Europoslanec Pavel Poc: směrnice o invazních druzích by mohla zavést registrace chovu jako CITES

Poslední týdny zbývají do chvíle, kdy Evropská komise předloží Evropskému parlamentu návrh nové směrnice o nepůvodních (invazních) druzích zvířat a rostlin. Novou evropskou normu, která vzbudila vášnivé diskuse loni na jaře, protože by mohla omezit chov vybraných druhů zvířat včetně papoušků, by podle europoslance Pavla Poce (ČSSD) měl parlament projednat ještě do konce letošního roku. „Pokud půjde vše hladce, měla by u nás začít platit v roce 2017,“ říká Poc v rozhovoru pro server Ararauna.cz.


Ve svém newsletteru z loňského prosince jste napsal, že Evropská komise by měla letos na jaře předložit návrh směrnice o invazních druzích, který slibovala už loni na podzim.

Ano, měla ho předložit už před půl rokem. V časovém harmonogramu byla tato směrnice naplánovaná na třetí kvartál 2012, takže Komise ji měla předložit už dávno, ale stále tak ještě neučinila.

Nevíte, proč došlo k takovému časovému posunu?

Žádný sofistikovaný důvod k tomu není. Řekl bych, že to prostě nestihli. Myslím si, že Komise nechtěla nic podcenit. Témat je obrovská spousta a někdy se prostě připravované předpisy zadrhnou. Půlroční zdržení by ale směrnici nemělo nijak uškodit, spíše naopak: pokud to přispěje k tomu, aby byla lépe projednaná se všemi, co k ní mají co říct, bude to jen dobře. Mluvil jsem o tom se zástupci Komise a vím, že se trochu zadrhla vyjednávání uvnitř Komise. Tato jednání skončila v prosinci, takže teď se text už finalizuje. Určitá prodleva nastala také při projednávání s členskými státy EU.

To je už docela dost zádrhelů najednou.

Je třeba si uvědomit, že legislativní proces v EU, jakkoli je unie v České republice neustále přirovnávaná k RVHP a kdečemu podobnému, na naše poměry neuvěřitelně demokratický. Komise nedá svůj návrh k dispozici dřív, než ho má pečlivě projednaný nejen uvnitř, ale i navenek, tedy se všemi možnými odborníky a než se k němu vyjádří všechny členské státy, kterých je sedmadvacet… A neudělá to dřív, než získá názory odborných organizací, nevládních organizací, v tomto případě i zemědělců, průmyslu a dalších. Takže ono to prostě trvá.

K téhle konkrétní směrnici loni probíhala veřejná konzultace, v jejímž rámci se mohl k chystanému návrhu vyjádřit prakticky kdokoli. Nemohl zpoždění směrnice způsobit příliš velký počet připomínek, třeba od chovatelských organizací a chovatelů?

Že by se Komise zadrhla ve zpracování všech těchto připomínek? Nevím. Upřímně si to ale nemyslím. Spíš se domnívám, že tato legislativa obsahuje celou řadu přinejmenším kritických momentů a Komise se je snažila otupit. Nemyslím si, že by zdržení způsobila veřejná konzultace. Vím, že tam je ještě celá řada otázek, které je potřeba položit a na které bude potřeba najít odpovědi.

Obracely se nějaké profesní organizace, třeba chovatelské, v tomto případě i na vás jako zástupce České republiky v Evropském parlamentu?

Ale pochopitelně. Moje kancelář tu věc konzultovala s celou řadou institucí, se sdružením zoologických zahrad, apod. Vesměs ale šlo o výhrady nebo až hysterii vyvolanou mediální vlnou, která se obávala některých národních předpisů, jako byl španělský zákon proti invazním druhům papoušků. Ten ale v zásadě nemá s chystanou směrnicí mnoho společného. U řady členských států také došlo k určitým komunikačním chybám, kdy se směrnici přikládaly jiné relevance, než které ve skutečnosti má.

Nicméně EU připouští, že boj s invazními druhy ji ročně stojí víc než 12 miliard euro. Existuje tu tedy obava, že směrnice bude nějakým způsobem regulovat či zakazovat chov některých druhů zvířat a pěstování určitých rostlin. Dá se dopředu vyloučit, že by někteří chovatelé nebo pěstitelé byli v budoucnu persekvováni?

Mám-li být objektivní, nemůžu vyloučit vůbec nic. Byl bych ale hodně striktně proti, kdyby směrnice vysloveně upravovala zákazy. Tedy že by říkala, které druhy zvířat se nesmí vůbec chovat. Subjektivně si to nedovedu představit, něco takového bych nepodpořil. Dokážu si ale představit, že vzniknou nějaké seznamy – a jedním z největších problémů při přípravě směrnice byla diskuse o tom, zda mají být pozitivní, tedy výčet toho, co je povoleno, nebo negativní, které obsáhnou problematické druhy – na jejichž základě se bude se směrnicí pracovat. Pokud vím, Komise se přiklání k tomu, že vytvoří nějaký negativní seznam nežádoucích druhů. Ale ne v tom smyslu, že by směrnice zakazovala chov třeba andulky, agapornise nebo želvy nádherné.

A co by tedy ten negativní seznam znamenal pro druhy, které se v něm objeví?

U takových druhů, třeba u zmíněné želvy nádherné, by se jasně stanovilo, že jde o potenciálně invazní druh, který umí přežívat v našich podmínkách a pravděpodobně se v nich dokáže i rozmnožovat. Přistupovalo by se k nim jako v jakémukoli jinému riziku: pokud byste chtěl takový druh chovat, nikdo vám to nebude zakazovat, ale vznikne registr, v němž budou uvedeni všichni jeho chovatelé. Prostě by takový druh podléhal povinné evidenci. Jestliže to dokážeme u druhů, které podléhají mezinárodní úmluvě CITES, proč bychom podobný postup nemohli použít i na invazní druhy?

Zrovna u želvy nádherné jeden poddruh coby invazní už teď podléhá povinné registraci podle CITES, ale není to kvůli tomu, že by byl vzácný a na černo by se s ním obchodovalo, ale že představuje riziko pro původní faunu.

Vidíte, takže v tom nevidím žádný problém. Byl bych ale striktně proti tomu, abychom jako legislativci vymezili a řekli, co se smí a co nesmí chovat. Takový postup bych nepodpořil, nelíbí se mi, byla by to špatná cesta.

Měl by onen seznam nežádoucích druhů, který by měl být přílohou směrnice o invazních druzích, být celoevropský, nebo si ho určí každá členská země sama?

Půjde o určitou kombinaci. Hovořil jsem o tom s kolegy z Generálního ředitelství pro životní prostředí Evropské komise a oni nějaký celoevropský seznam připravují. Nevím, co bude obsahovat a jak bude široký. Myslím si, že bude spíš úzký, protože druhů, které mají celoevropský zásah, zase tolik nebude. Ze své zkušenosti bych asi v klidu pojmenoval bolševník velkolepý nebo křídlatku, u fauny norka amerického nebo šedou veverku. A určitě bychom jich vyjmenovali víc.

Zmiňovaný španělský zákon o invazních druzích takto přímo definuje i tři druhy papoušků, z nichž alexandr malý obývá už celou řadu západoevropských metropolí včetně Bruselu. Jsou schopni přežít i evropské zimy.

Jenomže ve Španělsku se tyto druhy ve volné přírodě i množí. U těchto papoušků by to už byla spíš lokální otázka, nikoli celoevropská. Ale tím jsme se dostali k otázce, která je podle mě důležitá a budu ji tento čtvrtek pokládat zástupcům Evropské komise na semináři k invazním druhům, který pořádám společně s IUCN v Bruselu. Komise by se tam měla pokusit některé věci vysvětlit. Předpokládám však, že by se u invazních druhů měl použít obecný třístupňový hierarchický přístup.

Co si pod tím mám představit?

Také nemám tyto pseudoodborné výrazy příliš v lásce, ale v zásadě jde o představu, že by se k tomuto problému mělo přistupovat podobně jako u všech případů s životním prostředím: nejprve by měla být prevence, tedy dávat pozor, aby se něco nestalo. Když už se něco stane, mělo by se to včas zjistit a vymýtit. A třetí fáze, když už se to vymýtilo, je třeba hlídat, aby se to znovu neopakovalo a dlouhodobě sledovat rizikové druhy a lokality. V zásadě je to stejný přístup jako u jakékoli nemoci lidského organismu. Invazní druhy jsou v podstatě nemocí ekosystému. Nejlepší je prevence, ale pokud nezabere, je nejlepší včas přijít na problém a rychle ho léčit a pokud ho vyléčíte, sledovat dál situaci, aby se to neopakovalo.

To zní logicky.

Ovšem v případě směrnice o invazních druzích se musí vyřešit otázka, jak se to budě dělit, kdo bude mít jaké kompetence. Něco budou řešit členské státy, něco Evropská komise, něco mohou řešit komisí zřízené instituce a něco pochopitelně i instituce zřízené členskými státy. Klíčová otázka tady zní, jak se tyto tři přístupy budou dělit mezi členské země a Evropskou komisi. Sám v tom nemám moc jasno, neviděl jsem úplně poslední draft od Komise, takže netuším, zda v tom má jasno sama komise. Dost vážně o tom ale pochybuji. Je to však jedna z klíčových otázek, kvůli kterým se podle mě celá věc zdržela.

Existují už nějaké představy o tom, jaké sankce by hrozily chovatelům, kteří budou vlastnit některý z druhů uvedených na „negativním seznamu“ a ten by mu unikl do volné přírody?

Ale to by nebylo nic nového, takové sankce už v podstatě existují. Když se podíváte na náš zákon 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, tento správní delikt v něm existuje. Pokud zaviníte únik takového druhu do volné přírody, už dnes by na vás mohl přijít orgán ochrany přírody a uložit vám sankci. Nepamatuji si přesně, jak velká je, ale v dobách, kdy jsem se tím přímo zabýval, šlo o tisíce korun. Jaké budou evropské sankce a zda vůbec budou, ale nevím. Je to další otázka, kterou je třeba řešit v diskusi nad návrhem směrnice – i z toho pohledu, jak se má vyrovnat se stávající národní i evropskou legislativou.

Aby nedublovala systém sankcí, které už existují v národních zákonech členských zemí?

Nejen. Mezi evropskými směrnicemi už dnes najdete šest nebo sedm předpisů, které se už touto problematikou zabývají. Třeba směrnice o vodách, o ochraně divokých ptáků a podobně. Je to i ten zmíněný český zákon 114/1992 Sb., který je harmonizován s evropskou legislativou a obsahuje ustanovení, které by mělo bránit šíření invazních druhů. Směrnice by se tedy měla srovnat s již existujícími nařízeními.

A bude se srovnávat i s mezinárodní legislativou? Protože třeba u zmiňované želvy nádherné už existuje povinnost registrace na základě mezinárodní úmluvy CITES, právě kvůli tomu, že jde o invazní druh. Za měsíc proběhne nová světová konference CITES, na které se budou přijímat určité změny. Připravuje EU nějaký návrh, jak by se v rámci CITES přistupovalo k invazním druhům celosvětově?

Ne, pokud vím, v rámci přípravy evropské směrnice se CITES neoslovoval. Unie spíš řeší, jak zajistit, aby přístup všech jejích 27 členských zemí na konferenci CITES byl jednotný, aby zněl jeden hlas Bruselu. To se na minulé konferenci nepovedlo a prohráli jsme tím celou řadu hlasování. Jedním z nich bylo zařazení tuňáka do CITES I a další věci. Unie tedy řeší především to, jak v takových případech mluvit jedním hlasem. A vedle toho navrhuje CITES některé konkrétní věci, jako je podstatné omezení trofejního lovu. Invazní druhy ale ne, na těch se nejprve musí shodnout v rámci chystané směrnice.

Ještě zpět k samotné směrnici. Kdy se předpokládá, že ji Komise předloží a co s ní potom bude dál? Bude možné její text ještě nějakým způsobem upravovat?

Samozřejmě ano. Legislativní proces v EU je opravdu komplikovaná věc. Začíná tím, že se sejde Rada EU, tedy zástupci všech 27 členských zemí, což bývají ministři, kteří mají nezpochybnitelnou demokratickou legitimaci, a na něčem se dohodnou. Někdo je přesvědčí, že je třeba něco řešit. V tomto případě se dohodli, že by bylo dražší nekonat než konat. To bylo příčinou, proč Evropská komise dostala zelenou k přípravě směrnice o nepůvodních druzích. Evropský parlament ji požadoval už před lety, ale Komise k tomu dostala zplnomocnění až ve chvíli, kdy byla schopna dokázat, že v případě invazních druhů je dražší nekonat, než konat.

Čili za tím nebyl nějaký nápad kohosi z Bruselu?

To je typická představa o EU, že v Bruselu sedí nějaký pošahaný úředník, který si najednou vzpomene, že by chtěl šikanovat všechny chovatele papoušků a vybere si jeden druh, který jim zakáže chovat. U nás obecně převažuje představa, že bruselští úředníci sedí a přemýšlí, jak naštvat evropské občany nějakou novou legislativou. Takhle to opravdu nefunguje.

A jak tedy?

Příkaz jde z členských států, komise něco připraví a už v rámci té přípravy mají všichni, včetně občanů členských zemí, šanci do toho vstoupit. Takže i návrh směrnice, který Komise předloží Evropskému parlamentu, už prošel určitým demokratickým procesem. Ve chvíli, kdy přijde návrh do parlamentu, začíná nové kolo jednání. Není to tak, že by pro něj poslanci už jen zvedli ruku a bylo hotovo. Ani omylem. Uvědomte si, že čím bolavější to je předpis, tím větší tlak členských států nastává. Po Lisabonské smlouvě to už není tak, že by v tomhle konkrétním případě všechno odmával výbor ENVI. Celý Evropský parlament už má spolurozhodovací pravomoci a poměrně drsně je využívá.

Jak to vypadá v praxi?

Pokud bychom vzali asi největší legislativní záležitost tohoto volebního období, kterou byla patrně společná zemědělská politika, jež spolyká asi 45 procent rozpočtu EU, europoslanci k ní předložili 7 870 pozměňovacích návrhů. Dokážete si představit skoro osm tisíc pozměňováků? Zpravodaj této směrnice to musel nějak uchopit a nakonec se mu z toho podařilo vytvořit nějakých 300 kompromisních pozměňovacích návrhů. Zároveň musel všem zainteresovaným lidem vysvětlit, že to má vypadat tak, jak to udělal. Čili představa, že něco přijde do Evropského parlamentu a ten to jednoduše odhlasuje, je naprosto scestná.

Co se tedy bude dít s návrhem Evropské komise?

Materiál, který přijde do parlamentu, je návrhem, který zpracovali v zásadě odborníci, za přispění veřejné diskuse, ale nikoli demokratické v tom smyslu, že by všichni přispěvatelé, kteří se zúčastnili veřejné konzultace, měli nějaký zásadní vliv na autory návrhu. To je dobře. Zástupci Evropské komise prostě sedí u stolu a říkají, od koho jim přišel jaký podnět, co je rozumné a co nesmysl, kterým se nebudou zabývat. Můžou si to dovolit, protože nejsou nikým voleni. Jakmile ale jejich návrh přijde do Evropského parlamentu, jsou slyšet i ty názory, které Evropská komise při veřejné konzultaci mohla zavrhnout. Kromě názorů odborníků, kteří mají šanci uspět s připomínkami u komise, dáme také prostor názorům nevládních organizací. A těch je hodně. Z toho potom vznikne nějaký výsledek, takže ještě není nic uzavřeno, není nic ztraceno.

Text směrnice tedy ještě může doznat velkých změn.

Ano, ale jak zásadní budou, to závisí na tom, jak dobře nebo špatně připravila Komise dokument, který nám předloží k diskusi. Sám jste viděl, že když se v souvislosti s chystanou evropskou legislativou zmínily invazní druhy, chovatelé zastříhali ušima a zděsili se. Totéž udělaly zoologické zahrady. Nepopírám, že určitá nervozita z těchto kruhů je cítit, mediální relevance bude poměrně značná, lidi to bude zajímat. Bude se s tím hodně pracovat. Vychytralé státy, jako třeba Británie, které na jedné straně kopou do EU, jak můžou, už kolem této směrnice půldruhého roku brousí a podsouvají do ní prostory pro budoucí financování, protože by hrozně rády postřílely šedé veverky a nepůvodní kachny, které jim lezou na nervy a ještě by na to chtěly dostat evropské peníze.

Zrovna Británie řeší i problém se zdivočelými papoušky, konkrétně alexandry malými.

Ale papoušci jim podle mě nevadí tolik jako veverky a kachnice. Chtěli by je střílet a byli by strašně rádi, kdyby jim to někdo zaplatil.

Jak dlouho může ještě legislativní proces okolo směrnice o invazních druzích trvat?

Myslím, že nejzazší termín je poměrně jasný, protože ji musí projednat ještě tento parlament. Legislativní proces tedy nemůže být delší než jeho volební období, které končí v polovině příštího roku. Parlament se proto bude snažit protlačit prakticky všechno, co mu ještě zbývá na projednání, do konce tohoto roku. Představa, že by něco schvaloval ještě v prvním pololetí 2014, kdy už všude v členských státech poběží volební kampaně, je nereálná. Proto bude velká snaha odhlasovat směrnici ještě letos. Záleží ale na tom, kdo bude jejím zpravodajem při projednávání v Evropském parlamentu.

Už se o to někdo hlásí?

Usiluji o to já, ale i celá řada dalších europoslanců. Sociální demokrati ale v poslední době dostali jako zpravodajové na starost tabákovou směrnici a měli jsme na starost i výstup zemědělského výboru ke společné zemědělské politice. To jsou poměrně zásadní věci, takže která frakce nakonec získá roli zpravodaje u této směrnice, se teprve uvidí. Nedej bože, aby to byli pravičáci z ECR (Skupina evropských konzervativců a reformistů, do které patří i europoslanci české ODS, pozn. red.), protože by to bylo hodně problematické. V takovém případě by asi směrnice v prvním čtení neprošla, byl by to velký boj. Ale to je v tuto chvíli ve hvězdách, i když jsou lidé, kteří by to chtěli udělat. Hodně bude záležet právě na osobě zpravodaje a jak hodně s tím bude kvaltovat.

I po schválení směrnice Evropským parlamentem ještě probíhají schvalovací procesy v národních parlamentech členských zemí EU. Za jak dlouho od úspěšného hlasování v Evropském parlamentu by tato směrnice mohla platit v České republice?

Záleží na tom, zda ji Evropský parlament schválí v prvním čtení. Normu, kterou schválí Evropský parlament, musí ještě odsouhlasit Evropská rada. Jedna část demokratického procesu proběhla při přípravě návrhu, druhá proběhne teď v parlamentu. Pak teprve bude následovat vyjednávání mezi Parlamentem, Radou a Komisí, takzvaný trialog.

Jak takové trialogy probíhají?

Za společný stůl si sedne zpravodaj směrnice z Evropského parlamentu, vyjednavači Evropské komise, vyjednavači z Evropské rady a budou se snažit dosáhnout nějakého společného výsledku. Pokud se jim to nepovede, celý materiál se vrátí do Evropského parlamentu a půjde do druhého čtení. Kdyby se to stalo, směrnici by se nestihlo v tomto volebním období schválit.

A od chvíle, kdy to tedy odsouhlasí všechny tři evropské instituce, mají národní parlamenty kolik času na to, aby směrnici odsouhlasily i ony?

Asi tak tři roky, během nichž musí členské státy zapracovat novou směrnici do svých legislativ. Mají ale možnost upravit si účinnost některých částí nové směrnice různými odklady. Pokud by je opatření vyplývající z nové legislativy stála nějaké finance, mohou získat odklad účinnosti o rok, dva, tři, nebo i o pět, deset let. Je třeba si uvědomit, že evropský legislativní proces neprobíhá tak jako v České republice, kde si ještě v prosinci dokáží vládní politici sednout a připravit tvrdou novelu tří předpisů, která začne platit od 1. ledna. To by v Evropské unii neprošlo.

Jednotlivé státy si tedy mohou vlastním rozhodnutím odložit platnost směrnice o invazních druzích i o několik let?

Ano. Při standardním procesu by směrnice měla začít platit ve všech členských zemích do tří let od schválení Evropským parlamentem a Evropskou radou. Pokud by se tam objevil nějaký problém, může to trvat pět let. Ale v případu podobné úpravy, která se týkala velikosti slepičích klecí, to bylo 12 let, než se nové normě přizpůsobilo kompletně celé evropské zemědělství. V případě směrnice o invazních druzích si nemyslím, že by ta bolest měla být taková. Určité vstupy do zemědělské politiky tam ale budou také, takže záleží na tom, co jim řeknou zemědělci.

Směrnice se tedy ještě může „zaseknout“ na jejich požadavcích.

Ano, ale podstatné je, že se problém s invazními druhy otevřel a že se řeší. To totiž znamená, že se vyřeší. Vidím to jako klíčovou, pozitivní a úplně základní věc celého tohoto procesu.

A když půjde všechno hladce, začne tato směrnice v České republice platit někdy v roce 2016 nebo 2017.

Tipuji spíš rok 2017.

Foto pro Ararauna.cz: Tomáš Kubelka


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..