Lubomír Palkovič: Nestorové kea jsou moje srdeční záležitost. Kdo si je pořídí, už je nedá pryč

Nepatří mezi veterináře specializující se na aviární medicínu, přesto je téměř celý jeho profesní život s nemocemi ptáků spojen. MVDr. Lubomír Palkovič je nejen zkušeným veterinářem, ale i úspěšným chovatelem celé řady ptačích druhů. S jeho jménem se již řadu let setkávají čtenáři chovatelské literatury u nás i v zahraničí. Kromě článků s veterinární a chovatelskou tématikou jsou oblíbeny i jeho cestopisy zaměřené na avifaunu v navštívených oblastech. Jelikož se s Lubošem znám již řadu let a vím, že záběr jeho chovatelských zájmů je široký, snažil jsem se otázky zaměřit jen na papoušky, o kterých tvrdí, že právě s nimi má zkušeností nejméně. Přesto nebo právě proto jsme se k odpovědím na toto téma dostávali téměř vždy jen oklikou.

Vždy zdůrazňuješ, že papoušci nejsou tvoje parketa. Jaká byla tvoje první zkušenost s papoušky?

Moje úplně první zkušenost s papoušky byla na pitevním stole. Bylo to asi třicet uhynulých amazoňanů kubánských. Na pitevnu byli dopraveni v poštovním pytli označeném naší trikolorou. Dostal jsem za úkol u nich provést pitvu v den svého nástupu na oddělení patologie na Ústředním státním veterinárním ústavu v Praze. Bylo to v červnu v roce 1983.

Není asi častým snem mladého veterináře pracovat na patologii. Proč ses rozhodl pro tuto specializaci?

To rozhodně ne. Po škole jsem měl nastoupit na místo obvodního veterináře v Kolíně, kde jsem do té doby bydlel, vykonával praxi a kde jsem měl přislíbené místo. V den domluveného nástupu do práce jsem se hlásil u ředitele okresní veterinární správy. Sekretářka mi ale hned na chodbě oznámila, že mně soudruh ředitel vzkazuje, že mají plno. Všechna místa pro veterináře byla už samozřejmě obsazena a zbývala volná pouze dvě – patologie v Karlových Varech a patologie v Praze. Naštěstí jsem si aspoň mohl vybrat.

Byl jsi špatný student?

Ve škole v Brně, kam jsem přišel ze Střední veterinární školy v Hradci Králové, bylo všechno v pohodě. Od třeťáku do šesťáku jsem dokonce pobíral nejvyšší prospěchové stipendium. V Kolíně jsme ale měli takovou hospodskou “režimu nepřizpůsobivou partu“. Několik mých kamarádů vyhodili z vysokých škol a některé i zavřeli za rozvracení republiky. Byl jsem několikrát na výslechu u StB. Ve věznici v Ruzyni mi pár dní před mými státnicemi vyšetřovatelé řekli, že mě ze školy nenechají vyhodit jen proto, že jsem dělnického původu a otec je členem brigády socialistické práce. Školu jsem dokončil, ale v Kolíně mě jako veterináře nechtěli ani do prasečáku. Nastoupil jsem tedy na patologii do Prahy, kam nikdo nechtěl. A hned, když jsem dostal bílý plášť a gumové boty, mi ke stolu asistent přinesl ten poštovní pytel s uhynulými papoušky.

Takže ses začal specializovat jako ptačí patolog?

Ano, ale z donucení. Byl jsem tam služebně nejmladší a ptáky nikdo pitvat nechtěl. Tenkrát se na ústředním ústavu běžně prováděly pitvy mnohem zajímavějších zvířat ze zoologických zahrad, cirkusů a karantén importérů. Tygry a opice pitval starší kolega (smích). Já v té době často ani nepoznal, o jaký ptačí druh se jedná. V těch pytlích byla někdy směsice i několika desítek druhů ptáků. V 80. letech dovážel Zverimex obrovské množství ptáků z celého světa. Nejvíce z našich spřátelených zemí v Africe, Jižní a Střední Americe, na Kubě a dalších. Byli jsme transportní zemí. Všichni ptáci, kteří uhynuli během importu nebo pak v karanténě, se pitvali v Ústředním státním veterinárním ústavu v Praze.

Jak probíhala pitva u ptáků bez určení druhu?

Nebylo ani tak důležité, o jaký druh jde, ale o zemi, ze které byl importován. Z celkového počtu uhynulých ptáků v zásilce se vybral poměrný vzorek. Tak například z třiceti uhynulých papoušků stejného druhu se vybralo šest až osm kusů. U těch se popsal výživový stav, barva sliznic a případně výtoky z očí, nosu kloaky. Pak se odebraly vzorky orgánů na parazitologické, bakteriologické a někdy i histologické vyšetření. Totéž se udělalo třeba se snovači, vousáky, astrildy a jinou „drobotí“. Pak se celá „zásilka“ nasypala do barelu a pro ten si přijela kafilerie.

Jaké byly nejčastější nálezy a příčiny úhynu?

Asi stres a vyčerpání, ale samotné příčiny úhynu nebyly podstatné. Vzorky tkání se odebíraly cíleně a jen na určité nemoci, které podléhaly povinnému hlášení, jako například salmonelóza. Ve střevech hlavně afrických papoušků bylo někdy poměrně dost parazitů, ale ti bývají samostatnou příčinou úhynu jen výjimečně. Vzhledem k různým stádiím rozkladu těl bylo patrné, že mnoho ptáků uhynulo již při odesílání zásilky. Teď zpětně lituji, že jsem se o ptáky v té době více nezajímal. Bylo to nepředstavitelné množství „vzorků“ ke studiu.

Specializoval ses na choroby ptáků později?

Nejprve ne, ale svým způsobem vlastně jo. Po třech měsících práce na patologii jsem v září narukoval na vojnu do Plzně – jako lékař k tankistům. Rok jsem léčil vojáky a kapavka byla u mých svěřenců velmi častým onemocněním (smích). Pak jsem se vrátil na patologii do Prahy, kde jsem se po čase dopracoval i k těm tygrům a opicím (smích). Jednoho dne jsme ale s manželkou neměli kde bydlet, a tak jsem zkusil jet na konkurz do nově vznikající pobočky Akademie věd (dnes je to Jihočeské biologické centrum) v Českých Budějovicích, kde pro veterináře nabízeli byt. Vybrali mě asi proto, že o toto místo žádný jiný veterinář nestál. Začal jsem zde pracovat v Parazitologickém ústavu. Několik let jsem se zabýval parazitózami ptáků v chovech drůbeže – od slepic, kachen, hus, krůt přes bažanty až po ptáky chované v zoologických zahradách. Pracoval jsem většinou v terénu po celé ČSSR, ale několikrát jsem byl i v Polsku a Rusku. Jako zaměstnanec Akademie a „vědecký pracovník“ jsem se dostal do pro normální smrtelníky nepřístupných kolchozů a sovchozů v Sovětském svazu. S místními veterináři jsem pil vodku po „stakanech“ a chytal ryby na dírách v zamrzlé Volze. Taky jsem viděl na vlastní oči legendární „pticevoj rink“ v Moskvě v době jeho největší slávy – stovky ptáků pochytaných v Asii a papoušků dovezených ruskými námořníky z celého světa. To vše pod širým nebem a uprostřed pravé ruské zimy.

V této době se zde dala velmi levně koupit celá řada u nás nedostupných ptáků. Dovezl sis nějakého?

To byly z pohledu dnešního chovatele opravdu zlaté časy. Třeba žakové a různí amazoňani zde byli fakt za babku. K dovozu nebylo třeba žádných povolení a bez problémů sis papoušky mohl vzít na palubu letadla třeba v krabici od bot. Větším problémem bylo v té době v SSSR sehnat tu krabici od bot. Na ptačím trhu se prodávala různá zvířata včetně akvarijních rybiček. V  termosce na čaj jsem si odtud vezl šest čtverzubců. To jsou ty ryby, co se nafukují jako míč. Málem jsem o ně přišel na palubě letadla. Na chvíli jsem usnul a jeden opilec mi chtěl obsah termosky tajně vypít. Člověče, to fakt byly jiné časy. V tom letadle po celý let všichni společně jedli, pili a kouřili. Samozřejmě jen to, co si na palubu sami z domova přinesli a vzájemně se tím pohostili. Ale ptal ses na ptáky. Tak tenkrát jsem si kromě těch akvarijních rybiček dovezl ještě opici (smích).

Objevil jsi u ptáků něco významného coby, jak trochu ironicky říkáš, vědecký pracovník?

U ptáků ne, ale u lidí ano. Naše oddělení se zabývalo hlavně protozoárními infekcemi u ptáků. Pitval jsem stovky uhynulých ptáků v terénu, ale i ptáků utracených po pokusech. Koncem 80. let jsem byl vyčleněn jako parazitolog do speciálně sestaveného týmu humánních lékařů zaměřeného na sekundární onemocnění u imunodeficitních lidí. Za úkol jsem měl hledání ptačích kryptosporidií, což je druh kokcidie, u lidí nemocných AIDS. Jako první na světě jsem diagnostikoval Cryptosporidium baiylei u člověka, který zemřel na AIDS. Tento objev jsem pak publikoval v tehdy prestižním vědeckém časopisu Parasitology Research. To je ale asi jediná „stopa“, kterou jsem po sobě zanechal ve světě vědců (smích). Konec mé kariéry na Akademii věd už tak hvězdný nebyl. Byl jsem pověřen sběrem jeleních bobků (smích). Pracoval jsem v týmu přírodovědců, kteří se zabývali parazitózami jelení zvěře žijící ve vojenských výcvikových prostorech ČSSR. To byl pro mě vrchol socialismu. S jedním kolegou a dvěma asistentkami jsme Škodou 120 pravidelně vyráželi na týdenní cesty do přísně střežených vojenských prostorů na Šumavě, v Brdech, v Beskydech a na Slovensku. Naším úkolem bylo toulat se panenskou přírodou a nasbírat určitý počet vzorků trusu jelení zvěře. „Nasbíráno“ jsme většinou měli hned první den a zbývající dny jsme se mohli věnovat družbě s místními lesními dělníky a pastevci ovcí (smích). No, a pak už přišla revoluce, já svou „vědeckou činnost“ rychle ukončil a nastoupil do Prahy na první soukromou veterinární kliniku s nepřetržitým provozem. Bylo to v roce 1991 a někdy v této době jsme si vlastně s manželkou pořídili i našeho prvního papouška. Takže z tohoto pohledu jsem chovatelem papoušků už 25 let.

A to byla moje první otázka. Jaká je tedy tvoje první zkušenost s papoušky?

Má první zkušenost s „živým“ papouškem bohužel netrvala dlouho. Byla to přírodně zbarvená andulka, sameček a jmenoval se Rambo. Měli jsme ho v kleci umístěné v naší panelákové kuchyni. K Vánocům jsme dostali teflonovou remosku a v té jsme si na Boží hod pekli husu. Během přípravy pečínky Rambo spadl z bidla a uhynul. To, že byl otráven fosgenem, který se uvolňuje při zahřívání teflonu, mi došlo až o několik let později, kdy nám v jiném bytě, ale za podobných okolností a stejných příznaků uhynul papoušek senegalský. Od té doby doma nemáme z teflonu ani pánvičku na smažení vajíček.

A kdy začalo období, kdy se z neúspěšného majitele domácích mazlíčků stal úspěšný chovatel papoušků?

Za úspěšného chovatele papoušků se rozhodně nepokládám. Spíš naopak. Ale nejdřív ti musím popsat ještě jeden zážitek s domácím mazlíčkem. Někdy v roce 1996 jsem ošetřoval papoušky v karanténě jednoho obchodníka se zvířaty. A odtud jsem si přinesl ručně dokrmené mládě žaka. Dostal jméno Larry a bohužel miloval jen mě. Nikdo jiný se k němu nemohl ani přiblížit. Když mě neviděl, vydával neposlouchatelné zvuky, a když ho krmil někdo jiný, tak všechno krmení vyházel z klece a nežral. Musel se mnou být 24 hodin denně. V práci, v bytě, v autě, na chalupě… Naučil se dokonale mluvit. V noci nerušil a spal. Každé ráno začal větou: „Dáme sprchu?“ Potom hned následovalo: „Mňam, mňam, mňam.“ Návštěvám nabízel kafe nebo whisky a jeho nejoblíbenější věta byla: „Čau prdelko, jak se máš?“ Dokázal tak dokonale napodobit můj hlas, že si nás i známí pletli. Jeho závislost se ale stupňovala. Měl jsem ho na veterinární klinice v lékařském pokoji, ale jak jsem odešel na sál nebo do ordinace, spustil šílený povyk, který připomínal pláč týraného zvířete. Děsil tím zákazníky až v čekárně. S těžkým srdcem jsem ho musel přenechat kamarádovi, kterého jako jediného alespoň toleroval. Sáhnout na sebe sice nikdy nenechal, ale alespoň se nechal nakrmit a vyčistit klec, aniž by došlo ke zranění. Dalších několik let tak žil v rušné kanceláři šéfa hotelu a diskotéky. I on však Larryho musel dát časem kamsi k příbuzným na venkov a ti pak zase dalším. Proč ti to ale popisuju. Stala se totiž neuvěřitelná věc. Někdy v zimě v roce 2011 přinesla starší paní do mé ordinace klec zabalenou v dece s tím, že v kleci je strašně zlý papoušek, kterého zdědila po svém příbuzném, a že se o něj nemá kdo starat. Když jsem opatrně poodhalil deku, vykoukl na mě žako a řekl: „Čau prde!“ a začal se ke mně tulit. Osudové setkání po deseti letech, a měl jsem Larryho zas doma.

Takže happy end s mazlíčky. Tak a teď už k tomu chovatelství?

No happy end to nakonec taky nebyl. V ordinaci ani v bytě bych už papouška nechtěl. A Larry se navíc choval stále stejně. Akorát prdelko už navždy zkracoval na prde. V té době už jsme chovali dva páry papoušků kapských, takže jsme žaka umístili do samostatné voliéry vedle nich. Larry jim dával kurzy mluvení. Vydrželi si mezi sebou povídat, hecovat se a „telefonovat“. Kdo to neviděl na vlastní oči, neuvěří. Dokázali společně „prokecat“ i několik hodin, než se rozloučili a pípnutím telefony zavěsili. Mimochodem, papoušci kapští dokáží lidský hlas napodobit ještě lépe než žakové. Hlavně jeden náš sameček, Carda, je geniální bavič. Už pár let žije na Moravě a vychovává své potomky (smích). Asi před rokem jsme o Larryho přišli. Příčinu ti neřeknu, protože ji nevím. Jako správný ptačí patolog jsem ho nepitval, ale pohřbil na jeho oblíbeném místě na zahradě. Takže další neúspěch.

Začnu se tě tedy ptát konkrétně. Jaké druhy papoušků jsi choval úspěšně?

Sám víš, že za úspěch se nepočítá to, jaké druhy chováš, ale od jakých odchováš mláďata. Zejména ta, která se podaří odchovat přirozeně, tedy, a to zdůrazňuji, pod jejich vlastními rodiči. Takže úspěšně jsem choval jen latamy vlaštovčí, agapornise hnědohlavé, lorie mošusové, lorikuly korunkaté a nestory kea.

Zmínil ses o papoušcích kapských a viděl jsem u vás v průběhu let i jiné druhy papoušků. Jaké jsi tedy choval, jak říkáš, neúspěšně?

Nedá se říct neúspěšně v tom smyslu, že by nám ještě nějaký další papoušek uhynul, ale nějak jsme s papoušky neměli tu dostatečnou trpělivost. Chovali a odchovávali jsme tetřevy, tetřívky, jeřábky, bělokury, velekury, satyry, bažanty, drozdy, sojkovce a dudky. Navštěvovalo nás v té době několik chovatelů papoušků a ti nás hecovali. Když prý dokážeme odchovat tyhle „špeky“, tak ať zkusíme nějaké „lepší“ druhy papoušků. Dlouho jsme odolávali, než došlo na ary a kakadu. Samice v obou párech kakadu se škubaly. Dostali jsme „tisíc“ rad a poučení, co děláme špatně. Špatně krmíme, dáváme málo větví, dáváme moc větví, předkládáme špatné druhy šišek, nevhodné velikosti budek, málo nebo moc sprchujeme. Po dvou nebo třech sezónách mě přestalo bavit trávit víkendy sběrem šišek, taháním větví z lesa a přemýšlením nad tím, co dělám blbě. Pohled na škubající se ptáky ve stále devastovaných voliérách mě od dalšího chovu kakadu odradil. Nakonec jsem dal pryč i mé oblíbence ary vojenské, které jsme chovali ve velké voliéře společně s párem aguti. Takže další neúspěch.

A co nestorové kea? Pokud vím, zničí, co mohou?

Keové jsou pro mě i manželku srdeční záležitost. Chováme je deset let. Jsem přesvědčený o tom, že kdo si tyto papoušky pořídí, nikdy je nedá pryč. Nikoho takového alespoň neznám. I když se nejedná o mazlíčky v tom pravém slova smyslu, ale chovatel s nimi naváže podobný vztah jako třeba se svým psem. Tomu také ledacos odpustíš. Není ale pravda, že keové devastují voliéry „bezmyšlenkovitě“. Jsou to koumáci, než by se věnovali ohlodávání bidla nebo ničení boudy, raději vymýšlejí, jak odemknout zámek, vypustit vodu, vyšroubovat šrouby a podobně. Kdykoliv ve voliéře něco opravuji, zblízka mě pozorují a hned jak odejdu, tak pečlivě prozkoumají, co by se s tím dalo udělat. Všechny zástrčky jistící dveře musejí být zdvojené, dokáží je otevřít neuvěřitelným způsobem. Jakmile se něco jednou naučí, podruhé to udělají za pár vteřin. Dlouho jsme nemohli přijít na to, jakým způsobem vypouštějí vodu z nádrží na vodu. Nikdy to neudělali, když jsme byli nablízku. Věděli, že je v úkrytu pozorujeme. Až kamerou jsme odhalili, že jeden kea drží zobákem matici, aby neprokluzovala, a druhý šroubuje jistící šroub. Pod kapající výpustí se pak společně koupali. Ale třeba houpačku, na které se rádi houpou a která je zabezpečena proti demontáži stejným způsobem, si nikdy nerozebrali. Nestory je lepší chovat ve skupině vice ptáků a poskytnout jim dostatek „inteligentní“ zábavy. Samozřejmostí je dostatečně velká a členitá voliéra. Ta naše je sektorová, ale když otevřu všechny průchody, je dlouhá 23 metrů. V době hnízdění se dá snadno rozdělit na tři samostatné voliéry s hnízdními dutinami, které jsou na zemi. Ve voliérách jsou duté kmeny, prolézačky, houpačky, tunely. Voliéra je obklopená hustou vegetací, takže do její velké části není zvnějšku ani vidět.

Všiml jsem si, že podobným způsobem máš ve vegetaci ukrytou většinu voliér. Zvenku toho návštěvník moc nevidí. Nevadí ti to?

Mně ne. Nejsem veřejná zoologická zahrada, takže voliéry mohu přizpůsobit pro dobrý pocit chovaných zvířat a ne pro oko návštěvníků. Ti sem nechodí. Je fakt, že když chovatelským zařízením provádím kamarády, většinou toho moc nevidí. Před některými voliérami jim řeknu, jaký druh v nich je a že pokud jej chtějí vidět, ať si před voliéru na deset minut v klidu sednou a počkají, jestli z „roští“ něco vyletí. Bažanty krvavé a některé druhy sojkovců chováme doslova v neprůhledné bambusové džungli, takže je několik dní nevidím ani já. To, že jsou v pořádku, tuším jen podle mizícího drahého krmiva (smích).

Některé voliéry máš osázeny rostlinami, které se v našich podmínkách v zahradách nevidí běžně a už vůbec ne v ptačích voliérách. Neničí ti je ptáci?

Jsem už víc zahradník než chovatel. Ptáci jsou ve voliérách jen vhodným doplňkem. Ve voliérách jsou cedry, pajehličníky, mrazuvzdorné palmy, kapradiny a bambusy a v jejich okolí sekvoje, cedry a řada jiných jehličnanů, jinany, metasekvoje, rododendrony, více než deset druhů bambusů a mnoho druhů trav. V tomto prostředí lze chovat jen ty druhy ptáků, které ho nejméně zničí. A i ty druhy, které toto prostředí neničí zobákem, v něm lze chovat jen v omezeném počtu, třeba kvůli velkému množství výkalů, které rostliny spálí. To byl důvod, proč jsem přestal chovat mé oblíbence latamy vlaštovčí. Několik let žili v hejnu v šest metrů dlouhé a čtyři metry vysoké velmi hustě zarostlé voliéře, než ji svými výkaly doslova „vypálili“. Ideálními obyvateli celoročních venkovních voliér jsou hmyzožraví ptáci, některé druhy bažantů a satyrů a jen některá „droboť“. Rostliny do voliér je však vždy třeba volit dle chovaného druhu ptáků. Třeba takový pár hýlů na jaře napáchá na určité vegetaci větší škodu než hejno agapornisů.

Součástí chovatelského zařízení je i tropický skleník. Jaké druhy papoušků jsi v něm choval?

Ani skleník nebyl původně určen pro chov papoušků. Je osázen několika druhy fíkovníků, broméliemi, tilandsiemi a orchidejemi. Před více než deseti lety jsme v něm začali chovat kruhoočka, květomily, plodožravé holuby, křepelky korunkaté a hlavně turaky, které u nás v té době téměř nikdo nechoval. Pár turaků fialových zde v průběhu tří let odchoval přirozeným způsobem 24 mláďat. Ale ptal ses na „křivé zobáky“. Takže to byly opět jen druhy, které příliš neničí vegetaci, tedy charmozíni papuánští, loríčci rudobradí, loriové mošusoví, lorikulové modrobradí a lorikulové korunkatí. Charmozíni ale po čase museli ze skleníku pryč ze stejného důvodu jako latami vlaštovčí z venkovní voliéry.

Díky tvým cestopisům otištěným v Nové Exotě vím, že jsi procestoval celou řadu zemí a měl jsi možnost pozorovat mnoho druhů papoušků v jejich přirozeném prostředí. Ovlivnily tě nějak tyto cesty coby chovatele?

Určitě a moc. Jsem přesvědčený o tom, že každý chovatel, který navštíví místa, kde zvířata, která chová, vidí ve volné přírodě, tím musí být velmi ovlivněn. Držet ptáky v klecích, ve kterých nemohou létat, dosednout na zem, vystavit se slunci a dešti je dnes pro mě nepředstavitelné. Vlastně jsem i díky těmto cestám chov ptáků výrazně omezil.

Když už jsme se „dotkli“ cestování. Jaká místa, která jsi navštívil, na tebe zapůsobila nejvíc, a která bys doporučil čtenářům?

Na to není lehká odpověď, každý vyhledává něco jiného. Ale určitě jsou to odlehlá a hůře přístupná místa, na která nejezdí „klasičtí“ turisté. Pokud se zaměřím jen na Jižní Ameriku, tak na pozorování papoušků je to třeba jižní Pantanal na hranicích Brazílie a Paraquaye, oblast Beni ve východní Bolívii nebo provincie Tucuman a Corrientés v severní Argentině. Kdo chce ale vidět velryby jižní nebo rypouše sloní, musí do východní Patagonie. Tomu, kdo chce zažít opravdové dobrodružství, doporučuji navštívit oblast Darién na hranicích Kolumbie a Panamy nebo se vydat alespoň na měsíc jen s báglem do Bolívie. No a těm, kteří chtějí vidět nekonečné tisícihlavé davy „selfie turistů“, jednoznačně doporučím Machu Picchu nebo vodopády Iguazu (smích).

Některé „zlé jazyky“ tvrdí, že se nevěnuješ léčbě papoušků, protože to neumíš nebo že nechceš. Co je na tom pravdy?

Na tuhle otázku bych mohl odpovědět jednou větou. „Neživím“ se jako veterinář specializující se na aviární medicínu, ale k léčbě svých ptáků jsem žádného jiného veterináře nikdy nepotřeboval (smích). To by ale bylo příliš jednoduché a hlavně se nechci dotknout veterinářů, kteří se aviární medicínou zabývají. V podstatě tyto zlé jazyky mají pravdu. Už z mých odpovědí na tvé předchozí otázky je jasné, že jsem se to ani nikde nemohl naučit. Vlastně jednu „ptačí“ odbornou stáž jsem absolvoval v Profalconu ve Sjednocených arabských emirátech. To je zařízení pro chov a výcvik sokolů spojené se super vybavenou nemocnicí, které je vybudované ve městě Al-Ain u hranic s Ománem. Kromě toho je léčba nemocí papoušků velmi specifická. Z pohledu chovatelského ne každé „vyléčení“ je jistým předpokladem k dalšímu využití takového jedince do chovu. Trochu jiné je to samozřejmě u mazlíčků. „Specifičtí“ jsou i někteří chovatelé, kteří se svým „pacientem“ navštíví veterináře až poté, co, jak sami říkají, už vyzkoušeli „úplně všechno“. To znamená, že papouška něčím odčervili, dali mu nějaká širokospektrá antibiotika a podali nějaké vitamíny. Často by stačilo jen ptáky včas a trvale přemístit do vhodných podmínek a „nedorazit“ je zbytečným opakovaným odchytáváním a mnohdy i „smrtící léčbou“.

Dobře. Tak aspoň jaký je tvůj názor jako veterináře parazitologa a současně i zkušeného chovatele na častou otázku chovatelů – a tou je preventivní podávání antiparazitik a používání vitamínových a minerálních doplňků u papoušků?

Používaní antiparazitik v chovech papoušků je u některých druhů potřebné více, u jiných stačí jen jednorázově po importu nebo nákupu z neověřeného chovu a u některých je zcela zbytečné. Jde také o to, v jakých podmínkách jsou pak drženi. Důležité je zvolit správný preparát, který nemusí vyhovovat všem druhům a nemusí být účinný na určitý druh střevního, plicního nebo krevního parazita. Přípravek musí být podán ve vhodné formě a ve správnou dobu. Podání i jinak neškodného antiparazitika v době snášky nebo přepeřování může mít nepříznivé účinky nejen na oplozenost vajec, ale i na celkový zdravotní stav. Vhodné je určitě preventivní odčervení u některých jedinců nově zařazovaných do chovu. Je nutné brát v potaz, že ne všechny koprologicky vyšetřované vzorky trusu u infikovaných ptáků musejí obsahovat vajíčka parazitů nebo oocysty kokcidií. Zdravým ptákům lze tedy za určitých okolností preventivně podat vhodný preparát i bez předchozího vyšetření trusu. U jedince, který jeví nějaké známky onemocnění, je podání antiparazitika bez předchozího cíleného vyšetření nevhodné a často i škodlivé. S podáváním vitamínových a minerálních preparátů je to podobné. V malém množství většinou neuškodí, ale ani nepomohou. Předávkování některých vitamínů nebo stopových prvků může ale i zabíjet. Podstatné je chovat ptáky ve vhodných zoohygienických podmínkách, nezkoušet, jak vysokou nebo nízkou teplotu prostředí ještě snesou, a krmit je kvalitním krmivem. Nejvyužitelnější dávka minerálů, vitamínů i stopových prvků je v přirozené pestré stravě.

Jaký je tvůj názor na způsob chovu – letní voliéra a zimoviště. Umísťuješ ty nějaké druhy ptáků do zimoviště?

Dříve ano, jednalo se o některé druhy drozdů a sojkovců žijících v tropických oblastech, které už ale nechovám. Žádné ptáky, které chovám nyní, nemusím dvakrát ročně odchytávat. Jsou na stejných místech po celý rok a už to tak i zůstane. Dnes chovám dokonce jen jediný druh, který má v zimě vyhřívaný zálet. Jsou to agapornisové hnědohlaví. Jejich jehličnany, břečťanem, travinami a bambusem hustě zarostlá voliéra je dlouhá jedenáct metrů. Pro těch čtrnáct drobných papoušků je to luxus, ale když je vidím, jak jsou v ní spokojení, mohou se pořádně proletět, vykoupat a vystavit se slunci nebo kdykoliv uždibnout zeleň, je to nádhera. Nicméně proti způsobu chovu letní voliéra a zimoviště nic nemám. Ne každý chovatel má možnost chovat ptáky ve voliérách s vyhřívaným záletem. Určitě je to mnohem lepší varianta než celoroční chov ptáků na půdách nebo ve sklepích bez možnosti výletu.

Jaké druhy papoušků chováš nyní?

Kromě přírodně zbarvených agapornisů hnědohlavých už jen lorikuly korunkaté a lorie mošusové, společně s amadami, kruhoočky, květomily a plodožravými holuby v tropickém skleníku. A samozřejmě nestory kea.

Jaký je tvůj názor na chov mutací?

Nikdy jsem žádné mutace nechoval a chovat nebudu. Líbí se mi přírodně zbarvení ptáci. Bílý kos, žlutý stehlík, neoféma rubino nebo modrý eklektus mi nic neříká. Ale proti chovu mutací nic nemám. Už přes třicet let se znám s jedním z našich nejstarších a nejznámějších chovatelů mutací Rudolfem Strnadem. Bydlí kousek od nás a při každé mé návštěvě mě chce překvapit nějakou novou mutací. Když se pak zeptá, který z jeho chovanců se mi teď líbí nejvíc, ukážu vždy na přírodně zbarveného papouška královského a on mi na to odpoví, že bude taky chovat nestory kea, ale až budou modří (smích).

Patříš k nejvýznamnějším chovatelům nestorů kea. Mnoho tvých poznatků a řadu fotografii použil Tony Silva ve své knize Průvodce chovem papoušků. Máš nějaký pravidelný kontakt s chovateli nestorů kea ve světě?

Přiznám se, že ne. Ale dostupné informace o nestorech sleduji. Před nedávnem jsem si třeba na netu přečetl, že ZOO Cincinnati v USA, která chová celkem 15 dospělých nestorů kea, dostala významnou chovatelskou Plumeovu cenu za to, že za poslední tři roky odchovala 13 mláďat. Což je prý nejvíce ze všech zoologických zahrad v Severní Americe. Tak to jsem byl chvíli fakt pyšný (smích).

Zlé jazyky ale tvrdí, že za veškerými chovatelskými úspěchy je tvá žena Věra. Ty se pak prý jen chlubíš v publikacích. Co je na tom pravdy?

Asi skoro všechno. Všimni si, že i tento rozhovor je veden většinou v jednotném čísle (smích). Hele, každá „zoologická“ zahrada má mnoho zaměstnanců na různých postech – od ředitele přes kurátory, zoology, veterináře, krmiče, zahradníky, údržbáře, hlídače, pokladní až po reklamu a tiskové mluvčí. My jsme na všechno jen dva, tak jsem ty funkce „spravedlivě“ rozdělil (smích). Je fakt, že třeba tu Plumeovu cenu měla získat Věra, ne ZOO Cincinnati.

Takže až na závěr otázka, kterou obvykle kladu jako první. Kdy se u tebe projevil zájem o chov ptáků a kdo tě k němu přivedl?

S opravdovým chovatelstvím jsem začal pozdě, až někdy ve čtyřiceti letech. Nevím, kdo mě k němu přivedl, ale nejvíce mě určitě ovlivnil můj praděda. Dodnes mám v živé paměti, když jsem asi ve čtyřech letech poprvé nahlédl do jeho „trucovny“ a uviděl akvária s červenými rybičkami a klece s barevnými ptáčky. Choval kanáry, stehlíky,dlasky, hýly a křivky. Zemřel, když mi bylo devět let, a až o mnoho let později jsem se dozvěděl, kdy a za jakých okolností se z něj stal chovatel. To ti musím říct. Praděda byl hudebník, hrál na flétnu a saxofon a nějakou dobu doprovázel na turné Emu Destinnovou. Jednou ale prababička odhalila, že na turné do Itálie odjela zpěvačka jen s ním. Začala pátrat, a když ve futrálu na saxofon našla milostnou korespondenci, pradědovu hudební kariéru rázně ukončila. Od té doby už nikam nesměl. V jedné místnosti jejich bytu dával hodiny hudby a ve druhé začal chovat rybičky a ptáky. Chovatelem se stal taky až po čtyřicítce a vypracoval se na uznávaného chovatele kříženců. A to je vzkaz pro všechny budoucí chovatele – nikdy není pozdě (smích).

Rozhovor vznikal pro časopis Nová Exota, kde vyšel v čísle 9/2015. Děkujeme vydavateli za možnost převzít ho na web Ararauna.cz

Úvodní foto: archiv Lubomíra Palkoviče