Je ara tyrkysový opravdu vyhynulý? Záhada, která čeká na rozluštění už 60 let

Neexistuje žádná jeho fotografie (úvodní snímek je fotomontáž), přesto je spolehlivě doloženo, že ještě koncem 30. let minulého století jej chovaly některé zoologické zahrady. Poslední oficiální uznané pozorování tohoto ptáka se datuje do roku 1951, přesto dodnes není prohlášen za vyhynulý druh. Řeč je o aru tyrkysovém (Anodorhynchus glaucus), nejzáhadnějším druhu papouška na světě, o kterém i uznávaná mezinárodní organizace BirdLife International ve své databázi uvádí, že na pomezí Argentiny, Paraguaye, Uruguaye a Brazílie pravděpodobně stále přežívá jeden až 49 exemplářů.

Nejvzácnější příbuzný ary hyacintového

Ara tyrkysový je přímý příbuzný ary hyacintového a ary kobaltového. Podobá se ale spíše druhému jmenovanému druhu, oproti mnohem známějšímu aru hyacintovému je výrazně menší. Podle kožek a vycpaných ptáků v několika světových muzeí (včetně berlínského) dorůstal délky 68 až 74 cm a velikostí i zbarvením byl podobnější aru kobaltovému. Lišil se ale odstínem barvy křídel, která byla světle modrozelená, při různém úhlu dopadajícího světla se ale měnila. Hlavu a hruď má tento druh šedomodrou, a nechybí mu ani charakteristické žluté nahé okruží oka a žlutavá lysina u dolní čelisti zobáku.

K TÉMATU: Nejznámější vyhynulí papoušci: ara tyrkysový, alexandr modrolící a papoušek karolínský

Podle šedé hlavy jej jihoameričtí ornitologové i běžní lidé označovali za „šedého aru“. Od jeho objevení a popsání (1816) po poslední známé a prokázané pozorování (1951) uběhlo jen něco přes 100 let. Ví se, že začátkem 19. století šlo o celkem běžného, byť silně lokálně rozšířeného ptáka, který se soustředil podél toků velkých řek a rád si hloubil hnízdní nory do kolných říčních stěn. Tím se hodně podobá známému aru kobaltovému, který hnízdí v pískovcových skalách v severovýchodní Brazílii. Vědci se dlouhou dobu přeli, zda nejde o jediný druh, respektive zda ara tyrkysový není poddruhem ary kobaltového.

Srovnání vycpaných exemplářů ary kobaltového (nahoře) a ary tyrkysového (dole). Ara tyrkysový má světlejší, až nazelenalé peří na křídlech, hlava je spíše šedá. (Foto: Natural History Museum, Tring, Británie)

Nikdy nebyl častý, vzácností se stal po roce 1860

Hnízdní biotopy obou papouščích druhů jsou ale natolik vzdálené a neprotínají se, že jde opravdu jen o spekulaci. Navíc na vycpaných exemplářích obou druhů lze pozorovat jasné odlišnosti. Co oba druhy naopak spojuje, je potravní specializace. Ara tyrkysový se podle všeho vázal na biotopy bohaté na háje palem Butia yatay, které byly navíc poblíž neregulovaných toků velkých řek, jako je Paraná či Uruguay. Při postupné kolonizaci oblasti ale docházelo k velkému odlesňování a navíc upravování vodních toků, čímž ara tyrkysový přicházel nejen o zdroj potravy, ale i hnízdiště.

DOKUMENTÁRNÍ FILM: Ara tyrkysový: proč vyhynul? (anglicky, 11 minut)

Všichni vědci, kteří se doposud zabývali osudem ary tyrkysového, se shodují, že zlomové pro tohoto papouška bylo období okolo roku 1860, kdy se z něj náhle stal velmi vzácný druh. Nejsou si však jisti tím, zda to je dané jeho skutečnou vzácností, nebo prostým faktem, že tito ptáci přesídlili do míst, kam dosud člověk nevkročil. Jisté je, že zrovna v této době probíhala v místech výskytu ary tyrkysového válka mezi Paraguayí, Uruguaí, Brazílií a Argentinou, která měla značně negativní dopad na životní prostředí.

Další srovnání vycpaných exemplářů ary tyrkysového (zcela nahoře a zcela dole) a ary kobaltového (uprostřed). Ara kobaltový má sytější modré zbarvení. (Foto: Natural History Museum, Tring, Británie)

Chrání ho před lidmi dokonalé mimikry?

Různé studie však upozorňují, že zbarvení ary tyrkysového poskytuje tomuto papouškovi dokonalé ochranné mimikry, protože je velmi podobné barvě listí palmy Butia yatay a chrání ho tak před zraky dravců, ale i lidských pozorovatelů. Arů tudíž nemuselo fakticky ubýt, jen přesídlili do méně přístupných lokalit a lépe se skrývali. Jisté je, že na přelomu 19. a 20. století šlo už o extrémně vzácného ptáka, na kterého neměli políčeno jen vědci, ale pytláci a překupníci. Jenže veškeré jejich snahy většinou vycházely vniveč. Z ary tyrkysového se stal bájný pták, o kterého všichni stáli, ale téměř nikdo ho na vlastní oči neviděl.

Podle spolehlivých záznamů přitom ary tyrkysové vlastnily v předminulém století i některé evropské zoologické zahrady. Londýnská zoo získala dva exempláře v letech 1886 a 1898, přičemž druhý žil až do roku 1912. Zoo v Amsterodamu postupně dovezla tři ptáky tohoto druhu: prvního v roce 1862, druhého o rok později a třetího v roce 1868. Berlínská zoo získala aru tyrkysového v roce 1892, pařížské chovné zařízení Jardin D´Acclimatation dovezlo po jednom exempláři v roce 1895 a 1905. Zoologická zahrada v Buenos Aires chovala aru tyrkysového 45 let, než v roce 1938 uhynul.

V zajetí naposledy spatřen v roce 1938, v přírodě 1951

Porovnání dvou vycpaných exemplářů arů tyrkysových (po stranách) a ary kobaltového (uprostřed) naznačují hlavního rozdíly mezi jinak velmi podobnými druhy papoušků (Foto: Natural History Museum, Tring, Británie)

Právě exemplář z Buenos Aires je poslední známý doložený ara tyrkysový chovaný v zajetí. Veškeré další záznamy jsou jen spekulativní, ale přiživují naději, že by tento druh mohl přežívat nejen kdesi v jihovýchodní části Jižní Ameriky, ale také u některých chovatelů. Podle těchto zmínek měl být chován v roce 1970 v Nizozemí a v roce 1980 ve Švédsku (ve stejný rok měli být dovezeni čtyři ptáci do USA). Koncem 70. let se měl objevit i v soukromém chovu v Sao Paulu a v letech 1991 a 1992 britský bulvární deník Mail on Sunday zveřejnil senzacechtivé zprávy o tom, že se arové tyrkysoví objevili v konkrétní britské zoologické zahradě. Později byly tyto informace vyvráceny.

Ve většině případů si šiřitelé těchto zpráv spletli aru tyrkysového s arou kobaltovým. Pokud se ale soustředíme na výskyt ary tyrkysového ve volné přírodě, během 20. století byl zaznamenán jen velmi ojediněle. V Argentině se až do 30. let vyskytoval v okolí města Corrientes, poslední pár zde měl vyhnízdit v dutině obrovského stromu v roce 1932, ale poté zmizel. Jediné skutečně doložené pozorování z minulého století se datuje k březnu 1951, kdy byl jeden exemplář spatřen v Uruguay mezi městy Artigas a Bella Union na severozápadu země. Měl sedět na ohradě u eukalyptové plantáže.

Poslední nepřímý důkaz o pozorování ary tyrkysového ve volné přírodě pochází z roku 1960 z oblasti Paraná v Brazílii. S tímto údajem operuje i organizace BirdLife International, když ve své databázi uvádí, že podle tohoto pozorování se lze domnívat, že by malý počet těchto ptáků mohl ještě někde přežívat, aniž by o nich kdokoli věděl. Reálně však existenci tohoto druhu dokazuje jen 20 kožek nebo vycpaných ptáků v několika muzeích po celém světě, aniž by kdokoli pořídil fotografii jediného živého ptáka. Několik výprav, které si vytyčily za cíl najít poslední přežívající ary tyrkysové v Uruguay nebo Argentině, skončilo neúspěchem.

Úvodní koláž: Wikimedia.com

1 komentář

  1. Dale napsal:

    Velmi zajímavé.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..