Může se to stát komukoli, kdo chová papoušky a jeho okolí to o něm ví. Jednoho dne se v sousedství objeví zatoulaná andulka, korela nebo jiný papoušek. Nálezce nenapadne nic jednoduššího, než ho donést právě onomu známému chovateli – co když papoušek ulétl zrovna jemu? A pokud ne, dozajista se dokáže o nalezence postarat lépe než kdokoli jiný. To je sice pravda, ale příchod neznámého, vystresovaného a unaveného ptáka, o jehož původu nic nevíte, do zavedeného chovu papoušků může způsobit hodně vážné problémy. Už jenom proto, že andulky patří mezi nejčastější papouščí přenašeče různých nemocí. Vzít si takového ptáka domů tedy znamená obrovské riziko a ohrožení vlastních papoušků.
Můžu popsat čerstvý případ z minulého týdne, který se stal přímo mně. Byl jsem celý den pracovně v Praze a odpoledne mi zazvonil telefon. Čtyřletý syn mi v něm radostně oznamoval, že máme doma andulku, kterou našla na zemi u svého domu majitelka blízkého obchodu s potravinami. „Je modrá!“ radoval se syn, který se nedávno rozplýval nad andulkami a drobnými exoty na tradiční výstavě v Botanické zahradě na pražském Albertově. Už tam jsme mu museli slíbit, že časem mu nějakou andulku pořídíme. Sice chováme ary, ale andulka by byla jenom jeho – musel by se o ni sám postarat. A teď jsme přišli k andulce, ani nevíme jak. Z telefonu to tedy vypadalo, že nalezenec u nás najde svůj nový domov.
Příliš velké riziko pro „domácí“ papoušky
Synovo nadšení z nového ptačího obyvatele našeho příbytku jsem nesdílel. Představoval jsem si, jak ona modrá andulka, zcela jistě načepýřená a ve špatné kondici, možná i s průjmem, sedí ve volné velké kleci po páru araraun v ptačím pokoji, kde je v další kleci ještě jeden samec ararauny. A jak ho ta andulka nakazí blíže nespecifikovanou nemocí. Mé obavy byly naštěstí liché, manželka sama uznala, že andulka „kdo-ví-odkud“ nemůže přijít do kontaktu ani s jedním z našich arů a vzpomněla si na středně velkou nepoužívanou klec v bývalé prádelně, která se nachází v samostatném domečku mimo rodinný dům. Andulce v ní vystlala dno čistými novinami, dala jí misku s vodou a improvizované krmítko s ovocem. Zůstala tam až do mého návratu domů týž večer.
K TÉMATU: PBFD: kde se vzala nejobávanější nemoc papoušků a dá se proti ní účinně bojovat?
Cestou z Prahy jsem přemýšlel, jakým způsobem najít majitele ulétlé andulky a co nejdříve mu ji vrátit. „Ubytování“ vyčerpaného ptáka v nepoužívané kleci v bývalé prádelně je jedna věc, pravidelný kontakt s tímto ptákem a zároveň s našimi ary by ale byl komplikovaný. Už už jsem plánoval, jak andulku vyfotím a snímek vyvěsím na stránce facebookové skupiny zaměřené na dění v naší vesnici, když v tom mě napadlo, že dva bloky od nás jakýsi člověk nabízí k prodeji mláďata andulek a vystavuje je v kleci nad svými vraty. Co když ta andulka uletěla jemu? Po příjezdu domů jsem šel hned zazvonit k jeho dveřím. Moje teorie se potvrdila. Věděl jsem, že jde o modrou andulku a že má modře zbarvené ozobí, tedy že to je samec. I to souhlasilo, chovatel postrádal právě modrého samce.
Neriskujte zdraví ptáků ve vlastním chovu
Vyžádal jsem si tedy od chovatele přenosku a vypravil se domů pro nalezence. Choulil se na dně klece a vypadal opravdu vyčerpaně. Za asistence syna, kterému jsem musel vysvětlit, že tato andulka u nás nemůže zůstat, protože patří jinému pánovi, kterému se po ní stýská, jsme andulku přendali z klece do přenosky a syn ji vítězoslavně donesl za mojí asistence původnímu majiteli. Noviny z naší klece jsme hned zlikvidovali a krmítka řádně omyli. Blížil se čas podávání ořechů našim arům, a tak jsem se pro jistotu celý převlékl a pořádně si umyl ruce. Co kdyby…? Znám spousty chovatelů, co se převlékají a dokonce sprchují, když přijedou z ptačí burzy nebo z návštěvy u nějakého jiného chovatele. Teprve potom jdou do voliér za svými ptáky. Opatrnosti není nikdy dost.
ČTĚTE TAKÉ: Syndrom dilatace žláznatého žaludku: zabiják papoušků, proti kterému zatím není obrany
Andulka se tedy vrátila k majiteli, doufejme, že ve zdraví svůj „výlet“ přežila, a naši arové rovněž zůstali bez úhony. Dokážu si představit, že by jiný člověk na mém místě, pokud by byl zrovna doma, takovou andulku odmítl přijmout. A nedivil bych se mu. Je to opravdu velké riziko, u kterého by mohlo platit ono dobře známé „pro dobrotu na žebrotu“. Ne náhodou někteří chovatelé, kteří se věnují chovu andulek a zároveň velkých papoušků, mají oba chovy zcela odděleny na různých pozemcích, které spolu ani nesousedí. Zkrátka proto, že andulky jsou velmi rizikoví papoušci a k řadě nemocí jsou už rezistentní. Jsou tedy přenašeči, aniž by se na nich nemoc projevila. Navíc, když uhyne andulka, představuje to ztrátu několika desítek, možná stovek korun. U arů jde o desetitisíce. Už proto se vyplatí při každé manipulaci s neznámým nalezeným papouškem chovat co nejvíc obezřetně a znemožnit jakýkoli kontakt s papoušky ve vlastním chovu.
Úvodní foto: www.binkybunny.com