Lori malý (Glossopsitta pusilla)

Jeden z menších druhů loriů, který není ve své domovině nikterak vzácný, ale v zajetí se mimo Austrálii téměř nevyskytuje. Celkově je zelený, na spodní části těla světlejší až žlutavý. Čelo, uzdičku a hrdlo má červené, čímž se podobá příbuznému, ale mnohem většímu lorimu mošusovému. Příuší má ale zelené až bledě zelené, týl a horní záda bronzově hnědá se zeleným nádechem. Ruční letky jsou tmavě zelené, úzký lem na vnější straně bledě žlutý, spodní krovky křídelní žlutozelené. Ocas zelený, u kořene oranžově červený. Dorůstá délky 15 cm a hmotnosti do 50 g.

Divoká populace loriho malého obývá východní a jihovýchodní Austrálii od severního Queenslandu po Tasmánii a jihovýchodní část Jižní Austrálie. Patří mezi sporadicky vídané druhy, jejichž početní stavy jsou ale dlouhodobě stabilní. Často bývá spatřen ve společnosti příbuzného loriho mošusového. Společně s ním a s lorim korunkovým jsou jedinými třemi zástupci rodu Glossopsitta. Ačkoli není přímo ohrožen, je zapsán v Červené knize ohrožených živočichů IUCN, byť v nejnižší kategorii „nejméně znepokojivý“ (LC). Jeho početní stavy nelze podle mezinárodní organizace BirdLife International odhadnout.

Chov v zajetí

V Austrálii patří mezi nejčastěji chované lorie, mimo ni je vzácný. Mezi evropskými chovateli jde vyloženě o raritu. Na starý kontinent se sice dostal již v 19. století, po zákazu vývozu původních druhů zvířat z Austrálie se ale nepodařilo ptáky v zajetí rozmnožit natolik, aby vytvořili dlouhodobě životaschopnou populaci v zajetí. Mimo Austrálii byl úspěšně odchován pouze v Jihoafrické republice, a to již v roce 1970. Jeho dovoz do Evropské unie by byl velmi komplikovaný, protože existuje řada omezení po import živých ptáků z třetích zemí do Unie, proto nelze očekávat, že by se situace v dohledné době změnila.

Chov loriho malého není paradoxně nijak složitý. Stejně jako jiné druhy loriů vyžaduje speciální krmnou směs pro lorie (kaši), čerstvé ovoce, zeleninu, bobule, bílkoviny živočišného původu, piškoty a dostatečný přísun čerstvých větviček na okus. Zajímavé je, že na rozdíl od většiny papoušků neničí zeleň ve voliérách a proto je mezi australskými chovateli velmi oblíben. Dobře snáší i společný chov s drobnými exoty a neofémami. Chovatel ale musí počítat s jeho řídkým trusem a častějším úklidem chovného zařízení.