Ladislav Groda: Každá výstavní andulka má vady. Musíte je umět odhalit a potlačit

Je nejvýznamnějším chovatelem výstavních andulek v České republice, několikanásobným vítězem světových šampionátů C.O.M. i evropských a národních výstav. Ladislav Groda z Opavy přibližuje v rozhovoru pro časopis Nová Exota a server Ararauna.cz svůj chov i pohled na hodnocení andulek. „Každá výstavní andulka má nějaké vady. Klíčem k úspěchu je tyto vady odhalit a při dalším šlechtění je potlačit,“ vysvětluje hlavní pravidlo, kterým se řídí při chovu více než dvou set párů andulek ve třech různých chovných zařízeních.

Výstavní andulky vypadají různě. Něco vyžaduje mezinárodní standard WBO, ale ten se postupně mění. Jak by podle tebe měla vypadat výstavní andulka?

Standard WBO je nedostižný ideál. Už jen dodržet pravidlo, že by dvě třetiny těla andulky měly být nad bidlem, je velký problém. Nebo že třetinu délky těla má tvořit ocas.  Standard WBO vyžaduje minimální délku 21,5 cm. Pokud máte ptáka dlouhého 25 až 26 centimetrů, jak mají dnešní šampióni, měl by mít ocas dlouhý 9 centimetrů. Ale zkuste ho takové andulce vytrhnout, aby ho měla skutečně tak dlouhý! Nejde to. V chovu jsem měl i andulky, kterým tělo nad bidlem měřilo 9 centimetrů a ocas byl dlouhý 12 centimetrů. Každý šlechtitel by měl sledovat těžiště jednotlivých andulek. Standard WBO je výmysl člověka a přiblížit se mu je hodně těžké.

Přesto platí, tak co s tím?

Musíte se naučit kombinovat různé ptáky. Vezměte si áčkové (yellow) ptáky, kteří jsou drobní a lehce sedí na nožkách, protože mají malé tělo a krátké peří. Já u nich ale potřebuji hrubé peří, takže ho zkombinuji s béčkovým (buff) ptákem, který je mohutný, má hrubou strukturu peří, ale vesměs podlomený v nohách, protože tu svoji tíhu neunese. Navíc má mnoho vad (jako cysty, zarůstání peří, problémy s letkami a ocasem). Je to prostě otázka citu. U každého ptáka je třeba si říct, jakou má chybu, a zda má cenu ho šlechtit. Každá vlastnost s sebou něco nese a musíte na to myslet už při nákupu ptáků. Samcům s určitými vlastnostmi je třeba dávat samice úplně jiného typu, než jsou oni.

PŘEČTĚTE SI REPORTÁŽ: Na návštěvě u Ladislava Grody, nejúspěšnějšího chovatele výstavních andulek v Česku

Kdybych jim dal stejný typ samice, všechny jejich odchovy by byly stejné. Podržely by si jenom jednu hlavní vlastnost. Když chcete šlechtit výstavní andulky, musíte vědět, čeho chcete dosáhnout, co máte doma a co chcete dělat. Pokud se rozhodnu šlechtit nějakou chovnou linii, výsledek práce se mi projeví za pět, deset let. Každý chovný jedinec je kniha a já v ní musím umět číst. I ten nejlepší jedinec má vady. Musím je umět rozpoznat a najít mu protějšek, který ty jeho vady zmírní, eliminuje, vylepší. To je smysl šlechtění, zkoušet to na náhodu nemá smysl.

Jak by tedy měla vypadat ideální výstavní andulka? Má to být spíš „střeďák“, tedy medium, nebo robustnější pták?

Mně se líbí ptáci, kteří jsou nejhůře odchovatelní. S jemným a hustým peřím, široce nasazenou hlavou, vitální… Ale to jsme zase u standardu WBO. V něm se nepíše, že by mělo jít o robustní, béčkové ptáky. Na výstavách občas naštvu chovatele tím, že o vítězi prohlásím, že není výstavní andulkou. Že nemá dvě třetiny těla nad bidlem a třetinu pod ním. Ale co chcete, když taková andulka na bidle leží a má úzce nasazenou hlavu?

Kromě toho, že jsi chovatel, jsi také posuzovatel. Když se podíváš na české výstavní andulky, myslíš si, že tu máme dobré ptáky?

Máme, jsou i u jiných chovatelů. Pokud se budeme bavit o posuzovatelích, vyzdvihl bych pana Pechara. Má cit pro práci, pro nasazení hlavy u andulek, nedívá se vůbec na typ ptáka, zajímá ho jenom struktura peří, jeho hrubost. To je jeho doména. Líbí se mu béčkoví robustní a hrubopeří ptáci. Vážím si ho i jako člověka, je to dobrý chlap. Mezi špičku patří Jiří Řejha, ale jemu trvalo delší dobu, než se vypracoval. Svou zarputilostí a vytrvalostí to dokázal. Podle mě udělal za posledních deset let velký pokrok. Je to jeden z dobrých chovatelů a má i dobrý náhled na ptáky. Už teď to je velký odborník.

V názorech na posuzování se vždy neshodneme, ale společně diskutujeme jak na výstavách, tak na školeních nebo při osobních setkáních. Vždy dojdeme k nějakému společnému závěru, čímž se zároveň učíme, a jsme schopni sledovat nové trendy. Nedávno jsem vyhrál v Rakousku kategorii mláďat s ptákem, který si to nezasloužil, a veřejně jsem řekl, že ten pták na to neměl, že tam byli lepší. Vůbec mi to nevadí. Dělám tím službu ptákům, snažím se být nezávislý.

Neshazuješ se tím?

Říkám věci takové, jaké jsou. Ale je fakt, že to udělá málokdo – vyhrát výstavu a pak se sám pohanět. Prakticky to tedy chápu, ale nechápu to ve chvíli, kdy se s takovými chovateli bavíme jen mezi sebou.

Jsou tady nějací mladí talentovaní chovatelé, kteří teprve nakupují ptáky, ale je vidět, že pro to mají cit a rozumí tomu?

To je problém, protože výstavní andulky jsou strašně drahé.

Co vlastně stojí taková pořádná výstavní andulka?

Opravdu dobrou andulku ti nikdo neprodá. Když chci koupit ptáka do chovu, stojí od 1 500 do 3 000 euro. Ale je to andulka, která by v žádném případě nevyhrála na výstavě. Prostě si vybereš něco z chovné linie, která tě zajímá, a čekáš na ptáka, kterého sis objednal. Chovatel pak řekne, dobrá, z této linie mám deset mladých ptáků, toho posledního „mrzáka“ prodám za 700 euro. A to na něj ještě můžeš tři roky čekat. Chovatelství výstavních andulek je podle mě vůbec ta nejtěžší chovatelská disciplína. Špičková andulka je drahá a žije krátkou dobu. Kdybych choval ary, nestálo by mě to tolik peněz, protože arové jsou dlouhověcí ptáci.

Šampioni se ale neprodávají, že?

Ne, toho nikdo neprodá. Ale to není otázka peněz. Jde o soutěž a v té přeci neprodáte to nejlepší, co máte, člověku, který by pak od takové andulky mohl odchovat ještě lepší šampiony. Měl jsem nabídky na neuvěřitelné ceny, ale nekývnul jsem na ně. Spousta lidí neví, co to je odchovat šampiona. Za posledních 15 let vrážím do andulek značné finance jenom na nákup dvaceti chovných jedinců. Kvůli jednomu ptákovi jsem třeba koupil celý zbytek chovu jednoho chovatele, který s tím končil. Jenže ten jeden pták, kvůli kterému jsem to udělal, mi do dvou týdnů uhynul. Investice jsou ale nutné, pokud si chcete udržet kvalitu a držet se nějakou dobu na výsluní.

Když se potom nějaký známý chovatel zbavuje výstavních andulek nebo zemře, asi se okolo jeho chovu strhne docela velká mela, ne?

Ano i ne, protože je docela málo bláznů, kteří by za takový chov dali peníze. Jedna věc je mít kvalitní andulky, druhá věc mít peníze a třetí věc být ochoten ty peníze za andulky zaplatit. Šampion žije dva, maximálně tři roky. Když si koupíte ptáka, který už vyhrál na výstavě, má polovinu života za sebou. Přinesete si ho domů a on vám třeba uhyne. Přesto ale ty peníze investujete, protože potřebujete oživit chov. Z třiceti ptáků, které ročně nakoupím, mi třeba polovina do měsíce odejde, takže můžu být rád, když mi zbude třeba jeden dobrý pták, od kterého odchovám jedno nebo dvě mláďata. Další ptáci se zase nemusí vůbec pářit.

Proč ty nakoupené andulky tolik hynou?

Každý chov má určité mikroklima a andulky jsou na jeho změnu hrozně citlivé. Jsou to šlechtici. Na andulku se pomalu stačí špatně podívat a ona uhyne. U výstavních andulek se už pohybujeme na úplné hraně. Třeba ji chytnete do ruky, a když na to není zvyklá, může ji „trefit šlak“. Normálně zkolabuje. Proto spousta lidí výstavní andulky ani do ruky nechytá, bojí se o ně.

Jak to je s dlouhým cestováním na mezinárodní výstavy? Nestresuje to andulky, neuhynuly ti některé?

Moje andulky jsou na cestování natrénované, ještě se mi nestalo, že by cestou autem nějaká uhynula. Ale když jsem jednou letěl na výstavu do Portugalska, uhynuli mi ptáci v cargu, protože to trvalo dva dny, než mě k nim pustili, a mezitím jim nikdo nedal vodu. Byli sice v budově za rohem, ale úředník mě k nim nepustil. Andulka sice vydrží bez vody delší dobu, ale uhynulo mi tam sedm ptáků. Když je jich totiž v kleci více a nemají vodu, přežijí pouze ty, které jsou momentálně v lepší kondici. Jsou to společenští tvorové a z přírody mají dokonce zakódování, že když je na tom některý pták vitálně špatně, ostatní ho zabijí. Ti zdraví se tím chrání. Děje se to i ve volné přírodě, když je v hejnu slabší jedinec, ostatní ho radši napadnou a buď ho zraní, nebo zabijí. Vědí totiž, že za každým hejnem se drží predátoři a ti pak uloví tohoto nemocného jedince a dají pokoj těm zdravým. Nekompromisní jsou v tomto ohledu samice, hlavně v toku jsou velmi agresivní a pokud je chováte v hejnu, dokáží zabít rivalku, která už sedí na vejcích nebo mladých. Likviduje tak sokyně. Tímto způsobem ale můžete z chovu vyřadit oslabené ptáky: stačí je dát do společné klece a andulky samy ty slabé kusy zlikvidují. Vesměs to odnesou špičkoví jedinci, protože jsou větší a mají slabší vitalitu.

Jak dlouho dopředu vybíráš andulky na výstavu?

Dva měsíce před výstavou vezmu vybrané ptáky a podívám se, zda mají všechny letky. Když je mají ulámané nebo nějak poškozené, vytrhám je, a do dvou měsíců jim peří doroste. Dám je zvlášť, protože když těžkému ptákovi vytrhnete letky, ve voliéře by si při delším letu rostoucí letku zlomil, začal by krvácet a nová letka by mu už taky nemusela nikdy vyrůst. Proto je lepší takové ptáky dát do malé klece, v níž je připravuji na výstavu. Dostávají tam jiné krmení než ve voliéře. V kleci by se měli rozpeřit, aby za ty dva měsíce dopeřili.

Jak je cvičíš, aby správně seděly?

Sleduji je už od mláďat. Ta, o kterých si myslím, že jsou nadějná, dávám do klece se samcem, který sedí naprosto špičkově, a oni se po něm opičí. Musí být ale v klidu. Pokud je mezi nimi nějaký jedinec, který dává ocas pod sebe, hrbí se, vezmu ho a vyhodím ven, protože mláďata by se to od něj naučila. Mám odpozorované, že nejraději přebírají špatné vlastnosti. Selektuji je tedy už od zárodku. Ptáky, kteří mají robustní hlavu, dobré peří, ale špatně sedí, neprodávám, ale používám je jen do chovu, nikoli na výstavy. Je to pro mě genetický materiál.

Takže ptáky rozděluješ na výstavní a chovné.

Ano. Když má pták velkou hlavu a špatné těžiště, dám mu malou samičku z dobrého chovu, protože v jejím případě záleží na předcích. I ze slabých andulek, které mají dobré geny, tak dostanete spíš šampiony než z chovu, kde jsou dva tři špičkoví ptáci a všichni ostatní mají 85 bodů. Tam by i z toho nejlepšího ptáka nebylo stejně dobré mládě, jako je on, ale vrátilo by se kvalitativně zpět. Otec má třeba 90 bodů, ale mládě jen 83. Kdežto při vyrovnaném chovu můžete od slabého ptáka, který byl už na hnízdě podražený, samice ho nekrmila nebo napadla, odchovat zajímavá mláďata. Jen to nesmíte zkazit.

Jak se to dá zkazit?

Musíte vědět, které ptáky dát k sobě. Chovatelé často dělají chybu, že si koupí hezkou výstavní andulku z dobrého chovu, a k ní si na burze dokoupí do páru „výstavního“ ptáka, o jehož původu nevědí vůbec nic. Neznají jeho rodiče, ale chtěli by vyhrávat. Všichni chovatelé vesměs mají 20 až 40 chovných boxů a v průměru 150 až 200 výstavních andulek. Tedy z těch, co to dělají poctivě, mají klece se samcem a samicí zvlášť, žádný společný chov, vedou si evidenci a chtějí soutěžit, jsou členy klubu.

Kolik andulek chováš ty?

Minimální stav je 600 ptáků, tedy přibližně 300 párů. Za jednu chovnou sezónu se mi vylíhne 700 mladých, z nichž odchovám 500 až 600 ptáků. Něco mi samozřejmě uhyne, část musím prodat. Když mám z jednoho hnízda sourozence a je jich třeba pět, první tři si nechám a zbytek jde pryč. Pokud je chov vyrovnaný a mám deset mláďat, musím prodat i špičkové ptáky, protože si nemůžu nechat všechno. Některé ptáky ale můžu s někým vyměnit za to, co potřebuji – kvalitního ptáka za kvalitního ptáka. Nebo ho musí někdo zaplatit.

Jaké bývají ceny takových mláďat?

Když jde o kvalitního ptáka, stojí třeba pět nebo deset tisíc. Ale abych vůbec souhlasil s prodejem, musíme se s kupujícím domluvit, že budu mít zpětnou vazbu, na co toho ptáka použije, a že mi případně dá zpátky nějaký jeho odchov, kdybych ho potřeboval. V případě, že by mě zajímal ten daný chovný kmen. Sestavování chovných párů výstavních andulek a vůbec nějaké takové koupit je problém.

Kolik mláďat z ročního odchovu musíš dávat pryč a kolik si jich necháváš?

Ročně mám, pokud se daří, 1 100 andulek, minimálně 600 si nechávám, něco uhyne a zbytek ptáků dávám pryč. Čili mi zůstává 600 těch nejlepších. Nemusí být nejlepší vzhledově, ale geneticky. Některý kmen jde dobře a z něj si nechávám i slabší samičky, protože špičkové samice a špičkoví samci spolu vesměs nezahnízdí. Slabší pták má většinou lepší odchovy než šampion. Málokterý šampion splodí další šampiony, to spíš jeho bratr, který je vitálnější a lepší. Nesmím ho ale spářit špatně.

Jak velký počet mláďat z ročního odchovu pak může jít na výstavu?

Ročně jich vyberu asi 100 nebo 150 z celkového počtu 600 mladých. Když to porovnám s člověkem, který má 30 nebo 40 chovných párů a ročně odchová 100 mladých, dokáže z nich vybrat 20 mladých, kteří mohou jít na výstavu. Vždycky to je tak pětina odchovaných ptáků.

1  100 andulek je už opravdu hodně. Ty je ale nemáš všechny na jednom místě…

Doma mám 165 chovných klecí, na firmě dalších 33 a v dalším chovném zařízení na Obloukové v Opavě ještě 40. Dohromady to je 240 klecí, v nichž bych mohl nechat najednou hnízdit andulky. Když má někdo 20 nebo 24 klecí, za deset let odchová tolik ptáků jako já za jediný rok. Takže já mám za jeden rok jeho desetileté zkušenosti.

Jak se zvládáš starat o tolik andulek rozdělených do tří chovných zařízení na různých místech?

Mimo domov mi je krmí další lidé, ale jinak okolo nich neustále lítám. Je to bláznovství, věnuji se jim pět až osm hodin denně.

Chov jsi rozdělil kvůli nedostatku místa nebo kvůli riziku nějakých nemocí a dalších pohrom?

Andulky jsem měl vždycky na jednom místě, ale protože se teď bojím, že koupím špatné krmivo, což se mi už jednou stalo, rozdělil jsem je. Před lety mi prodali namořené zrní a prakticky všichni ptáci mi uhynuli. Dnes jsou bohužel mezi lidmi takové vztahy, že když jste na výsluní, chtějí vás dostat dolů. Neváhají kvůli tomu zmanipulovat i výstavy. Švýcarský chovatel Lütolf měl v roce 2000 na evropské výstavě řadu vynikajících ptáků, ale vyloučili ho kvůli údajné manipulaci s andulkami, což je podle pravidel zakázané. Diskvalifikovali ho, protože je ohrožoval. Loni přivezl ptáky na mistrovství Evropy a někdo je vzal, vyškubal jim ocasy i letky, takže je prakticky zlikvidovali. I to se děje. Připravíte ptáky a někdo jim pak na výstavě vyškubne dva znaky, což automaticky znamená vyloučení ze soutěže. A může to být sebelepší andulka, prostě vám ji diskvalifikují.

Dá se proti tomu vůbec nějak bránit? To by člověk musel být neustále u svých andulek.

Zabránit se tomu nedá, protože ptáky předáte organizátorům výstavy a jdete pryč. Proto tam může docházet k manipulacím, točí se tam velké peníze. Nikdo nechce kupovat ptáky od chovatele, který nevyhrává, každý je chce od šampiona. Za takové andulky se pak platí od 500 euro výš, proto vás mezi šampiony jen tak nepustí. Nechají vás tu a tam něco vyhrát, ale když je toho moc… V roce 2002 se mi stalo něco podobného, diskvalifikovali mi 20 ptáků za to, že měli na noze kroužek jiné barvy. Teď čekám, kdy mě zase kvůli něčemu vyloučí. Dopředu s tím počítám. Je to ale kruté, protože jen málokdo má takovou povahu, že takové zacházení vydrží. A že naopak jde do protiútoku jako já.

Andulky ti zaberou veškerý volný čas, dostaneš se vůbec někdy na dovolenou?

Neexistuje. Andulkám věnuji celý svůj život, nikdo mi do toho nesmí zasahovat.  Ale pokud se chcete chovatelství věnovat jako já, bez ženy to nejde. Musíte mít jistotu, že nakrmí ptáky, když budete nemocný a třeba skončíte v nemocnici. Můžete mít sebelepší ptáky, ale pokud zkolabujete a nebude je mít kdo nakrmit, o všechno přijdete. Nikdy přitom neuhynou ti, které chcete prodat, ti žijí snad věčně. Uhynou ty kusy, které si chcete nechat a v životě byste je neprodali.

Proč jsou vlastně výstavní andulky tak náchylné a hynou dřív než obyčejné?

Výstavní andulka je domestikovaný tvor. Obyčejná přírodní andulka měří 16 nebo 17 centimetrů, je špičkový letec, hlavu má velkou asi jako můj palec. Je to temperamentní pták. Výstavní andulka je třikrát těžší pták, delší minimálně o 5 – 10 centimetrů, má jiné peří, robustní postavu a zepředu jí nevidíte na oči. Proletí se a hned se zadýchá, protože se dá přirovnat k člověku, který je konstruovaný dle výšky na 70 až 90 kilogramů, ale váží 300. Ale vnitřní orgány takové andulky jsou od přírody nastaveny na váhu a průtok krve jako u obyčejného přírodního ptáka, srdce je víc vytížené. Dvakrát až třikrát tolik jako u obyčejných adulek. Proto výstavní andulky žijí tři roky, špičkový pták uhyne po druhém přepeření, protože to nevydrží. Proto se občas objevují v odchovech takové odchylky, jako je chryzantéma. To jsou neživotaschopní ptáci, kterým pořád roste peří a uhynou na to, že organismus není schopen ho vyživovat. Dokud ho rodiče krmí v budce, žije, ale jakmile se má starat sám o sebe, uhyne. Chryzantéma mi vydržela nejdéle půl roku, ale to byla výjimka. Většinou hynou hned poté, co je rodiče přestanou krmit.

Objevují se chryzantémy také na výstavách?

Ne, s nimi se nesoutěží, ale jednou jsem ji dovezl jako zajímavost na EXOTU Olomouc. Je to vlastně taková hrouda peří, která neustále roste. To jsou defekty, které jsou daní za domestifikaci andulek. Chovatel papoušků na něco takového vůbec nenarazí. U výstavních andulek se ale už pohybujeme na hraně, chceme něco, co příroda odmítá. Dochází k únavě materiálu.

Co s tím?

Kdybyste prošli evropské chovy výstavních andulek, 80 procent ptáků je defektních. Chovatelům ale stačí, když tyto „slepice“ neschopné letu, které jen chodí po zemi, ročně vyprodukují 20 ptáků, s nimiž pak chodí na výstavy. Jsou sice hrubopeří, krásní, velcí, ale takový pták má životnost půl roku, maximálně rok. Pak se mu objeví cysty, problémy s peřím, nádory. A na takovou cestu jsme se teď vydali.

Čím vlastně krmíš svoje andulky? Kupuješ hotové krmné směsi nebo si je mícháš sám?

Kupoval jsem směsi značky Jo Manes od firmy Versele-Laga, všechno možné, dovážel jsem si i speciální směsi ze zahraničí. Jednou se mi stalo, že jsem nakoupil krmivo, které bylo namořené, a ptáci po dvou měsících po stovkách uhynuli. Ještě stihli mít mladé, ale pak se toxin tak rozšířil, že došlo k hromadnému úhynu. Zbyli mi jen ptáci, které jsem krmil jiným krmivem, a byli určeni na prodej. V roce 2006 jsem přišel téměř o všechny ptáky a musel jsem začít úplně znovu.

Teď si tedy směsi radši mícháš sám?

Dohodl jsem se s jedním člověkem z Polomi, který mi je míchá, a když potřebuji, přiveze mi je.

Co obsahují?

Několik druhů prosa: zelené, žluté a červené. Zeleného jsou tři díly, žlutého dva díly a červeného jeden díl. Pak přidávám ještě bílé proso, ale to už si doplňuji do směsi já. Kupuji ještě japonské proso, dále je tam loupaný oves a asi 30 % směsi tvoří lesknice. Je to klasické suché žrádlo.

Mám pocit, že jsme se bavili o tom, že při hnízdění jim dáváš vlhčenou směs.

Ano, je to už připravená suchá směs Rusk, kterou namočím. Říkám, že ji nechávám vykvést, protože nabobtná. Potom do ní přidávám míchanici Witte Mollen, Orlux nebo Quiko, nastrouhám mrkev a přidám ještě nějaký Vitamix nebo další doplněk, který jsem si teď přivezl z Belgie.

Kdy u tebe vlastně začíná hnízdní sezóna?

Kroužky dostáváme na speciální výstavě v Praze, která se koná v říjnu. Měsíc před ní začínám s hnízděním. Jdu po etapách podle chovných zařízení, začínám na Obloukové, kde mám 40 klecí. Nemůžu najednou nachystat všech 250 párů. Jinak chovné páry sestavuji po celý rok. Nosím si v hlavě, který pták půjde s kterým. Začátkem září je výstava v Brně, tam jezdím s chovnými ptáky, kteří jsou rok staří, a po návratu je zapářím. Když jedu v říjnu na speciálku do Prahy, před odjezdem první mláďata okroužkuji ještě starými kroužky. Když se po čtyřech dnech vracím už s novými kroužky, u těch, kde to ještě jde, nasadím na druhou nohu nový kroužek. Ten starý pak odstřihnu. Některým ptákům ale zůstanou staré kroužky, protože jim mezitím noha vyroste natolik, že další kroužek už na ni nelze nasadit.

Výstavní andulky jsou mohutnější, liší se u nich i velikost kroužku oproti těm obyčejným?

Výstavní andulky je mají větší. Ukazoval jsem vám špičkovou chovnou samici, která má tak velkou nohu, že kroužek 4,5 mm by jí nestačil. U samic to tak vesměs bývá.

Kolik mláďat mívají výstavní andulky v jednom hnízdě? V tvém chovném zařízení jsme viděli dvě nebo tři, je to obvyklý počet?

Někteří jich mají třeba deset.

Takže je rozděluješ do ostatních hnízd?

Ano. Původnímu páru nechám tři mláďata a ostatní rozdělím do jiných hnízd. Těch deset mláďat jsem ale u jednoho páru už měl.

Jak to je u výstavních andulek s plodností? Říkal jsi, že u šampionů to může být problém, že jsou méně vitální. Dá se to nějak zlepšit?

Pokud chcete něco udělat s těmi absolutními špičkami, většinou se stejně nedají. Jsou to „vyhaslé sopky“, u kterých jsem rád, že od nich mám za celý jejich život jedno mládě. Samci jsou nemotorní, zosobňují všechno, co po nich chceme: velkou klidnou andulku, která se nikoho nebojí a sedí na bidle. Jenže zároveň jí chybí sexualita, vitalita, prostě samec už není samcem. Raději se nažere, než by se zajímal o samici, chybí mu testosteron i energie. Kdežto obyčejná andulka je dva měsíce po opuštění budky schopna se už rozmnožovat. Testosteron nutí samce jít do hnízdění a dokáže oplodnit i deset až patnáct samic.

A co chovné samice u výstavních andulek?

Ty to mají jinak. Potřebují mít určitý věk, teplo, světlo, krmení, boudu a kulisu. Nemůže jít jen o jeden pár, ten by zahnízdil těžko, protože andulky jsou společenští ptáci. Navzájem se stimulují. Za celý život se mi podařilo odchovat mladé od jednoho samostatného páru jen jednou, to mi bylo asi deset let a šlo o obyčejné andulky. A to se jejich chovu věnuji 48 let. Kdyby ale někdo chtěl chovat jen jeden pár, měl by navštívit někoho, kdo jich má víc, nahrát si jejich hlas a potom ho tomu svému páru pouštět. Teprve potom mu ptáci zahnízdí.

Všimli jsme si, že v chovných klecích máš na zemi takové malé budky, skrývačky pro mláďata. Proč?

Jakmile mláďata po 30 dnech opouští budku, samice v ní začne znovu hrabat a chce se zase pářit. Pokud v této době vidí na zemi v kleci mládě, považuje ho za vetřelce a zabije ho. V přírodě se to neděje, protože mláďata se po opuštění hnízda odklidí někam dál a samec je najde po hlasu, aby je mohl nakrmit. V chovné kleci ale nemůžou utéct, proto jim dávám na dno malou budku, kam se mohou schovat, protože útoky samic se dějí poměrně běžně. Někdy se přidá i samec a rozklovou mláďatům hlavy.

Co děláš v případě, že chceš spářit nějakého šampiona, ale on nechce? Existuje na to nějaké řešení?

Samce dávám do chovné klece s týdenním předstihem, aby se v ní zorientoval. Teprve potom tam dávám samici, a když samec nezaregistruje, že je v toku a chce se pářit, může po něm vyjet. Tomu se snažím zabránit, protože takový samec by se pak už nikdy nespářil, bál by se samic. Pokud bych je spolu nechal v kleci, samice by byla schopna ho i zabít. Proto v takových případech špičkového samce odeberu do jiné klece, odkud má výhled na tuto samičku, a k ní přidám temperamentního mladého samce, kterého vyberu ze společné voliéry. Je „nabušený“ testosteronem a chce se pářit, takže samici zpacifikuje. Karta se obrátí, teď je naopak on schopen zabít ji. Samice se mu raději podvolí, ale protože od tohoto samce nechci mláďata, musím je včas zachytit a samce dát pryč. Místo něj do klece vrátím původního šampiona. Protože je samice zklidněná, můžou se spářit. Pokud se to nepodaří, celé to zopakuji. Stalo se mi, že jsem měl mláďata od těchto nevitálních samců jenom díky tomu, že jsem tento postup zopakoval několikrát za sebou a toho malého temperamentního samce nechal u samice déle, ale musím ho pozorovat a zajistit, aby se na samici neodpářil.

V kolika měsících věku pak vystavuješ mláďata? Existují speciální výstavy mláďat, jak staří ptáci se tam vozí?

Prakticky poté, co vylezou z budky, takže jim je 30 až 35 dnů, protože po měsíci se už začnou přepeřovat.

Tak mladí ptáci? Vždyť sotva žerou, ne?

Je to tak, ale pokud jde o výstavu v kategorii Baby, neměl by mít vystavovaný pták ani jedno nové pero. Pokud tedy jedno pero pustí, už by neměl být v této kategorii hodnocen. Posuzovatel by ho měl správně vyloučit. Potom existuje kategorie „mladí ptáci“ a ti se na výstavu nijak neupravují, nevystřihují se jim znaky, prostě se tam dávají takoví, jací jsou.

Tedy po prvním přepelichání.

Ano. Nebo po druhém, to je jedno, ale nekupírují se znaky jako například na výstavě v rakouském Tullnu.  Zkrátka se na výstavu nijak nepřipravují. U nás se takoví ptáci vystavují vždycky nejdřív na otevřené výstavě v Hostouni, kam hodně jezdí i chovatelé z Německa.

Co bys poradil někomu, kdo by chtěl začít s výstavními andulkami?

Nejdřív by si měl najít někoho, kdo o tom opravdu něco ví. Je u nás řada chovatelů andulek, kteří si to o sobě myslí, ale ve skutečnosti nic nevědí. A pak je pár lidí, kteří pro to mají cit a nasazení. Pokud bych měl jmenovat, jde třeba o pana Řejhu, Pechara, ze slovenských chovatelů Vrančík, Lukovič, Kval. Z mladých chovatelů je vynikající třeba Tibor Gyerkó z Maďarska.

Vychováváš si nějaké mladé chovatelské talenty?

Před třemi lety za mnou přišel mladý kluk, který měl zájem o výstavní andulky. Jezdil ke mně, nekupoval žádné špičkové ptáky, držel se zhruba v cenové úrovni tisíc až dva tisíce korun za andulku. Loni vystavoval v Brně své odchovy a v kategorii C vyhrál, stal se mistrem klubu. Na ptácích bylo vidět, že jsou dobří. Tomu jsem radil, co má s čím spářit, a až odchová mláďata, ať mi je přijede ukázat, že se budeme bavit o tom, co má smysl si nechat a co má prodat. I letos se zastavil s odchovy a zase jsem mu poradil. Chovatel musí vědět, co dělá, nesmí jet na náhodu.

Takže do toho člověk nemusí vrážet zase až tak velké peníze, ale musí mít systém a cit.

Ano, musí se něco naučit. Od koho jiného by se to měl naučit než od toho, kdo něco vyhrál? Protože ten, kdo nic neumí, vám nic nepředá. Je to zbytečná ztráta času. Já poradím každému, kdo mě o to požádá.

Nemůže tě potom takový chovatel ohrozit, když mu radíš svoje vlastní metody chovu?

Může, ale jenom s jedním ptákem, ne se všemi. I ti chovatelé, kteří mají andulky ode mě, mohou vychovat jednoho ptáka a porazit mě. Ale nemůže se stát, že mě porazí v kategorii párů, v kolekcích, v samcích, v samicích, v mladých, ve starých… Vždycky se nějaký můj pták musí prosadit.

Na druhou stranu to může být dobrá reklama, že vyhraje někdo, kdo od tebe nakoupil andulky.

Ano, je to stejné jako s tím mladým chovatelem, který ode mě nakoupil ptáky a po dvou letech se hned prosadil na dvou výstavách. Mám z toho radost. Všichni se u andulek baví o penězích, ale to není všechno. Samozřejmě, že pokud budete chtít být ve špičce, budete kvůli tomu muset vydávat více peněz, jezdit do Německa, Švýcarska a jinam pro nový chovný materiál. Pak ale hodně záleží na tom, jaký máte cit pro skládání chovných párů.

Kromě andulkářů spolupracuješ a diskutuješ i s chovatelem Reném Poštulkou, který boduje na světových výstavách s korelami. Jak jste se seznámili?

Znám ho odmalička, nyní jsme ve stejné ZO Opava IV. Vybíral jsem mu první korely, velice mě překvapuje. René se hodně vypracoval, jezdíme spolu na výstavy a v cizině spolu konzultujeme nákup nových korel. Je také posuzovatelem papoušků, máme podobné názory na posuzování.

Léta boduješ na mezinárodních výstavách. Víš vůbec, kolikanásobný mistr světa jsi?

Z mistrovství světa mám 198 medailí. Bylo by jich přes 200, ale část mi jich v roce 2010 sebrali kvůli špatné barvě nánožních kroužků. KCHA v Praze objednal v roce 2010 zelenou barvu kroužků, ale měla být oranžová. Musel jsem vrátit 21 medailí, nechali mi jen jednu za ptáka z roku 2009, který měl správnou barvu kroužku.

Máš nějakou andulku, na kterou jsi hodně pyšný? Nebo na tu nejlepší stále ještě čekáš?

Ono se to vyvíjí. Prakticky každá andulka je v určité době dobrá, ale po dvou nebo třech letech její kvalita klesá. Člověk si to musí umět přiznat. A taky to poznat. Bohužel jsou u nás posuzovatelé, kteří hodnotí ptáka, který je v kondici a v klidu proti ptákovi, který je momentálně ve stresu a „šije“ sebou. Tak to ale nelze posuzovat. Buď je oba musím dostat do stresu, nebo musí být oba v pohodě. Nelze posuzovat dva ptáky, kteří jsou v různé kondici, to by pak nebyly rovné podmínky.

Ono je to možná dané tím, že řada posuzovatelů nejsou špičkoví chovatelé. Neměl by být posuzovatel zároveň i chovatelem?

Určitě ano. Posuzovatel je „strašná“ disciplína. Každý si hraje na machra, každý přesně ví, co má dělat. Pokud má ve svém chovu ptáky, kteří dosahují 84 bodů, a nenakupuje ptáky za tři stovky, ale za tisíc korun, má pocit, že jeho nejlepší andulka má na to získat 90 bodů. Přitom reálně má na 84 bodů, ale nalhává si, že je to víc a má chuť vyhrát výstavu. Pak je těžce zklamaný, protože pokud ho rovnou nevyhodí, dostane těch bodů třeba jen 82. Přitom ani neumí ptáka pořádně připravit na výstavu. Nejde jen o to ptáka odchovat, ale taky ho donutit, aby správně seděl na bidle. Vypucovat ho, umýt. Jenže takový zneuctěný chovatel si myslí, že posuzovatel jeho andulku špatně ohodnotil.

A jak tedy připravuješ na výstavu svoje ptáky?

Jak jsem už řekl, vybírám je dva měsíce před výstavou. Každý chovatel, který chce vystavovat, nemůže začít s tím, že bude chovat recesivní straky. Nebo fialové ptáky. Barvy ho nesmí zajímat, to je pro něj druhořadá věc. Klidně bych vyměnil celý svůj barevný chov za šedé nebo šedozelené ptáky, které nikdo nechce, ale takové, jaké jsem si vysnil. Protože mě nezajímají barvy, ale hlava, maska a posed. Prostě za ten správný typ andulky. Jenže všechny lidi zajímají jen barvy.

Proč?

Protože nejsou schopni zanalyzovat kvalitu té andulky, pouze poznají, že jedna je šedozelená a druhá fialová. A ta fialová je pro ně lepší, protože šedozelená barva je ošklivější. Přitom tito ptáci mohou nést geny špičkové kvality. Když chce někdo začínat s chovem, měl by se soustředit na dominantní ptáky. Na normální barvy nebo dominantní straku, dominantní perlu. Když chci dělat recesivní straky, musím mít špičkový chov normálních ptáků, abych tyto straky mohl něčím zlepšovat. Do těchto recesivních strak budu dávat svoje nejlepší ptáky a tím si je budu likvidovat. Straka mi je sice naštěpí, zlepším si straky, ale zničím si všechny normální ptáky, protože ti nebudou dosahovat takových kvalit. A je to také o taktice.

Jak to myslíš?

Když jsem začínající chovatel a chci vyhrát v šedozelených ptácích, nepojedu přece na výstavu, kde je 30 nebo 100 šedozelených ptáků a posuzuje se jen prvních sedm. Nikdy bych se nedožil toho, že by mi někdo takovou andulku posoudil, vždycky by mi ji vyhodili pod stůl. Pokud to tak budu dělat dva roky, naštvu se, po deseti letech se na to vykašlu. Jakmile pojedete na výstavu do Prahy, první sedmičku u šedozelených ptáků vám obsadí špičkoví chovatelé a nemáte šanci se dostat mezi hodnocené ptáky. Proto je třeba před výstavou projít katalogy předchozích výstav a zjistit, co se vystavuje nejméně. Například že s dobrým skořicovým opalínem bych měl větší šanci. Z taktických důvodů bych nešel do silných tříd, kde by mě všichni porazili. Ve slabé třídě těch andulek ani nemusí být sedm, bude jich tam třeba pět a přinejhorším bych byl pátý. Ale dostal bych dva body do soutěže.

Takové taktizování se ale dá dělat jen u našich výstav, kde se posuzuje podle „šíbr systému“.

Samozřejmě, nebavím se o světových šampionátech, kde se posuzují všichni vystavení ptáci.

A který systém je podle tvého názoru spravedlivější?

Oba mají něco do sebe, u toho našeho se ale dá taktizovat a to může začínajícímu chovateli pomoci. Když je třeba speciální výstava, na které je 30 modrých ptáků, 30 zelených, 30 tmavě zelených a tak dál podle barev, z celkového počtu třeba 400 vystavovaných rovných ptáků s normální kresbou postupuje jen jeden. I kdyby mezi těmi dalšími byli ti nejlepší ptáci. Proto mluvím o taktice. Vybere se nejlepší samec a nejlepší samice. Potom nejlepší mladý a nejlepší starý pták a jejich nejlepší protějšky. Takže v „šíbr systému“ postoupí celkem čtyři ptáci, nic víc.

Člověku se pak jednoduše stane, že propadne sítem…

A vezmi si, že na takovou výstavu jedeš s nejlepším ptákem ze svého chovu, který je ale šedozelený, a tak neuspěješ, protože tam budou vystavovat jiní chovatelé, kteří mají lepší ptáky. Musíš tedy uvažovat jinak. Stává se, že se u nějaké barvy na výstavě objeví jen jeden pták. Pokud je v pořádku, rovnou postupuje a soutěží s ostatními postupujícími.

Dá se říct, u jakých barev je větší šance, že se takhle sejde menší počet vystavovaných ptáků?

Větší šance je třeba u lutin, recesivních strak. Těch se sejde třeba 20, ale každá má jinou barvu a ty na začátku soutěží zvlášť. Teprve v dalším kole se sejdou všechny najednou a vyberou jednoho samce a jednu samici. Je tedy šance se dostat k bodům, ale je potřeba to nejdřív promyslet. Je to sport, nic jiného.

Odkud nejdál sis dovezl výstavní andulku?

Z Jihoafrické republiky. Žije tam jeden Němec, od kterého jsem koupil andulky. Ono to ale není o tom, odkud si andulku dovezete, podle toho se nedá posuzovat.

Jezdíš si pro ně osobně nebo si je necháváš dovážet?

Výstavní andulky se kupují z ruky do ruky. Musíte ji vidět. Nelze to zprostředkovat, není to papoušek. Už když jdete ke kleci, musíte hned vidět, že to je pták, kterého chcete. Nemusí vyhrát výstavu, protože posuzovatel může být nakódovaný na jiné ptáky. Záleží na tom, co to je za člověka, jestli sám šlechtí andulky nebo je jenom jejich milovník. Mezi posuzovatele se bohužel dostávají různí lidé. Sám jsem zažil, že mě vyhodili od mezinárodních zkoušek posuzovatelů, i když jsem postupoval přesně podle pravidel C. O. M.

Proč?

Vyloučil jsem ptáka, který neměl ocas. Všichni ostatní ho posoudili. Proto jsem potom jel na světový šampionát a řekl si, že když se takhle chovají, přijedu a všechny je tam porazím.

Co se tehdy stalo?

Předseda O. M. J. vystavil ptáka, který neměl ani jedno ocasní pero. Standard C. O. M. je jasný, ocas by měl být v pořádku. Při zkouškách nám ale řekli, že ho máme posuzovat, jako kdyby ocas měl. Dostal tedy 92 bodů. Když mi toho ptáka přinesli, podíval jsem se na něj, přeškrtnul jsem lístek a diskvalifikoval jsem ho. Namítali, že jsem ho měl posuzovat, jako kdyby měl ocas v pořádku, že to tak dopředu říkali. Mě to ale nezajímalo, podle standardu C. O. M. takový pták na výstavu nepatří. Pokud dělám zkoušky na posuzovatele, musím se řídit standardem. Vyhodili mě od zkoušek, tak jsem jim řekl, že přijedu na šampionát, porazím je a znechutím.

Kolik medailí jsi tenkrát napoprvé vyhrál?

Patnáct. Deset zlatých, čtyři stříbrné a jednu bronzovou. Vždycky splním to, co říkám.

Pojďme ještě ke standardu výstavních andulek. On se neustále vyvíjí, čemu ty osobně dáváš přednost? Aby výstavní andulka byla spíš menší a kompaktnější nebo robustní?

Jsem zastáncem toho, aby byla životaschopná. Aby létala, byla vitální a aby nechodila bez peří po zemi. To se bohužel děje po celé Evropě. Když jsou andulky opravdu špičkové, mají spoustu nemocí, zarůstání peří, cysty, nádory, jednoduše problémy. Co ale budu mít z andulky, která má obrovskou hlavu, ale nemá křídla ani ocas?

A to se většinou děje u „bufáků“, těch velkých?

Ano. Když vidím, že andulkám padá vitalita, nechci takové ptáky chovat. Radši udělám krok nebo dva dozadu, zjemním si to a vystartuju znovu dopředu. Pokud u šlechtění andulek myslíte krátkodobě a držíte se jen velkých a nejlepších ptáků, budete si zvětšovat problémy s peřím, polovina odchovů nebude létat a během deseti let vám nebude létat vůbec nic. Ale za těch deset let lze rychlejší cestou dojít k vyhrávání výstav. Takhle to někteří lidé skutečně dělají. Mají jen chodící „slepice“.

A takoví ptáci hnízdí, páří se mezi sebou?

Ano, chovatelé je páří i bez ocasu a křídel. Sám to občas dělám u ptáka, který je výjimečný. Právě ti výjimeční totiž mají problém, že jim nevyroste ocas, letka nebo mají takové peří, že když letí a do něčeho narazí, poškodí si pérové lůžko a nová letka mu už nikdy nevyroste. To je problém domestikovaných ptáků. Já se chci z ptáků těšit, takže si dopředu zjišťuji, co má a co nemá smysl šlechtit. Než nějakého jedince zařadím do chovu, dávám třeba sourozence na sebe, dělám příbuzenskou a blízkou příbuzenskou plemenitbu, abych na mláďatech dřív odhalil případné vady chovných ptáků. U příbuzného křížení se vady znásobí a projeví hned. Musím zjistit, zda mají v pořádku ledviny, játra…

Takže tím šetříš čas, který bys ztratil na neúspěšných odchovech šampionů.

Jistě. Pokud mi mláďata od sourozenců uhynou, zkouším sestavit pár z jiných sourozenců, ze strýčků a tetiček. U šlechtění to chodí tak, že když něco takzvaně chytne vítr do plachet, že to opravdu jde, stačí dát na andulku jakéhokoli ptáka a z mláďat vyrostou pěkné kusy. Většina našich chovatelů ale po deseti letech zjistí, že všechny odchovy mají z jednoho ptáka, který jim opravdu šel a líbil se jim. To je problém. Po těch deseti letech zjistí, že odchovy jsou nemocné. Ale mohli by na to přijít mnohem dřív, kdyby zkoušeli příbuzenskou plemenitbu.

A tobě toto někdo říkal, když jsi začínal?

Ne, já jsem samouk.

Měl jsi mezi chovateli výstavních andulek, ať už u nás, nebo v zahraničí, nějaký vzor?

Samozřejmě. K andulkám jsem se dostal úplnou náhodou. Otec mi v tom bránil, bylo nás pět dětí a žili jsme z jeho invalidního důchodu. Z ptáků tedy uznával jenom drůbež. K andulkám jsem se dostal přes kamaráda Honzu Vlčka, který byl o šest let starší než já a po nehodě byl upoutaný na invalidní vozík. Vysychala mu páteř, a když mi bylo sedmnáct, zemřel. Choval andulky a já jsem mu s tím pomáhal. Už od šesti let jsem se motal okolo andulek.  Jakmile mu bylo osmnáct, začali jsme spolu objíždět ptačí burzy a už tenkrát jsem na nich štval lidi. Pamatuji si, jak na jednu takovou burzu přišel nějaký chovatel a prodával chůvičky. Stál tam v obleku a kravatě a já říkám paní, která se dívala, co nabízí: „Paní, nekupujte tu chůvičku, ona nemá nohu!“ Ten mě hnal! Dodnes na to chovatelé vzpomínají.

Jak sis nakonec vydělal na svoje první andulky?

Vybíral jsem mláďata holubů v kostelních věžích a prodával je na burzách po pěti korunách na polévku. Dělal jsem gymnastiku, takže pro mě nebyl problém do těch věží vylézt, i když to bylo hodně nebezpečné. Takže už od svých šesti let jsem takhle podnikal, dokonce jsem vydělával nejvíc peněz z celé rodiny. Pamatuji si, že když mi bylo osm, ptala se mě maminka, co bych chtěl k Vánocům. Řekl jsem jí, že pytel prosa. Už v deseti letech jsem věděl, že si musím postavit barák, protože chovám ptáky. A ve dvaadvaceti jsem ho měl postavený.

Co bys vzkázal chovatelům, kteří se věnují andulkám nebo se na ně teprve chystají? Máš nějaké krédo?

Chovatelství je o citu, člověk ho musí dělat s láskou. Pokud to tak dělám, pták je na stejné úrovni jako já. Jeho život má stejnou cenu jako můj. Mnohdy má dokonce takový pták vyšší cenu než můj život, protože já jsem z genetického hlediska už za zenitem. Když šlechtím andulky a přijdu o ptáka, který má nějakou hodnotu, zvlášť pokud se to stane mou chybou, udělal jsem špatnou věc. Můžu tak zahodit pět nebo deset let práce. Náš život není nekonečný, času zase nemáme tolik. Takového ptáka už třeba nemusíte nikdy sehnat.

Co tvoje další chovatelské plány?

Je otázkou, co mi dovolí zdraví. U nás je ale obecně problém, že nám chybí mladá generace chovatelů. Já jsem padesátník, ale mezi chovateli jsem v podstatě mladý. My si ten potěr, kterého je velmi málo a měli bychom si ho pěstovat, sami hubíme. Nestaráme se o něj. Když ještě bývaly burzy v Olomouci, přišli tam za mnou dva hoši, kterým se líbily moje andulky. Byli to výstavní ptáci, na jejich možnosti moc drazí. Ale bylo vidět, že je opravdu zajímají. Za chvíli jsem je viděl, jak nesou v přenosce tři andulky. Byl jsem se na ně podívat, řekli mi, že za ně zaplatili 1 200 korun. Nějaké „hovado“ jim prodalo po 400 korunách nemocné ptáky. Jedna andulka už mlela z posledního. Ti kluci si ty peníze vydělali na brigádě. Hned jsem jim ty ptáky vzal, nechal si ukázat, kdo jim je prodal, a ty peníze jsem z něj vytáhnul zpátky. A ty „zdechliny“ jsem mu vrátil. Takové chování mě ale trápí, protože se na burzách děje pořád.

Mladí chovatelé podle tebe nejsou dostatečně podporovaní?

Když se objeví nějaký kluk, který bude mít zájem o andulky, klidně se mu budu věnovat. Musím si vychovat své následovníky, pokračovatele. Předat svoje znalosti a dovednosti další generaci. O to bychom se měli jako chovatelé starat. Jak dlouho tady asi budu? Jak dlouho mi bude fungovat mozek? Budu moct jezdit po výstavách? Budu schopen řídit a dojet někam dva tisíce kilometrů? Teď ano, ale zítra to může být úplně jinak.

Máš nějakého takového pokračovatele? Dal se na chov některý z tvých synů?

Zatím to v sobě ještě tolik nemají, alespoň ne tak, jak si představuji.

Ještě jsi jim to nevštípil?

To nejde vštípit, člověk musí chtít sám. Ale třeba co se týče krmení, o to se už vůbec nestarám, andulky krmí syn a odchoval víc ptáků, než když se mi o ně starala jedna paní, kterou jsem si najímal. I zdravotní stav ptáků se mi zdá lepší. Ale když se bavíme o odborné stránce, o šlechtění, vlohy pro něj musí být vrozené. To nejde naučit. Syn sice andulky krmí a stará se o ně, ale neptá se mě, jak má vypadat správná výstavní andulka. Dokud se nezeptá, nemám mu k tomu co říct. Musí sám chtít. Neumím si představit, že bych ho do něčeho nutil.

Od koho ses chov a šlechtění výstavních andulek učil ty?

Jezdil jsem za Otou Šťastným, nestorem chovu výstavních andulek u nás. Měl jsem od něj nějaké ptáky a moc mě potěšilo, když mi koncem 80. let řekl, že jsem se dostal nahoru. Jednou, když si ke mně jel pro nějaké andulky, se mi svěřil, že si myslel, že jsem vyletěl nahoru s jedním ptákem a budu taková rychlokvaška, že mě dožene. Ale že si to už nemyslí, že se mu to už nikdy nepovede. Toho si nesmírně vážím, protože to byl člověk, který o šlechtění něco věděl. Byl to jeden z největších odborníků předchozí generace.

Jezdil jsi i za dalšími chovateli?

Ano, třeba za p. Rašticou, který byl hodně razantní člověk. Sice neznal genetiku, ale měl ohromný cit na typ ptáků. Po změně režimu ale nemohl do chovu investovat peníze. Ještě bych zmínil p. Jonáše, který choval výstavní andulky v Praze v bytě, přesto měl docela dobrý chov. Pak také pana Hraběte. Od takových lidí se dalo učit. Mladí chovatelé by měli chodit za staršími dívat se na chovy a diskutovat. Ale měli by si od nich brát jen to dobré, co se jim bude hodit, jen to, co budou potřebovat.

Je v zahraničí situace s chovateli výstavních andulek lepší? Pracují lépe s mládeží, jsou systematičtější?

Myslím si, že tady je spousta lidí, kteří jdou dobrým směrem. Výstavní andulky přitahují jiný druh lidí, než jsou „obyčejní“ chovatelé. Chtějí být vidět, jsou to sportovci, cílevědomí jedinci. Ale tak to má být, vždyť jde o soutěž.

Rozhovor vznikal pro časopis Nová Exota, kde vyšel v čísle 6/2013. Děkuji za spolupráci jeho šéfredaktoru a vydavateli Janu Sojkovi