Jan Potůček 
UVNITŘ FOTO A VIDEO – Malé druhy arů jsem nikdy neplánoval chovat. Už když jsem stavěl voliéry, počítal jsem pouze s velkými druhy arů, ale v roce 2017 se mi naskytla příležitost získat z Loro Parque na kanárském ostrovu Tenerife záložní chovný pár arů horských a po delším rozmýšlení jsem se rozhodl, že do nich půjdu. Papoušci doputovali do Česka v červenci 2017 a stejně jako jakýkoli jiný nový pták v mém chovu ihned putovali do karantény, kterou mám oddělenou od chovných voliér – tvoří ji samostatná místnost v rodinném domě, kde je poměrně velká klec původně používaná pro pár arů araraun v době, kdy ještě nebyly postavené voliéry na zahradě. Ary horské jsem tedy dal do karantény a po několika dnech odebral peří k testům na základní nemoci a pohlaví.
Z deklarového páru byly dvě samice
Možná se mi někteří chovatelé budou divit, proč si testuji ptáky dovezené z Loro Parque, ale já to tak praktikuji u naprosto všech nových ptáků v mém chovu, ať už pochází odkudkoli. Peří tedy putovalo do laboratoře a já na dovolenou do Řecka. Tam mě zastihl e-mail s výsledky, který mě moc nepotěšil. Ze záložního chovného páru se vyklubaly dvě samice a jedna měla mít podle testů slabou pozitivitu na PBFD. Z lodi u řeckého pobřeží jsem nemohl nic dělat, takže ihned po návratu odebírám ptákům nové vzorky a posílám do jiné laboratoře. PBFD se naštěstí nepotvrdilo, ale fakt, že jde o dvě samice, ano. Naštěstí kolega Jirka Stejskal z naší ZO ČSCH Exotáři Východní Čechy, který bydlí poblíž v Pardubicích, si také plánoval pořídit ary horské, tak jsme se domluvili, že si nechá z Loro Parque dovézt dva samce.
Mezitím začalo martýrium s přepisem registračního listu a eurocitesu u jedné ze samic, která měla být podle těchto dokumentů samcem. Nebyla to jednoduchá operace, protože dokumenty putovaly z oddělení CITES Krajského úřadu Pardubického kraje na naše ministerstvo životního prostředí, odtud na španělské ministerstvo životního prostředí a z něj do Loro Parque. Krajští úředníci navíc při bližším zkoumání eurocitesu z Loro Parque zjistili, že dokument je psaný na ptáka „pro vědecké účely a zoologické zahrady“, tedy nikoli ke komerčním účelům a prodeji soukromým chovatelům. Takového aru horského bych podle úředníků vlastně nikdy neměl koupit. Čili se řešil i tento problém a celkově to zabralo asi tři měsíce, než česká strana vydala nové papíry – resp. eurocites, protože registrační list zůstal stejný, jenom se v něm na zadní straně doplnil zápis o revizi pohlaví ptáka.
Snažíme se rozpárovat čtyři ary horské
Nový český eurocites byl už kupodivu vystavený na „komerční nakládání s exemplářem CITES“. To už se blížil konec roku 2017 a v mých voliérách přistáli čtyři arové horští. Původní dvě samice a po karanténě i další dva samci, které jsme po dohodě s Jirkou Stejskalem deponovali u mě. Také tyto dva samce jsme nechali otestovat a vše bylo v pořádku, dokonce z DNA vyšli i dva samci. Po všech těchto procedurách tedy samci putovali k samicím do zahradní voliéry. Vnitřní část ubikace měla 1,8 x 1,2 x 2,5 m a venkovní voliéra 5 x 2 x 2,5 m. Počítali jsme s tím, že se ptáci sami rozpárují a chtěli jsme jim na to nechat čas. Hned od začátku se ale ukázalo, že samice, které byly oproti samcům starší (pět a šest let, zatímco samcům byly dva a tři roky), spíše kamarádí spolu a jsou hodně kontaktní na lidi. Samci si naopak drželi odstup a neustále křičeli.
Uběhl skoro další rok a rozpárování se nekonalo. Koncem léta 2018 jsme tedy přikročili k ráznému kroku a ptáky natvrdo rozdělili. Neměli jsme to nějak sofistikovaně vymyšlené, prostě co přišlo po ruku, to jsme chytili a putovalo k Jirkovi Stejskalovi (samozřejmě to musel být pár). Tak se stalo, že u mě zůstala samice, která byla v papírech původně uváděná jako samec, a tříletý samec. Tito ptáci si tak sedli, že začátkem října téhož toku samice obsadila hnízdní budku (klasická dřevotřísková budka pro australské papoušky o základně 30 x 30 cm a výšce 70 cm) a 2. října 2018 snesla první vejce. Okamžitě na něj taky zasedla, takže další kontrola nově snesených vajec nebyla možná. Samice byla zvyklá na lidi, tak jí otevření kontrolního otvoru budky nevadilo, ale ze snůšky prostě neslezla. Poslední – čtvrté – vejce jsem zaznamenal 18. října 2018, ale patrně ho snesla dříve.
Trvalo mi další více než týden, než jsem 26. října 2018 vychytal okamžik, kdy byli oba ptáci vylítlí ve venkovní voliéře a mohl jsem je tam zavřít, abych v klidu provedl kontrolu snůšky a prosvítil vejce. Všechna byla čistá. Snůšku jsem ale arům nechal, aby se samice naučila sedět po celou dobu inkubace. No, vlastně o dost déle, protože jsem je odstranil až 9. listopadu. To ale ptákům nezabránilo ještě během listopadu zahnízdit podruhé. První vejce se v budce objevilo 22. listopadu 2018, snášku druhého jsem nestihl. Jedno vejce ptáci prošlápli, druhé zůstalo neponičené, ale bylo opět čisté. Tím skončila první chovná sezóna a já se těšil a další, protože samci měly být už čtyři roky a teoreticky by mohl samici napářit. Mimochodem, páření jsem u ptáků vůbec nezaznamenal, zatímco pár u Jirky Stejskala se pářil každý den, ale ptáci vůbec nenavštěvovali budku.
Nešťastná sezóna 2019 a ztráta samce
Začátek jara 2019 vypadal nadějně, arové horští byli ze všech arů, které chovám, nejaktivnější. Blížilo se ale už léto a stále nic. Říkal jsem si, že možná zase čekají na podzim a byl v klidu. Tedy až do začátku letních prázdnin, kdy jsem odjel s dětmi na tábor a den před návratem na mě z mobilní aplikace vyskočila ve skupině zaměřené na naši obec fotografie ary horského na třešni s otázkou, zda někomu neuletěl papoušek. Krve by se ve mně nedořezal. Hned jsem volal otci, který se papoušky staral, ale zjistit, zda a kudy ara ulétl, se mu nepovedlo – byla tu ještě varianta, že samice mezitím zasedla v boudě a do jsem otci zakázal nahlížet. Takže moje první kroky po návratu směřovaly do voliér a k budce, která byla samozřejmě prázdná. Okamžitě jsem začal organizovat hledání, ale protože jsem měl třídenní zpoždění ode dne, kdy aru kdosi vyfotil, už jsem ho nikde nespatřil.
Vytvořil jsem tedy letáky, které jsem rozvěsil po celé vesnici, sehnal si mobilní reproduktor a nahrávku hlasu arů horských a chodil s ní okolo zahrad, kde ho viděli naposledy. Napsal jsem starostům obcí ve vzdálenosti do 20 km a poslal jim leták, zda by ho nevytiskli a nepověsili do obecní vývěsky. Část vesnic jsme objeli osobně s členy naší ZO ČSCH Exotáři Východní Čechy. Začali mi psát a volat první lidé, kteří spatřili nějakého ulétlého papouška, ale většinou šlo o rosely nebo jiné australské papoušky. Rádius těchto hlášení se navíc neustále zvětšoval, takže nakonec mi volali lidé ze Zlínska nebo Ústecka. V tu dobu jsem měl asi nejlepší přehled o ulétlých papoušcích v České republice. I když jsem hledání nevzdával, bylo mi jasné, že nenápadně zbarveného aru horského, který létá jako střela, půjde odchytit velmi těžko a začal se poohlížet po náhradním samci.
Pomozte nalézt ulétlého aru horského z Pardubicka! Někdo ho záměrně vypustil z voliéry
Nový samec z Moravy, respektive z Rakouska
Na iFauně jsem narazil na inzerát Lumíra Horňanského od Brna a protože se blížila výstava exotů v Hrotovicích na Vysočině, kam jsme s východočeskými Exotáři plánovali výjezd, domluvil jsem se s ním, že se na aru přijedu podívat a případně ho koupím. Což se nakonec stalo, protože samec byl opravdu výstavní. Pocházel z Rakouska, mělo mu být už 22 let a dvoudenní cestu do Pardubic s nocí v penzionu U Floriana naproti chovatelské výstavě v Hrotovicích přežil bez úhony. Karanténa i testy dopadly na výbornou a v září jsem ho vypustil k osamělé samici. Seznamování nebylo moc příjemné. Samice si bránila budku, ve které nocovala, a když tam samec vlezl také, rvali se a jeden z ptáků vysokým hlasem ječel. V tomto rozpoložení fungovali po celý podzim a část zimy.
Situace se změnila příchodem letošního jara. Jako mávnutím kouzelného proutku šli oba ptáci koncem dubna k sobě, a dokonce jsem zaznamenal i páření. Samice začátkem května zmizela v budce a 16. května jsem při kontrole našel skořápku zničeného vejce, vedle níž samice pevně seděla. Hned další den jsem viděl, že pod sebou má další vejce, již celé. 21. května byla vejce už tři a později přibylo ještě jedno, ale termín jeho snůšky se mi nepodařilo zjistit, protože samice opět seděla pevně a vyhmátnout okamžik, kdy se vylétne vyprázdnit, bylo nesmírně těžké. Až 7. června, týden před koncem inkubační doby, se to podařilo. Ze tří zbylých vajec se podařilo prosvítit jen jedno, které bylo čisté. Zbylá dvě byla našedle tmavá a těžká. Teoreticky v nich tedy byla mláďata. To se potvrdilo o pět dní později, když jsem při krmení zaslechl z budky slabé pískání. Téhož dne – 12. června – se mi podařila i fyzická kontrola.
Mládě je na světě, druhému se nepodařilo vyklubat
Mládě bylo hustě ochmýřené, o dost více než mláďata araraun, a nakrmené. Jedno ze zbylých vajec bylo naklubané. Při kontrolách další dny samice zůstávala v budce a někdy měla mládě vedle sebe, někdy pod sebou, ale každopádně vejce si chránila. V té době začalo letošní deštivé léto a výrazně klesaly teploty. Den po pravděpodobném líhnutí druhého mláděte jsem se konečně dostal do budky, kde nebyla samice, a zjistil jsem, že naklubané vejce se nevylíhlo. Pravděpodobně zastydlo ve chvíli, kdy samice z budky vylétla ven nažrat se a vyprázdnit. Obě zbylá vejce jsem nechal v budce až do 18. června, než bylo mládě natolik velké, že obě vejce výrazně přerostlo a už mu nedělala oporu a tepelnou zásobárnu v době, kdy samice vylétala z budky. Mládě rostlo poměrně rychle, oproti velkým arům výrazně. Okolo patnáctého dne se mu začínaly otevírat oči, ale již ve stáří 11 dní jsem ho okroužkoval.
Termín kroužkování jsem volil poměrně brzký, protože jsem neměl s malými ary zkušenosti a nožka mláděte se mi zdála už dost tlustá. Přesto kroužek následující den spadl a zůstal v podestýlce, takže jsem kroužkování musel zopakovat a tentokrát již s úspěchem. Ve třetím týdnu začalo mládě obrůstat „bodlinkami“ peří a postupně se začalo podobat rodičům. Zajímavé je, že rodičovský pár v této době téměř nepřijímal vaječnou míchanici, kterou jsem jim od vylíhnutí mláděte denně připravoval. Volil jsem klasický recept: nastrouhanou mrkev a vajíčko natvrdo se strouhankou, občas doplněné Calciluxem od Orluxu. Dospělí arové horští ale dávali přednost ovoci a zelenině a především zrninové směsi (Versele Laga Loro Parque mix pro ary) a ořechům – denně dostávali jeden rozpůlený vlašský ořech a hrst cedrů.
Krmné dávky během hnízdění? Prakticky stejné jako jindy
Před líhnutím mláděte jsem u samce vypozoroval zvýšenou potřebu mrkve, kterou dostávají každé ráno v ovocně-zeleninové směsi nakrájenou na kolečka. K tomu všemu měli ještě granule Pretty Bird Hi-Energy pro ary. Ty podávám každé ráno společně se směsí ovoce a zeleniny. Odpoledne dostávají směs zrní a večer ořechy. Tento způsob krmení mám zavedený po celý rok a nemění se ani v době hnízdění, kdy však po vylíhnutí mláďat ráno přidávám ještě vaječnou směs a případně kukuřici v mléčné zralosti. Tu však arové horští, na rozdíl od araraun, v době krmení mláděte odmítali, takže jsem jim ji poměrně brzy přestal předkládat. Na ovoce jsem pravidelně dával Calcilux v prášku pro doplnění vápníku. Arové také mohli okusovat čerstvé větve ve výletu a rovněž smetanku lékařskou, která jim roste na zemi ve venkovní voliéře.
V prvním měsíci mělo mládě opeřená křídla, horní část hlavy a líce, ve věku 37 dní už byl více než na půl vyrostlý ocas. Od druhého měsíce byl malý ara horský v podstatě „hotový“ a už se jen chystal opustit budku. Dával si ale na čas, stalo se tak až 72. den 24. srpna. Do té doby mládě stále častěji vykukovalo z budky, ale jakmile jsem šel krmit, zalézalo dovnitř. Po vylétnutí z budky se ještě týž den přesunulo s rodiči do venkovní voliéry a hned ten den létalo, i když mělo trochu problém s přistáváním. Spíše volilo pletivo než bidla. To se ale v následujících dnech zlepšilo. Horší bylo, že se neumělo samo k večeru vrátit do záletu, kam papoušky zavírám na noc. Musel jsem tedy vlézt do venkovní voliéry, sebrat ho z bidla a odnést do průletového okna. První dny se nechalo vzít bez boje, poté už to bylo složitější. Po týdnu ale už zalétávalo dovnitř společně s rodiči.
Mládě se po vylétnutí rychle zorientovalo
Po vylétnutí z budky se do ní mládě začalo vracet během dne a později už jen na noc. Nocuje v ní dodnes společně se samicí, samec spí na bidle poblíž krmného pultu a neustále monitoruje situaci okolo budky. Do boudy během celého hnízdění prakticky nevlezl, tedy ne v době, kdy jsem se nacházel v záletech. Je však možné, že tam chodil krmit mládě a že se se samicí „chytli“, protože ta měla jednoho dne konec jednoho prstu od krve – hned u drápku. Druhý den už na prstu nebyl drápek a bidlo celé od krve, takže jsem se ji rozhodl odchytit, odnést do karanténní místnosti a ránu vyčistit. Použil jsem přípravek Betadine rozředěný ve vodě a sprej Alfa Silver s ionizovaným stříbrem pro fixaci rány. Samice zákrok přečkala klidně a za pět minut byla zpět ve voliéře. Druhý den vypadalo vše v pořádku.
Nyní jsou malému arovi horskému, který je podle analýzy DNA samečkem, tři měsíce a podle „vyžranosti“ krmných misek to vypadá, že už začíná sám žrát. Každé ráno při otevírání výletových oken vylétne společně s rodiči a pak s nimi tráví většinu dne ve venkovní voliéře. Dovnitř se vrací pouze nakrmit a napít a poté k večeru, když se začne šeřit a v záletech se rozsvítí UV zářivky. Obvykle pak rovnou mizí společně se samicí v budce, zatímco samec ještě dožírá krmení z misek a poté zaujímá svoje nocovací místo na bidle před krmným pultem. Celou rodinu plánuji nechat pohromadě nejméně do listopadu, pokud tedy rodiče nebudou chtít znovu zasednout. Samotného mě velmi zajímá, kdy se mláděti začne zbarvovat holá kůže na lících tmavě šedou jako u rodičů a stejně tak nohy, které má zatím růžovošedé. Tmavé oko vypadá vizuálně mnohem větší už u rodičů, ale to je optický klam, který zmátne každou návštěvu, co zavítá k mým voliérám.
Byl to boj, ale nakonec se přes všechny potíže podařilo ary horské rozmnožit. Stejně jako u všech svých papoušků upřednostňuji odchov pod rodiči a bude tomu tak i v dalších letech, kdy se snad dočkám i odchovů více mláďat najednou.
Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz
Moje první zkušenosti s odchovem mláďat arů araraun pod rodiči
