Bývá nazýván také papoušek hnědohlavý (naplést s africkým papouškem hnědohlavým rodu Poicephalus, který je mnohem známější). Menší endemický druh pocházející z Papui-Nové Guineje, který e jen velmi vzácně dostal do zajetí. Samec je zbarven převážně zeleně, na spodní části těla je světlejší. Hlava je tmavě hnědá se slabým olivovým odstínem, po stranách krku je žlutý příčný proužek. Plášť, záda a horní krovky ocasní jsou zelené, černě příčně páskované. Spodní krovky ocasní má červené, ohbí křídla modré, spodní krovky křídelní zelené, ocasní pera zelená, zespodu olivově šedá. Zobák má modravě šedý, na špici bílý, oko červené, běhák šedý. Samice nemá po stranách krku žlutý příčný proužek a prsa má žlutá, černě příčně páskovaná (viz video níže).
Papoušek Brehmův dorůstá délky 24 cm a hmotnosti do 100 g. Ve volné přírodě obývá hory na Papui-Nové Guineji. Vyskytuje se v nadmořských výškách nad 1 600 metrů nad mořem, na poloostrově Huon dokonce až ve výšce 3 800 m. Existují čtyři poddruhy: papoušek Brehmův vogelkopský (Psittacella brehmii brehmii), papoušek Brehmův irianský (Psittacella brehmii intermixta), papoušek Brehmův huonský (Psittacella brehmii harteri) a papoušek Brehmův horský (Psittacella brehmii pallida). Nejde o ohrožený druh, ve své domovině je častý.
Chov v zajetí
Jako vysokohorský pták se jen velmi těžko aklimatizuje na chov v zajetí. V minulosti proběhlo několik pokusů o jeho dovoz, všechny skončily dříve či později úhynem všech ptáků. Milan Vašíček ve své knize Papoušci Oceánie uvádí, že ptáci zpravidla nepřežili déle než dva až tři měsíce. V roce 1966 jej získala americká zoologická zahrada v San Diegu. Ani tam však nevydržel déle než několik dní. Důvodem je patrně nevhodné krmivo a celkově špatná přizpůsobilost druhu k životu v nižších polohách.
Dostupnost a cena
Prakticky nedostupný druh.
Výskyt v českých a moravských ZOO
Nechová jej žádná ze zoologických zahrad v České republice.
