Jan Potůček 
Zajímavou strategii, jak se zbavit dotírajících samců, volí samičky kolibříků bělokrkých ve Střední a Jižní Americe. Ačkoli by měly mít mnohem méně pestré zbarvení než samci a je tak mezi nimi jasný pohlavní dimorfismus, uzpůsobují své zbarvení právě opačnému pohlaví. Získávají tak společenskou výhodu, zjistili vědci z ornitologické laboratoře Cornellovy univerzity v New Yorku. Jejich studie vůbec poprvé prokázala takové chování (a hlavně důvody, které k němu samice vedou) u živých kolibříků. „Samčí peří pomáhá některým samičkým vyhnout se intenzivní šikaně,“ napsali autoři studie v článku zveřejněném na vědeckém webu Current Biology.
Důvody, které vedou samice k těmto změnám, byly hlavním tématem projektu zaměřeného na kolibříky bělokrké v Panamě. Samci tohoto druhu mívají zářivě safírovou hlavu, leskle zelená záda a zářivé bílé břicho. Samice bývají zbarvené jemně zelenobíle a bývají menší než samci. Odlišit samici od samce ale nebývá tak jednoduché, poznamenává hlavní autor studie Jay J. Falk. Všechna mláďata kolibříka bělokrkého totiž mají zpočátku jasně zářivé barvy jako samec a nikoli nenápadné zbarvení podobné samicím, jak to je obvyklé u většiny ptačích mláďat. A zhruba 30 procent samic si ponechává toto výrazné samčí zbarvení až do dospělosti, podotýká Falk, který nyní působí na Washingtonnově univerzitě v Seattlu.
Jinak zbarvené samice mají menší šanci na páření
Vědci se domnívají, že se tak děje na základě evolučních změn a ze sociálních důvodů. Předchozí týmy tento fenomén zkoumaly na exponátech v muzeích, autoři studie jako první sledovali divoké kolibříky ve volné přírodě. Odchytili, označili a vybavili mikročipem 400 kolibříků bělokrkých na lokalitě poblíž Gamboa v Panamě. Aby správně identifikovali pohlaví odchytávaných kolibříků, natočili jejich chování u krmítek a poté je porovnali s výsledkem testů DNA. U krmítek se kolibříci často chovají agresivně, a to dokonce i vůči vypreparovaným kolibříkům svého druhu, které vědci umístili ke krmítku. Výsledky pokusu byly překvapivé: k samicím zbarveným jako samice se samci chovali mnohem zuřivěji, klovali je, tahali za peří a odháněli je od krmítka.
„Lidi si myslím, že kolibříci jsou sladká andělská stvoření, ale ve skutečnosti tomu tak není,“ uvedl Falk pro server Mongabay.com. „V mnoha mytologiích původních indiánských kmenů ve Střední a Jižní Americe se o kolibřících zmiňují jako o válečnících. Myslím, že to je blíže pravdě než ti andělé,“ dodal vědec. Změnou opeření však samice přicházejí o větší šanci na spáření se samcem. Podle Falka to neznamená, že se takové samice nepáří, ale samci dávají přednost samicím s jejich přirozeným zbarvením. Vědec dodává, že samičí zbarvení podobné samcům není vlastní pouze kolibříkům bělokrkým, ale u jiných druhů zatím neprobíhal výzkum, který by odhalil, proč se tak děje. Předpokládají ale, že jde také o boj o potravu.
Kolibříci mají tak dobře vyvinutý metabolismus, že i několikahodinový výpadek příjmu potravy pro ně může znamenat smrt. Samice odháněné od zdroje potravy tak bojují se samci o přežití. „Jelikož jsou kolibříci tak bojovní a divocí, dává smysl, že si sami vytvořily systém, jak se zbavit obtěžování při krmení,“ uzavírá Jay J. Falk.
Úvodní foto: Wikiedia Commons / Alejandro Bayer Tamayo
