Jan Potůček 
UVNITŘ VIDEO – Likvidační boj s nestory kea, zřejmě nejinteligentnějšími papoušky na světě, si v těchto dnech připomíná Nový Zéland. Ohrožený pták, který nyní žije výhradně ve vysokohorských partiích novozélandských Alp, měl svého času na kahánku. To když keové zjistili, že v horách mohou přijít k snadnému zdroji vysoce energetické potravy – tukovým polštářům ovcí, které se naučili vyzobávat, sedíc přímo na hřbetu napadené ovce. Letos je tomu 154 let, co se podařilo prokázat, že za nečekanými úhyny ovcí stojí právě nestor kea, upozornil zpravodajský server Stuff.co.nz. Tehdy jich po celém Jižním ostrově Nového Zélandu žilo na 200 tisíc. V roce 1867 ale přišel zlom: ukázalo se, že mrtvé ovce nejsou obětí mořských racků nebo zdivočelých psů, ale právě nestorů kea. Pastýři na to přišli lstí. Rozmístili v horách těla mrtvých ovcí, která předtím napustili jedem.
Okolo mrtvých ovcí pak nenašli ani uhynulé racky, ani psy, nýbrž nestory kea. Ve chvíli, kdy se jednomu z pastýřů Jamesi McDonaldovi podařilo poprvé spatřit nestora kea „v akci“, kdy papoušek přilétl na hřbet jedné ovce, která se okamžitě dala do běhu. Ptáka to ale nevylekalo, jen přelétl na hřbet jiné ovce, a tak to dělal až do chvíle, kdy našel stabilní zvíře a dobře mířeným klovancem mu vykousl kus kůže s podkožním tukem. Právě toto pozorování vedlo k desítkám let pronásledování nestorů kea, které podporovala i novozélandská vláda. V letech 1867 až 1970 kabinet vyplácel za každý odříznutý zobák nestora kea odměnu, která se postupně vyšplhala na 75 dolarů. Za celé století pak bylo zabito odhadem až 150 tisíc nestorů kea, a to nejen pastýři, ale i najímanými lovci a sběrači odměn.
Novozélandští ochránci deportují nestory kea z míst, kde demolují domy a auta
Lov nestorů kea? Snadná a slušně placená obživa
Svého času se dalo zabíjením nestorů kea docela dobře uživit. Peníze vyplácela každá regionální kancelář vlády a stačila k tomu useknutá hlava nebo zobák nenáviděného papouška. S největší pravděpodobností jde o nejhorší případ genocidy konkrétního endemického ptačího druhu na světě. Zpočátku papoušky pronásledovali pouze pastýři a místní lovci. Postupem času se ale z tohoto zabíjení stala celonárodní zábava. Často krutá a šílená. Jeden z lovců v roce 1883 popsal postup lov nestorů kea takto: „Pokud jsme natrefili na hejno nestorů kea a jednoho se nám podařilo zranit, nebylo těžké dostat všechny ostatní. Výkřiky zraněného ptáka přilákaly pozornost dalších papoušků a ti mu hned spěchali na pomoc. Nebylo těžké je postřílet. Často tedy stačilo postavit se na křídlo zraněného ptáka a čekat, až mu ostatní přijdou na pomoc.“
Lovec Henry Campbell se téhož roku pochlubil, že během 12 let zabil tři tisíce nestorů kea. Pro porovnání: dnešní divokou populaci nestorů kea tvoří tři až sedm tisíc ptáků. Campbell se chvástal, že někdy se mu podařilo usmrtit až 500 keů ročně. Zabíjení ptáků odůvodňoval ztrátami na ovcích, kterých mu prý keové během 12 let zabili 30 tisíc. Zprávy o masožravém papouškovi popustily uzdy některých novinářů v zámoří. V roce 1884 napsal New York Times, že keové si oblíbili skopové a odmítají žrát cokoli jiného. Kdykoli narazí na stádo ovcí, už z dálky na něj křičí, že mají chuť na skopové, posedají si na hřbety ovcí a roztrhají je na kusy. Ještě dál zašel Oregon Sunday Journal, který v roce 1914 napsal, že nestor kea je „strašným papouškem, který se živí lidmi a zjevně mu chutná lidské maso“.
Zvědavé nestory kea zabíjí proud z elektrických rozvoden, které chtějí „rozebrat“
„Napadají i nechráněné muže,“ psal americký bulvár
„Zpočátku je uspokojovaly mrtvé ovce, ale později žrali už pouze živá zvířata. Jak se ptáci stávali postupně silnější a silnější, byli i odvážnější a naučili se útočit na nechráněné muže, kteří se nedokázali bránit. Tímto způsobem si vytvořili chuť na lidské maso,“ vysvětloval před 107 lety Oregon Sunday Journal. Jestliže do roku 1900 vypláceli odměny za zabité papoušky zejména majitelé stád ovcí, ve 20. století se výrazněji zapojila novozélandská vláda. Odměna stoupla na 50 dolarů a dále rostla. Důvodem byl vliv majitelů ovčích farem, neboť Nový Zéland byl do značné míry závislý na zpracování a prodeji ovčí vlny. Tento průmysl tvořil vysoké procento HPD země, a tak byla vláda pod silným tlakem farmářů a chtěla se jim zavděčit. Proto také nezakročila, když lovci zabíjeli nestory kea i hluboko v horských masivech, daleko od jakékoli pastviny a ovčí farmy. A ačkoli od roku 1906 platil zákon o ochraně zvířat, který se vztahoval prakticky na celou faunu Nového Zélandu a v roce 1910 byl na tento seznam přidán zbytek druhů, nestory kea bylo možné nadále lovit a vláda za ně vyplácela odměny.
Plné ochrany se nestor kea dočkal až v roce 1986, šestnáct let po zastavení vyplácení odměn za zastřelené ptáky. Šlo o vůbec poslední druh novozélandského ptáka, který získal ochranu. Předtím ale keové opravdu trpěli. V roce 1921 tehdejší vláda skokově zvýšila odměnu vyplácenou za zastřeleného nestora kea, což vedlo k masivnější střelbě na tyto papoušky. Přírodovědci se začali obávat, že kea brzy skončí na stejném seznamu jako bájní ptáci dodo a moa. Během 20. let minulého století vláda vyplatila lovcům za zobáky a hlavy nestorů kea v přepočtu 724 tisíc amerických dolarů, což je na dnešní dobu přes 17 milionů korun. Jenom během tohoto jednoho desetiletí bylo zabito 29 tisíc nestorů kea. Situace se začala měnit ve chvíli, kdy si lidé začali uvědomovat, že na odměnách vyplácených vládou za zabité papoušky bohatnou již tak bohatí farmáři.
Sprej má odradit nestory kea od napadání ovcí a poškozování automobilů
Útoky na ovce pokračují i dnes, řešení je ale citlivější
Nahlodanou důvěru obyčejných lidí podpořily i články ochránců přírody, kteří poukazovali na to, že za útoky na ovce stojí jen menšina nestorů kea a že úmrtnost ovcí je podobně vysoká i v zemích, kde žádní keové nežijí. Ve 30. letech vláda vyplácení odměn zcela zastavila, ale bylo to především kvůli tehdejší hospodářské krizi. Poté stačilo, když v roce 1936 farmáři upozornili, že keů opět přibývá a vraždění mohlo začít nanovo, včetně vládou vyplácených odměn. V roce 1944 se ministerstvo vnitra začalo obávat, aby lovci chtiví odměny nepřinášeli zobáky příbuzného a ohroženého nestora kaka, protože narazit na nestory kea bylo čím dál tím obtížnější. A v roce 1969 přišel konečně návrh, aby se odměny za zabité nestory kea přestaly nadobro vyplácet. Pronásledování ale ještě pokračovalo až do roku 1986.
I když dnes je už nestor kea chráněn jako ohrožený druh, stále se objevují případy, kdy někteří ptáci napadají stáda ovcí. Úřady se obvykle snaží vyhledat problémového jedince mezi key a oddělit ho od ostatních, aby se od něj toto problémové chování nenaučili. Farmářům také doporučili, aby ovce častěji stříhali, což povede k tomu, že se keové nebudou moc zachytit na jejich hřbetech a nezpůsobí zvířatům otevřené rány. Důležité je také očkování ovcí proti půdním bakteriím, které bývají důvodem úhynu ovcí napadených nestory kea. Farmáři také dostali důrazné doporučení, aby vnitřnosti a zbytky těl poražených ovcí nenechávali volně v horách, kde je poté pojídají keové a mohou si zvyknout na tento druh potravy. Od roku 2006 pak na ochranu těchto papoušků dohlíží organizace Kea Conservation Trust.
Úvodní foto: arthurpass.com
