Jan Potůček 
Když nastupoval jako kurátor ptáků do královédvorské zoologické zahrady, přebíral kolekci 103 druhů, která se do roku 2013 rozrostla až na 140 druhů – z toho 70 afrických a 70 mimoafrických. Zoo se krátce nato rozhodla specializovat takřka výhradně na africkou faunu. Pro Michala Podhrázského a jeho kolegy to znamenalo vyměnit polovinu chovu a začít se nanovo učit, jak se starat o některé speciální africké opeřence. Nejde jen o papoušky a drobné exoty, ale i velkou sbírku vodních ptáků – od kachen a hus po volavky, čápy, plameňáky a pelikány. Reportáž z návštěvy zázemí chovu ptáků Zoo Dvůr Králové nad Labem jste si mohli přečíst již před několika dny, nyní vám nabízíme rozhovor.
Michale, jak ses dostal k práci kurátora ptáků v zoologické zahradě ve Dvoře Králové?
Původně jsem měl představu, že bych mohl nastoupit do nějaké funkce v Chomutovském zooparku, protože pocházím právě od Chomutova. Nějakou dobu jsem tam i pracoval jako voluntýr, Chomutov je moje srdeční záležitost. Během vysokoškolských studií v Praze jsem pracoval v tamní zoologické zahradě a potom jsem dokonce učil na čakovickém učilišti obor chovatel cizokrajných zvířat. V té době mi zavolala kolegyně z pražské zoo, že ve Dvoře Králové vypsali konkurz na kurátora ptáků. Moc se mi to nezamlouvalo, bylo to na úplně druhou stranu, než jsem měl rodiče, kamarády, prostě všechno. Tak jsem se na to vykašlal, a když jsem to říkal známým, strašně mi to vyčítali. Prý kdybych tam šel alespoň na rok kvůli zkušenostem. No, a ve Dvoře Králové jsem už osmým rokem.
Máš na starosti ptáky. Jaká skupina patří mezi tvoje oblíbené?
Stále ještě studuji na vysoké škole doktorát a zabývám se migrací hus. Pro mě jsou top vodní ptáci. Můj předchůdce Kamil Čihák měl tu samou zálibu, takže kolekce vodních ptáků, nejenom kachen, ale i různých volavek a čápů byla ve Dvoře Králové velmi dobrá. V podstatě v tom pokračujeme, jsme jedna z nejlepších zoologických zahrad z hlediska brodivých ptáků, kachen a pelikánů.
Před několika lety jste ve Dvoře Králové dospěli k zásadnímu rozhodnutí, že se jako zoo budete specializovat na jediný kontinent. Jak jste k němu přišli?
Ano, specializujeme se na Afriku. V podstatě k tomu došlo z naprosto logických důvodů. V 70. letech byl ředitelem zoo Ing. Josef Vágner, a tou dobou se rozhodlo, že se dvorská zoo bude specializovat na africká zvířata. Pan Vágner zrealizoval osm velkých transportů zvířat z Afriky. Je pravda, že mezi savci tu byli orangutani a z plazů tomistomy, sem tam se do zoo dostal i nějaký neafrický druh. Ptáků jsme tehdy měli 140 druhů, z toho 70 afrických a 70 neafrických. U plazů byl ten poměr lepší, ale také jsme jich měli dost neafrických, totéž platilo o rybách v pavilonu tropické řeky. S kolegou zoologem Pavlem Mouchou jsme se s tím museli popasovat, začít s tím pracovat a postupně to měnit.
Kdo přišel s myšlenkou, že se zaměříte výhradně na Afriku?
Pan ředitel v době, kdy do zoo nastupoval. Tehdy jsme na tom jako zahrada nebyli finančně moc dobře, návštěvnost velmi klesala a pan ředitel přišel s myšlenkou, že musíme návštěvníkům nabídnout něco jiného než Praha, Zlín a Plzeň. Že prostě nejsme schopni v tu chvíli finančně pokrýt zvířata ze všech kontinentů jako tyto velké zahrady a musíme lidem nabídnout něco jiného, aby měli Dvůr spojený s Afrikou. A každý rok nabídneme něco nového, aby lidé měli důvod se k nám vracet. Výměna zvířat se postupně povedla, třeba u ptáků nám z neafrických druhů zůstala jen samice ary ararauny, uměle odchovaná Nikita, která má klec v kuchyni v zázemí chovatelů ptáků. Žije ve Dvoře řadu let, takže jsme si řekli, že bude takovou naší vzpomínkou na staré časy.
Zoo Dvůr Králové kdysi odchovala jako první v Československu ary hyacintové. Kam se tito ptáci poděli?
Odchovaná mláďata byla rozmístěna různě po republice. Matně si vybavuji, že některá šla do Zoo Bratislava, pak také do Zoo Ústí nad Labem a do dalších. Celkově se u nás odchovalo devět mláďat. Já jsem se ale k arům hyacintovým dostal až ve fázi, že když jsem nastoupil, zrovna musel být utracen chovný samec, protože na část těla ochrnul. Řešil jsem tedy, co se samicí, a nakonec jsme ji poskytli do zlínské zoo. Asi šest nebo sedm let nesnášela vejce, a ve Zlíně měla opět snůšku. Mláďata od ní ale zatím neodchovali. Ale jde o tu samici, která jako první v Československu odchovala mláďata.
Jak je stará?
Do Dvora Králové přišla v sedmdesátých letech, takže to je letitý pták.
Když už jsme u papoušků, takže ary kromě jedné ararauny jste dali pryč a soustředíte se na africké druhy. Jaké jste si pořídili?
Asi tím neoslovíme chovatele vzácných druhů, ale řekli jsme si, že vytvoříme dobrou kolekci agapornisů. Začali jsme agapornisy hnědohlavými a růžohlavými, od každého druhu už máme okolo čtyřiceti kusů. Musíme hledat kompromisy. Je dobré mít v chovu určité „špeky“, aby se na ně mohl podívat nějaký VIP host, ale návštěvníkovi je v podstatě jedno, zda je to takový nebo makový ptáček. Když máte ve voliéře těch agapornisů čtyřicet, udělá to na něj dojem. Ale zase to nesmí být hybridi nebo různé barevné mutace.
Dáváte přednost přírodním barvám?
Jdeme touto cestou, ale máme s tím jisté problémy, třeba co se týká agapornisů hnědohlavých. Od těch máme občas modrá mláďata. V podstatě vždy je oddělíme ze skupiny a pokračujeme v chovu. U agapornisů škraboškových to je ještě horší. Sice jsme si fenotypově přivezli ptáky, kteří jsou přírodně zbarvení, ale jejich odchovy jsou modré, žluté nebo světlé. Mutační ptáky dáváme pryč, ale sem tam zase nějaký vyskočí. Říkáme si, že bychom se tímto výběrem mohli časem dostat v naší linii téměř k přírodně zbarveným ptákům.
Takže je selektivně vybíráte.
Ano. Agapornisů máme momentálně šest druhů. Co se týká dalších papoušků, různě se k nám dostali žakové. Většinou nám je do zoo darovali jejich majitelé, kteří se o ně už nemohli starat, ptáci se u nich škubali, měli nějaký zdravotní problém nebo nelétali. Žaky dnes množí kdekdo, ale my to nemáme nastavené tak, že bychom chtěli zbohatnout z jejich odchovů. Rozhodli jsme se, že si vytvoříme skupinu žaků a budeme pozorovat, co to s nimi udělá. Když budeme chtít, oddělíme od nich na zimu nějaký pár, který se sám vybere a dáme do voliéry v zázemí, kde se bude moci rozmnožit. V tuto chvíli máme sestavené tři páry žaků.
Jde o žaky velké nebo liberijské?
Výhradně o žaky velké. Jsme limitovaní prostorem. Velký problém spočívá v tom, venkovní voliéry máme v podstatě jenom tři, ve kterých se dají chovat papoušci a kde je pletivo. Ostatní voliéry jsou dělané formou sítě. Zvažovali jsme, že bychom do takové síťové voliéry pustili žaka, ale zatím jsme na to nenašli dostatek odvahy. Takže máme za drátěnou voliérou tři páry žaků.
A co další druhy papoušků?
Máme papoušky šedohlavé, červenobřiché, žlutotemenné a měli jsme i papoušky hnědé. Ti byli v celého rodu vyloženě srdeční záležitost, měli jsme je dokonce tři, ale ve společné voliéře s kachnami chytili salmonelózu a ukázalo se, že jsou na ni citliví a uhynuli. Chtěli bychom se k jejich chovu vrátit.
Nejznámější zástupce rodu Poicephalus, papoušky senegalské, nemáte?
Zatím jsme se neodhodlali si je pořídit. U nás ale nemůžeme udělat voliéru s jedním nebo dvěma bidýlky bez zeleně. Potřebujeme ji pro návštěvníka vylepšit, zkrášlit. Kdybyste se podívali na bývalou voliéru pro ary, potom pro dva papoušky žlutotemenné by to bylo nevyužité místo. Hledáme tedy nějaký kompromis. Chováme například agapornise společně s dalšími sedmi druhy ptáků, a ono to jde. Ale nějakou dobu nám trvalo, než jsme vychytali, co lze dát spolu dohromady. Víme, že s dudkovci to nefungovalo, stejné to je s vousáky, jsou schopni jim poštípat mláďata v budce. Ale řešíme to i tak, že dáme do voliéry hodně budek, přičemž pro vousáka je úplně na zemi, aby to bylo pro agapornise neatraktivní. Ale také víme, že když je budek nedostatek, jsou agapornisové schopni zahnízdit i v kachní budce nebo si postavit hnízdo na zemi.
U toho společného chovu jste se někde inspirovali?
Neustále sledujeme, jak to mají v jiných zoologických zahradách. Například ve Vídni jsem viděl žaka, papoušky žlutotemenné a agapornise škraboškové dohromady v jedné voliéře, tak jsme se tím inspirovali. Jenže nám nedošlo, že to je expoziční voliéra a my ty papoušky chceme chovat. Nějakou dobu ti ptáci spolu fungují, ale pak někteří začnou hnízdit a najednou vám něco vybijí. Musíme tedy hledat nějaký kompromis. Soukromý chovatel to má jednodušší, vede si jednu voliéru s jedním druhem, má od něj jeden pár a hraje si s ním. U nás máme třeba velkou tropickou halu, u které víme, že když se vylíhnou malí bulbulové, musí se do měsíce odchytit, protože jinak je rodiče zabijí. Totéž dělají drozdíci. Chováme třicet druhů kachen, a když se ve společné expozici vylíhnou kachňata, jsou velká jako kuřátka, kterými se živí čápi ve stejné expozici. Chovatel to ale už ví a pokud vidí kachnu s čerstvě vylíhnutými káčaty, pochytá je, umístí do drátěné klícky, kachna si k nim přijde, chytne do podražce i ji a pak je odstěhuje třeba do pavilonu tropických bažin, kde kachna s káčaty vegetuje tři týdny. Odvodí si je tam a když jsou velká, pustíme je zase do expozice, kde jim už nic nehrozí. To jsou takové vychytávky, na které musí člověk přijít. Když jsme se bavili na začátku o tom, jak jsme měnili koncepci zoo – tak už se nám řada takových vychytávek nehodí. Měli jsme třeba zajeto, jak se množí holubi korunáči. Měli jsme tři druhy a doslova jsme sypali mláďata. Ale jakmile jsme si pořídili žaky, jsme úplně na začátku a musíme si s tím hrát.
Neuvažovali jste konkrétně u agapornisů o vzácnějších druzích, třeba o agapornisech oranžovohlavých?
To víte, že ano, bylo by pěkné mít celou kolekci agapornisů, ale máme určité limity. Návštěvníkům je jedno, zda má agapornis růžovou nebo oranžovou hlavu. Víme, že odchov agapornisů oranžovohlavých je něco úplně jiného než odchov agapornisů růžohlavých. A opravdu jsme limitovaní místem. Ono to možná vypadá, že zoologická zahrada může mít všechno, na co si vzpomene, ale není tomu tak. Máme určité mantinely, jsme limitovaní prostorem, množstvím voliér a chovatelů, navíc na vás neustále shora někdo tlačí, že jste přešvihli rozpočet na krmení. Kolik byste řekli, že u ptáků prokrmíme peněz za měsíc?
Asi hodně?
Dohromady 200 až 220 tisíc korun. Takže proto ještě nemáme agapornise oranžovohlavé.
Viděli jsme vaše nové zázemí pro ptáky, kterému říkáte slévárna. Co všechno tam chováte?
Říkáme mu slévárna nebo modelárna. V zoo máme čtyři úseky ptáků, na které je šest chovatelů. Potom máme jednoho vrchního chovatele. Těch šest chovatelů je rozděleno tím způsobem, že na dvou úsecích jsou dva stálí a jeden je střídá. Máme to vymyšlené tak, aby na dvou úsecích byli malí ptáci a na dvou velcí ptáci, protože přeci jenom v jejich chovu je rozdíl. A v každém z těch dvou úseků malých ptáků by bylo po jednom páru od jednoho druhu. Abychom prostě vždy měli nějakou zálohu, s níž se dá pracovat. Je dobré mít zázemí, kam lze odchytit a dát ptáky, které je potřeba oddělit od ostatních.
V zázemí jsme viděli celou řadu druhů snovačů. Kolik jich momentálně chováte?
Snovačů a vrabců máme 22 druhů. Když jsou dnes zakázány dovozy odchytových ptáků, bereme cokoli, co se nám naskytne. Když tedy řekl Tomáš Peš z plzeňské zoo, že zruší chov snovačů, vezmete všechno, i když jsou mezi nimi patnáctiletí ptáci, protože byste se k nim už jinak nedostal, takže jsme je nabrali. Něco dopárovali, něco uhynulo, něco nejsme schopni rozmnožit, u něčeho jsme zjistili, že to je nad naše kapacity a nedokážeme tomu dát vhodné podmínky, aby se to rozmnožilo, ale ty ptáky si držíme, protože nevíme, co kdo bude třeba za dva roky potřebovat a my mu to poskytneme nebo dopárujeme. Proto máme těch snovačů hodně a jsme si toho vědomi. Po zákazu dovozů jejich cena stoupla, dříve se dali sehnat za stovku, dnes stojí snovač tisíc až dva tisíce. S takovými ptáky se potom zachází jinak, lidé si jich víc váží. Ne každý je ale umí rozmnožit.
Vám se to daří?
Jak kdy. Děláme si kolekci, se kterou různě pracujeme, je to hlavně o kvalitě práce chovatelů těchto úseků. Já jsem schopen ptáky sehnat, ale zásadní práce, která vede k rozmnožení druhu, je na chovateli. Můžu mu říct, že je vhodná doba na naklíčení zrní a že se nějaký samec musí oddělit od skupiny, protože ostatním rozplétá hnízda. Nejsem s těmi ptáky ale celou pracovní dobu.
Proč nemáte snovače v nějaké veřejně přístupné expozici?
Máme je jednotlivě jako doplněk v expozicích, ale většina je v zázemí. Když je pustíme do tropické haly, oštípou nám tam všechnu zeleň. Vyštípou pupeny, oberou listy a z pohledu návštěvníka to pak nebude ono. Pustili jsme takto do haly dva papoušky žlutotemenné a oni se zaměřili na určitý strom, který za měsíc tak zlikvidovali, že jsme je museli zase odchytit a dát tomu stromu čas na regeneraci. Takže ono to vypadá, že tropická hala je velká, ale zase tak velká není.
Narazili jsme u vás také na pěknou kolekci zoborožcovitých. Viděli jsme toka…
Ze srostloprstých mámě pěknou kolekci. Měli jsme dudkovce a dudky, ale na ty teď nemáme prostor. Chováme ještě vlhy, ale těžko říct, zda na ně budeme mít místo po chystané rekonstrukci tropické haly.
Dále jsme viděli mandelíky.
Ano, máme mandelíky modrobřiché a potom poměrně slušnou kolekci zoborožců. Nechci to zakřiknout, ale tak čtyři druhy množíme pravidelně.
Jaké?
Odchováváme každoročně toka rudozobé, šedé, Deckenovy a zoborožce naříkavé. S dalšími druhy si zatím ještě hrajeme. Na hale máme zoborožce chechtavé, kteří lezou do budky, ale zatím nic neudělali, nekompatibilní pár zoborožců šedolících, který dáváme dohromady. Snažíme se dopárovat zoborožce strakatého. Určitě je na co koukat.
Jakého odchovu z ptačí říše si nejvíc ceníte, tedy v té novodobé africké éře Zoo Dvůr Králové?
Jsme rádi v podstatě za každý odchov. Některé jsou banální, běžné, kdy ptáky vypustíme do voliéry a oni už vědí, co mají dělat, takže jim do toho ani moc nezasahujeme. Potom jsou ale některé druhy, u kterých odchov není úplně jednoduchý. Například zejozob. Je to poměrně složitý druh, jeho chov není zvládnutý. Umíme ty ptáky nastartovat, že postaví hnízdo, snesou vejce, vylíhnou mláďata, ale pak moc neví, co s nimi a mláďata hynou. Řešili jsme to s kolegy z Prahy a ze Zlína. Mláďatům musíte hned po vylíhnutí podat antibiotika. Když jim je nedáte, uhynou. Jednoho zejozoba jsme odchovávali uměle, ale je to velmi složité. Když je chováme ve voliéře s dalšími ptáky, víme, že je strhnou k hnízdění, ale zároveň budou v kolonii a vy je potřebujete každý den ráno, v poledne a večer kontrolovat. Jenže my do té kolonie nemůžeme vlézt, protože tam hnízdí např. volavka stříbřitá a pokud bychom tam vlezli, mláďata by vyskákala z hnízda a zabila se. Po třech letech chovu zejozobů jsme se propracovali k tomu, že budeme muset páry přesunout do menší voliéry, kde bude moci chovatel vylézt na hnízdo a s mláďaty pracovat.
A co ten umělý odchov zejozoba?
Nedopadl dobře. Jakmile dosáhl věku 30 dní, říkali jsme si, že je to v pořádku, ale on najednou svěsil křídla a druhý den byl mrtvý. Kdyby se nám ho podařilo rozmnožit, bylo by to výborné. Ale vždycky existuje něco, na čem si budete lámat zuby. Ze začátku jsme si neuměli poradit s toky, dnes už tři druhy odchováváme pravidelně. Nedařilo se nám s vousáky. Trápili jsme se s vousáky senegalskými, a dnes už množíme dva druhy. Člověk se stále posouvá dopředu.
U kterých druhů se vám stále ještě nedaří odchov?
Jde třeba o čápy sedlaté, ti jsou pro nás hodně velkou výzvou. Donedávna se je nedařilo v zajetí množit, jeden pár odchoval mladé ve Spojených státech v Dallasu, jeden se začal před pěti lety množit v Cottbusu v Německu a to bylo všechno. Nikdo jiný je neuměl odchovat. Loni se poprvé podařilo odchovat mládě čápů sedlatých v Portugalsku. My teď máme už dva páry. Jeden snáší vejce, letos jich samice snesla dokonce čtrnáct, ale všechna byla neoplozená. Z kamer víme, že samec na samici prostě neskočí. Ví, že ji má pářit, přijde k ní, hodí jí krk přes krk, zapře se za paty, zavrtí si ocáskem a to je všechno. Je sice kupírovaný, což těmto zvířatům může vadit při páření. Máme tu ale třeba jeřáby nebo čápy marabu, kteří přišli v roce 1989, a samec se umí vyškrábat na samici, když se mu chce, a vejce bývají všechna oplozená. U plameňáků se také říká, že jim vadí kupírování, ale máme poměrně velkou část hejna kupírovanou, a vejce bývají oplozená. Takže to zase tak limitující faktor není. Ale náš čáp sedlatý ani nezvedne nohu a nesnaží se vyskočit. Prostě sedí vedle samice a hotovo. Už jsme zkoušeli i inseminaci…
Kde jste se ji učili?
Loni jsem byl v Rusku a tam jsem se učil inseminovat jeřáby, abychom mohli stejným způsobem inseminovat i naše čápy. Letos jsme to zkoušeli, ale samec nám prostě nedá sperma. Teď jsme tedy ve stádiu, kdy jsme si pořídili druhý pár čápů sedlatých, mladé ptáky, kteří jsou oba plně vzletní a v tuto chvíli ještě dospívají. Rozhodli jsme se, že našeho původního samce dáme pryč, protože je k ničemu. Je to smutné, protože to byl právě on, kdo stimuloval samici k hnízdění. Začal tahat větve a ona na něj koukala, co to dělá. Potom se za měsíc přidala a začala si stavět svoje vlastní hnízdo vedle toho jeho. Pak se shodli, že si tedy jedno hnízdo vyberou, ale on ji nenapářil. Letos to je čtvrtý rok, co samice snáší vejce. Řekli jsme si, že když samice už ví, že má na podzim začít hnízdit, přivezeme jí jiného samce, protože teď jich je po Evropě asi patnáct. Ale všichni stojí jako „trubky“ a žádný z nich nehnízdí. Ale třeba ve zlínské zoo mají také dva páry a ti ptáci se jim ani „nenakopnou“ k hnízdění.
Vybíráte tedy samici nového ženicha.
Ono ale není moc z čeho vybárat, všechno to jsou staří samci odchycení v Africe. Dovezeni byli v osmdesátých a devadesátých letech, mají kupírovaná křídla. A teď se rozhodněte, zda chcete takové ptáky… Jeden mladý odchovaný pták odchovaný z Cottbusu je ještě ve Francii, jsou mu čtyři roky nebo pět let, ale zároveň víme, že první ptáci v Cottbusu byli odchovaní uměle, což není úplně to, co bychom chtěli do chovu. Našli jsme tedy nějakého samce v Německu pod Strabingem, ale odtamtud nám odepsali, že má omrzlé prsty na nohou. Chtěli jsme tedy, aby nám poslali fotku. Přišel snímek, kde stál čáp s nohama ve slámě. Vyžádali jsme si tedy detail nohou a oni odepsali, že má takové pahýlky a chybí mu i kus křídla. My se ale s tím naším současným samcem nikam neposuneme, tak ho pravděpodobně zkusíme vyměnit. Pak se budeme posouvat někam dál. To je věc, která nás na tom baví.
Viděli jsme u vás v zázemí také veliké šedivé volavky. To nebyly klasické popelavé, že?
Ne, jsou to volavky obrovské. Dovezli jsme si je loni. V podstatě hned si u nás zvykly, postavily hnízdo, měly dvě vejce, ale obě neoplozená. Víme, že tento pár v plzeňské zoo snášel, ale snůšky byly neoplozené. Takže i u tohoto páru asi budeme měnit samce, ale když je těchto ptáků po celé Evropě jenom dvacet, výběr nebude snadný.
Naznačoval jsi nám také nějaké stavitelské plány. Co chystá královédvorská zoo na nejbližší léta?
Plánujeme neustále. Z těch nejbližších jde o rekonstrukci části zahrady, která se dotkne pavilonu Ptačí svět, Vodních světů a části výběhu šelmince. Ptačí svět by se měl rekonstruovat teoreticky v květnu a při té příležitosti by se měla poměrně výrazně změnit koncepce menší haly. Chceme zrušit strunové voliéry a pokusit se o vybudování biotopu Madagaskaru, ale nejen s ptáky, ale i s plazy. Velká hala by měla zůstat tropickou halou s ptáky z oblasti Konga, aby do budoucna nějakým způsobem navazovala na expozici lidoopů. V ní jsou teď tedy orangutani, ale do budoucna by v ní teoreticky mohli být šimpanzi. To jsou plány, které už máme schváleny a víme, jak práce budou probíhat.
A ty další?
Vedle Ptačího světa byl areál bývalé slévárny, kde máme naprojektovanou novou část zoo zaměřenou na jihozápadní Afriku. Měl by tam být komplex voliér zaměřených na vodní ptáky. Má tam být hodně zeleně, vody a rákosí. Část expozice by se měla věnovat pobřeží jižní Afriky, kde by měli být tučňáci. V zahradě nám chybí draví ptáci, takže bychom tam chtěli dostat orlíky kejklíře nebo orly damanní či jasnohlasé. Dále máme poměrně vzácný druh ibise jihoafrického, který chová sedm zoologických zahrad v Evropě. Loni se nám je podařilo odchovat, měli jsme dvě mláďata a víme, že to je sice ibis, ale nemá tak úplně rád vlhko. Bohužel teď u nás mají vlhké zimoviště, což jim nedělá moc dobře, takže bychom je potom chtěli přestěhovat do expozice jižní Afriky, kam přesně zapadají. Před lety jsem viděl v budapešťské zoo voliéru se skalními ibisy, což je v podstatě podobný druh, a měli tam s nimi orlíky kejklíře. Je to středně velký orel a s ibisy se snesl, takže bychom to chtěli provést podobně. Chceme tam také vybudovat voliéru pro pelikány.
Pelikánů chováte ve Dvoře už poměrně dost.
Ale tohle by byl speciální druh. Většina zoologických zahrad vystavuje pelikány kupírované nebo zastřižené, kteří vegetují na vodní ploše, potom vyskočí na břeh a běhají tam. Existují ale stromové druhy pelikánů, jako je skvrnozobý nebo africký, a těm druhým bychom chtěli vybudovat voliéru, kde by si mohli vyletět pět metrů nad zem a sednout si na větev stromu. To by byl zase úplně jiný pohled na toho ptáka, než když sedí na vodě. Seděli by nad návštěvníky a do toho by s nimi ve voliéře byly ještě volavky obrovské, teoreticky jeden pár čápů sedlatých, nesyti a další druhy. To jsou tedy naše vize a uvidíme, jak se nám je podaří realizovat.
Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz
