Jan Potůček 
UVNITŘ FOTO A VIDEO – Při letních cestách po evropských metropolích určitě narazíte na volně poletující mníšky šedé nebo alexandry malé. Všimne si jich každý chovatel. Nejprve zaregistruje jejich hlas, potom už siluety letících ptáků a pak už jen počítá, kolik objeví hnízd (tedy těch od mníšků, která nejde přehlédnout). Každého asi napadne otázka, kdy se mníšci nebo alexandři objeví jako nepůvodní volně žijící druh u nás. No, už se objevili. Konkrétně mníšci šedí hnízdí zcela volně na jižní Moravě kousek od Hustopečí. Mezi ornitology je to poměrně známá a rozšířená informace, protože lokalita, kde se mníšci zdržují, je zajímavá i jinak: usadily se zde vlhy pestré a místní rybník skýtá prostor pro vodní druhy ptáků. Mníšci se tu ale neobjevili jen tak zčista jasna.
Ornitologové o místě vědí již léta
Rybník se jmenuje Kurdějovský a u jeho břehu stojí Apartmány na farmě, turistické ubytování s hospodářskou farmou a celou řadou domácích zvířat. Místo je to dost unikátní, protože rybník je poměrně vzdálený od všech okolních obcí, apartmány jsou na samotě a z jedné strany je chrání voda a z druhé poměrně prudké kopce. Uprostřed pozemku stojí umělá nádrž pro okrasné kachny a husy a vedle ní voliéra, kde to všechno začalo. Ale ještě než se dostaneme sem, malá odbočka, jak jsme se k mníškům u Hustopečí dostali. Svého času jsme na Ararauně popisovali, jak v Posázaví vznikla umělá populace mníšků šedých, která se rozrostla až na více než sto jedinců. Někdy v té době, kdy o ní u nás vyšel článek, začínal podobný pokus u Hustopečí.
Časem se na webech s faunistickými pozorováními začaly množit případy sledování mníšků u Kurdějovského rybníka. Ornitologové přidávali i fotografie a informovali dokonce o hnízdech, které si mníšci staví jen tak volně na sloupech elektrického vedení. Pozorovatelé si všimli, že mníšci zalétávají k voliéře, kde byly patrně předtím zavření. A podařilo se jim kontaktovat i majitele pozemku, který jim potvrdil, že papoušky vypustil on, ale že se zdržují stále poblíž a ještě se nestalo, že by se přemístili někam jinam. Uběhlo několik let a informace o mníšcích hnízdících u Hustopečí se vracely jako bumerang. Když si divoké populace těchto papoušků v České republice všimli i portugalští vědci, kteří spustili web pro monitoring nepůvodních druhů ptáků v Evropě, nastal ten správný okamžik vypravit se na jižní Moravu osobně.
Opravdu tu hnízdí na volno!
A tak jednoho nedělního dopoledne stojíme na hrázi Kurdějovského rybníka a dalekohledem přes hladinu sledujeme zdánlivě opuštěný pozemek s Apartmány na farmě. Nad hlavami nám švitoří vlhy pestré, po vodě se prohání potápky malé a na druhé straně rybníka se prochází volavka popelavá. U domu naproti skutečně stojí voliéra a visí v ní typické hnízdo mníšků z klacíků. Při pozornějším prohlédnutí okolí spatříme další takové hnízdo na sloupu vysokého napětí před apartmány. Mníšci ale přes rybník nejsou slyšet a evidentně sem, na druhou stranu k hrázi, nezalétávají. Nebo je na ně příliš velké horko, protože je opravdu parný den. Vydáme se tedy úzkou asfaltkou okolo rybníka a přilehlého močálu směrem k pozemku s apartmány. Ve vzduchu nás míjí samice motáka pochopa, jinak je v okolí naprostý klid.
Asfaltka je zároveň značená cyklostezka a pokračuje do Kurdějova, ale my se stáčíme doprava a pokračujeme po směru cedule „Apartmánů na farmě“, které jsou sice oficiálně také součástí Kurdějova, ale do vesnice to jsou odtud skoro dva kilometry. Po pár krocích jsme brány a hlavně u sloupu vysokého napětí, na kterém je krásné hnízdo mníšků šedých. Jakmile se k němu přiblížíme, dospělí ptáci s křikem odlétají. Fungují skoro jako zvonek nebo hlídací pes, člověk se hned dozví, že se přišel někdo neznámý. Hnízdo vypadá prázdné, ale při důkladnějším prozkoumání vidíme v průlezech do samotných hnízdních kotlinek mladé mníšky, kteří zvědavě okukují vetřelce dole a čekají na krmení od rodičů. Ale hnízdo není domovem pouze pro mníšky, tu a tam z něj vylétne vrabec.
Farmář, co má nerad zavřená zvířata
Mníšci, kteří před námi hnízdo opustili, posedávají na plotech na pozemku apartmánů a pokřikují. Jeden poodlétl k napajedlu u vnějšího plotu a občerstvuje se. Občas nějaký pták přilétne zpět k hnízdu s větvičkou v zobáku a upravuje stavbu, zatímco mláďata škemrají o potravu. Je docela nesnesitelné vedro a kromě tohoto hnízda nemáme šanci vidět nic dalšího, protože většin mníšků je za plotem. Zkouším tedy telefonní číslo uvedené na ceduli visící na bráně a po chvilce už mluvím se správcem apartmánů Josefem Lupačem, zda bychom se nemohli jít podívat na mníšky ve voliéře uvnitř. Za minutu se už otevírá brána a z kopečku nad apartmány k nám sjíždí správce na čtyřkolce. Zve nás dál a jdeme k dalšímu plotu, který odděluje volně chovaná zvířata od části pozemku pro nájemce apartmánů.
„A vy taky něco chováte?“ ptá se nás Josef Lupač a společně se přesouváme k umělému jezírku přímo u voliéry s mníšky. „Já nemám rád lidi, zato zvířata hodně,“ dodává a ukazuje nám svoje království. Pozemek je opravdu rozsáhlý a všude jsou nějaká domácí nebo polodivoká zvířata. Poník, osel, pávi, kozy, beran, kachny, husy, prasátka, psi (ti jsou během naší návštěvy zavření), slepice a kohouti, holubi a kočky. Jdeme po břehu umělé laguny až k voliéře z hliníkových profilů, v níž se nahoře vyjímá další hnízdo mníšků z větviček. Hned vedle něj je v pletivu otvor, kterým papoušci volně vylétávají ven a zase se mohou vracet. Josef Lupač nás zve přímo do voliéry, kde poletují letošní mníšci, kteří teprve nedávno opustili hnízdo. Někteří ještě skoro nedovedou létat a padají před námi na zem.
Jak to všechno začalo?
„Papoušky mám od kamaráda z blízké vesnice. Původně je choval on, ale měl problémy se sousedy kvůli hluku, tak skončili u mě,“ vypráví chovatel. Ze začátku šlo o klasický chov v uzavřené voliéře a papouškům se dařilo odchovávat mladé. Ale Josef Lupač nemá rád, když jsou zvířata zavřená na malém prostoru. Jednoho dne si řekl, že když už mají dospělí mníšci mláďata, mohl by jim umožnit prolet mimo voliéru, protože se budou vracet krmit mladé. A tak to udělal. Zhruba před deseti lety tak na jižní Moravě vznikl unikátní polodivoký chov mníšků, který funguje dodnes. Část ptáků využívá pro hnízdění voliéru, část si postavila hnízda mimo ni v areálu apartmánů nebo těsně u něj. Typické „klackovité“ hnízdo pletou i na verandě apartmánového domu. Josef Lupač jim přitom původně vyvěsil dřevěné budky na stěně svého domku nad apartmány, ty však zůstaly prázdné.
„Původně do těch budek létali, ale pak je tam našel krahujec, který je často loví a číhal tam na ně,“ vysvětluje chovatel. Právě krahujec je podle Josefa Lupače hlavní regulátor místní polodivoké populace mníšků šedých. „Dřív se před ním dokázali schovat ve stromech naproti, ale většinu topolů tu nechali lidé z Kurdějova vykácet, takže už to není tak dobrá skrýš,“ míní chovatel a popisuje, jak vedl boj s kurdějovským starostou o zachování malého lužního lesa v přímém sousedství s jeho pozemkem. Nakonec nějaké stromy zbyly, ale oproti původnímu stavu je jich minimum. Kurdějovští si prý odvezli jen to nejlukrativnější dřevo a zbylé chtěli nechat ladem shnít, ale to se Josefu Lupačovi příčilo, tak ho nechal svézt na prostranství před svým pozemkem a hodlá ho nějak využít, i když by byl radši, kdyby stromy zůstaly stát.
V nejlepších letech létalo po okolí 200 mníšků
Kolik mníšků šedých létá volně po okolí? To je otázka. „Teď jich je tak asi pětina oproti dřívějšímu stavu, kdy jich bylo i přes dvě stovky. Nedokážu si vysvětlit, čím to je: zda odlétli jinam, nebo je slovil ten krahujec,“ přemýšlí chovatel. Mníšci prý v minulosti několikrát zalétli do Hustopečí a okolních obcí, ale vždycky se vrátili zpět. „Když se to stalo poprvé, nechali v Hustopečích vyhlásit rozhlasem, kde se zdržují a zda je někdo nepostrádá,“ směje se Josef Lupač. Papoušci vlastně ani nemají důvod opouštět údolí s rybníkem, kde mají možnost zalétnout do voliéry, ale hlavně pravidelný přísun potravy. Ten je pro ně důležitý především během zimy, kdy se v přírodě nedá skoro nic sehnat. V tu dobu se ale na ně soustředí právě krahujec, kterému se také výrazně tenčí jídelníček.
Pokračujeme od voliéry k umělému jezírku a Josef Lupač nám ukazuje holubník s malými holoubaty a o kousek dál otevírá stříšku umělé hnízdní budky pro kachny. Samice tu sedí na snůšce. Ale to už k nám přichází skupinka jelenů evropských, která se téměř nebojí. Mezi nimi jeden mladý, co si hned namíří k Josefu Lupačovi. „Bobíšku!“ uvítá ho chovatel a začne ho drbat. A hned nám vysvětluje, že jde o sirotka, kterého se ujala jedna rodina, ale později si s ním nevěděla rady, tak skončil tady. „Je hodně ochočený, ale to může být do budoucna problém. Ztrácí respekt k lidem,“ vysvětluje Josef Lupač a vypráví příhodu s jiným jelenem, který v jeho hospodářství zabil několik zvířat včetně ochočené srnky. „Nakonec jsem ho musel zastřelit,“ dodává s tím, že jinak žádná zvířata z jeho hospodářství nejsou chovaná na maso.
Kalimero, kohout ochránce
Za chvílí už Josef Lupač volá na jednu ochočenou husu velkou, která mu běžně odpovídá kejháním a přidává k dobru historku o kohoutovi, kterého pojmenoval Kalimero a je ochočený natolik, že kokrhá pokaždé, když mu to chovatel řekne. A hned volá do kopce směrem k dřevěnému domku: „Kalimééro, zakokrhej!“ Jenže kohoutovi se nechce ukázat, a tak se k němu dostaneme později přímo u onoho dřevěného domku. Mezitím projdeme okolo další skupinky jelenů evropských včele s mohutným Vaškem, co se také nechá podrbat a poté všichni jeleni a laně projdou kolem voliéry mníšků a jdou si zaplavat do jezírka. Josef Lupač ještě volá na ochočená prasátka a kozy, ale vedro je silnější než zvědavost a zvířata raději zůstávají ve stínu.
Jdeme tedy na kopec za Kalimerem a opravdu, kohout na výzvu zakokrhá. A nejen to. Josef Lupač tu má dva naprosto stejné kohouty, ale jen jeden je ochočený. Druhý se nerozpakuje na člověka zaútočit, ale pokud je cílem tohoto útoku Josef Lupač, Kalimero ho ochrání a druhého kohouta odežene. Sedíme ve stínu a pozorujeme odpočívající vlhy pestré, které si tu prý před lety vyhrabaly hnízdní nory a jezdí se sem na ně dívat a fotografovat je ornitologové z široka daleka. „Podívejte se, jaké hezké fotky tady udělali,“ podává nám Josef Lupač sešit s nazvětšovanými fotografiemi ptáků v letu, včetně zmiňovaných vlh. Jsou to nádherné, profesionální snímky. „Kvůli vlhám jsem tu nahoře postavil pozorovatelnu,“ ukazuje Josef Lupač a ptá se nás, jestli nevíme, kde by se dala sehnat malá srnka. „Srnky se dají skvěle ochočit. Jednu jsem tu měl, a to nemělo obdoby. Často jsem tu taky měl srnky otrávené řepkou, ale ty dlouho nevydržely. Většinou jen pár týdnů, maximálně půl roku,“ popisuje.
Invazní mníšci? Na jihu Moravy určitě ne
Josef Lupač by rád v okolí vysadil i koroptve. Když vidíme z vrchu celé hospodářství, je nám jasné, že postarat se o všechna zvířata musí být práce na celý úvazek. A také ochránit je před predátory, jako jsou lišky nebo draví ptáci, což je v případě mníšků komplikované, ne-li nemožné. Ale i slabší populace těchto papoušků je u Kurdějovického rybníka stabilní a zdá se, že se znovu rozroste. Na rozdíl od velkých evropských měst, která se potýkají s invazními mníšky, je tato skupina izolovaná a patrně by bez lidské pomoci nepřežila, protože je zvyklá na krmení od člověka. Ostatně, v žádné zemi, kde se mníšci rozšířili jako nepůvodní druh, se jim nepodařilo uchytit ve volné přírodě a žijí pouze v městských parcích a na periferiích měst v blízkosti lidí.
Kurdějovskou populaci mníšků šedých si můžete prohlédnout i vy. Apartmány na farmě fungují jako turistické ubytování a mají vlastní webové stránky www.apartmanynafarme.cz, kde si můžete vybrat konkrétní apartmán a podívat se, jaká zvířata na farmě uvidíte.
Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz
