Znáte pět nejvzácnějších afrických papoušků? Nechybí mezi nimi žako ani agapornis

UVNITŘ VIDEO – Afrika se nemůže pochlubit desítkami a stovkami druhů papoušků, ani se nedá říci, že by – až na výjimky – byly africké druhy papoušků tolik oblíbené mezi chovateli jako australské a v posledních letech zejména jihoamerické. Má to své praktické důvody, africké druhy jsou teplomilnější, začínají hnízdit dříve a vyžadují tedy zimoviště s vyššími teplotami než jiné druhy papoušků. Pro chovatele tak představují výzvu, i když některé druhy v klecích a voliérách prakticky zdomácněly: řeč je především o nejčastějších druzích agapornisů, alexandru malém (i když africký poddruh je v zajetí spíše raritou), papoušcích senegalských a samozřejmě o žacích. Víte však, kterých pět druhů afrických papoušků je v přírodě nejvzácnějších a tudíž nejohroženějších?

Žako velký (Psittacus erithacus)

Možná se tomu budete divit, ale mezi nejvzácnější africké papoušky patří nejčastěji chovaný velký druh papouška vůbec, žako velký, i jeho příbuzný žako liberijský. U obou druhů se nedá přesně stanovit, jak velká je jejich divoká populace, ale je celkem dobře dokázáno, jak v jednotlivých zemích klesá. A to tak, že třeba v Ghaně vymizelo již 99 procent všech volně žijících žaků! Důvodem je nelegální odchyt papoušků a vývoz – dříve do Evropy, nyní zásilky směřují spíše do Asie a Indonésie. Dvě africké země, Demokratická republika Kongo a Kamerun, donedávna měly povoleny kvóty pro legální odchyt žaků. Tyt výjimky ale skončily se zařazením obou druhů žaků do první přílohy CITES, úmluvy o mezinárodním obchodování s ohroženými druhy zvířat a planě rostoucích rostlin. Žako velký a žako liberijský jsou v Červené knize ohrožených živočichů vedeni v kategorii „ohrožený“ (EN).

Vaza seychelský (Coracopsis barklyi)

Do poslední velké úpravy taxonomie ptáků v roce 2014 byl tento papoušek považovaný za poddruh vazy malého. Kvůli jeho ohrožení a také proto, že jde o endemitu žijícího výhradně na Seychelských ostrovech, jej vědci prohlásili za samostatný druh. Na Seychelách je považován za národního ptáka. Obývá výhradně ostrov Praslin, kde podle odhadů organizace BirdLife International přežívá posledních 340 až 600 pohlavně dospělých ptáků (520 až 900 i s mladými jedinci). Proto byl ihned zapsán do Červené knihy ohrožených živočichů IUCN jako „zranitelný“ (VU). Populaci vazy seychelského v minulosti drancovali potkani zavlečení přistěhovalci a později také nelegální odchyt. Velkým problémem byli invazní alexandři malí, kteří roznášeli cirkovirus (PBFD). Vláda Seychelských ostrovů je proto nechala postupně všechny vybít a získala na to dokonce finanční příspěvek od Evropské unie.

Alexandr mauricijský (Psittacula eques)

Stačilo málo, a alexandr mauricijský by dnes patřil mezi vyhynulé druhy. V roce 1973 žilo na Mauriciu posledních šest ptáků a většina biologů očekávala, že druh brzy zanikne. Část papouščí skupiny se podařilo odchytit a zahájit chovný program v zajetí, o který se zasloužila zoologická zahrada v Jersey založená Geraldem Durellem. Zbylým ptákům v přírodě ornitologové vyvěšovali hnízdní budky a přerozdělovali z hnízd, kde se vylíhlo více mláďat, ptáčata do budek, kde byly čisté snůšky. Do roku 1998 se zvýšil počet alexandrů mauricijských na 59 až 73 ptáků a začal proces intenzivního vypouštění papoušků odchovaných v zajetí. Do roku 2005 se podařilo vypustit 139 ptáků a v roce 2007, kdy jich v přírodě bylo již 320, byl alexandr mauricijský překlasifikován z kriticky ohroženého na ohroženého. Dnes je již podle Červené knihy IUCN pouze „zranitelný“ a v přírodě žije až 750 jedinců (z toho 400 až 450 pohlavně dospělých), přičemž jejich počet dále stoupá.

Papoušek kapský (Poicephalus robustus)

Největší zástupce rodu Poicephalus, do kterého patří i populární papoušek senegalský, patří mezi největší chovatelské rarity a zároveň jde o jednoho z největších afrických papoušků vůbec (po obou druzích žaků a vazovi velkém). Ve volné přírodě obývá zejména jih Afriky. V Jihoafrické republice jde o jediný původní druh papouška, který čelí velké hrozbě epidemie nemoci PBFD a drastickému úbytku původních biotopů s jehličnatými stromy podokarpy, jejichž plody se živí. Proto se několik mezinárodních ochranářských organizací pokouší v rámci společného projektu vracet do původních lokalit podokarpy a léčit ptáky infikované PBFD (touto nemocí byla svého času zamořena téměř celá divoká populace papoušků kapských). V přírodě nyní žije 730 až 1 200 pohlavně dospělých ptáků, podle Červené knihy IUCN patří mezi „zranitelné“ (VU) druhy.

Agapornis hnědohlavý (Agapornis nigrigensis)

Nejvzácnější z agapornisů, alespoň co se týče počtu volně žijících ptáků v přírodě. V zajetí se ale vyskytuje celkem často. Divoká populace obývá zejména Zambii, částečně pak i Namibii a Botswanu. V minulosti zde byl považován za poddruh agapornise fišeri. Žije v menších hejnech v listnatých lesech poblíž vodních zdrojů do nadmořské výšky 1 000 m, v období sucha se sdružuje do velkých hejn o několika stech ptácích. Meznárodní organizace BirdLife International odhaduje, že ve volné přírodě žije 2,5 až 10 tisíc pohlavně dospělých jedinců a jejich počty nadále klesají. Důvodem je zejména vysoušení vodních zdrojů v jeho přirozeném prostředí. V Červené knize ohrožených živočichů IUCN je veden v kategorii „zranitelný“ (VU).

Úvodní foto: ZuPreem, Mauritian Wildlife Foundation, Seychelles News Agency, Wikimedia Commons

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..