Jan Potůček 
UVNITŘ FOTOGALERIE – Zajímají-li vás loriové a přemýšlíte o tom, jakou českou zoologickou zahradu navštívit, abyste spatřili co nejvíc druhů na jednom místě, nemusíte příliš dlouho hledat. Pražská zoo má dlouhá léta vůbec největší kolekci těchto zajímavých ptáků, jejichž chov je o něco namáhavější než u jiných papoušků (snad proto nejsou mezi chovateli tolik rozšíření). Ani u soukromých chovatelů mnohdy nebývá druhová skladba, alespoň co se týče těch vzácnějších, pestřejší.
Papouščí stezka nad skálou
Najít voliéry loriů v trojské zoo může být pro některé návštěvníky oříšek. Nejsou zrovna podél hlavních cest, jako tomu bylo dřív, kdy byli tito papoušci přes sezónu umístěni v řadě menších voliér bez krytého zázemí mezi domečkem s ary a Velkou voliérou dravců. Odtud se odstěhovali podstatně výš, až skoro na samý vrchol skály uprostřed zahrady. Vede k nim cesta od výběhu ledních medvědů směrem k horní stanici lanovky. Loriové tu jsou v celoročních ubikacích, které tvoří vytápěné „dvojdomky“ s venkovními výlety.
„V dřívějších voliérách jsme je mohli mít jen od jara do podzimu, potom jsme je stěhovali do zázemí. Jenže loriům ke konci podzimu začíná hnízdní období, což nebylo zrovna ideální,“ popisuje kurátor ptáků pražské zoo Antonín Vaidl. Celoroční domečky tenhle problém zcela eliminovaly. Teď v zimě jsou loriové především ve vnitřních ubikacích vytápěných na 15 až 18 stupňů, do kterých je vidět skrz prosklené stěny. Kvůli lepším světelným podmínkám zahrada nechala udělat v každé kóji částečně prosklenou střechu, takže papoušci nesplývají s prostředím zimoviště a pokud zrovna nejsou v budce, návštěvníci je vždycky uvidí.
Loriové jsou nároční na hygienu
„Podlahy jsme nechali vybrat do hloubky dvaceti centimetrů, udělali v nich odtokové kanálky a zasypali kačírkem,“ ukazuje Antonín Vaidl, jakmile dorazíme k prvnímu chovnému domku. Stěny vnitřních ubikací jsou omyvatelné a tak lze v zázemí udržovat čistotu a pořádek, kterou chov loriů vyžaduje mnohem víc než u jiných druhů papoušků. Zejména kvůli jejich kašovité a ovocné stravě, jejímž důsledkem je velmi řídký trus, kterým loriové doslova „ostřelují“ své okolí. V domečcích tak ošetřovatelé denně omývají zdi hadicí, trus smývají do kačírku a odtokovými kanálky odchází pryč.
Podle Antonína Vaidla má tenhle systém jednu nevýhodu: lorie nelze krmit většími kusy ovoce, které by papoušci mohli naházet na zem, kde by zapadly mezi kamínky a začaly hnít. Dvojdomky pro lorie má pražská zoo postaveny čtyři, všechny uvnitř vypadají stejně: za venkovními dveřmi následuje úzká obslužná chodba, z níž vedou vpravo i vlevo dveře do samotných vnitřních ubikací. Do chodby ústí hnízdní budky, do nichž lze nahlédnout přes kontrolní otvory, aniž by ošetřovatel musel chodit přímo mezi papoušky a rušit je.
Budky lze dokonce částečně přepažit zásuvnou stěnou z pletiva a oddělit tak rodiče od mláďat. „Děláme to v případě, že rodiče začnou mladé škubat. Přes pletivo je můžou dál krmit, ale jinak se k nim nedostanou,“ popisuje pražský zlepšovák Antonín Vaidl. Hned v prvním domku si prohlížíme pár loriů černohlavých, nádherně vybarvených větších loriů, kteří na první pohled zaujmou výrazně červenou barvou. Jde o jeden z prvních druhů loriů, který si pražská zoo pořídila – i když samozřejmě nynější ptáci už jsou z jiné generace.
Neruší každodenní úklid hnízdění?
Naproti loriům černohlavým sídlí ve stejném domku charmozinové papuánští. Na rozdíl od svých sousedů jsou výrazně štíhlejší a hbitější. Zajímavé je, že tento druh se vyskytuje ve dvou barevných variacích – červené a černé – které se mezi sebou běžně kříží, aniž by tím vznikaly další různobarevně zmutovaní ptáci. Mláďata jsou buď červená, nebo černá. Chovný pár v pražské zoo, který pochází od soukromého chovatele Luboše Tomišky, jednoho z největších propagátorů chovu loriů v Česku, tvoří černý a červený pták. „Chtěli jsme sehnat dva stejně barevné charmoziny, ale nepovedlo se nám to,“ vysvětluje Antonín Vaidl.
U druhého domečku potkáváme ošetřovatele, který zrovna uklízí ubikace loriů olivových. Ochotně pouští Antonína Vaidla s fotografem Tomášem Kubelkou dovnitř a mezitím se před voliérami dáváme do řeči. Zajímá mě, jak loriové reagují na přítomnost člověka a pravidelné každodenní mytí vnitřních voliér. Neohrožuje to třeba jejich hnízdění? „Vůbec jim to nevadí, zvykli si. Někteří jsou trošku přidrzlí a nebojí se přilétnout na rameno. Probírají mi vlasy a vybírají z nich lupy,“ popisuje ošetřovatel. „Konkrétně u loriů olivových je jeden ručně odchovaný a ten si na mě dokonce dovolí. Tím, že ho odchovávali lidé, k nim ztratil přirozenou plachost a o to víc je agresivní.“
Přes prosklenou stěnu vidím zmíněného samce, jak poskakuje po větvičce a rozzlobeně křičí. Naše návštěva se mu pranic nelíbí. To latamové vlaštovčí ve voliéře naproti jsou naprosto v klidu. Zahrada si je pořídila teprve loni jako dalšího zástupce nektarožravých ptáků a zařadila je proto mezi lorie, i když s nimi nejsou příbuzní. „Jakmile se oteplí, vypustíme je společně s lorii mnohobarvými do velké průchozí voliéry,“ nastiňuje plány pražské zoo Antonín Vaidl. Latamům bude větší voliéra jistě svědčit, protože jde o nejrychleji létající papoušky na světě.
Loríčkové a lorikulové: nejmenší a nejvzácnější
Ale to se už přesouváme k dalšímu domku s dvojicí vzácnějších druhů loriů, které se v trojské zoo daří úspěšně rozmnožovat. Nejprve vidíme lorie žlutoskvrnné, jejichž prvoodchov si v Praze připsali loni, ve vedlejší voliéře posedávají loriové vlnkovaní. Dva ptáci si navzájem probírají peří, takže to vypadá, že jde o chovný pár. Antonín Vaidl nás ale vyvádí z omylu: jde o loňská mláďata, která zůstávají v zimovišti společně s rodiči. A kde jsou ti? Samce vidíme sedět u budky, samice patrně sedí uvnitř. „Asi ji hlídá. Zřejmě budou znovu hnízdit,“ uvažuje nahlas Antonín Vaidl. Zajímavé je, že odrostlá mláďata z minulé snůšky páru při novém hnízdění vůbec nevadí.
Poslední chovatelský domek skrývá nejmenší zástupce loriů v chovu pražské zoo: loríčky a lorikuly. Nejdřív nahlížíme do ubikace loríčků rudobradých. Zahrada tento druh chová poměrně dlouho, první ptáky si před lety dovezla ze Singapuru. „Ty ale už nemáme, poslední z nich nám odešel nedávno, ale dožil se poměrně úctyhodného věku,“ konstatuje Antonín Vaidl a neopomene zmínit, že těmto papouškům denně předkládají čerstvé fíky. Loríčci rudobradí jsou nechvalně známí svou choulostivostí a bojácností. Chovný pár se nás ale nijak zvlášť nebojí, ptáci nás jen tak po očku sledují. Jsou nádherní. Nedivím se, si je vydavatel časopisu Papoušci předloni vybral na titul publikace Papoušci – komplexní průvodce chovem.
To vedle umístění lorikulové modrobradí na první pohled nevzbuzují skoro žádnou pozornost. Jsou to nejmenší a nejméně pestře zbarvení papoušci, které při naší návštěvě vidíme, ale zároveň patří mezi nejvzácnější druhy, které se daří v pražské zoo pravidelně rozmnožovat. Jsou velmi plaší a rychlí. Antonín Vaidl mi ukazuje venkovní voliéru, kterou museli nechat po vnitřním obvodu obrůst popínavým keřem, aby se ptáci při rychlém letu nezraňovali o pletivo. „Vždycky vylétnou jako střela a namíří si to přímo do stěny. Mají z toho potom dost nepříjemné úrazy hlavy. Keř je zbrzdí, bývá to tak i v jejich přirozeném prostředí v přírodě,“ vysvětluje nám kurátor.
Využíváme čas a prohlížíme si detailně pletivo venkovních voliér. Je natažené mezi dřevěnou konstrukci a na zemi není vidět nic, na čem by bylo přichycené. „Vedeme ho až pod zem, proto to vyvolává dojem, že končí na povrchu,“ říká Antonín Vaidl. Pletivo je nerezové s malými očky, voliéry mohou mít na délku asi tři metry, na šířku necelé dva, a totéž na výšku. Už u prvního domku nám Antonín Vaidl ukazoval, že z vnitřní ubikace ven vedou dva průlety: „Schválně jsme udělali dva, aby jeden z páru mohl uniknout před druhým, kdyby ho naháněl a blokoval mu jedno z oken.“
Loriové mnohobarví hnízdí v mrazu venku
Od loríčků a lorikulů vystoupáme po cestě na skalním vršku k velké průchozí voliéře s lorii mnohobarvými horskými. Už z dálky je slyšíme křičet. Vcházíme k nim přes vnitřní zázemí, v němž zrovna skoro žádní ptáci nejsou. Zato ve venkovní voliéře poletuje deset loriů, kterým dělají společnost dva exotičtí holubi. Loriové posedávají po skupinkách, někteří dokonce vykoukávají z kmenových budek, kterých je tu rozeseto hned několik. „Támhle v té zrovna jedna samice sedí na snůšce,“ ukazuje Antonín Vaidl. Neskrývám překvapení, hnízdění loriů v zimě ve venkovní voliéře, notabene když se teplota přes den pohybuje pod bodem mrazu, bych nečekal.
Hnízdění je to ale ze všech loriů v této voliéře jediné. Osazenstvo totiž tvoří jen jedna samice a devět samců. Zajímá mě, zda se samci kvůli jediné samici neperou. „Ne, oni si vytváří páry mezi sebou,“ odpovídá mi Antonín Vaidl. Venku loriové tráví většinu dne, často tam prý i přespávají – tedy nikoli na mraze, ale v budkách. Jinak mají neustále přístup do vytápěného zázemí. Tam se podle Antonína Vaidla přesouvají většinou až ve chvíli, kdy venkovní teplota klesle k mínus deseti stupňům. Venkovní voliéra je pro návštěvníky zoo průchozí a v pravidelných časech tu probíhá komentované krmení.
Na rozdíl od mnoha zahraničních zoo však ta pražská nenechává krmit lorie samotné návštěvníky. „Bývá poměrně populární dávat návštěvníkům kelímky s nektarem, za kterým pak létají papoušci. Jenže pak se stávalo, že loriové odcházeli z expozic společně s lidmi,“ vysvětluje Antonín Vaidl. Takové krmení samotnými návštěvníky si potom vyžaduje neustálou přítomnost ochranky, která nenechá z voliéry odejít návštěvníka s papouškem na ruce či rameni. Jenže to je zbytečně finančně náročné, takže i v zahraničí se od krmení loriů přímo návštěvníky pomalu upouští.
Na skok v pavilonu Indonésie
Na závěr naší návštěvy se jdeme ještě podívat do neveřejného zázemí pavilonu Indonésie, kde v klecích a voliérách čekají papoušci na transport do jiných zoo nebo se aklimatizují před zařazením do místního chovu. Narážíme tu na další mláďata loriů vlnkovaných, která jsou určena pro Loro Parque Tenerife, ale i osamělého loríčka červenohlavého, jehož zoo rovněž „vyšle do světa“. Vymění ho za dalšího loríčka rudobradého, aby měla více chovných párů tohoto druhu. „Nevidíme smysl v tom chovat od jednoho vzácného druhu jen jeden pár,“ říká k tomu Antonín Vaidl.
Do kompletní kolekce loriů pražské zoo patří ještě dva druhy – lori čárkovaný a lori černý – ty jsme ale kvůli probíhajícímu hnízdění vynechali. Celkem tedy v Troji můžete narazit na deset druhů loriů, charmozinů, loríčků a lorikulů. Kolekce to je opravdu pěkná a určitě stojí za zhlédnutí.
