Zabavení kakaduové palmoví? Část měla PBFD, tvrdí šéfinspektorka životního prostředí

Jihlavská zoologická zahrada čelí kritice kvůli úhynu samice kakadua palmového, kterou loni v létě zajistili celníci a inspektoři České inspekce životního prostředí u pražské veterinářky Ľubice Nečasové. Inspekce poté ptáky umístila právě do ZOO Jihlava, která je jedním ze záchranných center pro zabavená zvířata podléhající mezinárodní úmluvě CITES. Proč došlo k zajištění vzácných kakaduů palmových a jak inspekce v takových případech postupuje, vysvětluje v rozhovoru pro server Ararauna.cz Pavla Říhová, vedoucí Oddělení mezinárodní ochrany biodiverzity a kontroly CITES.

Proč jste loni v létě zabavili veterinářce Ľubici Nečasové kakaduy palmové a umístili je do ZOO Jihlava?

Případ mohu komentovat jen do určité míry, protože ještě stále není uzavřen. Ptáci nejsou doposud zabaveni, ale pouze zajištěni a v takových otevřených řízeních nemůžeme poskytovat mnoho informací. Bylo by to protizákonné. Dá se ale říci, že nešlo o nárazovou akci, předcházelo tomu poměrně dlouhodobé vyšetřování a sledování. My jsme v celém případu figurovali pouze jako odborní konzultanti, primárně jde o trestní případ. Nejde tedy o žádnou banalitu, jak se dotyční snažili prezentovat v médiích. Důkazy proti nim existují, ale nemůžeme je zveřejnit. Není tedy pravda, že by ptáci byli zabaveni kvůli nějaké byrokracii úplně zbytečně.

Takže k zajištění papoušků podle vás došlo oprávněně?

Ano. Zákon umožňuje zadržet exempláře při podezření z nelegálního původu či porušení zákona a v tomto případě byly zjištěny padělané doklady a další věci. Případ je značně rozsáhlý, jedná se o více chovatelů a docházelo k dlouhodobému porušování zákona a úmluvy CITES. Dotyční chovatelé znají velmi dobře legislativu, takže pochybuji, že by nevěděli, co se děje. Jsou to osoby, které se zabývají obchodem se zvířaty a to zřejmě nejen na legální úrovni.

Rozumím-li tomu správně, oni kakaduové palmoví byli dovezeni do České republiky ze zahraničí a měli padělané doklady?

Pravděpodobně ano. Jestliže má nějaké zvíře padělané doklady, samozřejmě to vypovídá o tom, že jeho původ nebude úplně čistý.

Nemohlo se stát, že chovatel zvířata nakoupil v dobré víře, že jeho doklady jsou v pořádku?

Vzhledem k tomu, že zajištění papoušků předcházelo poměrně dlouhé vyšetřování, myslím, že to je takřka vyloučeno. Orgány činné v trestním řízení obvykle nepřistupují k rozsáhlým domovním prohlídkám u osob, které jednaly v dobré víře a jsou v celé věcí nevinně. Ale bohužel vám opravdu nemohu dát k tomuto případu detailnější informace. Jediné, co lze říci, je skutečnost, že to nebyla náhoda, zbytečná akce a ani žádné bagatelní porušení zákona. Už jenom z toho důvodu, že kakaduové palmoví jsou poměrně vzácní ptáci, není jich u nás v republice mnoho a rozhodně se v zajetí často nemnoží. Nelegální obchod s papoušky se v České republice šetří už několik let. Je zde poměrně rozsáhlá síť různých překupníků a chovatelů, kteří jsou do nelegálního obchodu zapojeni. Padělají se doklady, vyměňuje se značení, doklady od uhynulých ptáků se přiřazují k nově dovezeným ptákům, apod.

Jak je to možné? Všichni dovážení ptáci z první přílohy CITES přeci mají mít uzavřený kroužek nebo čip, na který jsou vystavené doklady.

Jenže u nás dochází poměrně často k tomu, že chovatel uvede, že se mu pták zachytil za kroužek do pletiva a on musel kroužek rychle sundat, aby nedošlo k zdravotním problémům, nebo že kroužek ptákovi vadil. Poté přijde chovatel na úřad a řekne, že kroužek musel vyměnit. Záměny značení jsou podstata podvodů. Mnoho úředníků na krajských úřadech bývá solidárních a chovatelům věří. Upřímně řečeno, základním principem lidí, kteří se zabývají nelegálním obchodem se zvířaty je působit dojmem solidních a poctivých chovatelů. Takové ochranné mimikry. Nikdo z nich na sobě nenechá ulpět žádnou špínu a to je také důvod mediálních kampaní, v nichž se chtějí očistit.

Vraťme se zpátky ke konkrétnímu případu kakaduů palmových, které jste loni zajistili u Ľubice Nečasové.

Inspektoři figurovali v případu jako odborní konzultanti, protože není možné očekávat od policie nebo celníků, že zvládnou určovat druhy papoušků a odchytit například kakadua palmového. Touto činností jsou při akci pověřeni inspektoři, kteří mají při domovní prohlídce svoje úkoly. Když je domovní prohlídka ukončena, orgány činné v trestním řízení se zabývají trestní částí případu a exempláře nám protokolárně předají k řízení o zabavení podle speciálního zákona CITES. My je dostaneme k provedení dalších úkonů po realizaci domovní prohlídky. Dle zákona č. 100/2004 jsme povinni v případě, že je zadržen živý exemplář, umístit ho do jmenovaného záchranného centra. Na do jakékoli zoologické zahrady, ale máme přesně daný seznam záchranných center a smíme použít pouze subjekty na tomto seznamu. Jinam zadržená zvířata dát nemůžeme.

A ten seznam sestavuje kdo?

Ministerstvo životního prostředí jmenuje záchranná centra ve správním řízení a uzavírá se zoologickými zahradami smlouvy. V rámci rozhodování o tom, kdo bude záchranným centrem, je vedeno správní řízení, jehož účastníky jsou mimo jiné i veterináři krajských veterinárních správ. Dělají se místní šetření a veterináři pak provádějí v dané zoologické zahradě pravidelné kontroly. Takže například v tomto konkrétním případě kakadua palmového v ZOO Jihlava vím, že Ministerstvo životního prostřední odpovídalo právníkům dotyčné chovatelky, že neshledali žádné pochybení, protože v zoologické zahradě probíhá každý rok nebo dva veterinární kontrola a veterináři se vyjadřují k provozu záchranného centra.

Opravdu to není naše benevolence, že zajištěná zvířata strčíme tam, kam uznáme za vhodné. Než je nějaká zoologická zahrada jmenována záchranným centrem, musí se k tomu vyjádřit její zřizovatel, zahrada musí předložit plán provozu, veterináři si zkontrolují její objekt a provoz, a to i z karanténního hlediska, aby nedocházelo k mísení případných patogenů se zvířaty, která ta ZOO sama chová. Chodí i namátkové kontroly.

Loňská akce „Palmák“, při které celníci zajistili kakaduy palmové u pražské veterinářky Ľubice Nečasové (Foto: Celní správa ČR)

Teď se ale ředitelka jihlavské ZOO měla vyjádřit ve smyslu, že po zkušenostech s případem uhynulého kakadua palmového, kterého jste jim tam umístili, budou chtít být ze seznamu záchranných center vyškrtnuti.

Ano, pokud by z toho měli mít nějaké problémy. Uvědomte si, že ta zahrada má sice od státu péči o zadržená zvířata zaplacenou, ale v podstatě jde jen o vyúčtování „papouškodne“, zatímco všechno ostatní je pro ně práce navíc. Nemají z toho žádný benefit, maximálně tak ve formě mediální publicity, nebo, pokud je případ pravomocně uzavřen, se může stát, že jim jsou zabavení ptáci ponecháni do chovu. Zoologické zahrady z toho tedy žádný velký profit nemají. Svého času jsme měli dokonce problém, že ZOO odmítaly plnit roli záchranných center, zejména v době, kdy se hodně obchodovalo s balkánskými želvami a zajišťovaly se stovky zvířat. O ty žádná zahrada nestála, byla by to pro ně veliká zátěž. Zase na druhou stranu, když se zajistí velmi vzácný druh papouška jako je ara kobaltový, což se nám podařilo před dvěma lety, je to o něčem úplně jiném.

Pokud je ale nějaká ZOO v seznamu záchranných center, musí od nás brát všechna zadržená zvířata – jak běžná, tak vzácná. Je to pro ně poměrně zatěžující v době, kdy se jim různě snižují rozpočty. Proto naprosto chápu ředitelku jihlavské zoologické zahrady, která se v okamžiku, kdy na ni majitelka zajištěného a uhynulého kakadua palmového podala trestní oznámení (které bylo policií odloženo jako neopodstatněné, pozn. red.) vyjádřila, že pokud by kvůli tomu měli mít nějaké problémy a hradit škodu, nemají na to prostředky a nechtějí být nadále záchranným centrem. Ale to by vám řekl každý, že nebude dělat charitu, když z toho bude mít jenom potíže.

Kdo ale uhradí škodu ve chvíli, kdy u nich zajištěný papoušek, jako tento kakadu palmový, uhyne? Přeci jenom jde o ptáka, který stojí čtvrt milionu korun. A případ nebyl uzavřen, takže se může stát, že se ptáci majitelce budou vracet.

Stát hradí ze zákona škody, které vzniknou nesprávným úředním postupem. Teď jde o to, zda tam nějaký nesprávný úřední postup byl. A také zda majitel papoušků vůbec vznese nárok na uhrazení škody. Ale musela bych se hodně mýlit, kdyby v tomto konkrétním případě nedošlo k pravomocnému zabavení papoušků. Všechny indicie nasvědčují tomu, že není důvod je nezabavit. Tento případ je velmi jasný, i když v našem právním systému nikdy nemůžete vědět a predikovat výsledek.

Pokud by však došlo ze strany úřadů k pochybení, stát nese záruku za svoje zaměstnance. Při předávání exemplářů do záchranného centra je však vždy prováděno veterinární vyšetření, takže je známo, v jakém stavu do ZOO přišly. V tomto případě bylo veterinárním vyšetřením u některých papoušků prokázáno PBFD. Týkalo se to několika ptáků z celého počtu zajištěných papoušků z loňského července (celkem šlo o 34 exemplářů různých druhů, pozn. red.). PBFD bylo prokázáno i u ptáků, kteří pocházeli právě od chovatelů, jimž patřil i zajištěný kakadu palmový. Ta zvířata tedy byla odsouzena k smrti, protože jde o nevyléčitelný virus.

Zajistili jste tedy nemocné ptáky?

Ano, někteří kakaduové palmoví měli PBDF. Proto je zajímavé, že se veterinární lékařka vyjadřuje k údajně špatnému zacházení s ptáky, když její vlastní chov byl nakažený. PBFD není žádná legrace, když ho zavlečete do chovu, může to mít katastrofální následky.

A když tedy nějaké ptáky zajistíte, nejprve je umisťujete do nějakého veterinárního zařízení a teprve po vyšetření putují do některého ze záchranných center?

Ne, okamžitě je vezeme do konkrétního záchranného centra. Sami je nemáme kam dát, nemáme žádné vhodné prostory. Máme pouze veterinárně schválené auto na převoz, takže v okamžiku ukončení kontroly se nakládají do přepravek a do auta a převážejí se do záchranného centra. Nikde jinde je nevykládáme, nikam jinam je nevozíme.

A to tedy ve chvíli, kdy probíhá nějaká domovní prohlídka nebo jste přivoláni k zadrženému pašerákovi, obvoláváte všechna záchranná centra a zjišťujete, kdo by se těch zvířat ujal? Nebo jak to centrum vybíráte?

Hledáme, kdo nám je v danou chvíli vezme. Záchranná centra nejsou univerzální, ne každé může chovat konkrétní druh zvířete. Některá se třeba specializují jenom na plazy, některá na ptáky, jiná na drápkaté opice. Záleží i na kapacitách dané ZOO a jakou oblast zvířat jim veterináři schválili v rámci provozu záchranného centra. Zrovna ptáci jsou kvůli ptačí chřipce a delší karanténě asi nejrizikovější, proto je neberou všechny ZOO.

V okamžiku, kdy ukončujeme akci, voláme do vybraných ZOO. Nikdy to neděláme předem, protože by hrozilo vyzrazení akce. Zjišťujeme, jaké mají kapacity a zda si můžou převzít zadržené ptáky a popisujeme jim, v jakém jsou stavu. Při loňské červencové akci, která se týkala i zmíněných kakaduů palmových, jsme oslovovali více záchranných center, protože množství zabavených ptáků bylo větší a jedna ZOO by ho nepobrala.

Každá zahrada má pro provoz záchranného centra svého kontaktního člověka. Většinou jsou to velcí nadšenci, kteří vědí, co obnáší práce se zvířaty, a tak nebývá výjimkou, že se tito lidé v noci zvednou a jedou do ZOO připravovat klece. Pamatuji se, že v pražské ZOO jednou veterinářka přebírala zvířata o půlnoci a hned je ošetřovala. Ze své pozice mám tedy absolutně čisté svědomí, nic jsme u těch ptáků nezanedbali. Jak znám jednotlivá záchranná centra a lidi, co v nich pracují, zvířata od nich dostávají péči, kterou často u soukromých chovatelů ani nemají.

Proč jsou mezi záchrannými centry pouze zoologické zahrady a ne třeba i soukromí chovatelé? Někteří mají mnohem lepší chovné podmínky než ZOO.

To se musíte zeptat spíš na ministerstvu životního prostředí, které tato záchranná centra jmenuje. Ale řekla bych, že je to obecně i kvůli veterinární péči, protože zoologické zahrady mají vlastní veterináře a jsou ochotny zvířata přijmout ve dne v noci, protože tam je vždycky nějaká služba. Mají své ošetřovatele, kteří zajišťují běžný provoz. Dřív, v devadesátých letech, provozoval záchranná centra i Český svaz ochránců přírody, a dodnes jedna taková jejich stanice existuje, ale byly s tím poměrně dost velké problémy.

Záchranná centra totiž po státu nárokovala větší finanční obnosy, aby si mohla zajistit provoz, vybudovat voliéry a zřídit veterinární službu. Prostě aby to celé vybudovala na zelené louce. Kdežto ZOO má už všechno postavené a funguje, a většinou jenom svoji činnost doplní o provoz záchranného centra. Pro stát to je v tomto směru výhodnější. Navíc vystavět nějaký provoz, který by byl jenom záchranným centrem, nemusí být úplně efektivní, protože případů jako byl ten z loňského roku bývá minimum. Obvykle se stanou jeden, dva roky po sobě a pak se dlouho nemusí dít nic.

V internetových diskusích o případu uhynulého kakadua palmového se opakovaly otázky, proč neexistuje nějaké celostátní záchranné centrum, do kterého by se umísťovala všechna zabavená zvířata. Takže to je kvůli tomu, že na něj nejsou peníze?

Ano. Existuje ale projekt, který jsme zpracovávali asi před deseti lety, návrh velkého záchranného centra v Praze. Jediným velkým mezinárodním vstupem do České republiky je totiž letiště na Ruzyni a tam je i pohraniční veterinární stanice. Všechna živá zvířata ze třetích zemí mimo Evropskou unii by k nám měla přicházet právě přes Ruzyň a tamní veterinární kontrolu. My máme na Ruzyni detašované pracoviště a je vlastně naprosto nelogické, že neexistuje velké záchranné centrum, které by bylo napojené právě na Ruzyň. Místo toho se využívají kapacity ZOO Praha, která je letišti nejblíže, a pak dalších zoologických zahrad.

Řekněte mi něco o tom deset let starém projektu samostatného záchranného centra CITES.

Mělo stát v Praze – Řepích, už na něj byl dokonce i vyčleněný pozemek a peníze. Existuje projektová dokumentace, kterou vytvořila pražská ZOO ve spolupráci s dalšími zahradami. Pak to ale skončilo na tom, že se v Praze vyměnilo zastupitelstvo, na ministerstvu skončili lidé, kteří tento projekt podporovali a tak nějak to „usnulo“. Když to dnes nadnesete, všichni vám řeknou, že jde o 50 milionů korun a že je nikdo nedá. Upřímně řečeno, kdyby se této věci ujal někdo schopný, myslím si, že v rámci unijních projektů by se na to peníze získat daly. Stát má mít oficiální karanténu, nejenom kvůli CITES, ale i kvůli veterinárním záležitostem.

Na ruzyňském letišti se například stalo, že přiletěla zásilka jedovatých hadů a nikdo se k ní neznal. Zoologické zahrady jedovaté hady primárně nechtějí brát, protože to je rizikové. A zvířata nebylo kam dám. Když jsou to druhy, které nespadají do příloh CITES, my je nemůžeme zadržet a umístit je do záchranného centra. Ti hadi pak v krabici na letišti pomalu chcípají a pracně se hledá, kdo by se jich ujal. Zatím se to vždycky nějak vyřešilo, ale není to věc, která by byla systémová a rozumná.

Měli jste vymyšlené, kdo by se o takové centrum staral?

Mělo spadat pod ZOO Praha, bylo by to ale detašované pracoviště se svými vlastními zaměstnanci a na jeho financování by se podílelo hlavní město Praha a Ministerstvo životního prostředí. Dnes bych to viděla tak, že by se na financování mělo podílet i Ministerstvo zemědělství, pod které spadají veterinární správy. Takovým způsobem to funguje třeba v Anglii, kde je záchranné centrum na letišti Heathrow a na jeho provoz přispívají i letecké společnosti, které převážejí zvířata. Je přímo v areálu letiště. Kdybychom měli takové centrum i my na Ruzyni, bylo by to naprosto úžasné. Ale musel by ho někdo prosadit.

Pojďme se ještě vrátit k jihlavské ZOO a uhynulému kakaduovi palmovému. Když jste u zajištěných ptáků zjistili PBDF, proč jste je dávali do zoologické zahrady, kde mohli nakazit další ptáky?

PBDF zjistíte veterinárním vyšetřením krve, a to proběhlo až v Jihlavě. Neměli ho všichni kakaduové palmoví, jen někteří. Odebírala se jim krev při převzetí od nás a pak trvá až měsíc, než ten virus laboratoř potvrdí. V té době ale byli tito ptáci v ostřejší karanténě. Žádná ZOO by si nedovolila je dát do kontaktu se svými zvířaty – právě kvůli tomu, aby se nenakazila. Ale případ PBFD u zabavených papoušků není první, v minulosti se to stalo třeba u ptáků, kteří byli deponováni do ZOO Praha. Proto jsou zoologické zahrady hodně opatrné.

Když stát hradí náklady spojené s krmením zabavených zvířat, podílí se nějak i na nákladech na jejich zabezpečení před krádeží? Někdy jde o druhy, které jsou velmi vzácné a zloděje mohou přímo přitahovat. To je třeba případ extrémně vzácných arů kobaltových, které jste zabavili pašerákům předloni.

U vzácných druhů toto riziko skutečně hrozí, z toho důvodu jsme také dlouho tajili, kde arové kobaltoví jsou. Zabezpečení ministerstvo nehradí, ze zákona přispívá pouze na péči. Tedy na vodu, elektřinu, ošetřovatele, krmení, veterinu. Zahrady to musí vyúčtovat, ve smlouvách na to mají určité paušály. Nicméně třeba v případě arů kobaltových dostala zoologická zahrada do péče takový „špek“, že jí myslím nebylo líto do jejich zabezpečení investovat. Není ale úplně běžné, že by se zadržená zvířata nějak extra zabezpečovala, i když z minulosti známe případy, kdy byla záchranná centra vykradena. A prokazatelně se na tom podíleli lidé, u kterých jsme ta zvířata zadrželi.

Mládě ary kobaltového, kterého celníci společně s ČIŽP zabavili v červnu 2010 na Hodonínsku (Foto: Celní správa ČR)

Zabavili jste jim papoušky a oni si pro ně přišli do ZOO, kam jste je umístili?

Šlo o trestní případy, u nichž jsme dostali informaci, že osoba, jíž byla zvířata zajištěna, se podílela na krádeži. Určité riziko tu tedy je, ale získat speciální příspěvek na bezpečnostní zajištění zvířat v dnešní době, kdy se nedostává peněz téměř na nic, by asi bylo složité. Proto zoologickým zahradám radíme, aby příliš nemedializovaly, kde tato zvířata mají a jak je chovají. Záleží ale na každé ZOO, jak se k tomu postaví. Menší zahrady se rády pochlubí, že poskytly azyl zajímavým druhům a je to pro ně určitá prestiž i reklama. Pražská ZOO to naopak dělá nerada, protože si je vědoma tohoto rizika.

Tak u kakaduů palmových nebo arů hyacintových už nejde zase o tak vzácné druhy jako u arů kobaltových.

Ano, u arů kobaltových nám to bylo jasné. Zabezpečení se udělalo téměř okamžitě, i když, upřímně řečeno, zkušený kriminálník se dostane téměř přes cokoli. Proto je lepší nezveřejňovat, kde se takoví ptáci nacházejí, i když dřív nebo později se ta informace stejně rozkřikne. Chovatelská komunita je malá a i lidé ze ZOO mají svoje známé, kterým se pochlubí.

Ano, o arech kobaltových v pražské ZOO už dokonce psal i Blesk.

Ano, bohužel se to provalilo. Arové kobaltoví jsou ale už pravomocně zabavení a převedeni do správy ZOO Praha.

Ono je docela paradoxní, že v přírodě je arů kobaltových o poznání víc než třeba arů kanind, kteří jsou mezi chovateli, včetně těch českých, rozšířeni více. Zjišťoval jsem si od Ministerstva životního prostředí počty registrovaných ptáků v Česku a za posledních sedm let šlo o asi o osm desítek kanind.

Podle mých informací by jich u nás mělo být 84.

Ve volné přírodě jich přitom žije asi jen 250.

Někdy je to ovlivněné tím, že se podaří nastartovat rozmnožování určitého druhu v zajetí a tato populace pak brzy několikanásobně převýší počet volně žijících jedinců v přírodě. Vezměte si ary škraboškové – ti jsou v přírodě vyhubeni, ale v zajetí jich jsou už skoro dvě stovky. Kanindy se tedy zřejmě dobře množí. V zajetí to není druh, který by vzbuzoval takovou extrémní pozornost, i když v přírodě je tomu jinak.

Ara kaninda přitom není jediným případem z první přílohy CITES, kdy jde o ptáky, kteří začínají být v zajetí poměrně častí a přesto se na ně vztahují nejpřísnější pravidla pro chov i dovoz. CITES často nereflektuje vývoj populací jednotlivých druhů zvířat.

To je bolest CITESu, kterou by vám nejlépe vysvětlil RNDr. Jan Kučera z Ministerstva životního prostředí, vedoucí oddělení CITES a ZOO, který toho bývá očitým svědkem na konferencích členských zemí úmluvy CITES. Problém je v tom, že úmluva CITES je poměrně velký moloch a přeřazování jednotlivých druhů z přílohy do přílohy je poměrně těžkopádné, protože je vázáno na většinové hlasování členských zemí úmluvy. Rozhodovacím orgánem úmluvy je konference členských zemí. CITES nemá žádné ředitelství, má pouze sekretariát, který ale nerozhoduje, má pouze zprostředkovatelskou a koordinační funkci. Rozhodují země většinovým hlasováním, a to bývá podobné jako u nás v Parlamentu.

Jak často se hlasuje?

Jednou za dva až tři roky se sejde konference členských zemí, je tam přibližně dva a půl tisíce delegátů. Do hlasování se promítají obrovské politické vlivy, třeba v případě slonoviny, velryb a podobně. U papoušků asi moc ne, ale tam, kde je nějaký komerční zájem, jsou neuvěřitelné politické tlaky. Veškerým změnám v přílohách CITES předcházejí důvodové zprávy, které se předkládají ještě před konferencí, pro která jsou stanovena přesná kritéria. Tyto zprávy se pak musí vyhodnotit, jedná se o nich a pak se hlasuje.

Proč v přílohách CITES chybí některé druhy zvířat, jimž hrozí bezprostřední vyhubení, ale nejsou jmenovány ani v druhé příloze této úmluvy?

Nejsou tam z toho důvodu, že pokud má být nějaký druh zařazen do příloh CITES, musí být nějakým způsobem ohrožovaný obchodem. Nejenom tedy ohrožen na přežití v přírodě. Když na nějaké jediné lokalitě žijí poslední kusy určitého druhu brouků, ale tito brouci nikoho nezajímají z obchodního hlediska, pak se do přílohy CITES se nikdy nedostanou. Musí být jednak ohroženi vyhubením, ale i obchodem.

Vraťme se k návrhům na změny v přílohách CITES. Mluvila jste o důvodových zprávách, které musí předložit státy, jež chtějí prosadit nějaký druh na seznam příloh úmluvy.

Ano, často to bývají neskutečné „tlustospisy“. Všechno v nich musí být podložené a přesně kvantifikované, a tato zpráva je potom předložena jako podklad ostatním členským zemím CITES a hlasuje se o ní. To se děje pouze na konferenci všech členských zemí úmluvy, které se nekonají každý rok. Příští taková konference se má konat v roce 2013. Dlouhou dobu před konferencí se shromažďují podklady, rozesílají se členským zemím, ty si je studují, a pak se o tom vyjednává. Například země Evropské unie musí sjednotit své hlasování, protože podle smlouvy o EU musí v takových případech hlasovat jednotně. Do toho se promítají různé národní zájmy. Mexiko třeba chce do CITES zařadit nějaký druh papouška a tvrdí, že je tak ohrožený, že by měl být rovnou v první příloze, a zástupci Guatemaly proti tomu prohlásí, že si to nemyslí (to je pouze teoretický příklad). Ale takové situace se pak musí na konferenci rozhodnout.

Většinovým hlasováním.

Ano, výsledek se pak objeví ve zprávě z konference, ale pro nás začne být závazný až ve chvíli, kdy ho Evropská unie překlopí do svého vlastního nařízení. Rezoluce z konferencí CITES jsou závazné pro stát, ale ne pro občany. Pro nás je závazná naše legislativa. Když tedy konference CITES určí, že sloni jsou všichni v první příloze CITES, pro nás to začne platit až ve chvíli, kdy to vydá jako nařízení Evropská komise. To může trvat další dva roky. Celý proces je hodně zdlouhavý. Úmluva CITES má také svoji vlastní nomenklaturní komisi, která se snaží reflektovat současné vědecké názvosloví druhů. Když se přeřazovali arové horští z rodu Ara do rodu Propyrrura, muselo to rovněž projít všemi těmito zákony a nařízeními. Je to neuvěřitelná administrativa.

Já jako biolog samozřejmě také cítím, že existují druhy, které by si zasloužily být v první příloze CITES a naopak u jiných se změnila situace a bylo by dobré je přeřadit z první do druhé přílohy, protože už nejsou tak kriticky ohrožené. A jsou i druhy, které v CITES vůbec nejsou a staly se tak vzácnými, že by tam měly být. Ale když o tom má hlasovat 170 členských zemí, a mají se na tom shodnout… Krásnou ukázkou je tuňák, o kterého se svedla obrovská bitva na poslední konferenci CITES. Jeho stavy jsou velmi zdecimované mořským rybolovem, populace je na tom velmi špatně, a myslíte si, že členské země odsouhlasily zařazení tuňáka mezi druhy CITES?

Asi ne, když v jeho případě existuje komerční zájem zemí s tradičně silným rybolovem.

Přesně tak. Lidé, kteří jedou na konferenci CITES zastupovat zájmy dané země, většinou nejsou biologové, ale úředníci. Ale i kdyby to byli biologové, mají mandát od svého státu a nesmějí hlasovat tak, jak by chtěli oni sami, ale podle toho, co jim ten stát uloží. Mají určeno, v jakých intencích mají vystupovat za daný stát. Při pohledu zvenku si člověk musí říkat, proč se ty změny nedějí rychleji, ale ono to vůbec není jednoduché. My jsme se třeba snažili v některých případech, kdy se nás to dotýkalo, s Agenturou ochrany životního prostředí navrhnout zařazení nebo přeřazení druhu v rámci CITES, respektive nařízení komise EU. Konkrétně u želvy nádherné a jejího poddruhu Trachemys skripta elegans, u níž je zakázán dovoz do zemí EU.

O co šlo?

V příloze B nařízení EU je zařazen pouze tento jeden poddruh želvy nádherné, který má na hlavě červený proužek. Není tam proto, že by byl ohrožený, ale že je ohrožující. Když ho nějaký chovatel vypustí do volné přírody v Evropě, vytlačuje místní druhy živočichů, navíc jde i o invazní druh, který by se mohl přemnožit. Každého napadne, proč tedy v příloze CITES nejsou i další poddruhy želvy nádherné, které vypadají a chovají se úplně stejně, jenom jim chybí červený proužek. Proto jsme navrhovali Evropské komisi, aby zařadili i další poddruhy, respektive celý druh, a bylo nám sděleno, že není zpracován report, tedy návrh, v němž musí být přesně kvantifikováno a doloženo, že se do přírody vypouštějí i další poddruhy želvy nádherné, v jaké míře k tomu dochází a nakolik to ohrožuje místní populace. Ale kdo má čas se tím zabývat?

Takže ani v případě papoušků není naděje, aby došlo k přeřazení některých druhů z první do druhé přílohy CITES?

Na setkáních s chovateli papoušků říkám, že pokud chtějí ovlivnit legislativu, mají vznést návrh na sekretariát CITES nebo na Evropskou komisi, ale ne jako fyzické osoby, nýbrž jako spolky. Řada chovatelů u nás není nijak organizovaná, zatímco v zahraničí je spousta různých organizací a nadací. Naši chovatelé se spíš navzájem hádají a diskutují na internetu. Když se pak mění zákony, všichni jen láteří, ale málokdo se do toho legislativního procesu pokusí vložit. Pomohla by tomu nějaká nevládní organizace. Proto jsem chovatelům radila, aby si založili nějaký odborný spolek. Ovšem museli by si ohlídat, kdo do něj vstoupí. Pokud by měli mezi členy osoby, které porušují zákon, mohlo by to této organizaci nadobro zničit pověst. V zahraničí si dávají velký pozor na to, koho do těchto spolků přijímají. Chovatelské spolky a nevládní organizace ale mají možnost předkládat i takovéto návrhy. Změny v CITES mohou iniciovat i zoologické zahrady přes svoji unii.

Pojďme zpátky k zajišťování papoušků, ke kterým majitelé nemají legální dokumenty. Na základě jakých informací se rozhodujete provádět kontroly u konkrétních chovatelů? Bývá to namátkové rozhodnutí, nebo řešíte udání, případně prověřujete všechny čerstvě registrované jedince dovezené do České republiky ze zahraničí?

Tak i tak, bývají to všechny jmenované způsoby. Nikdo vám ale samozřejmě neřekne, jak se vytipovávají chovatelé, ke kterým pak jde kontrola. Když si vezmete centrální registr CITES pro Českou republiku, máme zde několik tisíc chovatelů papoušků, kteří spadají pod tuto úmluvu. Není v kapacitě žádné státní správy, i kdybychom měli dost lidí, jako že nemáme, zkontrolovat všechno. Notabene pravidelně. Musí tedy existovat nějaký výběr. Vycházíme z vlastních zkušeností, musíme být v obraze, co je zrovna na trhu a všímat si mimořádností. Sledujeme v registru, co kdo dovezl do republiky a kdo si co zaregistroval. Někdy nás přímo bací do očí velké množství vzácných ptáků najednou. Jsou tedy určité indicie, které vám napoví.

Sledujeme taky internet, kdo co inzeruje. O hlavních osobách, které jsou klíčovými hráči na našem trhu, víme a dáváme si na ně samozřejmě větší pozor. Občas taky padne nějaké udání, ale to jsou opravdu výjimky, protože lidé to vnímají ještě z dob komunismu za něco nepatřičného. Přitom třeba od kolegů z Anglie vím, že tam považují čestní chovatelé za povinnost upozornit na někoho, kdo podvádí. Nepovažuje se to za něco špatného. Pokud budu mluvit na rovinu, myslím si, že velká většina chovatelů papoušků ví o tom, kdo tady dělá nelegální věci, ale nikdy vám je neprozradí. Dokonce nám říkají do očí: „Vy kdybyste věděli…“ Ale nic neřeknou, nechtějí být za udavače.

Dejme tomu, že se rozhodnu dovézt do České republiky aru hyacintového nebo kakadua palmového. Na co všechno bych si měl dát pozor, aby to proběhlo legálně a v souladu se zákonem, abych neriskoval, že mi ty ptáky zabavíte?

Musíte k nim mít doklady. Jak jsem už zmínila, vyskytuje se u nás poměrně velké množství padělaných dokladů, někdy velmi dobře padělaných, takže nemusíte mít šanci je na první pohled poznat. Než bych tedy koupila takto drahé zvíře, doklady k němu bych si ověřila. Poté, co jsme zjistili tak velký počet případů padělků, ověřujeme všechny zahraniční doklady dotazem v zemi, odkud zvířata pocházejí, zda tyto doklady skutečně vydali. Je to asi jediná šance, jak si ověřit jejich pravost. Na dokladu máte uvedený vydávající úřad i s adresou.

Tohoto aru hyacintového zajistili celníci společně s inspektory životního prostředí loni v červenci (Foto: Celní správa ČR)

Takže bych si měl od prodejce před koupí zvířete vyžádat kopii dokladů CITES a tu ověřit.

Ano, a poskytnout ji buď nám nebo ministerstvu životního prostředí, případně se přímo e-mailem obrátit na úřad v dané zemi, který měl tento doklad vydat a zeptat se, zda ho skutečně vydali. To je nyní asi jediná možnost. V Evropě se chystá celoevropská databáze EPIX, která bude obdobou našeho centrálního registru CITES. Technicky je už hotová, ale musí se k ní postupně připojit všechny státy, vyřešit ochrana osobních údajů a poskytnout národní data. V okamžiku, kdy bude taková databáze funkční, pro nás bude velmi jednoduché zkontrolovat, zda je doklad z jiné evropské země skutečně pravý. Všechny doklady budou zaneseny do této databáze. Bude to velmi efektivní možnost, jak bojovat proti padělkům.

Při koupi takových drahých zvířat by ale chovatel měl všechno ověřovat a nikomu nevěřit. Značení musí sedět, a když má papoušek čip, měl byste si ho před koupí odečíst. Půjčit si čtečku a zkontrolovat ho. Kroužek musí být celistvý a patřičné velikosti, ne že by se dal stáhnout. Číslo na kroužku musí odpovídat číslu v dokladech. Pozor se musí dávat i na takové vychytávky, že číslo v dokladech oproti číslu na kroužku nesedí o jednu nebo dvě číslice. Prodejci většinou tvrdí, že jde o překlep, jenže právě v těchto případech se potom ptáci zabavují. Naši právníci k tomu říkají, že když budete mít u auta číslo motoru jiné o jednu číslici, taky se s vámi nikdo nebude bavit. Musí to prostě všechno sedět.

Zaznamenali jste i případy, kdy jste zabavovali papoušky chovatelům, kteří neměli tušení, že nakoupili ptáky s falešnými doklady?

Ano, taky se to stalo. Je to nepříjemné a nám samotným je to líto, protože ten člověk to opravdu nevěděl a měl toho ptáka třeba už zapojeného v páru. Těžko se to pak snáší. Ale bohužel, když budete mít kradené auto, také vám ho seberou.

A takového ptáka zabavíte třeba i v případě, že zrovna hnízdí?

Nikdy se to nestalo. Nejsme takoví herodesové, že bychom ničili hnízdění. Všichni inspektoři, kteří dělají kontroly, jsou primárním vzděláním biologové. Dělají tu profesi proto, že jsou přesvědčení o jejím smyslu. Platy tu nejsou tak vysoké, že by to někdo dělal pro peníze, aniž by ho to bavilo. Nedá se to dělat bez nějakého vnitřního přesvědčení, že by se měly dodržovat zákony a nemělo by se kšeftovat se zvířaty. Když inspektor přijde do chovu, musí se naučit rozlišovat, co je skutečnost a co výmysl chovatele. Nejčastější výmluvou je, že všichni ptáci hnízdí a tudíž nelze žádného z nich chytat. Inspektor musí rozlišit, jestli to je výmysl, nebo zda má chovatel pravdu.

A to děláte jak?

Vždycky to je na individuálním posouzení v daném okamžiku. Pokud vím, nestalo se nám, že by inspektor tahal někomu z budky hnízdící ptáky. Většinou, když vyhodnotí situaci tak, že si dotyčný chovatel vymýšlí, pustí se do odchytu sám a v naprosté většině případů to dopadne tak, že chovatel začne spolupracovat. Vždycky jsme ale radši, když si chovatel chytá vlastní zvířata sám. Ne že bychom to neuměli, ale ptáci jsou na něj zvyklí a je to pro ně méně stresující. Nikdo nemůže tvrdit, že své vlastní papoušky nikdy neodchytává, jednou za čas to musí dělat – ať už při přenášení ze zimoviště do voliéry, nebo při veterinární péči.

Vždycky jsme radši, když chovatel chytá svoje zvířata sám. Málokdy se stává, že by se odchytával celý chov. Děláme to jen tehdy, když máme opravdu podezření, že je něco špatně. Když se dělá normální kontrola, odchytávají se jen náhodně vybraní ptáci. S chovateli je většinou domluva, ale když je někdo od začátku arogantní a agresivní, inspektoři také nebudou vstřícní. Je to o určité dohodě. Máme také zkušenost, že pokud je kontrolovaný chovatel vzpurný a agresivní, většinou má důvod něco tajit. Čili tím spíš je potom inspektor důkladnější.

U těch případů, kdy chovatel nakoupil papoušky s falešnými doklady v dobré víře, že je vše v pořádku, a vy jste mu je zabavili, hledáte původního prodejce a postihujete ho?

Samozřejmě ano. Z tohoto důvodu je velmi důležité, aby každý chovatel při nakupování ptáků uzavíral písemnou kupní smlouvu. Zákon to u druhů, které jsou zařazeny do CITES, už přímo ukládá. Když potom nastane problém, můžete zodpovědnost alespoň částečně přesunout na původního vlastníka. Nabízí se ale otázka, nakolik byli takoví ptáci s falešnými doklady skutečně nakoupeni v dobré víře, že mají papíry v pořádku. Takové případy pak většinou řeší trestní orgány. Naše kompetence bývají nedostatečné, v posledních letech opravdu zůstáváme v pozici odborných konzultantů, kdy určíme druh papouška, řekneme, zda má správný kroužek, zda jsou v pořádku doklady a ošetříme si zabavení zvířat. Sankce, dokazování a trest jde za institucemi, které mají daleko vyšší kompetence a zabývají se kriminalitou.

Čili napálený chovatel, kterému někdo prodal ptáky s falešnými papíry, pak může žádat po prodejci náhradu škody v trestním řízení.

Může, pokud mu vznikne škoda. Takové případy také jsou. Chovatel, který při kontrole přijde o zvíře a navíc kvůli tomu má popotahovačky, může zažalovat prodejce za to, že ho uvedl v omyl a podvedl. Pak se to řeší mezi nimi v občansko-právním sporu. Vždycky je ale lepší se jistit dopředu a prodejcům nevěřit. V jejich zájmu je přesvědčit vás, že je všechno v pořádku. Člověk by neměl být důvěřivý, všechno by si měl ověřovat. Včetně značení a sepsání kupní smlouvy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..