Na návštěvě u Karla Hansala, úspěšného chovatele papoušků timorských a žlutoramenných

UVNITŘ FOTOGALERIE – Čeští chovatelé obvykle pečlivě zvažují velikosti voliér, aby jich mohli na omezených prostorách postavit co nejvíce. Úplně opačným směrem se vydal Karl Hansal z Šanova u Znojma. Jeho chovatelská zařízení jsou na české poměry velmi abnormální. Všichni papoušci, ať jde o menší australské druhy nebo největší ary, mají k dispozici venkovní voliéry s minimální délkou osm metrů, spíše malé ary marakány anebo arové horští se až ztrácejí ve výletech, které by s přehledem stačily arům hyacintovým.

„To jsou německé normy pro velikost chovných voliér,“ vysvětluje nám sám Karl Hansal ve svém domě, který postavil svépomocí před šestnácti lety a dodává: „Škoda, že jsem je nemohl mít už dříve, některé druhy papoušků bych díky tomu odchoval již před lety.“ Ve velkých voliérách, kde se mohou lépe prolétnout, mu totiž zahnízdili i ptáci, kteří předtím v menších voliérách léta o hnízdění nejevili zájem nebo měli neoplozené snůšky. Luxus obroských voliér si ale Karl Hansal mohl dovolit až po roce 1998, když se stěhoval ze sousedního Rakouska za svojí současnou ženou na jižní Moravu. Do České republiky si přes hranici dovezl i veškerý svůj tehdejší chov.

Prvoodchov aymar citrónových v Rakousku

Už v Rakousku se Karl Hansal proslavil několika zajímavými prvoodchovy. Jako prvnímu se mu podařilo rozmnožit papoušky timorské, vzácnější příbuzné papoušků červenokřídlých. A totéž se mu povedlo i s aymary citrónovými ještě v době, kdy se tito dnes již velmi častí ptáci tolik nechovali. Na jižní Moravě je chová netypicky v hejnu, ve společné voliéře s dřevěnou konstrukcí. „Zajímají mě druhy, které se moc nechovají a pokud ano, nedaří se je rozmnožovat,“ vysvětluje netypické složení své chovatelské kolekce, které tvoří jak australské, tak jihoamerické druhy. Ty druhé ale začal chovat opět až v Šanově, v Rakousku se věnoval výhradně australským druhům.

„Předtím, než jsem se přestěhoval sem, jsem vlastně nechoval žádné velké druhy papoušků s výjimkou kakadua růžového,“ vzpomíná chovatel. Až nové prostory mu umožnily pomýšlet na náročnější druhy. Choval například i nepříliš časté černé kakaduy havraní. „Brzy jsme je ale museli dát pryč, protože samec byl odchovaný ručně jako domácí mazlíček a o samici se vůbec nezajímal. Díval se jenom po lidech,“ líčí chovatelova manželka, kterou si kakadu vyhlédnul jako potenciální partnerku. Karl Hansal se domnívá, že někteří chovatelé vzácnější druhy papoušků schválně při ručním dokrmování ochočují, aby ztížili jejich pozdější zařazení do chovu a omezili tak vznik konkurence.

Chovatelský sen? Černí kakaduové

Černí kakaduové ale Karla Hansala stále lákají, před časem dokonce uvažoval o tom, že si pořídí kakaduy palmové. „Rozhodovali jsme mezi palmovými a havraními, ale nakonec jsme zvolili havraní. Možná jsme měli vzít palmové,“ vzpomíná paní Hansalová, ale hned přidá k dobru historku z návštěvy u jednoho rakouského chovatele: „Jeho manželka nám vyprávěla, že mládě kakadua palmového musí dokrmovat devět měsíců. Celou dobu ho má doma v kuchyni. Tak dlouhého dokrmování bych se bála.“ Přesto to vypadá, že do voliér Karla Hansala některý z černých kakaduů přibude. Jen bude těžké rozhodování, který.

Jdeme se podívat na venkovní voliéry. Karl Hansal je má rozděleny do tří samostatných objektů, které lemují hranici zahrady a vytváří jakýsi „chovatelský amfiteátr“. Stačí vyjít z domu k zahradě a chovatel má naprostý přehled, vidí do všech venkovních výletů. Úplně nejblíž domu jsou menší voliéry s alexandry velkými a netypickou dvojicí ary horského a ary marakány. „U ary horského nám uhynula samice, tak ho nechceme nechávat samotného. Sháníme mu novou partnerku, ale u arů horských to je těžké,“ popisuje Karl Hansal. Kousek dál v další řadě voliér má ještě jeden pár těchto papoušků, stejně jako pár arů marakán.

Netypicky řešené zázemí voliér

My však nejprve jdeme do nejbližší dlouhé řady voliér, nad jejichž výlety a venkovní obslužnou chodbou se tyčí stříška z vlnitého plechu. Vítá nás ochočený amazoňan modročelý a pak už narážíme na samé chovatelské skvosty: papoušky timorské, amazoňany žlutoramenné, krásně vybarvené kakaduy růžové a různé druhy aratingů. Australské druhy papoušků mají ve výletech vysoké kmenové budky, a k nim většinou na výběr i klasické stloukané boudy. „Starší dovozoví ptáci většinou hnízdí v těch vysokých kmenových, další generace už bez problémů přijímá klasické budky,“ líčí nám Karl Hansal. Ve všech výletech jsou chytře vymyšlené úchyty pro čerstvé větve na okus, a „jesličky“ na zelené krmivo s pletivem, které zabraňuje jeho rozházení po zemi.

V zázemí voliér nás překvapuje, že vnitřní ubikace papoušků mají o dost výš zvednutou podlahu oproti kontrolní chodbě. U žádného jiného chovatele jsme dosud na takové řešení nenarazili. „Papoušci nemají rádi, když je podlaha uvnitř příliš nízko, necítí se pak dobře,“ vysvětluje nám Karl Hansal a podotýká, že misky s krmivem dává často na zem. Kdyby byla podlaha ve stejné úrovni s chodbou, papoušci by se z nich nenažrali. Takhle bez problémů přilétnou k misce, i když kolem prochází chovatel. Hned z první vnitřní voliéry nás zvědavě okukují nedávno odchovaná mláďata vzácných amazoňanů žlutoramenných.

Potíže s vzácnými ary cumanensis

Přesouváme se k nejvzdálenějšímu komplexu voliér, v nichž jsou zejména jihoameričtí papoušci. Před výlety narážíme na kupu vyřazených a zničených hnízdních budek. „Spotřeba materiálu je opravdu veliká,“ konstatuje Karl Hansal a ukazuje směrem k vchodu do zázemí, kde jsou naopak připraveny budky nové. Vcházíme do venkovní chodby a procházíme kolem voliér s ary horskými, marakánami a aratingy. O kus dál sedí majestátně ary arakangy. Ty mají prostor asi největší ze všech papoušků v chovu Karla Hansala, chovateli se je ale zatím nepodařilo rozmnožit. „Chováme je šest let, už by na to tedy mohli mít věk,“ konstatuje chovatelova manželka.

O něco úspěšnější jsou dva páry vzácných arů červenoramenných poddruhu cumanensis. Hansalovi je chovají poslední tři roky a dvakrát přišli o snůšku nebo mláďata kvůli rušení hnízdního páru. Jednou kvůli zemědělcům, kteří nestíhali sklizeň a vyjeli na pole vedle zahrady, kde mají Hanselovi voliéry, už o půl druhé v noci, a podruhé kvůli sovám, které se usadily v blízkém lesíku a v noci se proletovaly nad voliérami. A to nemusí být všechno: během naší návštěvy jsme nad zahradou Karla Hansala viděli kroužit orla mořského. „Arové červenoramenní cumanensis potřebují k hnízdění absolutní klid. Doufáme, že letos se nám konečně zadaří,“ věří chovatelova žena.

Specialista na papoušky žlutoramenné

Na závěr se přesouváme do suterénu chovatelova domu, kde je řada klecí s exotickými holoubky, ale především s papoušky žlutoramennými. Vzácný australský druh, který byl zařazen do první přílohy mezinárodní úmluvy CITES, se Karlu Hansalovi daří pravidelně odchovávat. Musí ale papouškům zajistit dostatek tepla. U mláďat v budce to znamená používat speciální nahřívací fólii, která je napojena na zdroj elektrické energie a zajišťuje stabilní teplotu 20 stupňů. Z hnízdních budek tedy vycházejí šňůry, které vedou do zásuvek na stěnách – jev u většiny chovatelů naprosto neznámý. Během jarní až podzimní sezóny Karel Hansal přesouvá papoušky žlutoramenné do venkovních voliér, někteří tam i hnízdí.

Některé páry, které jsou zvyklé hnízdit na podzim, ale chovatel stěhuje do zimoviště v suterénu o něco dříve než ostatní, aby zabránil prochladnutí mláďat a mohl jim v budkách přitopit. „Papoušci žlutoramenní hnízdí buď na jaře, nebo na podzim. Je důležité vědět, jak to má který pták nastavené, protože pokud sestavíte pár, u kterého to bude mít každý pták jinak, odchovu se nedočkáte,“ vysvětluje. Rozáshlým sklepem, kde je vzorně naskládané krmivo pro různé druhy ptáků, se vracíme zpět do domu a pomalu se loučíme. Ale ještě než odjedeme, Karel Hansal přebírá přenosku s dalšími novými papoušky do svého chovu: alexandry duhovými. Nejprve nás nabádá, abychom ji schovali za auto, aby ji manželka neviděla. Nakonec ji ale odnáší do domu hlavním vchodem – manželka má pro jeho dlouholetý koníček přeci jenom pochopení.