jsem ary malé, marakány, zelenokřídlé, ararauny, kanindy a teď červenouché. Jelikož mám málo prostoru, postupně jsem prodal chovné páry arů malých a marakán, ostatní druhy zatím mám. Pořídil jsem si ještě arakangy, ty snad budou příští rok už ve věku, kdy by se od nich dalo něco čekat. Tajně jsem tedy doufal, že už letos, protože samec se jeví jako vyzrálý, ale samice si ještě dává načas. Trápím se s ary horskými, které mám už čtyři sezóny a letos poprvé měli plná vejce. U nich se stal takový paradox, že samice pokaždé, když jsem kontrolovat budku, seděla jako přibitá, ale vývoj těch vajec tomu neodpovídal. Byl naprosto nenormální. První snůšku tvořila čtyři vejce, z toho první bylo čisté a druhá dvě jsem po 25 dnech, kdy samice slezla ze snůšky a přestala chodit do budky, dal do líhně. Když jsem je prosvítil, zjistil jsem, že tam není vůbec žádný černý bod, jenom pavučinka, což odpovídalo stáří vývoje asi tak týden nebo deset dní.

Vyvíjela se v líhni?

Ano, úplně normálně. První vejce, které bylo snesené 4. dubna, se vylíhlo 9. května. Mládě jsem začal dokrmovat, ale vzhledem k tomu, že jsem déle než pětatřicet let nedokrmoval, udělal jsem druhý den školáckou chybu, že jsem si vzal špatnou stříkačku, která šla ztěžka a stříknul jsem mu do volátka trochu víc a udusil jsem ho. Druhé vejce se vylíhlo o dva dny později, mládě mělo sice vtažený žloutkový váček, ale něco jako pupeční šňůra tam zůstalo, tak jsem udělal druhou chybu, že jsem ji sice podvázal, ale nevydezinfikoval. Čekal jsem, že odumře a odloupne se. Když se tak do dvou dnů nestalo, ustřihl jsem ji asi 2 mm od pupíku a opět nevydezinfikoval. Mláděti se tam dostal zánět, čtvrtý den byl už v břišní dutině a uhynulo. Takže se asi budu muset znovu učit ruční odchov, i když bych byl radši, kdybych to nemusel potřebovat.

Máš ohledně arů ještě nějaký chovatelský sen? Nebo jiný rod papoušků?

Sny mám pořád, ale věk neoblbneš. Chtěl bych mít ještě „modré papuchy“, ale kdy se k nim dostanu, to ještě nevím. Zatím řeším jiný problém, totiž že mám o jednoho ptáka víc, než mám voliér a musím kvůli tomu dělat psí kusy. Protože toho aru nemám kam dát, mám ho v karanténě, což je voliérka o hraně dva metry bez možnosti výletu na slunce a déšť. Jelikož to je můj nejoblíbenější pták, samice ary zelenokřídlého, střídám ji v jedné venkovní voliéře s párem arů araraun. Jednou jsou venku puštěny ararauny, podruhé je nechám zavřené a do té voliéry přenesu samici ary zelenokřídlého. Je tam spokojená, protože může být na sluníčku, může se osprchovat. Je to dočasné řešení do doby, než přijdu na to, jak to udělám dál. Mám velice těžké rozhodování, zda dát pryč ararauny a dál se snažit najít samce pro tuto aru zelenokřídlou. Je to ale můj srdeční pták a nedám ji pryč ani za nic.

S ary zelenokřídlými to je u tebe vůbec takové komplikované. Kdysi jsi měl pár, který odchovával, ale potom jsi přišel o samici, chovného samce prodal a pořídil sis zcela nový pár, který ale moc nefungoval.

Ano, uhynula mi samice v době, kdy už mládě bylo vylétnuté z budky a ona začala přepeřovat. Byla to pro ni velká zátěž a dostala zánět vzdušných vaků, na který bohužel uhynula. Sháněl jsem jinou samici a udělal jsem velice špatnou zkušenost s jedním chovatelem, který mi sice podle papírů prodal samici, ale ve skutečnosti to byl samec. To mě tak rozhodilo, že jsem se nechal ukecat a prodal jsem toho chovného samce. Od té doby toho lituju, protože ještě tu sezónu samec udělal mladé s jinou samicí.

Jiří Stejskal: Na ary mám štěstí, kromě kanind jsem všechny odchoval hned první sezónu

Ale ty sis pořídil nový pár.

Šestiletý, který se jevil jako úžasní mazlíci. Jeden se bez druhého nehnul a v okamžiku, kdy samec dospěl a samice ještě ne, začal na ni útočit. Ale tak silně, že samice byla každou chvíli na zemi, dostala z toho komplex a ze samce byla tak vyděšená, že nepomohlo ani to, že jsem ho na měsíc deponoval k jinému chovateli. Podruhé jsem je přemístil k tomu chovateli spolu na tři měsíce nebo ještě déle, ale když jsem je vrátil zpátky, opět pokračovala agrese. Pochopil jsem, že spolu nemají žádnou budoucnost. Tak jsem je rozdělil a rozhodl jsem se, že každému koupím nového partnera a uvidím, co se z toho vybere. Udělal jsem to tak, ovšem vsadil jsem na to, že ty ptáky dobře znám a že samec z původního páru má zlatý kroužek a samice stříbrný. Nějak jsem si to v hlavě přehodil a sestavil jsem dva páry ze dvou samců a dvou samic.

Cože?

Dva roky jsem se pak díval na to, jak řežou jeden druhého a říkal jsem si, co s tím mám ještě dělat. Měl jsem ještě jednu variantu, jak je přehodit, nicméně samec, kterého jsem koupil jako posledního, byl velice ukřičený a jevil se mi jako dost agresivní, i když jak se na to dívám zpětně, asi to nebylo tak hrozné. Nicméně jsem se rozhodl ho prodat, a zbavit se celého páru. Nejprve jsem prodal samce a asi dva měsíce poté jsem volal novému majiteli, jestli se mu podařilo ho dobře spárovat se samicí. Moc mi děkoval, že má v budce tři plná vejce. V době, kdy jsem se rozhodl, že prodám i tu lichou samici, zadíval jsem se na kroužek a říkal jsem si, jak ono to vlastně s těmi kroužky bylo. Šel jsem podívat do papírů a začal jsem si trhat ten zbytek vlasů, co mám, protože jsem zjistil, že jsem u sebe měl dva samce.

Jak jsi to vyřešil?

Zbyla poslední varianta: samici, která s mým původním samcem ještě nebyla, dát k němu. Takže jsou spolu už půldruhého roku, ale zatím se nic neděje. Samec je znovu agresivní, takřka celou sezónu, ale už to není tak velká agresivita jako dřív. Zdá se mi, že se samice víc brání a dokáže mu taky uštědřit nějakou ránu, takže se to trošku vyrovnalo. Nicméně to zatím na nějakou slavnost nevypadá.

Jak to s nimi vidíš to budoucna? Budeš mít dva páry arů zelenokřídlých?

Tomu páru, co je teď spolu, určitě ještě dám příští sezónu. Nejsem zase tolik netrpělivý, vím, že potřebují čas. Kamarádi mi říkají, že to je u zelenokřídlých normální, že se po celý rok řežou a pak se spáří a během hnízdění jsou v klidu. U mého páru, který mi kdysi dělal mladé, jsem nic takového nezažil, takže nemůžu soudit. Ale když to říkají známí, proč bych to nevyzkoušel. Doufám, že to ti ptáci přežijí. No a druhé samici, kterou si chci určitě nechat, budu logicky shánět samce. Ale ze všeho nejdříve musím vyřešit prostor, abych je měl spolu kam dát. Do té doby samce shánět nebudu.

Nové voliéry by to nevyřešily?

Bohužel není kam přistavovat.

Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz