Radek Miča: Od jedné klece s papoušky v zimní zahradě jsem se dopracoval k 35 voliérám

Radek MičaPůvodně chtěl chovat dva páry andulek v zimní zahradě na zaskleném balkóně, nakonec má ale pětatřicet voliér na dvou místech dvanáct kilometrů od sebe a chová exoty od drobných zebřiček po obří ary zelenokřídlé. Reportáž z návštěvy u moravského chovatele papoušků Radka Miči jste si mohli na Ararauně přečíst minulý týden, nyní na ni navazujeme rozhovorem, v němž chovatel prozrazuje několik zajímavostí ze zákulisí svého chovu. V nejbližší době by si rád pořídil druhý pár aratingů žlutých a jeho chovatelským snem jsou kakaduové havraní, i když s kakaduy obecně se Radku Mičovi zatím příliš nedařilo.




Jak ses dostal k chovu papoušků? Co bylo tím prvním impulsem – choval jsi je už v dětství, měl je někdo z tvé rodiny?

Papoušky jsem choval už jako dítě. Vždycky jsem měl doma v kleci nějakou andulku nebo kanára. Bydleli jsme v bytě, takže jich nemohlo být mnoho. A protože ptáci vždycky ráno křičeli, musel jsem jim zakrývat klec, abych se vyspal. Potom jsem se k chovatelství dostal až s mojí ženou, která chtěla zasklít balkon, aby na něm vybudovala zimní zahradu. Jeli jsme se tedy podívat do Lednice na zámecké skleníky a tam měli dvě voliéry a v nich puštěné andulky a další ptáky. Ženě jsem tedy řekl, že jí zimní zahradu udělám, ale dám si tam dva páry andulek. Tak to začalo.

Takže první opravdový chov byly andulky?

Nechal jsem si udělat dřevěnou klec, koupili jsme květiny, udělali zimní zahradu, nechal jsem zasklít balkon… Ale nekoupili jsme andulky, nýbrž jednoho agapornise a jednoho papouška horského od kamaráda, o kterém jsem ani netušil, že chová papoušky. To bylo někdy na podzim a na Vánoce jsem od ženy dostal druhého agapornise. Naštěstí z nich vznikl pár a zahnízdili, takže jsme jim připravili větší voliérku na dvůr. Potom jsme měli ochočeného žaka, šestiletého, který s námi všude jezdil, mluvil, uměl asi padesát slov. Byl výborný, ale pak nám bohužel uhynul. Potom jsem se pustil do agapornisů ve větším, koupil jsem si jich asi patnáct, postavil pro ně voliérky na dvoře, ale začalo to vadit naší sousedce. Skončit s chovem se mi nechtělo, proto jsem je přestěhoval dvanáct kilometrů na chalupu do Rudic a tam jsem začal budovat nové chovné zařízení. Z těch několika párů je dnes přes padesát agapornisů.

Zvědavý amazoňan modročelý (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Zvědavý amazoňan modročelý (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Voliér máš opravdu hodně. Kolik jich vlastně je? Dvacet, třicet…?

Asi pětatřicet, když počítám i další voliéry, které mám v Uherském Brodě.

Jak se zvládáš starat o tolik ptáků, navíc když je máš rozděleny na dvou místech?

Pomáhá mi moje žena, kterou to baví, a donedávna i jedna z dcer, než začala pracovat. Je to taky chovatelka a jak to tak bývá, vždy když jsem měl odjet někam na dovolenou, amazoňané modročelí mi vyletěli a staří přestali krmit. Dcera tedy dokrmovala čtyři mláďata, jezdila s nimi po veterině, atd. Dnes už má přítele a jezdí pomáhat jen občas, hodně práce tedy zastane žena a musím se starat i já. Každé odpoledne přijedu do Rudic, uvařím patnáct dvacet vajíček, udělám papouškům míchanici a je hotovo.

Podle čeho sis vybíral druhy, které chováš? Viděli jsme u tebe australské, africké i jihoamerické papoušky.

Líbí se mi žlutá barva, takže si je vybírám podle ní. Líbí se mi agapornisové, ale chovám i zebřičky, protože jsme měli místo u venkovního posezení a mé ženě se zebřičky líbí. Pořizoval jsem si prostě ty druhy, které se mi líbí. Nejsem nějak specializovaný. Mám australské papoušky, potom amazoňany modročelé, kterých jsem měl osm párů, ale dnes už jen dva nebo tři. Líbí si mi třeba i žakové, takže chovám i ty. Nemám tedy nějakou ucelenou kolekci, například australské papoušky „od A až do Z“. Choval jsem i kakaduy růžové, ale moc se mi s nimi nedařilo, i když se mi kakaduové jako takoví moc líbí. Byl jsem se na ně v Austrálii podívat ve volné přírodě. Ale je to prostě složitý druh a já na něj nemám štěstí.

Radek Miča před voliérou pro ary zelenokřídlé (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Radek Miča před voliérou pro ary zelenokřídlé (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Žakové jsou poměrně stresoví ptáci. Jak zvládají chov v sousedství dalších druhů papoušků? Ty je máš vedle amazoňanů modročelých, ale blízko jsou i voliéry velkých arů.

Chodím k nim opravdu jen minimálně a přes týden v Rudicích moc nejsem, takže jen poklidím, proto se jim u mě v podstatě daří. Od jednoho páru se mi podařilo za rok odchovat patnáct mladých, což je výkon. Teď byla chvíli pauza, ale už se to zase trochu rozjíždí. Mám tři páry žaků a chci si složit další ze čtyřletých ptáků. U žaků je ale problém v tom, že pokud tyto ptáky přestěhuji a budou si zvykat na nové prostředí, možná si na ně nikdy nezvyknou a nebo stresem uhynou, což se mi už také stalo. Je to prostě boj.

Co říkáš na to, že by se žakové měli přesunout do CITES I a podléhali by povinné registraci?

Na CITES mám takový názor, že ta pravidla ctím, protože tak jako když chci jezdit s autem, musím mít řidičák, pokud chci chovat takové ptáky a pravidla hry jsou taková, musím se jim holt podřídit. A pokud nechci, musím ty ptáky prodat a chovat jiné, kteří nejsou v CITES I.

Ty ale už chováš některé druhy, které spadají do CITES I: ary arakangy a aratingy žluté.

Jistě, mám arakagy a guarouby. V podstatě je s tím jakási starost navíc, ale zase pokud je těchto ptáků v přírodě tak málo, chápu to. Sice netuším, jak se určuje, který pták má být v CITES I a který ne, proč jeden rok tam některý pták je a druhý rok už není, ale prostě tak to je a bojovat proti tomu nebudu. Pravidla jsou daná, tak je musím ctít.

Řada voliér pro australské papoušky a agapornise (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Řada voliér pro australské papoušky a agapornise (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Jak vypadá tvůj klasický chovatelský den? Kdy chodíš krmit, jak často provádíš úklid, jaký je vlastně provoz tvých voliér?

Vodu ptákům měním obden, protože to by mi zabralo asi nejvíc času. Pokud mají mláďata, každý den samozřejmě dostávají vaječnou míchanici, kterou dělám z čerstvých vajíček, kopřiv, mrkve, piškotů a strouhanky. Začali jsme ptákům vařit i rýži a berou ji. Jinak mám dva mrazáky plné mléčné kukuřice, jeřabin, černého rybízu a dalšího krmiva. Dvakrát do týdne jim to rozmrazím. V úterý a ve čtvrtek důkladněji poklízím a mezitím po ostatní dny ptákům dávám zmiňovanou míchanici a k tomu nějaké jablko nebo hrušku a to je vše.

Jak zimuješ ptáky? Přitápíš jim?

Ptákům jsem netopil vůbec, ale když jsem na několika chovatelských seminářích slyšel, že i když jde o ptáka odchovaného u nás a zvyklého na naše podnebí, má podle některých odborníků v hlavě zafixováno, že by měl přezimovat v podnebí, které odpovídá jeho domovině. Na jaře je pak čilejší, protože se přes zimu netrápil. Na základě toho jsem poslední dva tři roky začal ptákům přitápět, ale když je v zimě hezký den, pouštím je i do venkovních voliér. V zázemí jim přitápím na 10°C a to i z toho důvodu, aby tam nebylo moc vlhko. Pokud je tam vlhkost okolo 70 %, je to špatně a ptáci by to mohli odnést.

Pojďme ještě ke krmivu. Jaké směsi zrní používáš? Kupuješ komerční nebo si mícháš sám?

Kupuji komerční Versele Laga pro ary, krmím jím i žaky, a pro amazoňany modročelé a ostatní papoušky si směsi míchám sám. Nedávno jsem zkoušel Avicentru a ptáci mi ji berou také. Ale pro agapornise, kterých mám 40 až 45 párů, si míchám sám. Krmivo kupuji výhradně tam, kde vím, že pochází z družstva, čerstvé a čisté.

Dáváš ptákům nějaké vitamínové přípravky a minerální látky?

Při hnízdění jim dávám sépiové kosti, jinak do míchanice a na míchanici přidávám směs vitamínů namíchanou komplet od Versele Laga. Žakům, kteří potřebují kalcium na tvorbu vápníku, jim ho přisypávám na míchanici a na další krmivo. A ještě jim dávám granule, takové ty malé hvězdičky, ale název si nepamatuji. Žakové mi hodně berou směs ořechů, která pochází z Itálie. A samozřejmě jim kupuji ovoce. Mám známou, která prodává ve velkoobchodě a týdně jim kupuji co nejvíc čerstvého.

Nezvyklé společenství zebřiček a korel chocholatých (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Nezvyklé společenství zebřiček a korel chocholatých (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Jak jsou ptáci zvyklí na zelené krmivo? Žerou ho?

Dávám jim pampelišku, hrášek, cuketu… Všechno berou. Hroznové víno a podobně. Nemají s tím žádný problém.

Necháváš rodiče odchovávat přirozenou cestou, nebo mláďata odebíráš k ručnímu dokrmování a proč?

Dávám přednost přirozené cestě, ale u některých ptáků to bohužel nejde. První snůšku jim samozřejmě nechávám, ale pak, když nastanou komplikace, jako třeba u žaků, kterým sáhnu do hnízda, okroužkuji mláďata a pak je musím dokrmit, protože rodiče zkrátka kroužky nemusí, prostě musí přijít ruční dokrmování. U žaků už experimentovat s odchovem pod rodiči nebudu, protože jsou nevyzpytatelní. Kde to jde, nechávám odchovávat mladé přirozenou cestou, i když trend je takový, že třeba u amazoňanů modročelých ve výkupu požadují ochočené ptáky, protože ti se lépe prodávají. Ale zatím jse to u amazoňanů nedělal.

Někteří papoušci ale svá mláďata nekrmí už od začátku. Tobě se to stalo u arů araraun. V čem byl problém?

Samice dokázala za rok snést třikrát pět plných vajec, ale buď se mláďata nevylíhla a uhynula ve vajíčku, a asi dvakrát se mi stalo, že se vylíhla, ale rodiče je nekrmili. Proto jsem sebral vajíčka těsně před vylíhnutím a dal je do líhně. S araraunami jsem měl ještě jeden problém s tím, že když jsem jim dal sádrové podkladky, ara je poznala a potom byl problém, že když snesla vlastní vajíčko: hrála si s ním jako s podkladky, které ale byly na rozdíl od jejího vejce pevné. Takže je rozťukla nebo rovnou napraskla. Začal jsem jim tedy podkládat vajíčka od slepic liliputek a tam to fungovalo jinak, protože takové vajíčko se jinak zahřeje a samice se k nim tedy chovala tak, jako ke svému vajíčku. Po uplynutí inkubační doby 28 dní jsem jí vajíčka odebral, protože kdybych je tam nechal delší dobu, a pták by je rozklovl, mohl by z nich dostat nějakou infekci.

Některým ptákům dáváš kmenové budky, jiným klasické prkenné. Kteří papoušci mají raději kmenové?

U kmenových budek si myslím, že se s nimi ptáci víc zabaví, hlavně když samice sedí na vajíčkách a tolik se nenudí. Dávám do nich štěpky. Dlouho jsem byl zastáncem hoblin, ale potom jsem přešel na čerstvé štěpky z ovocných stromů, protože ptáci jsou pak takoví klidnější, víc je to zabaví. I kmenovou budku si upraví podle vlastních představ. Arům samozřejmě dávám prkenné budky z pevného dubového dřeva, protože tam by byl problém s ničením dřeva. Zkoušel jsem jim dávat i přírodní stojaté budky, ale vždycky si vybraly tu ležatou.

Amazoňan - akrobat (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Amazoňan – akrobat (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Viděli jsme u tebe ary zelenokřídlé a ary arakangy. Arakangy máš zavřené v záletu. Proč?

Arakangy jsou zavřené proto, že mi loni vyvedly dvě mláďata a letos zatím nejevily zájem o budku. V době, kdy jsem je kupoval, jsem neměl moc čas na dokončení jejich výletu, takže jsem je choval v záletu a tam právě úspěšně zahnízdily. Letos od února jsem začal intenzivně pracovat na venkovním výletu, abych potom nerušil další ptáky – poblíž mi sedí na snůšce žakové a další papoušci. Nechtěl jsem, aby se vedle nich řezalo a svářelo. Ptáky jsem vypustil ven, ale trvalo to měsíc, než se vůbec odvážili vylézt. A když měli hnízdit, vylezli ven a přestali si všímat budky. Tak jsem je zavřel. Samice sedí v boudě, samec sedí před budkou, tak uvidíme, jak to dopadne. Zatím mě nepustili, abych mohl budku zkontrolovat. Loni někdy v polovině června snesly tři vejce. Dvě byla plná a dvě mláďata odchovali až na bidlo.

Ary zelenokřídlé máš jak dlouho?

Asi rok, jsou to osmiletí ptáci. Zatím čekám na první hnízdění. Občas se hašteří, ale jinak se k sobě mají, probírají si peří. Samička se trochu škubla, ale ono je to o tom, že jsou od března vypuštění do venkovní voliéry a předtím byli vlastně rok zavření, neviděli sluníčko, tak teď se z toho dávají dohromady. Potřebují kontakt se sluncem, zmoknout, a snad to bude dobré.

Slyšel jsem názor, že arové zelenokřídlí budou časem vzácnější než arakangy, protože se jich dost chovatelů zbavuje.

Je to možné. Sám jsem to neslyšel, ale je pravda, že z arů jsou nejhlučnější. A z vlastní zkušenosti můžu říct, že vyšroubují každý šroubek, který není pořádně zašroubovaný. Někdy přijdu k voliéře a pták si s ním hraje, takže hrozí, že ho spolkne. A co se týká hliníku, ten arové zelenokřídlí loupou jako perník. Myslím, že jsou strašně hluční, proto je lidé dávají pryč. Jsou to poměrně nároční ptáci, potřebují neustálý pohyb, pořád musí něco dělat. Když jsem je vypustil do venkovního výletu, pomalu každý druhý den jsem jim musel dávat nové bidlo. Prostě se potřebují zabavit, je potřeba jim dát do výletu ztrouchnivělý strom nebo něco podobného. Jsou to takoví „dělníci“. Nejvíc se jim líbí různé lesklé věci, šroubky nebo matičky, po těch hned jdou.

Zdeněk Vandělík má ještě horší zkušenost s ary kanindami, které se dokázaly dostat pařátem až pět centimetrů za pletivo a otevřít si dvířka od voliéry.

Kanindy se mi také líbí, uvažuji o nich. Ale jestli to budou takoví montéři… U voliér, které jsem dělal pro ary zelenokřídlé a arakangy, jsem věděl, jak ptáky rozmístím a tak jsem všechno šrouboval tak, aby matky a nýtky byly u arakang, aby se arové zelenokřídlí pomalu k ničemu nedostali. A musím je stále něčím zaměstnávat. Když jdu kolem, natrhám jim pampelišku a hodím jim ji do voliéry, nebo jim dám kukuřici přes pletivo. Voliéry jsem zatím na zemi vysypal drtí a když tam přijdu, velké kameny jsou vytahané a arové si s nimi hrají. Teď je otázka, zda jim to ubližuje nebo ne, protože jsem ještě neměl čas jim tam navézt antuku, abych to měl udělané jako v Loro Parque na Tenerife. Jedenkrát za týden to pak shrábnu hráběmi a bude hotovo.

Chovný pár žaků velkých (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Chovný pár žaků velkých (Foto: Jan Potůček, Ararauna.cz)

Máš nějaké plány na další druhy papoušků, které bys chtěl chovat?

Cílem je určitě další pár guaroub, protože jsou pěkně žluté. A snem každého chovatele arů jsou určitě arové hyacintoví. Ale to je asi také běh na dlouhou trať, protože je potřeba pořídit čtyři nebo pět ptáků, aby se vzájemně vybrali, a to už je jiný level. Jinak mým cílem jsou černí kakaduové, havraní, ale po mých zkušenostech s kakaduy růžovými, kterých jsem měl tři páry a neměl jsem na ně štěstí – samec zabil samici – se toho trochu obávám, protože to jsou strašně nároční ptáci.

Agresi samců řeší snad každý chovatel kakaduů, zabíjení samic není ničím výjimečným.

Ano, a i přes to, že jsou tak nároční, možná bych si je chtěl pořídit ještě více než ary hyacintové. Bude to ale složitější.

To je pěkný cíl.

Je to všechno také o tom, jaká bude podpora okolí, jestli mě v tom žena bude podporovat nadále. Zatím to vypadá, že ano, takže nová koupelna na chalupě počká a raději koupíme druhý pár guaroub. Jinak jezdím s Primaroute každý rok do Loro Parque na Tenerife, letos tam budeme asi po jedenácté. Je to výborný výlet s chovateli z Česka i Slovenska, určitě ho každému chovateli doporučuji.

Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz




Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..