Znáte nejohroženější papoušky světa? Některé už léta nikdo neviděl

UVNITŘ FOTO – Patří mezi vůbec nejvzácnější ptáky světa, přitom v některých případech jde o poměrně časté obyvatele voliér zoologických zahrad i soukromých chovatelů. Mezi čtrnácti nejvzácnějšími druhy papoušků na světě, jichž ve volné přírodě nezbývá více než 250 jedinců (a v jednom případě dokonce žádný) jsou zástupci z Jižní Ameriky, Austrálie, Nového Zélandu i Oceánie. Některé už léta v jejich domovině nikdo nespatřil a nedařilo se je udržet při životě ani v zajetí. Pozitivní je, že u řady druhů probíhají úspěšné záchranné programy, které zabrání jejich vyhynutí.

Ara škraboškový (Cyanopsitta spixii)

Bezesporu nejvzácnější papoušek na světě, který je od roku 2000 ve volné přírodě považován za vyhynulého. V zajetí přežívá asi 200 ptáků v několika chovných stanicích a u soukromých chovatelů. Nejvíc jich má katarská chovná stanice Al Wabra (téměř 60), pravidelně jej odchovává i berlínská stanice ACTP a dříve také Loro Parque Tenerife na Kanárských ostrovech, který však momentálně už žádné ary škraboškové nechová (vyžádala si je zpět brazilská vláda, která je umístila do chovné stanice Nest v Sao Paulu). Počet odchovaných ptáků za poslední léta viditelně stoupá, v Brazílii se už připravuje projekt na jeho opětovné vysazení do přírody v regionu Bahia.

Poslední volně žijící ara škraboškový byl spatřen v lednu 2000 v regionu Bahia na severu Brazílie. Šlo o samce, který vytvořil pár se samicí ary marakány a dokonce spolu zahnízdili. Reintrodukční program brazilské vlády počítá s postupným vypouštěním v zajetí odchovaných ptáků právě v regionu Bahia, kde už různé instituce vykoupily pozemky pro zřízení přísné rezervace. Obdobný program byl připraven už koncem devadesátých let minulého století, ale vzhledem k rapidnímu poklesu divoce žijících arů škraboškových se od něj upustilo. Nyní se počítá s tím, že do volné přírody budou vypuštěna mláďata odchovaná od párů ze speciální chovné stanice Nest v Sao Paulu, která se má časem přestěhovat na farmu Concordia v regionu Bahia, již připravuje katarská stanice Al Wabra.

Neoféma oranžovobřichá (Neophema chrysogaster)

Jeden z nejvzácnějších druhů papouška, který dosud přežívá ve volné přírodě. Podle průběžných sčítání tvoří divokou populaci méně než 40 jedinců, kteří hnízdí na jediném místě v národním parku Melaleuca na jihoaustralském ostrovu Tasmánie. Odtud každou zimu přelétávají na jihovýchodní pobřeží Austrálie. V zajetí žije asi 300 dalších neofém oranžovobřichých, které jsou soustředěny především ve třech chovných stacicích: Healesville ve Victorii, Taroona v Tasmánii a Zoo Adelaide. Jejich odchovy vědci postupně vypouští zpět do volné přírody.

Záchranný program ale komplikuje velká příbuznost chovaných ptáků, proto biologové počítají i s krajním řešením: odchytem všech dosud volně žijících neofém tohoto druhu a křížením divokých ptáků s těmi z umělých chovů. Obezřetnost je na místě, za poslední dva roky totiž ve volné přírodě vymizely dvě třetiny neofém oranžovobřichých. Vědci spočítali, že pokud by tito papoušci ubývali stejným tempem i nadále, druh by v přírodě zcela vyhynul už v roce 2016. V soukromých chovech se neoféma oranžovobřichá téměř nevyskytuje, ale existují výjimky: vlastní ji chovatelé v Jihoafrické republice, Nizozemí a Švýcarsku.

Charmozin rudorousý (Charmosyna amabilis)

Endemický druh papouška, který se vyskytuje pouze na ostrovech Viti Levu, Vanua Levu, Taveuni a Ovalau na Fidži. Poslední známé pozorování těchto ptáků je z roku 1993, nepotvrzený výskyt dvou jedinců se datuje k roku 1998. V letech 2000 až 2001 a poté v roce 2003 se na Fidži uskutečnily dvě vědecké výpravy, které měly najít zbytkovou populaci charmozínů rudorousých, ale nenarazily ani na jednoho ptáka. Mezinárodní organizace BirdLife International přesto předpokládá, že by v nedostupných částech ostrovů mohlo přežívat několik posledních ptáků a odhaduje jejich populaci do 50 jedinců. Veškeré naděje se upínají jen na kusá pozorování místních domorodců.

Vědci se však nemohou s jistotou spolehnout na to, že místní lidé dokáží charmoziny rudorousé rozeznat od jiných druhů papoušků s podobně převládajícím zeleným zbarvením. Určitou naději dává jejich jasný rozlišovací znak – jasně rudá brada. Charmozin rudorousý nebyl podle všeho nikdy příliš hojným druhem, nejvíce jich bylo na Fidži pozorováno v roce 1925, kdy vědci odchytili během jediného měsíce 10 jedinců. Předpokládá se, že poslední ptáci by mohli přežívat ve vzdálených hornatých lesích Mt Tomaniivi na ostrově Viti Levu. Nepotvrzené záznamy z let 1980 až 1990 hovoří i o jejich výskytu v nížinných olastech ostrova Ovalau, v horách na Taveuni a na poloostrovu Natewa na Vanua Levu. V zajetí se nevyskytuje.

Charmozin modrotemenný (Charmosyna diadema)

Poslední spolehlivě doložená zpráva o pozorování tohoto papouška pochází z roku 1913 z Nové Kaledonie. Vyskytovat se má pouze na tomto ostrově, kde byl popsán podle dvou ulovených ptáků v roce 1859. Z těchto dvou ptáků se dochoval už jen jeden vypreparovaný, ale bohužel poškozený exemplář, který je uložený v muzeu National d´ Historie Naturelle v Paříži. Během 20. století byl údajně několikrát na Nové Kaledonii pozorován, nikdy se ale jeho výskyt nepodařilo patřičně zdokumentovat. Nepotvrzená pozorování jsou z let 1920, 1953 nebo 1954 (tehdy jej měl pozorovat zkušený lesník) a 1976. První velká expedice, která měla v roce 1998 prokázat, že tento papoušek nevyhynul, skončila neúpěšně.

Vzhledem k tomu, že jde o velmi nenápadného ptáka, který často mění hnízdní lokality a vyskytuje se v těžko dostupných biotopech, předpokládá mezinárodní organizace BirdLife International, že na Nové Kaledonii přežívá ještě zbytková populace do 50 jedinců charmozinů modrotemenných. Proto je veden v Červené knize ohrožených živočichů IUCN jako kriticky ohrožený. Z dosavadních pozorování lze předpokládat, že pokud nevyhynul, poslední ptáci by se mohli vyskytovat v okolí Mt Panié, Mt Humboldt a Kouakoué. V zajetí se ho nikdy nepodařilo udržet dlouho při životě a momentálně jej nechová žádná zoologická zahrada nebo soukromý chovatel.

Amazoňan portorický (Amazona vittata)

Začátkem 70. let minulého století šlo o nejvzácnější papouščí druh na světě. V té době klesl počet divoce žijících ptáků na pouhých 13 (v roce 1975). Osudným se mu stalo intenzivní odlesňování hnízdních lokalit na Portoriku a série ničivých hurikánů v 60. letech. Záchranný program, který probíhá od roku 1972, však poslední léta nese ovoce a tak ve dvou chovných stanicích přímo na Portoriku žije už přes 450 těchto papoušků (v roce 2013 se chovné stanici Rio Abajo podařilo odchovat historicky nejvyšší počet 51 mláďat). Volně žijící populace ale stále čítá jen 40 až 70 ptáků, z toho 33 až 47 je pohlavně dospělých jedinců schopných rozmnožování.

Celkově tedy na Portoriku žije asi 500 těchto papoušků, takže se zdá, že amazoňan portorický byl zachráněn a jeho počty budou už jen stoupat. Jediným problémem je nedostatek vhodných hnízdišť. Původní divoká populace se udržela na jediném místě na Portoroku, v El Yunque, kde sídlí také jedna ze svou záchranných stanic tohoto druhu. Uměle byl vysazen i v okolí druhé takové stanice v Rio Abajo na západní straně ostrova a nedávno i v národním parku Monte del Estado v regionu Maricao State Forest na západě ostrova. Mimo Portoriko se v umělých chovech tento papoušek téměř nevyskytuje (s výjimkou zoologických zahrad ve Spojených státech, neboť Portoriko je jedním z států USA a amazoňan portorický je posledním přirozeně žijícím papouškem na jejich území), je přísný zákaz s těmito ptáky obchodovat, vyvážet je a dovážet.

Ara kaninda (Ara glaucogularis)

Pro mnohé chovatele to bude jistě překvapivé, ale ara kaninda je v současné době nejvzácnějším druhem ary žijícím ve volné přírodě. Tento endemický druh obývá jen malé území v Bolívii a podle organizace BirdLife International jeho divoká populace čítá jen 130 ptáků, z toho 73 až 87 pohlavně dospělých. To je mnohonásobně méně než u ary kobaltového, který je považován za mnohem vzácnějšího, protože je pro chovatele prakticky nedostupný (ale v přírodě jich žije podle aktuálního sčítání z podzimu 2013 již 1 300). Naopak ara kaninda je mezi chovateli poměrně dost rozšířený, jen v České republice jich bylo od roku 2004 registrováno přes 80 (podléhá povinné registraci podle úmluvy CITES).

Jinými slovy, počet arů kanind chovaných v České republice takřka odpovídá zbytkové populaci tohoto druhu ve volné přírodě. Ara kaninda ale zřejmě nikdy nebyl příliš četný, navíc oficiálně byl tento druh popsán teprve v roce 1992. Do té doby byl považován za poddruh mnohem častějšího ary ararauny. Odhaduje se, že v 80. letech minulého století bylo z Bolívie vyvezeno na 1 200 odchycených arů kanind. Divoká populace tohoto druhu zřejmě nikdy nepřesahovala dva tisíce jedinců a za posledních 20 let od jeho oficiálního uznání čítala méně než tisíc exemplářů. Zajímavé je, že například v USA je ara kaninda chovaný podobně často jako ara ararauna a i cenově jsou si tyto dva druhy velmi blízko.

Kakapo soví (Strigops habroptilus)

Nejtěžší papoušek světa, nelétavý noční pták kakapo soví, byl na pokraji vyhynutí v roce 1990, kdy v jeho domovině, na Novém Zélandu a přilehlých ostrovech, přežívalo posledních 49 jedinců (od 20. let do roku 1974 byl dokonce považován za vyhynulého, dokud nebyl znovu objeven). Záchranný program novozélandské vlády od té doby dokázal divokou populaci zvýšit na aktuálních 126 exemplářů. Většina z nich je monitorovaná díky mikrovysílačkám umístěným přímo na těle. Kakapové žijí v přísně chráněných rezervacích, kde je eliminován pohyb dravců a zdivočelých koček (většinou jde o izolované ostrovy zbavené predátorů).

Bez neustálé lidské pomoci by tento papoušek patrně již vyhynul, protože je příliš důvěřivý a protože nelétá, je díky své zavalité postavě poměrně snadnou kořistí predátorů. Ze zmíněných 126 kakapů ve volné přírodě je podle organizace BirdLife International pohlavně dospělých jen 78 ptáků. Část populace stárne a přirozeně hyne – za poslední dva roky tak celosvětová populace kakapů klesla o šest jedinců. V zajetí se tento papoušek prakticky nevyskytuje, novozélandská vláda vyhlásila přísný zákaz vývozu těchto ptáků ze země. Kromě záchranných stanic jej chová jedině novozélandská Zoo Auckland.

Pyrura šedoprsý (Pyrrhura griseipectus)

Nejvzácnější zástupce jihoamerického papouščího rodu Pyrrhura, který byl dříve považován za poddruh mnohem častějšího pyrury bělouchého. V roce 2005 však byl taxonomicky vyčleněn jako samostatný druh. Jde o endemitu, který se momentálně vyskytuje jen na dvou ze čtyř známých lokalitách v severovýchodní Brazílii. Mezinárodní organizace BirdLife International předpokládá, že ve volné přírodě nežije více než 30 až 200 pohlavně dospělých jedinců pyrury šedoprsého a jejich počet pravděpodobně dále klesá. Do roku 2010 se jejich stavy odhadovaly na maximálně 250 ptáků, poté byla objevena nová populace čítající 50 jedinců v brazilském Quixadu. Mimo ni žijí zbývající ptáci v horské rezervaci Serra do Baturité.

Při monitoringu v roce 2007 bylo v Serra do Baturité napočítáno jen 80 pyrurů šedoprsých, nyní se tamní populace odhaduje na 250 jedinců. Do 80. let minulého století se vyskytoval ještě na dvou místech: východním svahu pohoří Serra de Ibiapaba v Cerá a v Serra Negra v Pernambucu. V druhé jmenované lokalitě měl být zjištěn i v roce 1991, pozorování ale nebylo spolehlivě doloženo a při pozdějším ověřování na místě vědci na pyrury nenarazili. Největším nebezpečím pro tyto papoušky je mohutné odlesňování v místech, kde hnízdí. Ačkoli je v přírodě kriticky ohrožený, sporadicky se vyskytuje v zajetí, kde se ho daří pravidelně odchovávat.

Kakariki horský (Cyanoramphus malherbi)

Tento papoušek se nazývá také kakariki alpský nebo malheberský, jako samostatný druh byl poprvé v roce 1857. Později byl ale označen za barevnou variaci mnohem častějšího kakarikiho žlutočelého (Cyanoramphus auriceps), od kterého se liší oranžovým proužkem nad zobákem. Nově byl prohlášen za samostatný druh až v roce 2000. Žije na jižním ostrově Nového Zélandu, kde jeho populaci o maximálně 250 jedincích drancují dovlečené krysy. Jsou známy pouze tři přirozené hnízdní lokality tohoto druhu, a to údolí South Branch při řeče Hurunui, údolí řeky Hawdon a údolí Poulet v North Canterbury. Na dalších čtyřech místech byly vytvořeny umělé populace – jde o ostrovní rezervace Maud, Tuhua, Chalky a Blumin.

Záchranný projekt na vrácení kakariki horského do volné přírody začal v roce 2005, kdy se celosvětová populace těchto ptáků snížila z původního tisíce na 300 až 500 jedinců. V prosinci téhož roku biologové sestěhovali v zajetí odchované kakariki horské na ostrov Fiorland a v roce 2007 je vypustili na ostrově Maud, který byl „vyčištěn“ od jakýchkoli nepůvodních druhů predátorů. Z původně 11 vypuštěných ptáků se do roku 2012 místní populace rozrostla na 97 jedinců. Na sklonku roku 2013 proto ochránci vypustili dalších 17 kakariků horských odchovaných v zajetí na ostrov Tuhua, kde si slibují podobný úspěch jako na Maudu. Stejný projekt chystají i pro ostrovy Chalky a Blumin.

Kakariki norfolcký (Cyanoramphus cookii)

Jeden z nejvzácnějších dosud žijících druhů kakariků, který byl ještě nedávno považován za poddruh mnohem známějšího kakariki rudočelého. Od něj se odlišuje výrazně větší velikostí.  Divoká populace obývá výhradně ostrov Norfolk u Austrálie, kde byla koncem 80. let minulého století na pokraji vyhubení, podobně jako několik dalších ostrovních druhů kakariků. V roce 1988 žilo ve volné přírodě posledních 32 ptáků. Po založení Norfolckého národního parku a spuštění záchranného programu jeho stavy stouply až na 300 jedinců v roce 2005. Nyní se odhaduje, že na Norfolku žije asi 50 až 249 pohlavně dospělých ptáků. Opětovné snížení stavů způsobily zdivočelé kočky.

Narozdíl od příbuzného a rovněž kriticky ohroženého kakariki horského se ho nedaří rozmnožovat v zajetí. Záchranná chovná stanice, která vznikla v roce 1980, měla jen minimální úspěchy a v roce 2007 byla zrušena. Zbývající ptáci byli převedeni do Norfolcké botanické zahrady. Australská vláda momentálně prověřuje opětovný pokus o jeho chov v zajetí, aby vytvořila dostatečně silnou genetickou rezervu pro případ, že počty volně žijících kakariků norfolckých ještě klesnou. Zároveň probíhají odchyty zdivočelých koček v Norfolckém národním parku. Kakariki norfolcký je veden jako kriticky ohrožený druh v Červené knize IUCN a v první příloze mezinárodní úmluvy CITES.

Papoušek noční (Pezoporus occidentalis)

Do letošního roku jej řada zoologů považovala za vyhubeného. Poslední potvrzené pozorování živého papouška nočního totiž bylo z roku 1979, veškerá další byla zpochybněna (chyběl jasný důakz, že šlo o tento druh). Až letos 26. května se podařilo australskému ornitologovi Johnu Youngovi pořídit sadu fotografií a videozáznam živého ptáka, na kterého narazil v jihozápadním Queenslandu. Papouška přilákal na nahrávku hlasu, kterou pořídil při dřívějším hledání tohoto druhu, oslnil jej halogenem a po dobu 35 minut překvapeného ptáka fotografoval a natáčel. Skutečnost, že jde o papouška nočního, posléze analýzou DNA z peří potvrdilo Queenslandské muzeum, které vzorky porovnalo s peřím vypreparovaných papoušků nočních ve svých sbírkách.

O tom, že papoušek noční patrně nevyhynul, se spekulovalo přinejmenším od roku 2006, kdy bylo nalezeno bezhlavé tělo tohoto ptáka. Už o rok dříve byly zaznamenány charakteristické hlasové projevy papoušků nočních, ale nikomu se je nepodařilo spatřit a získat tak jistotu, že to jsou opravdu oni. Ani nyní není možné zcela přesně odhadnout velikost jejich populace ve volné přírodě, protože jde o jednoho z nejtajemnějších ptáků, který žije velmi skrytě. Mezinárodní organizace BirdLife International přesto stanovila jejich pravděpodobný počet na 50 až 249 jedinců. V zajetí jej nikdo nechová.

Amazónek Fuertesův (Hapalopsittaca fuertesi)

Jeden z nejkritičtěji ohrožených druhů papoušků, který byl považován za poddruh amazónka rezavolícího (Hapalopsittaca amazonina). Jde o endemický druh, který žije na pouhých dvou horských lokalitách centrálních And v Kolumbii ve výškách 3 300 až 3 500 m. Před sto lety byl prohlášen za vyhynulého, znovu objeven byl až v roce 2002 u kolumbijské obce Genova v regionu Quindio. Podle BirdLife International čítá divoká populace pouhých 50 až 249 exemplářů. Přesto není zařazen do první přílohy CITES, mezinárodní úmluvy na ochranu volně žijících živočichů, takže se na jeho chov a prodej nevztahuje povinná registrace.

Rezervace Coroniazul , v níž žije převážná část celosvětové populace tohoto papouška, existuje od roku 2009, projekt na záchranu amazónka Fuertesova dokonce od roku 2004, kdy organizace ProAves začala v hnízdním biotopu vyvěšovat umělé hnízdní budky. Hned v následujícím roce je využilo 23 párů amazónků. Počet volně žijících ptáků díky tomu vzrostl od roku 2002 ze 14 na 160 a nyní se odhaduje až na 250 jedinců. Vznik rezervace byl jedinou možností, jak zabránit postupnému kácení pralesa, v němž amazónek Fuertesův žije. Místní lidé přeměňují lesy na zemědělskou půdu a chovají zde i domácí zvířata, která postupně ničí unikátní ekosystém.

Mada zelenohlavý (Prioniturus verticalis)

Od roku 2012 je tento papoušek, který žije na souostroví Sulu na Filipínách, zařazen mezi kriticky ohrožené druhy v Červené knize IUCN. Ve volné přírodě by mělo podle BirdLife International přežívat posledních 50 až 249 pohlavně dospělých jedinců. V nedávné minulosti byly jejich počty až čtyřikrát vyšší, po roce 1970 ale začaly rapidně klesat kvůli velké těžbě dřeva a úbytku vhodných hnízdních biotopů. Na ostrovech Bongao a Sanga-Sanga s nějvětší pravděpodobností již vyhynul, určitá naděje zůstává u ostrova Sibutu. Velmi malé množství ptáků bylo pozorováno od roku 1990 na ostrovech Buan, Tarawaka a Parangan. V roce 2008 se vědci pokoušeli na ostrově Tawi-Tawi nalákat mady zelenohlavé na nahrávku hlasu jejich druhu, ale marně.

Na Tawi-Tawi byl jen tento papoušek zaslechnut jen jedínkrát pro sedmidenní expedici začátkem roku 2010. Při pětidenní návštěvě souostroví Sulu v roce 2012 byli pozorováni jen tři madové zelenohlaví. Větší počet jich ale může přežívat v místech, jejichž návštěva je turistům a biologům z bezpečnostních důvodů filipínskými úřady zapovězena. Proto u tohoto druhu zůstává odhad celkové divoké populace na téměř 250 jedincích.

Úvodní foto: Fundación ProAves