Jan Potůček 
UVNITŘ FOTO A VIDEO – Škubání mláďat je poměrně častý nešvar u velkých arů. Sám jsem se s ním potýkal u prvního hnízdění mých arů araraun v roce 2019, které jsem podrobně popsal v samostatném článku. Po úspěšné sezóně, kdy rodičovský pár odchoval až na bidlo tři mladé samičky, následoval rok, kdy snůšku zcela zničili a loni pro změnu vůbec nezasedli. Až letos jsem se znovu dočkal a opět mě nejprve čekala přetahovaná se samicí o výstelku budky. Na začátku sezóny do budky nasypu vysokou vrstvu jemných bukových štěpek, kterou samice postupně vyhází ven, až v budce nic nezbude, a to se několikrát opakuje. Obvykle pak snese první vejce na holou zem a poškodí ho.
Zachraňování hned od prvního sneseného vejce
Ne jinak tomu bylo i letos. První vejce samice snesla 21. dubna. Naštěstí nemám problém s kontrolou budky – obvykle po ranním krmení dopoledne otevřu okénko do venkovní voliéry, chovný pár araraun vylétne a já si ho zavřu venku, abych v klidu mohl nahlédnout do budky. Tak jsem druhého dne zjistil, že vajíčko na nakřápnuté. Aby ne, veškerá podestýlka byla opět vyházená. Z předchozích let jsem ale věděl, že jakmile samice začne snášet, stačí jí budku znovu vystlat štěpkami a už je nevyhází. Poškozené vejce jsem tedy opatrně odebral, nasypal do budky štěpky a vejce nahradil podkladkem. Vajíčko jsem si odnesl v krmné misce se zbytkem zrní domů, vyspravil ho bílým lakem na nehty a uložil ho v oné krmné misce do spíže s konstantní teplotou.
Druhé vejce samice snesla tři dny po prvním, 24. dubna. To jsem už nechtěl riskovat další poškození a rovnou jsem ho při dopolední kontrole odebral a nahradil druhým podkladkem. Po dalších třech dnech, 27. dubna, samice snesla třetí vejce. To už se o „snůšku“ starala velmi dobře a také podkladky bránily tomu, aby opravdové vejce naťukla, protože samotné podklady byly o trochu větší než vejce araraun. Třetí vejce jsem tedy už neodebíral a předchozí dvě vrátil do budky. Společně s nimi a třetím vejcem jsem v ní nechal už jen jeden podkladek, který měl působit jako „ochrana“ skutečných vajíček před rozsednutím. 30. dubna jsem se u araraun dočkal čtvrtého a posledního vejce.
Šachování s podkladky
Samice seděla pevně, ale několikrát denně budku opouštěla, aby se protáhla ve venkovní voliéře a vyprázdnila. Při jednom takovém protahování jsem ji 2. května společně se samcem zavřel ve venkovní voliéře a všechna čtyři vajíčka prosvítil. Až na první byla všechna oplozená. První vejce jsem ještě pro jistotu nechal v budce několik dní a když se ani po opakované kontrole neprokázalo, že by bylo oplozené, odebral jsem ho a v budce zůstala tři plná vejce s jedním podkladkem. Během inkubační doby se už nic mimořádného nedělo, samice skutečně přestala vyhazovat podestýlku a seděla dobře. Při každé kontrole byla vajíčka zahřátá a zcela v pořádku.
Jak se začal blížit termín líhnutí mladých, trochu jsem znervózněl. Ani po 26 dnech se totiž žádné mládě nevylíhlo. Z prvního vejce, jehož inkubace byla na začátku přerušená odběrem mimo budku, kde strávilo tři dny, se nic neozývalo, ale při fyzické kontrole jsem zaslechl, jak se zevnitř mládě pokouší proklovnout skořápku. To byl 28. den od snesení vejce. O den později se začalo líhnout mládě z druhého vejce, zatímco to v prvním pouze částečně narušilo skořápku na špičatější straně vejce. Embryo tedy bylo otočené obráceně, než mělo být – hlavu nemělo směrem ke vzduchovému váčku a nemohlo obracet hlavou. 24. května, měsíc po snesení prvního vejce a 27 dní po snesení druhého se vylíhlo mládě z druhého vejce.
Mládě je ve vejci otočené obráceně
Prvnímu mláděti jsem hned ráno trochu pomohl opatrným odloupáním skořápky okolo malého otvoru, který si stačilo vyklovat samo. Ani do odpoledne se mu ale nepodařilo ve vejci hnout a dostat se ven. Pustil jsem se tedy do dalšího opatrného odlupování, až jsem z něj dostal skoro polovinu skořápky. Bál jsem se ale, abych nenarušil nějakou žilku, tak jsem už mládě nechal svému osudu a později odpoledne jsem si při další kontrole mohl oddechnout – mládě se, zřejmě za pomoci samice, dostalo ze skořápky zcela ven. Obě rodiče ještě týž den nakrmili a při kontrole další den už měla viditelně plná volátka. O tři později po prvních dvou se vylíhlo i třetí mládě, tentokrát naprosto bez problémů. Nastala nejpohodovější část hnízdění, kdy jsem pomalu nestíhal doplňovat misky s vaječnou míchanicí a ovocem.
Bohužel, mezi druhým a třetím týdnem stáří mláďat se ukázalo, že je samice opět začíná škubat, stejně jako při prvním hnízdění v roce 2019. Nejprve je obírala o chmýří na zádech a ramenou. Jakmile jim začínaly vyrůstat „bodlinky“ se základem skutečného peří, vyklovávala je nejen na zádech a ramenou, ale také v zátylku a později i na břiše. Zkrátka, čím zarostlejší měla mláďata být, tím oškubanější byla. Zajímavé je, že je škubala pouze samice. Mláďata se nechala, protože zpočátku její chování nechápala. Později, když už byla těsně před opuštěním budky, se ale samici aktivně bránila a do těchto šarvátek nezřídka zasáhl i samec, který mláďata bránil. Věděl jsem, že budu muset zopakovat postup jako v roce 2019, tedy oddělit samici a mláďata nechat pouze se samcem.
„Zlobivá“ samice musí nekompromisně do izolace
Rozhodl jsem se, že to udělám hned, jakmile mláďata začnou pravidelně opouštět budku. Naštěstí jsem měl hned vedle jejich voliéry další prázdnou, takže samici jsem přestěhoval tam. První den jsem ji nechal zavřenou v zázemí, takže měla se zbytkem rodiny pouze akustický kontakt. Od druhého dne mohla vyletovat do venkovní voliéry, která je oddělená dvojitým pletivem od venkovní voliéry se samcem a mláďaty. Vizuální kontakt samici i mláďata viditelně uklidnil. V té době vypadala mláďata opravdu žalostně. Oškubaná měla i břicha nechybělo málo, aby se o nich dalo mluvit jako o Vodňanských kuřatech. Jenže oddělením samice se mladá začali viditelně rychle zapeřovat. Nejprve na hlavě a zádech, potom na břiše a naposled na ramenech.
Oproti předchozímu hnízdění v roce 2019 mláďata neměla od samice ani od sebe navzájem poškozené letky ani ocasní pera. Beru to za takový malý zázrak, protože udržet tři mláďata arů vylétlá z budky pohromadě, aniž by si okousala ocasy, je docela neobvyklé. Nejvíc mě potěšilo, že se mezi mláďaty neobjevilo jedno, které by škubalo ostatní dvě, jako tomu bylo před třemi lety. I zarůstání oškubaných míst bylo rychlejší než minule. Možná to je dané tím, že okolní voliéry jsou plné dalších ptáků a mláďata mají neustále o zábavu postaráno. A propos, když byly mláďatům skoro čtyři měsíce, potřeboval jsem do voliéry, kam jsem umístil samici – jejich matku, přestěhovat pět jiných mladých araraun s dospělým samcem od přítelkyně, kteří trávili už několik týdnů ve velké kleci v rodinném domě.
Ararauna, kam se podíváš…
Šestice araraun tedy putovala do voliéry hned vedle samce s mláďaty a chovná samice do klece v karanténní místnosti. Čekal jsem, že se mláďata z obou skupin budou kontaktovat přes pletivo venkovních voliér, ale šestice arů přestěhovaná z klece, která dřív byla zvyklá na život v domácnosti, se ani po třech týdnech (až na výjimky) neodvážila vylézt ze zázemí do venkovní voliéry. Moje trojice mláďat i jejich otec si na novou situaci poměrně rychle zvykli a soustředili se spíš na učení, jak samostatně žrát. Osamocená samice v karanténní kleci (o rozměrech 2 x 0,8 x 2 m) tropila hluk pokaždé, když zvenku zaslechla ary z voliér. Ale to se také podařilo vyřešit, když jsem si po několika dnech domů dovezl dokrmené mládě od mého páru arů zelených, přepažil klec na polovinu a v jedné nechal samici ararauny v druhé toto mládě, které bylo o měsíc mladší než letošní mláďata araraun.
Vše tedy směřuje ke zdárnému konci, mladým araraunám zbývá už jen přepeřit, aby jim zarostl malý kousek „vypelichaných“ ramen a nikdo na nich nepozná, že je samice silně škubala. Přitom ještě přede dvěma měsíci vypadala na první pohled dost zoufale a sám jsem zvažoval, zda nebude lepší je odebrat k ručnímu dokrmení. Teď jsem rád, že jsem to neudělal: není hezčí pohled než na trojici krásně opeřených mláďat sedících se samcem ve venkovní voliéře. Od začátku preferuji odchov mláďat arů pod rodiči, i když to může být často dost komplikované. Jedině tak ale dokážeme udržet v zajetí dostatečný počet ptáků schopných reprodukce. Jsem rád, že se touto cestou vydává čím dál více chovatelů a že je tedy při sestavování nových potenciálně chovných párů z čeho vybírat.
Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz
