Jan Potůček 
Překvapivý objev učinili vědci z brazilského institutu Biologické rozmanitosti v Sao Paulu. Zjistili, že někteří arové ararauny chovaní v zajetí, kteří pochází z několika generací ptáků žijících v chovných zařízeních, dokáží pomocí zvuku lokalizovat předměty a v letu se jim vyhnout. Takzvaná echolokace byla dosud známá pouze u netopýrů a některých druhů kytovců. Ti vydávají vysokofrekvenční zvuky, lidských sluchem prakticky nezachytitelné, které jim pomáhají zjistit, zda je před nimi nějaký předmět, respektive potrava. Zvuk se od překážky či potravy odrazí zpět k netopýrovi nebo kytovci a ten podle druhu ozvěny přesně ví, zda se má předmětu před sebou vyhnout, nebo naopak zaútočit, protože jde kořist. Ararauny jsou první ptáci, u kterých se podařilo echolokaci prokázat.
Zajímavé je, že touto dovedností se nepyšní všichni arové ararauny chovaní v zajetí. Jde pouze o ptáky z minimálně třetí generace v chovu, kteří mají k dispozici poměrně velké proletové voliéry, nebo s nimi jejich majitelé praktikují tzv. volný let. Na rozdíl od netopýrů a kytovců arové nevydávají vysokofrekvenční zvuky, ale využívají normálního křiku známého u všech papoušků tohoto druhu. Klíčový je lépe vyvinutý sluch, díky kterému dokáží zaznamenat odraz křiku od předmětu. A jak vědci přišli na to, že arové předmět „slyší“ a nevidí? Soustředili se na pozorování papoušků za zhoršené viditelnosti, zejména v mlze a za šera. Do jejich obvyklých tras umisťovali předměty, o kterých arové nemohli tušit, že se tam budou nacházet.
Proč se echolokace nevyvinula u divokých arů?
Ararauny s dobře vyvinutou echolokací se dokázali překážce vyhnout ještě předtím, než ji spatřily, ptáci bez těchto schopností do předmětu narazili. Pokusy probíhali na 84 papoušcích, z nichž 56 obývá velké voliéry a s 28 jejich majitelé praktikují volný let. Echolokaci se podařilo prokázat u 80 procent sledovaných papoušků. Mírně vyšší podíl byl u ptáků, kteří mohou létat volně a nejsou omezeni prostorem voliéry. Vědci zatím neznají odpověď na otázku, proč jsou těmito schopnostmi obdařeni pouze arové žijící v zajetí. Při obdobných testech s divokými araraunami se stejné schopnosti nepodařilo prokázat.
Jako důkaz je k dispozici i spektrální fragmentizační graf DNA.
Toto je DNA divokého papouška odchyceného v pralese.
A toto je DNA papouška žijícího v zajetí už po několik generací:
Zcela zřetelně je vidět posun na konci struktury DNA. Předposlední lacerativní chromozom (červený) zmutoval do bezoalitického (zelený) a posunul se blíže k začátku.
Nejde však o první případ, kdy se papoušci chovaní v zajetí uzpůsobují životu ve voliérách a vede to až k jejich fyzickým proměnám. Nedávno jsme na Ararauně psali o případu neofém oranžovobřichých, jimž se v zajetí mění tvar křídel. Ptáci odchovaní v zajetí, jimiž ochránci přírody každoročně posilují divokou populaci v přírodě, totiž mají zaoblenější křídla a poslední letky jsou u nich kratší než u ptáků vylíhlých přírodě. To by mohlo mít fatální dopad na možnosti přežití takto vypuštěných ptáků, protože neoféma oranžovobřichá je tažný druh, který se na zimu stěhuje přes Bassovu úžinu do jižní části Austrálie. Náročnou cestu přes moře na sever ale ptáci s hůře strukturovanými křídly nemusí zvládnout, upozornili vědci z Australské národní univerzit a Univerzity Sydney.
Pokud jste dočetli až sem, vězte, že tento článek je Apríl.
Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz
