Jan Potůček 
UVNITŘ FOTOGALERIE – Zima není pro návštěvníky zoologických zahrad zrovna ideální období. Teplomilné druhy zvířat, včetně většiny papoušků, jsou sestěhované v nepřístupných zimovištích, některým ptákům dokonce začíná během zimy hnízdní sezóna. Do chovného zázemí se běžný člověk jen tak nedostane. Server Ararauna.cz měl možnost nahlédnout do jednoho ze zimovišť papoušků v zoologické zahradě Ústí nad Labem, která se nově specializuje na chov velkých druhů arů. Neunikly nám ani dvě čerstvé novinky – arové červenouší a kanindy.
Zimoviště s evropskou raritou
Chovné zařízení, které skýtá útočiště i pro vzácné zoborožce vrásčité, v evropských chovech odchovávané jenom zde a v zoologické zahradě Chester ve Velké Británii, se v podstatě příliš neliší od zázemí soukromých chovatelů větších papoušků. Jen je dvoupatrové. Papoušci zabírají celé horní patro rozdělené do čtvercových kójí s voliérami a obslužnými chodbami. Ošetřovatelé mají dvojité jištění proti nečekanému úniku ptáků – mohou se zavřít do kóje a teprve potom vstoupit do voliéry, a i kdyby jim papoušci vylétli do hlavní chodby, zamřížované je i celé patro včetně vstupu ze schodiště.
Kdybych před návštěvou ústecké zoo pořádně prohledal zprávy o ústecké zahradě z posledních let, asi bych zeptal, zda ta důkladná zabezpečení souvisí s pět let starou událostí, kdy z této ZOO ulétl ara vojenský a tři dny se potuloval po okolí, než ho hlad přivedl dobrovolně zpátky za mříže. Prohlídku zimoviště začínáme u voliéry, v níž už z dálky vidíme největší papouščí nováčky – mladý pár arů kanind, který ZOO získala výměnou za vlastní dva páry arů vojenských od nymburského chovatele Jana Antoše, jemuž se daří kanindy pravidelně odchovávat.
Kanindy, takové „ošklivější ararauny“
Pár se drží u sebe a pro srovnání je hned vedle nich samice ary ararauny. S tímhle druhem se kanindy dlouhá léta zaměňovaly, byly považované dokonce za poněkud „méně pestrý“ poddruh ararauny. I dnes se o nich můžete doslechnout, že to jsou „menší a ošklivější ararauny“, navíc třikrát dražší (zatímco aru araraunu v Česku seženete za něco málo přes 20 tisíc korun, ara kaninda stojí přes 60 tisíc korun). Je pravda, že kanindy nejsou tak mohutné jako ararauny, mají jinak stavěný zobák a i lysina na lících má trochu jiný tvar (peříčka na ní nejsou černá, ale modrá a lysá část kůže je růžová až načervenalá).
„Jsou to ještě hodně mladí ptáci, napůl ochočení. I jejich rodiče nebyli nijak divocí,“ říká ošetřovatelka Andrea Gruntová a pouští fotografa přímo do voliéry, kterou vedle kanind a zmíněné ararauny obývá ještě pár arů červenouchých. Ty kromě Papouščí zoologické zahrady v Bošovicích na jižní Moravě nechová už žádná česká ZOO. Ústecká zahrada získala samici ze ZOO Dvůr Králové, která za poslední léta prakticky zrušila kompletní chov velkých papoušků (včetně arů hyacintových, které se jí podařilo poprvé v tuzemsku odchovat), samce ze zoologické zahrady v Maďarsku.
Návštěvníci vydělají na špatné hnízdní sezóně
Arové si na sebe za krátkou dobu zvykli a jediným „nešťastným“ obyvatelem téhle voliéry je zmíněná samice ary ararauny, zvyklá spíše na lidi než na ptáky. „Je ochočená, takže je mezi ostatními tak trochu nesvá. Zkoušeli jsme jí nabízet samce, ale odmítala ho,“ popisuje Andrea Gruntová a láká araraunu na pamlsek k sobě, načež si ji na rameni odnáší do chodby v patře, aby jí dala pamlsek. Hned ve vedlejší kóji jsou další tři ararauny, loňské a předloňské odchovy. Roční mláďata mají oškubané ocasy, dvouletá samice jim prý dávala zabrat. „Ale teď se proti ní ta dvě mláďata spikla a vracejí jí to,“ říká ošetřovatelka.
Právě dvojice ročních araraun by měla od nové jarní sezóny ústecké ZOO dělat společnost arům červenouchým a kanindám ve společné venkovní expozici. „Budou v proletové voliéře, kam obyčejně umisťujeme odchované ptáky, ale protože se nám v letošní sezóně nepodařilo odchovat ani jeden druh ary, půjdou tam tito ptáci. Jinak bychom je nechali v neveřejném zázemí,“ vysvětluje Andrea Gruntová. Ale to už se posouváme dál, k voliéře s osamoceným samcem kakadua moluckého, kterého od Ústí umístila blízká ZOO z Děčína. Na první pohled jde o agresivního ptáka a ošetřovatelka naše obavy potvrzuje.
Kakadu zabiják. Co s ním?
„Vlastně nevíme, co s ním. Ve venkovní voliéře nám všechno ničí, zabil už dvě samice. Je hodně agresivní a v podstatě se s ním nedá nic dělat,“ líčí Gruntová. Kakadu, který se začal z nudy škubat na břiše, na nás varovně vztyčuje chocholku a otevírá zobák. Jeho návrat do děčínské ZOO je podle ošetřovatelky vyloučen, protože tam pro něj není místo. V ústecké zahradě měl být jen dočasně, ale teď se opravdu neví, kam s ním. Navíc zabírá místo, které by zahrada mohla využít pro jiné papoušky, ideálně chovný pár. Naproti „molučákovi“ vidíme přes prosklené dveře menší voliéry s papoušky patagonskými, alexandry malými, aratingami slunečními a andulkami.
Největší ptačí vzácnost se ale skrývá o patro níž, naproti vyhřívané ubikaci obrovského aligátora. Ve třech boxech vedle sebe tu je hnízdní pár zoborožců vrásčitých s letošním mládětem, dále dva dříve odchovaní mladí ptáci a zcela samostatně ještě loňská samička. „Odchováváme je jako jedna ze dvou zoologických zahrad v Evropě,“ líčí nám další z průvodců, zoolog a kurátor ptačí expozice Tomáš Anděl. Tou druhou ZOO je britský Chester, kam by měla směřovat mladá samice pro „výměnu krve“. Zoborožci jsou velmi impozantní a obezřetně si nás prohlížejí. Při fotografování otevřeným oknem dostáváme varování, že pokud se ptáci vylekají a rozhodnou se vzlétnout, obvykle si to namíří střemhlav proti nepříteli. „Hodně to pak bolí,“ poznamenává Tomáš Anděl.
Kuřata pro aligátora
Ke srážce se zoborožcem naštěstí nedochází, ale nemůžu se nezeptat, zda ZOO nespolupracuje s chovatelem Čestmírem Drozdkem, který má velkou sbírku zoborožců a na nedávné výstavě Exotika 2012 v Lysé nad Labem vystavoval mladý pár dvojzoborožců hnědavých. „Přímo u nás nebyl, ale určitě by měl o tento druh zájem, protože ho nemá. Jenže my je nemůžeme z vlastní vůle prodat nebo vyměnit, to všechno určuje mezinárodní koordinátor chovu,“ vysvětluje Tomáš Anděl. Ústecká ZOO si nyní chce sestavit ještě jeden pár těchto ptáků, protože neví, jak dlouho bude stávající chovný pár plodný.
„Hnízdící ptáci pocházejí z odchytu a sami nevíme, jak jsou staří. Může se kdykoli stát, že přestanou mít mladé, tak chceme mít jistotu, že je budeme moci dál rozmnožovat,“ dodává Andrea Gruntová. Okolo aligátora, který se ve své ubikaci vyhřívá na podlahovém topení a odmítá vlézt do chladnějšího bazénu, kde mu nedávno vyměnili vodu, se vracíme k východu ze zimoviště. Ještě se zastavujeme u dveří, za kterými slyšíme intenzivní pípání. Ošetřovatelé je otevírají a vidíme malou místnost plnou pobíhajících kuřat. Nejde ale o žádné expoziční ptáky, nýbrž neustále čerstvé krmivo pro aligátora. Kdo by se byl nadál, že v ptačím zimovišti bude tak různorodé osazenstvo.
