Jan Potůček 
Je to paradox. Některé druhy papoušků jsou v přírodě tak ohrožené, že jim v nejbližších letech hrozí úplné vyhubení, a přesto nemusí spadat mezi ptáky, na které se vztahuje například povinná registrace podle CITES. V zajetí je jich prostě mnohonásobně víc než v přírodě a není to způsobeno jejich nelegálním odchytem. Možná takového papouška máte doma a ani netušíte, že je na tom tento druh ve volnosti tak špatně. Nezřídka tito papoušci končí ve výkupu a na pultech ptačích burz, kde se prodávají za směšné částky. Pravděpodobně na tom nic nezmění ani fakt, že v přírodě takřka vyhynou, protože mezi chovateli jich bude stále dost. Přesto bychom měli vědět, co chováme a pokud některý z těchto druhů máte, můžete se považovat za držitele „genetické pojistky“ zachování druhu.
Latam vlaštovčí
Na ptačích burzách se s ním nejspíš potkáte velmi často. Zaplatíte za něj pár stovek a pokud budete mít štěstí, dostanete se i k nějaké barevné mutaci. Nejrychlejší papoušek světa, který létá rychlostí přes 100 km/h, patří mezi pouhé dva druhy papoušků, které migrují z hnízdišť do zimovišť (druhým je kriticky ohrožená neoféma oranžovobřichá). Ve své domovině na Tasmánii je kriticky ohrožený a do 15 let mu hrozí úplný zánik. Proč? Hlavním důvodem je kácení původních eukalyptových lesů, v nichž latamové hnízdí. Ve volné přírodě přežívá poslední tisícovka párů a jejich počet neustále klesá. Boj ochránců přírody s těžaři dřeva je krutý a zatím nemá vítěze. Proto je stále reálnější, že latamové budou brzy přežívat pouze v zajetí.
Aratinga sluneční
Jeden z nejpopulárnějších aratingů jak mezi mazlíčkáři, tak chovateli, je ve své domovině vážně ohrožený. Málokdo ví, že ve volné přírodě přežívá už jen jeden až dva a půl tisíce pohlavně dospělých aratingů slunečních, a to na poměrně malém území na pomezí Brazílie a Guyany (a částečně Surinamu). To je přibližně tolik, kolik jich je mezi českými chovateli a mazlíčkáři. Proto se zvažuje možnost jeho zařazení do první přílohy CITES, úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy zvířat a planě rostoucích rostlin. K výraznému úbytku divokých ptáků přispěl nelegální odchyt, zejména pak v Guyaně, kde dokonce v 80. letech stát stanovil kvóty pro legální vývoz odchytových ptáků do zahraničí, zejména do Spojených států. Druhu „nepomohlo“ ani vyčlenění aratingy sírožlutého jako samostatného druhu, který byl dříve považován za poddruh aratingy slunečního a je v přírodě početnější.
Kakadu žlutolící
Je jedním ze dvou kriticky ohrožených bílých druhů kakaduů (vedle kakadua filipínského), přesto v zajetí nepatří mezi vzácně chované papoušky. Početně je na tom jeho populace podobně jako aratinga sluneční, odhaduje se, že ve volnosti přežívá asi 1 000 až 2 500 pohlavně dospělých ptáků. Ubývá jich zejména kvůli nelegálnímu obchodování s ptáky a také kvůli odlesňování. Kakadu žlutolící obývá několik ostrovů v Indonésii a Oceánii a na žádném z nich nežije více než několik stovek jedinců. Například na Komodu pokles počet volně žijících kakaduů žlutolících během pouhých pěti let mezi roky 2000 a 2005 o neskutečných 60 procent. Proto je také veden v první příloze úmluvy CITES a patří mezi druhy, na které se vztahuje povinná registrace.
Ara kaninda
Poměrně nedávno patřil ara kaninda mezi velmi vzácně chované papoušky a nejdražší dostupné ary. Dnes se už chová i v České republice často jako mazlíček. Situace divoké populace však nadále zůstává kritická, ve volné přírodě přežívá okolo tří stovek pohlavně dospělých jedinců. V zajetí na celém světě jich je mnohonásobně více, jenom v tuzemsku jich bylo ke konci roku 2020 registrováno 159. U divoké populace už není největším problémem nelegální odchyt, ale nedostatek vhodných hnízdišť. Arové kanindy totiž žijí na poměrně malém území v Bolívii, které se vyznačuje pravidelnými záplavami a místní farmáři tyto lokality vysouší, aby půdu mohli přetvořit na pastviny. Zároveň kácí palmy, v nich arové hnízdí. Naštěstí se daří část lokalit uchovat v rámci speciálních rezervací.
Amazoňan ekvádorský
Donedávna byl tento amazoňan považovaný za poddruh amazoňana žlutolícího, i když chovatelé nejen v Česku o něm nemluvili jinak než jako o „ekvádorci“. Jako samostatný druh je uznáván teprve od roku 2014 a od loňska je považovaný za kriticky ohrožený. V přírodě přežívá posledních 1 000 až 2 500 pohlavně dospělých ptáků, které ohrožuje především ničení mangrovových porostů na západním pobřeží Ekvádoru, na nichž jsou zcela závislí. Mangrovové háje papoušci využívají k nocování, suché lesní porosty zase jako zdroj potravy. Oba tyto biotopy se musí nacházet poměrně blízko sebe, aby papoušci mohli denně přelétat z jednoho do druhého. Ale úbytek mangrovů vede i k úbytku hnízdních příležitostí pro amazoňany ekvádorské. Biologové v současné době evidují v podstatě jen dvě subpopulace tohoto papouška, které jsou od sebe oddělené a ptáci z nich se navzájem nemísí.
Úvodní foto: Wikimedia Commons, Papouščí zoo Bošovice, Zoo Hluboká
