Jan Barvík: Z čínských pletiv voliéry nestavím, nejsou kvalitní. Cena není všechno

Od chovatelství coby koníčku se postupně dostal až ke svému současnému zaměstnání: projektování a výrobě velkých voliér. Jan Barvík před časem pověsil na hřebík podnikání v kovovýrobě a začal se naplno věnovat své zálibě: chovu papoušků, měkkožravých a hmyzožravých ptáků. Do povědomí chovatelské veřejnosti se dostal díky úspěchům s chovem kakadu inka. Tyto ptáky byste dnes u něj v chovu ale hledali marně. Zato si pořídil nestory kea a trichy orlí, i když u nich ho postihla nemilá pohroma.

Proč jste se rozhodl zbavit kakadu inka, jejichž odchovy vás tolik proslavily?

Třetí chovný rok mi samec napadl samici a málem ji zabil. Stalo se to 1. března v osm hodin večer, zrovna jsme byli s ženou v lázních na Slovensku. Dcera mi volala, že se z voliéry najednou ozval příšerný řev, samec držel samici v rohu a napadal ji. Když ji dcery vytáhly ven, byla celá od krve, půl zobáku měla pryč, utrhané letky a přišla o jeden článek prstu. Hned jsem volal Jožkovi Slámovi od nás z Kobylí, aby se k nám šel podívat, zda je ještě životaschopná, nebo ji bude třeba utratit.

Jak to dopadlo?

Vypadala prý hrozně, ale žila. Když jsme se o pár dní později vrátili, žrala jen máčený piškot, nic jiného nedokázala přes zničený a pohmožděný zobák pozřít. Měla ho uvnitř celý zničený. Vrátili jsme se v neděli a v pondělí jsem s ní zajel za MVDr. Tukačem do Brna. Nechal si ji tam a odpoledne mi volal, že vyčistili, co se dalo, pospravovali zobák a začali ji krmit sondou. Na veterině zůstala týden, z toho nejhoršího se dala „dokupy“ a začala už zkoušet žrát měkčí žrádlo, jablko a další ovoce. Doma jsem jí nasadil máčené krmivo, mezi které jsem postupně zkoušel dávat suché a ovoce, piškoty. Postupně se rozežrala.

Podařilo se jí nějak zachránit poničený zobák?

Po půl roce se mi zdálo, že už to nevypadá tak hrozně. Ne, že by zobák dorůstal, ale spravilo se jí peří, takže když seděla na bidle a měla peřím překrytou dolní čelist, nebylo ani poznat, že má část zobáku pryč. Po dvojím přepeření jí také dorostly hlavní letky, takže potom začala poletovat po voliéře. Mezi vánočními svátky jsem oba ptáky prodal jednomu chovateli.

Kdy jste ten pár dal znovu dohromady?

Oddělené jsem je měl tři měsíce, potom jsem si říkal, že je dám znovu k sobě, protože spolu neustále komunikovali přes pletivo, volali se. Jakmile samec zaslechl, že si samice pro sebe něco povídá, vyřvával ve voliéře. Nejdřív jsem je dal do sousedních voliér, kde byli vedle sebe měsíc a dělilo je dvojité pletivo. Na noc jsem je zavíral do zázemí, ale jakmile jsem ráno otevřel okna do výletu, hned vylétli na bidlo, začali štěbetat a šli na pletivo k sobě. Tak jsem se rozhodl dát je k sobě – hned si probírali vzájemně peří, prostě láska veliká…

Pak jsme asi v polovině roku navštívili Lubomíra Palkoviče, ke kterému jsme si jeli pro smíšenou voliéru kabot, sojkovců a drozdů, a viděli jsme u něj nestory kea. To byl takový pomyslný poslední hřebíček do rakve pro inky. Tam jsem se definitivně rozhodl, že půjdou pryč. A protože Lubomír Palkovič potřeboval, abych si mladé nestory odebral do konce září, pustil jsem se do úpravy voliér a začal shánět kupce na inky.

Inky jste tedy po negativní zkušenosti s agresí samce prodal, kdy jste začal poprvé uvažovat o nestorech kea? Až při návštěvě u Lubomíra Palkoviče?

Byl to momentální nápad při oné návštěvě u něj. Jak popisoval v červnové Nové Exotě, jeden pár mu odchovává mladé samostatně a druhý vysedí vejce, ale mláďata nekrmí. Když jsme je viděli na vlastní oči a viděli podmínky, za jakých je chová, a navíc nám řekl, že jeden pár začal snášet vejce v únoru při mínus osmnácti stupních, řekl jsem si, že by to byli ideální ptáci do prostoru, kde jsem měl inky, a nebylo tam kryté zázemí se zimovištěm. Nemuseli bychom vlastně skoro nic měnit. A jakmile jsme s manželkou viděli čtyři malé nestory, které Palkovičovi zrovna dokrmovali, bylo rozhodnuto.

U nestorů se agrese podobná jako u kakaduů nevyskytuje?

Podle Lubomíra Palkoviče není zase až tak hrozná. Jenom je třeba pohlídat, když máte dvě samice, aby se ve společné voliéře vzájemně nerušily při hnízdění. Proto svoji velkou voliéru v hnízdní sezóně přepažuje. Začal jsem to dělat také tak. Kdykoli můžu voliéru s nestory rozdělit na tři části. Původně byly průchozí, ale samec odchovaný pod rodiči začal znervózňovat samici, která si kvůli tomu začala okusovat peří. Od chvíle, co jsou odděleni, se to zlepšilo, a ani nekřičí tolik jako dříve. Nestoři jsou hrozně haštěřiví, pořád něco vymýšlí. Je až neskutečné, co všechno provádějí. Musel jsem jim vzít nerezové misky na krmivo, pořád si s nimi házeli.

Takže nelitujete toho, že jste vyměnil tak atraktivního papouška, jakým je kakadu inka, za barevně chudého nestora keu?

On není barevně zase tak jednotvárný. Stačí, když roztáhne křídla, a hraje mnoha barvami. Zatím toho nelituji, ale uvidíme, co přinese další období. Jenom vejít k nim do voliéry je neskutečný zážitek. Nenechají vás na pokoji. Chcete jim něco vyčistit nebo jim napouštíte vodu do koupátek, ohnete se a už máte jednoho z nich za krkem. Hned vám začne vytahovat pásek od kalhot, posledně mi dokonce tahal za trenky. Jakmile někde položíte lopatku nebo smetáček, hned je chytnou a snaží se je odnést do své dutiny nebo s nimi vzlétnou a hodí je do vody. Nestačíte se přitom ani otočit.

Chováte celkem tři nestory. Jak je teď máte rozdělené po voliérách?

Jednoho samce mám samostatně, je to teprve dva dny, co jsem mu přehradil voliéru a oddělil ho od samice. S tou jsem byl na vyšetření, zda nemá nějaké problémy, ale je v pořádku. Nechal jsem u ní dělat krevní testy, dilataci i rentgen, takže se mi to jeví na stres. Po přepažení voliéry se ptáci dost zklidnili, oba samci se neustále nějak hašteřili. Jeden druhému dokonce začal vytrhávat ocasní pera.

Po nestorech jste se rozhodl pro chov dalších netradičních a vzácných papoušků, trichů orlích.

Ano, teď tomu budou dva roky. Pro trichy jsem se rozhodl ve chvíli, kdy jsem je viděl u Čestmíra Drozdka. Bylo to v době, kdy se mi docela dařilo s inky. Chtěl jsem si u něj zamluvit mladý pár trichů, protože mě lákají zajímaví až tajemní ptáci. Na různých místech jsem se zmínil, že bych měl zájem o trichy, a dozvěděl jsem se, že jsou k mání u Jaroslava Horáka. A že má jít dokonce o starší chovuschopné ptáky. Zavolal jsem mu a jel se na ně podívat. Měl tři páry. Původně jsem si myslel, že nabízí jen jeden z nich, ale nakonec mi řekl, že na prodej jsou všichni. Začalo mi vrtat hlavou, že jeden pár není nic, že bych si měl vzít aspoň dva. Nakonec to tak i skončilo.

Takže všechny trichy jste vzal od Horáka a ne od Drozdka?

Ano, ale podle toho, co jsem vyrozuměl, byli někteří tito ptáci připraveni pro Drozdka, jenže tomu se mezitím začaly dařit odchovy, takže další trichy nepotřeboval. Nakonec jsem je tedy získal já. Dovezl jsem si je po prázdninách, na podzim. Okamžitě začali vyvíjet aktivity, jeden pár lezl do boudy, a to jak do umělé pro ary, tak do přírodní dutiny. Samice začala z boudy vyhazovat piliny, samec byl  také hodně aktivní. Harmonizovali. Druhý pár sice seděl u sebe, ale do boudy nelezl, nevyvíjel žádnou aktivitu. Přišla zima a samice z toho druhého páru, který nevyvíjel aktivitu, přišla do toku. Šla po samci, který před ní utíkal. Raději jsem ho odchytil a oddělil je. Celou zimu strávili v samostatných voliérách.

K sobě jste je dal zase až na jaře?

Ano, a viděl jsem u nich snahu krmit se a dokonce i pářit, ale do boudy zase nelezli. Oproti tomu první pár byl opět hodně aktivní, takže jsem čekal, že brzy snese první vejce. První rok jsem považoval za takový zahřívací, kdy si zvykají na nové prostředí. Přišla druhá zima. Začátkem února jsem viděl, že samec jde do toku, ale pořád nebyl nějak agresivní. Pak jsme jednu neděli dopoledne krmili a já si říkal, že samici oddělím, protože se snažila stranit samce a viditelně se ho bála. Ještě než jsem to stačil udělat, našel jsem ji na zemi s ránou někde za zátylkem. Byla celá od písku, asi se tam dost válela. Viditelné zranění ale neměla, ani stopa po krvi.

Co jste s ní udělal?

Sípala, tak jsem ji dal do dokrmovací klece. Motala se tam, nemohla se udržet na bidle. Nekomunikovala, zavírala oči, byla celá malátná. Během chvilky jí začal z nozder a zobáku vytékat sliz s krví. To jsem věděl, že je zle. Začal jsem obvolávat ordinace veterinářů, jenže v neděli podvečer jsem nemohl nikoho sehnat. Večer bylo po samici. Na druhou stranu jsem si ale říkal, že i kdybych s ní někam jel, bylo by asi pozdě. Zřejmě by jí to už nepomoho.

Takže jste přišel o jednu z dvou samic a zbyl vám jeden chovný pár trichů a jeden lichý samec.

Čtrnáct dní nebo tři týdny nato jsem u druhého páru čekal, zda snese vejce. Lezli do dutiny, krmili se. Samec se mi ale nějak nezdál, měl divný trus. U trichů je zajímavé, že barva jejich trusu bývá stejná nebo podobná barvě krmiva, které sežerou. Samec ho měl žlutozelený, takže jsem to nejdříve přisuzoval vařenému vejci, které jsme jim předtím dali. Byl ale takový načepýřený a posedával. Protože byl pátek a o víkendu bych měl zase problém sehnat veterináře, raději jsem ho vzal na vyšetření za MVDr. Tukačem. Udělali jsme snímky a zjistili, že má špatný průchod střev, všechno měl zanešené. Nasadili jsme léčbu, dával jsem mu injekce a vitamíny.

Zabralo to?

První den jsem ho musel krmit sondou do zobáku, protože nežral. Pět nebo šest dní dostával injekce. Druhý či třetí den ale už začal žrát a bylo vidět, že se mu i zlepšil průchod střev, trus byl už normální. Během dvou týdnů se mi jevil jako naprosto normální. Dal jsem ho tedy k samici, jenže během dalších čtrnácti dnů se totéž projevilo u samice. Znovu jsem jel na veterinu, ale pan MVDr. Tukač tam nebyl a zastupoval ho pan MVDr. Taras. Vzal jsem s sebou i veškerou dokumentaci k léčbě samce, a protože vše nasvědčovalo tomu, že samice trpí stejným problémem, aplikovali jsme stejnou léčbu. Druhá noc ale byla kritická a ráno jsem našel samici uhynulou. Během půldruhého měsíce jsem tak přišel o obě samice. Samci jsou v pohodě, ale kdykoli se u nich objeví trochu jiná barva trusu, jsem z toho nervózní.

Čemu ty úhyny přisuzujete?

Druhou samici mám ještě v mrazáku, protože jsem se rozhodl nechat si ji vycpat. Dám ji na pitvu, abych zjistil přesnou příčinu úhynu. Pořád zvažujeme, co se pokazilo. Rok a půl byli ptáci bez problémů. Směs pro ně jsme dělali stále stejně. Pořád mi ale vrtá hlavou, co mohlo být špatně. Byla dlouhá zima, vlhčí, klima nebylo ideální. U krmné směsi nikdy nevidíte do všeho ovoce nebo zeleniny, mohlo tam být něco špatného.

A druhý pár neměl žádné takové problémy?

Ne, problém s trusem se objevil jen u jednoho páru. Dezinfikoval jsem celou voliéru a snažil se přijít na to, v čem je problém. Stále dokola jsme řešili, zda to nebylo krmnou směsí, ale vyráběli jsme ji pořád stejně. Asi se sešlo víc okolností najednou. Možná bylo něco špatného právě v té směsi.

A co do ní dáváte? Papáju?

Základem je papája, pak tam jsou jablka, hrušky, banány, mrkev, celer, rajčata, batáty. Rajčata, celer, mrkev a batáty se předvaří, aby změkly. Kdybyste trichům dali tuto zeleninu čerstvou, prošla by jimi, aniž by z ní cokoli získali. Sem tam jim sice nějakou čerstvou mrkev hodíme, ale to je spíš pro zábavu. Jakmile je zelenina povařená, všechno se pomele a smíchá. Ještě jsem přidával aloe vera. Zjišťoval jsem si, zda se dá zmrazovat, protože celou směs jsme pak sáčkovali po denních dávkách pro dva páry a zamrazovali ji. Večer jsme pak vždycky vytáhli jednu krmnou dávku a ona se přes noc rozmrazila. Ráno jsme ji rozdělili a dali oběma párům.

To je docela komplikovaná procedura.

Však příprava takové směsi do zásoby bývala vždycky celodenní procedurou. Vyráběli jsme ji vždycky na měsíc a půl dopředu. Půldruhého roku jsme to tak praktikovali bez jakýchkoli problémů, ale po těch úhynech jsem zjistil od dalších chovatelů trichů u nás, Čestmíra Drozdka a Lubomíra Horňanského, že papáju není dobré rozmrazovat a potom zase zamrazit. Takže těžko říct, co bylo příčinou úhynu druhé samice, zda papája nebo třeba nahnilé jablko.

Jak tu směs zpracováváte, melete ji na úplnou šťávu?

Většinou jsme ji mleli v mlýnku na maso na úplně jemné části. Vzniká tak pastovitá hmota, v níž jsou občas i drobné kousky ovoce. Tu jsme potom zamrazovali. Dnes už vím, že by se papája neměla rozmrazovat a potom zase zamrazovat, takže směs připravujeme denně čerstvou. Dřív mi to ale nikdo neřekl. Zaráží mě, že chovatelé, kteří to vědí, si tuto informaci nechávají pro sebe. Zvlášť u takových ptáků, jako jsou trichové. Jakmile se pak něco stane, řeknou, že už mají za sebou podobnou zkušenost a že to dělají jinak. Mně je líto každého uhynulého ptáka, a tak si myslím, že by si chovatelé měli předávat zkušenosti, i ty negativní.

Co teď budete dělat s těmi dvěma samci trichů, kteří vám zbyli? Dopárujete je nebo jednoho vyměníte za samici?

Kdybych si počkal na domácí odchovy, pořídil mladou samici a dal ji k šesti nebo sedmiletému samci, asi by to nedopadlo dobře. Bylo by jen otázkou času, kdy by samec došel do toku a brzy by bylo po samici. Starší samici teď nikde neseženete, je jich málo a je po nich obrovská poptávka po celé Evropě. Samců je dost. Prostoru nemám tolik, abych si mohl dovolit držet tři nebo čtyři roky mladou samici zvlášť, než dospěje do věku, kdy ji budu moci připustit ke staršímu samci. Byl by to běh na dlouhou trať. Samotné samce prodat nemůžu, teď jsou v podstatě neprodejní, a když už, pak jedině pod cenou. Když už jsem dal peníze do dvou párů, nechci se toho torza, co mi zbylo, zbavovat pod cenou.

Co tedy uděláte? Necháte si je?

To je otázka: buď sestavím nové páry a tyto ptáky dám k někomu, kdo má rezervní prostory ve voliérách… Jenže stát se může cokoli, i se samci. Proto upřednostňuji možnost sehnat mladé páry a tyto starší samce potom prodat. Čekám, jak to dopadne s odchovy trichů u českých chovatelů. Teď je to ale s těmito papoušky u nás dost špatné, Čestmíru Drozdkovi zůstal jeden chovný pár a dva samci. Vím ale, že u Lubomíra Horňanského jeden pár snesl vejce, tak uvidíme.

Zbylé dva samce držíte zvlášť nebo je chováte pohromadě?

Každého mám zvlášť, protože nevím, co by dělali, kdybych je dal k sobě. Ale zabírají mi tak dvě větší voliéry, tak co s nimi?

S chovem vám hodně pomáhá manželka. Baví ji chovatelství?

Dokrmuje se mnou mláďata a krmí i celý chov. Střídáme se, když je třeba některá mláďata dokrmovat přes noc, takže jednu noc krmím já a druhou ona. Když jsem pracovně celý den pryč, stará se o všechno sama. To znamená i denně dělat čerstvou směs pro trichy.

Jak dlouho vám trvá příprava krmiva pro všechny ptáky? Máte dost různorodý chov, od běžných papoušků přes trichy a nestory kea po měkkožravé ptáky. Musíte chystat tři nebo čtyři druhy krmení…

Ráno začínáme okolo půl sedmé s přípravou, která zabere asi hodinu. Žena se mezitím stihne nasnídat. Krmíme nejdřív v suterénu našeho rodinného domu, kde máme klece s amazónky a je tam také místnost, v níž chováme šváby a červy. Ty si doplníme do přepravky a pak je přenášíme společně s miskami s ovocem pro různé druhy ptáků do dalších voliér. Pro každý druh se krmivo připravuje jinak, třeba vousáci a další měkkožraví ptáci mají ovoce nakrájené jemněji, na kostky ani ne centimetr velké. Trichám děláme zvlášť jejich směs, nestorům se dávají už větší kousky ovoce. Papouškům dáváme každý den něco jiného: jeden den máčené a vaječnou směs nebo klásky z mrazáku. S krmením končím okolo desáté hodiny dopoledne. A mezitím ještě dokrmujeme mláďata.

Jak jste přišel na chov měkkožravých ptáků? Původně jste choval jen papoušky.

Vždycky se mi líbily druhy, které jsou nějak zajímavé a něčím výjimečné. Chtěl jsem mít smíšenou voliéru a přemýšlel jsem, co do ní dát. Zkoušel jsem třeba turaka fialová,  majny Rotschildovy a toka rudozobá. Začala sezóna a majny i tokové začali tokat. Majny si udělaly hnízdo v dutině, měly tam vejce, ale tokové začali zazdívat dutiny a zazdili i tu jejich. Toky jsem tedy musel rychle odchytit a umístit zvlášť, ale i tak majny svoje první hnízdo opustily. Takhle jsem přišel o jejich vůbec první hnízdění u mě.

Turaka jste u nich nechal?

Ano, u turaků jsem trefil na dobrý pár, dal by se přirovnat ke slepicím: snášel po dvou vejcích a všechna byla plná. Začali se mi dobře množit. Majny měly první rok mladé, ale když jsem se chystal druhý rok na kroužkování, najednou vidím, že mláďata zmizela. V tu dobu byly majny stále ještě ve společné voliéře s turaky. Přičítám ten neúspěch tomu, že majny neměly dost klidu, že je turaka rušila. Proto jsem je nakonec také oddělil.

Nemělo to na turaky a jejich odchovy negativní vliv, že jste jim změnil prostředí?

Kdepak, množili se a množili. Samec byl dost agresivní, tak jsem je nechával hnízdit, aby byl klid. Jenže co s tolika mladými? Turako je krásný pták, na sluníčku mu barvy jen hrají, ale poptávka po něm ustala a já měl najednou ve dvou třech voliérách jenom samé turaky. Luboš Palkovič mi říkal, co by za to druzí dali, kdyby jim takto hnízdili. To je sice hezké, ale nakonec jsem musel jít pod cenu, abych se jich zbavil. Prodal jsem i hnízdní pár jednomu chovateli z Polska, který si ke mně jezdí pro hmyzožravé ptáky. Turaky jsem dal úplně pryč.

A jak to dopadlo s toky rudozobými?

Podobně. Je to nádherný pták, klidně vám třeba zobe červy z ruky, samice se zazdívá do dutiny a pak vám z ní vyletí třeba pět mláďat. Ale potom přijde tentýž problém jako s turaky: komu ty odchovy udat? Cena toků rudozobých už není zase tak vysoká, ve finále se mláďata prodávala za čtyři a půl nebo čtyři tisíce korun. A chovejte je, když samec chce hnízdit dvakrát do roka, a když nemůže, je agresivní a napadá mladé samce z předchozího hnízdění! Takže se mi v další voliéře začali hromadit mladí tokové. Řekl jsem si, že na to musím jít jinak. Pořizovat si ptáky, kteří se mi líbí, jsou zajímaví, ale také aby byla poptávka po mladých.

V jedné z voliér jste nám ukazoval ťuhýky stračí, které jste si dovezl z burzy v Nitře, kde je nabízel maďarský chovatel jako úplný unikát. O těch jste asi taky nevěděl, jakou mají minulost. Nebál jste se rizika?

Nové ptáky vždycky dávám zvlášť a pohlídám si, jak se chovají, jaký mají trus, zda normálně žerou. Testy, třeba na PBFD, si ale u měkkožravých a hmyzožravých druhů nedělám, to spíš u amazoňanů a dalších papoušků, kde je riziko nákazy touto nemocí vysoké. Karanténu si dělám čtrnáct dnů až tři týdny, delší podle mě není u těchto ptáků potřeba. Potom je pustím do chovné voliéry.

S jednou smíšenou voliérou vám to nevyšlo, ale teď máte další, kde máte drozdy, satiry Cabottovy a další ptáky. Na tuhle sestavu jste přišel sám?

Po zrušení původní smíšené voliéry s turaky, toky a majnami (ty jediné jsem si nechal) jsem zvažoval něco nového. Chtěl jsem, aby to byly druhy, které by mohly být celoročně venku, aby se jim nemuselo topit. V článcích od Lubomíra Palkoviče jsem se dočetl, kteří ptáci mohou být spolu a vydrží přes zimu, a nakonec jsem za ním zajel. Zrovna potřeboval uvolnit jednu celou smíšenou voliéru, ptáci v ní byli na sebe zvyklí a až na sojkovce všichni hnízdili. Vzal jsem si je tedy všechny a chci k nim ještě doplnit timálie čínské.

Tentokrát nedošlo k nějakým šarvátkám?

Trochu jsem se bál, aby kabot, až přijde do toku, nešel po ostatních. Bylo to ale úplně v pohodě. Teď probíhal dvojí tok, u obu párů sice byla čistá vejce, ale tomu nepřikládám důležitost, protože to je první rok po změně prostředí. Letos se u mě ještě musí aklimatizovat. Jinak ale drozdi klidně sedí vedle kabota, žerou spolu, cupitají po zemi jako potkani až k jejich misce. Smíšená voliéra mi přijde hezčí, snažím se všechno sladit, aby to mělo ucelený ráz.

A daří se i s odchovy?

V rámci možností. Úspěchy přicházejí ve vlnách, jsou roky, kdy se daří a kdy ne. Třeba před třemi lety byl neuvěřitelně úspěšný rok, kdy mi hnízdilo úplně všechno, včetně inků. Od těch jsem měl šest mladých. Poslední dobou mi ale připadá, že vlivem počasí a změnou klimatu se chovu tolik nedaří. Slýchám to i od jiných chovatelů, že letošní sezóna nebude dobrá. Na druhou stranu – děláme to pro radost. Na co by nám byly plné klece mladých a každý rok stejně úspěšný, kdyby nebylo komu prodat odchovy? Své dělá i ekonomická krize, koupěschopnost lidí klesá. Takže je možná i dobře, že se teď tolik nedaří. Třeba u žaků jsem měl tři vejce a vylíhlo se z nich jen jediné mládě.

Žaky máte z odchytu, o těch mnoho chovatelů říká, že to jsou velmi stresoví ptáci, kteří nesnesou jakékoli změny. Jaké s nimi máte zkušenosti?

První pár mám od roku 1996 a k jeho kleci jsem se nemohl ani přiblížit. Bral jsem je z farmy v Uničově, aniž bych znal jejich přesné stáří. Měli ale už vybarvené oči. Za začátku u mě žrali jen slunečnici. Jakmile jsem jim dal něco jiného, barevnějšího, jeden den třeba vůbec nežrali. Postupně jsem je ale navykal a dnes už berou všechno, včetně barevných granulí Zupreem, ovoce a piškotů. Na ty jsem navykl všechny své ptáky, protože piškot je ideální krmivo, na které se dá nakapat nějaký vitamín nebo aloe vera. Kapat je do vody by bylo problematické, protože kolik byste toho tam musel dát, aby z toho ptáci vůbec něco měli?

Za jak dlouho vám ti odchytoví žaci zahnízdili?

Prvních vajec jsem se dočkal v roce 2003, tedy šest let poté, co jsem si je pořídil. Byla čistá. Už jsem byl rozhodnut, že se toho páru zbavím, protože nevyvíjel žádnou činnost a do boudy ptáci chodili jenom proto, že se báli. Ale jako kdyby to vytušili, od roku 2004 začali mít ve vejcích zárodky a v roce 2005 jsem odchoval první mladé. Zkoušel jsem, zda rodiče budou krmit, ale nakonec jsem musel mladé odebrat, protože hnízdění probíhalo ještě v původních venkovních voliérách bez záletů a bylo poměrně dost teplo. Na mláďatech bylo vidět, že jim to nesvědčilo a že strádala. I když byla bouda zastřešená a vlhčil jsem ji, hodně se tam pařilo. Proto jsem je vzal na ruční dokrmení.

Teď už vnitřní zázemí k voliérám máte, přesto v budkách vlhčíte. Proč?

Za ty roky jsem zjistil, že to je nutnost. Poslední týden před líhnutím vždycky navečer otevřu boudu, vezmu rozprašovač na vodu a opatrně popráším vnitřek. Samice vždycky trošku odstoupí do rohu, pak klidně orosím i vajíčka. Od té doby se mi všechna plná vejce vylíhla. Dřív jsem míval problém, že mláďata třeba naťukla skořápku, ale protože samice vejce nenavlhčila, nedokázala se vyklubat. To třeba u inků samice sama lezla do vody, nechávala si nasáknout peří a pak šla na hnízdo. Žakové to ale takhle nedělají, tam tu vlhkost musím zajistit já. Když jsou hodně velká horka, ve vnitřních prostorách se velmi těžko udržuje vlhkost alespoň na 50 nebo 60 %.

Změnilo se nějak chování odchytových žaků za ta léta, co je chováte?

Příliš ne. Ve venkovní voliéře je vidíme jenom ve chvíli, kdy je klid. Když jim dám do výletu nové bidlo, trvá jim třeba týden, než se odváží ven. Někdy jim „pomůžu“ tím, že jdu potichu do zázemí a naženu je ven. Nestihnou si mě všimnout a skočit do budky, takže jim nic jiného nezbude. Jinak by jim to trvalo týden nebo dva, než by se osmělili. Ale zdá se mi, že postupem času jim to osmělování už netrvá tak dlouho.

Jejich mláďata už tak bázlivá nejsou?

Kdepak. Většina mladých žaků jde do rodin jako domácí mazlíčci. Ale když vím, že nějaké mládě má jít do chovu, moc se s ním nemazlím. Když je odchovávané uměle, prostě ho jen nakrmím a jde zpátky do inkubátoru. Zkoušel jsem je nechávat i pod rodiči, ale nikdy to nedopadlo dobře. Třeba jsme na víkend odjeli pryč a po návratu jsme zjistili, že jedno mládě je už tuhé a druhé zesláblé. Rodiče je postupně po dni přestali krmit. To druhé mládě se mi nakonec podařilo zachránit, ale už to neriskuji. Nevím, v čem je problém: rodiče mají všeho dostatek, ale mláďata krmí jen pár dní a pak přestanou. Nejdéle jim to vydrželo patnáct dní. Po odebrání mláďat třeba do měsíce nasednou na další snůšku.

Jaký druh ptáků vás láká teď? Chystáte se pořídit něco nového?

Líbí se mi arassariové, nejsou to zase tak velcí ptáci. Hezcí by byli i zoborožci, ale na ty jsou třeba velké prostory, které nemám. Člověk nemůže mít všechno. Navíc, když slyším od Čestmíra Drozdka, co to všechno za rok sežere…

Říkal jste, že si sám chováte i červy a další živé krmivo pro hmyzožravé ptáky. Co všechno?

Chováme si šváby, ti se množí docela dobře. Zofobasy jsem ze začátku bral, kde se dalo. Přes různé zásilkové služby, ale často se stávalo, že je neměli, a pak jsem to řešil narychlo přes různé zverimexy, kde to bylo hrozně drahé. Nakonec se mi podařilo dostat k jednomu pánovi z brněnského výstaviště, který si za litr zofobasů účtuje 150 Kč. To je za hubičku v porovnání s tím, že dřív jsem za stejné množství platil i 400 Kč. Takhle stačí jen zavolat a mám to u něj nachystané. Zofobasy bychom mohli odchovávat i přímo u nás doma, ale je to příliš pracné a zabíralo by to další čas. Kvůli majnám a ťuhýkům stračím, kteří nežerou granule T16, ale spíše živočišnou stravu, jsem si ještě pořídil dvě chová hnízda myší. Ty si tedy chováme taky sami.

Moučnými červy nekrmíte?

Přes sezónu jenom okrajově. Mimo ni vůbec ne, jen zofobasy. Ale taky jen trochu.

Dáváte jim je celé nebo je nějak stříháte?

Celé, ptáci si s nimi pohrají nebo je celé spolknou. Kolikrát je vidět, jak to ptáka škrábe v krku, když červa před polknutím nezabije. Většinou s ním ale nejdřív ťuknou, takže ho nepolykají živého. Ťuhýci jim trhají hlavy. Dělají to tak i u švábů a pak je vidět, jak ze zbylého tělíčka vytahují vnitřnosti.

A čím krmíte nestory kea?

Keové jsou takoví „bordeláři“. Žerou všechno, každý den dostávají nakrájenou směs ovoce: banány, jablka, hrušky, hrozny… Dále ranule H16 pro zoborožce, směs zrní pro velké papoušky, piškoty. Dominantní samec je schopen pochytat dva nebo tři piškoty najednou. Keové si všechno máčí do vody. Většinu krmiva si roznesou a rozháží a pak ho přes den dojídají. Ve voliérách mají koupátka a v nich je třeba skoro každý druhý den měnit vodu, protože ji za jediný den dokážou celou zaneřádit. Hází tam úplně všechno – klacky, zkrátka kdeco a pak to zase vybírají. Jinak jim ale dáváme i půlené vlašské ořechy a maso.

Maso?

Ano, a potvrdilo se nám to, co se o nestorech píše v článcích z Nového Zélandu, jak ovcím vytrhávají z hřbetu tukové polštáře. Pro ně je to opravdová pastva, chutná jim hovězí maso. Máme tu prodejnu z porážky a vybíráme jim jen to nejtučnější maso. Libovější keové ani nežerou. Maso jim pak vaříme a oni si vyberou jen to tučné.

Syrové jim asi nedáváte kvůli hygieně, že?

To opravdu ne. Nedávno jsem si ale u keů nechal dělat testy, zda nemají problémy s játry, protože jak si všechno žrádlo házejí na zem a válí ho tam, ani bych se nedivil. Ale asi jsou hodně odolní, protože všechno bylo v pohodě. I v trusu nebyl žádný problém. Jsou otrlí.

Od chovatelství jste se postupně dostal k výrobě voliér na zakázku. Jak vás to napadlo?

Podnikal jsem ve strojírenství, takže vztah k železu mám od vyučení obráběčem kovů. V oboru jsem začal podnikat v roce 1993, koupil jsem bývalý Teramex ve Velkých Pavlovicích, který vyráběl linky do pivovarů, velké dopravníky, paletizace a vše okolo toho. Jenže v roce 2001 po útoku na Dvojčata přišla krize, v největším boomu klesl kurz eura z 34 na 28 korun a to nám srazilo cenu zakázek nasmlouvaných na rok dopředu. To byla první rána, takže jsem se v roce 2002 firmy se 125 zaměstnanci zbavil. Pak jsem znovu začal v menším měřítku s firmou, která měla 35 zaměstnanců, ale v roce 2008 přišla ekonomická krize a objem zakázek klesl na polovinu. Dvě firmy, s nimiž jsem spolupracoval, se vytunelovaly a hodily do konkurzu. Přišel jsem o nějaké peníze a řekl jsem si dost. Už mě to nebavilo, podnikání mě ubíjelo.

Tak jste se dal na stavění voliér?

Přemýšlel jsem, co dál. Poslední rok, kdy jsem ještě podnikal, jsem si sám pro sebe vyráběl různé klícky. Viděl je Jiří Šustr a zeptal se mě, zda bych mu nevyrobil velké voliéry. To byl takový první impuls. Dělal jsem to spíš ze známosti za minimální peníze. Bylo to tak zajímavé a členité, že jsem si řekl, proč to nedělat i nadále. Firmu jsem prodal, mám teď dva brigádníky a ti mi pomáhají právě s voliérami. Vytvořil jsem si internetové stránky, ale stále mě trápila myšlenka, jestli mě to uživí. Pokud si totiž napočítáte 400 Kč na hodinu za práci a potom ještě za materiál, je to pro mnoho lidí drahé.

A uživíte se?

Zatím ano. Chovatelství se věnuji jako koníčku, z něhož se stal kůň. Díky stavbě voliér na zakázku se dostanu tam, kam bych se třeba jinak nepodíval. Dřív jsem neměl tolik času, abych objížděl chovatele a komunikoval s nimi. Hrál jsem si spíš na svém písečku. Znechucení z podnikání mě donutilo dělat si v klidu voliéry a věnovat se tomuto koníčku. Příliš mnoho lidí u nás ani na Slovensku se profesně stavbám voliér nevěnuje, tak se snažím, abych se za svoji práci nemusel stydět. Chci to dělat kvalitně a přenést sem to, co vídám při cestách za chovateli v zahraničí, v Holandsku, Německu a Rakousku.

Máte na mysli něco konkrétního?

Třeba hliníkové konstrukce voliér. U nás je pořád obava z toho, že tento materiál nic nevydrží, že se rozpadne. V zahraničí mají v takových voliérách ary a další velké a destruktivní ptáky. Nebo se setkávám s otázkami, zda nejsou dvacítkové profily slabé. Venku je to bez problémů. Používá se pletivo s oky 19 x 19 mm a drátem o tloušťce 2,05 mm a chová se v tom úplně všechno. Byl jsem teď na Slovensku u pana Imriška, ten měl pletivo o síle drátu 3 mm a oky 50 x 25 mm, a ara mu za to chytne a začne to mačkat. U menších ok 19 x 19 mm nemá šanci, nedostane se tam zobákem a nemůže zapáčit. Zdeněk Špalek má všechny své voliéry z takto malých ok.

Kromě arů hyacintových a zelených, tam má sice takto malá oka, ale širší drát.

No, nesmí se to dělat z čínského pletiva. Bohužel, u nás jdou všichni chovatelé hlavně po ceně. Někteří mi třeba po nacenění voliér řekli, že to je drahé. Snažím se teď zaměřovat spíš na větší voliéry a celky. Odmítám ale používat čínské pletivo. Zkoušel jsem ho jednou vzít od jednoho dodavatele z Liberecka, ptal jsem se na rozdíl. Říkali mi, že toho prodávají mraky a že si můžu vzít jednu roli na zkoušku. Bylo to ale první a jediné balení, které jsem si od nich vzal. Aniž bych ho rozbalil, bylo vidět, že jde o problematické pletivo s křivými oky. Když jsme ho rozbalili, někde chyběly dráty, zinek byl pórovitý, takže ho ptáci mohli polknout a otrávit se. Takové pletivo bych se bál dát i ke slepicím.

Taková pletiva tedy neberete.

Hned jsem ho zavrhl. Když mě někdo přesvědčuje, abych mu navrhl cenu s čínským pletivem, ptám se, co tam chce chovat. Zda andulky, protože pro ty by to možná ještě bylo dobré. I tak bych se bál, že uhynou. Navíc se s takovým materiálem hrozně špatně pracuje. Na takové pletivo bych nemohl dát žádnou záruku. Nedej bože, že by někdo chtěl v takových voliérách chovat amazoňany nebo ary! Takové zakázky v žádném případě neberu, protože bych sám nesl odpovědnost za výsledek. Navíc bych si tím mohl poškodit jméno, protože zákazník, který by si nechal udělat voliéry z čínského pletiva a ty se mu pak začaly rozpadat, by nikde neříkal, že si ten materiál přímo vyžádal. Bylo by to na mně.

U stavby voliér se tedy nevyplatí hledět jen na cenu.

Rozhodně ne. Zaměřuji se hlavně na kvalitu a snažím se být rychlý. Cena samozřejmě také hraje určitou roli. Už to máme s brigádníky vychytané, chystám se ještě pořídit rovnačku na pletivo, takže ho budeme rovnat přes válce a ne složitě přes stoly. Ladím i takové detaily, že řezané pletivo ještě zinkuji, protože jinak by stačil jeden větší déšť a začalo by to v řezu reznout. To by bylo špatné a nechci si to dovolit.

Tak to asi máte naučené z té strojařiny, kvalitu zpracování.

Po zkušenostech z minulosti si také jezdím sám zaměřovat zázemí, ke kterému se mají stavět výlety. Zákazníci mi sice posílají míry, s těmito údaji ale už nepracuji. Klidně si tam zajedu přes celou republiku a změřím si to. Sám si to namaluji, aby se dala vyrobit kostra a všechno sedělo. Jinak by se mohlo stát, že přijedu s pletivem, zedníci udělají zázemí a základy jinak a nesedne mi to. U jednoho člověka jsme byli zaměřovat ještě před dokončením záletů a také bych to už nikdy neudělal.

Zaměřovat tedy až potom, co je všechno hotové – včetně základů a patek pro pletivo?

Ano, protože to bývá problém. Stalo se nám to i s výletovými okénky. Jeden zákazník si je naporoučel v určité velikosti, udělali jsme je a pak zjistili, že nad tou voliérou nemá prostor, abychom tam dali vedení. Chybělo deset centimetrů. Když si to přijedete zaměřit sám, takových chyb se vyvarujete. Zákazník mi třeba říká, že všechny výlety jsou stejné. A pak si to změřím a všechno je jinak. Vůbec nejhorší je, když někdo chce ušetřit a udělá si u výletů obrubníky široké třeba jen pět centimetrů. A jak na to pak máme přidělat kostru pro pletivo? Na tak malou plochu se nevejde.

A jaké jsou ideální šířky obrubníků u venkovních výletů?

80 nebo 100 mm. Když tedy nedáváte ztracené bednění. Ale to byste tam musel být se zedníky a všechno si raději hlídat.

Pojďme zpátky k ptákům. Viděli jsme, že některé papoušky v chovu máte ochočené. Jak se stavíte k ručně odchovaným ptákům? Třeba nestory kea máte právě ručně dokrmené.

Zjistil jsem, že bych už nechtěl ručně dokrmenou samici. Sháním si už jenom ptáky odchované přirozeně pod rodiči. Konkrétně u nestorů kea je dobré, když jsou chováni ve velké skupině a nejlépe přes hnízdní období. Myslím si, že vzájemně pochytávají jeden od druhého, jak se mají chovat. Samec, který byl odchován pod rodiči, se ve všem chová úplně jinak. Ručně dokrmení ptáci jsou takoví „umrčení“, ale to je tím, že si s nimi původní majitelé při dokrmování příliš hráli. Moc je vymazlili, což je špatně. Tedy u ptáků, kteří pak jdou do chovu, nikoli u těch, co jsou určeni jako domácí mazlíčci do rodin.

Existuje nějaký papoušek, který je při dokrmování hodně kontaktní, ale v dospělosti ho to přejde? Kde tedy nehrozí to, že ho chovatel příliš vymazlí?

Papoušek chocholatý. U něj první hnízdo odebírám a mláďata dokrmuji ručně a druhé jim nechávám. Mláďata se chovají jako ochočení potkani, jsou hrozně komunikativní, pořád lezou za krk, předbíhají při krmení (když krmím, mám vždycky větší skupinu mláďat pohromadě, aby se socializovala). Úplně se to změní ve chvíli, kdy je vypustím s dalšími mladými do proletové voliéry. Tam už je skoro nechytíte. Jsou ostražitá a straní se lidí. Záleží tedy na druhu ptáka.

Papoušci chocholatí nebývají zase tak často chováni a už vůbec ne odchováváni. Jak se vám podařilo, že u nich míváte pravidelně úspěch?

U papoušků chocholatých je škoda, že spadají pod CITES I. Na druhou stranu je jich u nás už poměrně dost a daří se je i odchovávat, ale pořád ještě to není přiliš časté. Můj pár je od Waldmana z Německa. Bral jsem ho, když ptákům byly čtyři roky nebo pět let. Vybíral jsem si je v době, kdy měli v budce pět mladých. Zamluvil jsem si je a dovezl si dva chovné páry a dva mladé páry složené z nepříbuzných mláďat. Podělili jsme se o ně s ještě jedním českým chovatelem. Já jsem pak ty jedny mladé ptáky prodal dál a jejich nový majitel od nich už také odchoval mladé. Můj chovný pár hned druhý rok nasedl, první hnízdo jsme mu odebrali a druhé nechali. Jenže je to u nich stejné jako u amazoňanů vínorudých: jde o ptáky, jejichž cena neustále klesá, ale stále ještě existuje fakt, že patří do CITES I a je tam povinná registrace.

O papoušcích chocholatých se říká, že mají blízko ke kakarikům. Je to pravda, chovají se tak?

Ano, je to pravda. Stejně jako kakarikové jsou tito papoušci hodně živí, neustále poskakují a jsou rychlí. Podobně se chovají i amazoňani vějířoví. Když je dokrmujete a nijak moc si s nimi nevyhráváte, lezou vám za krk a po těle, až je to protivné. Na rozdíl od papoušků chocholatých ale amazoňanům vějířovým toto chování zůstává i poté, co je dáte do proletové voliéry.

Jsou papoušci chocholatí nároční na krmení? Když se začali dovážet do České republiky, hodně hynuli. Potřebují třeba větší teplo?

V ubikaci, kde je držím, se snažím v zimě udržovat teplotu okolo 12 °C. Nedá se tedy říct, že by mrzli, navíc jsou ve stejném zázemí jako ptáci, kteří potřebují teplo víc než oni. Třeba zmínění amazoňani vějířoví, ale i oni v pohodě zvládají těch 12 °C. Když jsou hodně velké mrazy, může teplota v zázemí klesnout na 10 stupňů. Jinak co se týká krmiva pro papoušky chocholaté, žerou všechno. Dávám jim směs, kterou jsem měl pro inky, kde nebylo moc slunečnice. Teď jim dáváme směs pro velké papoušky a různě to kombinujeme. Dostávají i máčené krmivo, ovoce, zeleninu, piškoty. Ty berou všichni naši ptáci kromě amazónků červenohlavých. Jak jsem už říkal, piškoty jsou vynikajícím prostředkem, jak papouškům podat různé vitamíny.

A jaké jim dáváte? Klasiku, Vitamix, Roborany nebo něco jiného?

Poslední roky, co máme trichy, dáváme aloe vera, což je dobré na přepeření. Půldruhého měsíce až dva měsíce podávám Imunoglukan, který je hlavně na posílení imunity. Aquamid jen občas, od toho jsem skoro ustoupil, protože ptáci od nás dostávají všechno v čerstvém ovoci a zelenině.

A dáváte jim do vody nějaké minerály, třeba kalcium?

Dával jsem ho žakům a dříve i eklektům, když jsem je ještě měl. Teď už ne. Jedna samice eklekta, když snášela vejce, měla problémy se udržet na nohou. Dával jsem jí tedy Kalcium a Chloratum. Jinak ale dáváme přednost vitamínům na přírodní bázi. U aloe vera ode mě chtěl dodavatel zpětnou informaci, zda se kondice ptáků zlepšila nebo ne. Nedokážu to říct. Rozhodně se nezhoršila, ale abych to mohl objektivně posoudit, musel bych aloe vera na dva roky vysadit a čekat, zda se stav ptáků zhorší. A to nechci riskovat.

Máte u papoušků rozdělené, v jakém poměru podáváte ovoce a další krmivo? Je to půl na půl nebo dvacet na osmdesát? A nakličujete třeba?

Někdo dává v sezóně každý den máčené krmivo, my to tak neděláme. Střídáme to. Jeden den dáváme máčené, ale necedíme ho a nenecháváme dalších 24 hodin ve vodě, jenom ho odpoledne nebo večer namočím a ráno zkrmím. Propláchnu ho a dám ptákům. Druhý den jim dáváme ovoce nebo vytáhneme z mrazáku namraženou kukuřici – tak to měním. Když už nasedají, dávám jim vaječnou směs a ti, kteří už mají mladé, ji dostávají denně.

Jeřabiny a něco takového nedáváte?

Jeřabiny ani moc ne, jenom když jsem se k nim někde dostal. Teď je ale u nás nasadili při stavbě odvodňovacího koryta, tak pokud je přede mnou nesklidí divocí ptáci, natrhám si je tam. Jeřabiny ale považuji za sezónní záležitost, nemrazím je. Na nedávném chovatelském setkání ve slovenské Kálnici jsem zaslechl zajímavý návod na uchování šípků, aniž by se musely dávat do mrazáku. Dají se do skleničky s utahovacím víčkem, položí se vzhůru nohama, šípky pustí šťávu, zalijí víčko, zacelí vzduchové bubliny, aby nic neunikalo, a takhle se potom skladují. Prý tak vydrží rok nebo dva. Neptal jsem se, zda to stejně funguje i s jeřabinami. Je ale zajímavé, že šípky uvnitř skleničky neplesniví. Jenom se potom rozleptávají, takže je z nich bláto.

Jak dlouho vlastně chováte ptáky a jak jste k tomu přišel?

Tvrdím, že ten, kdo o sobě tvrdí, že je chovatel, by to v sobě měl mít odmala. Už jako malý kluk. Jako dítě jsem tahal z venku kdeco: kavky, straky, poštolky, sovy… A potom jsem choval andulky a zebřičky. Dnešní mladí to mají mnohem lepší v tom, že nemusí na dva roky na vojnu. Já jsem musel kvůli vojně všechno zrušit, přitom jsem měl plný dvůr zvířat. Pak jsem dlouhou dobu čekal, kdy budu mít nějaké zázemí, abych si mohl všechno vybudovat znovu. Poštěstilo se mi to okolo revoluce. Chvíli jsme s ženou bydleli na bytovce a pak jsem sehnal pozemek v Kobylí. Ještě jsem neměl ani dodělaný dvůr, a v suterénu jsme už chovali ptáky. Trošku mě ale přibrzdilo to, že jsem čtyři nebo pět let čekal, než mi soused odprodá část pozemku, na kterém dnes mám zimoviště a zázemí venkovních voliér. Na současném místě v Kobylí se chovatelství věnuji od roku 1998.

S čím jste v té době začínal?

Měl jsem andulky, agapornisy, žaky. Nechtěl jsem si toho pořizovat moc, protože jsem ještě neměl pořádně vybudované zázemí. Nechtěl jsem tam dávat nějaké větší a dražší ptáky, měl bych o ně strach. S žaky to šlo poměrně rychle, jejich první mláďata jsem vyměnil za amazoňany a alexandry čínské. Ty jsem měl sedm let, odmala složený pár, který nechodil do budky, nepářil se a nikdy nesnesl ani jedno vejce. A vyřvávali slušně. Pak jsem si pořídil amazónky bělobřiché, samici mi tady přes pletivo napadl dravec a utrhl jí nohu. Žije dodnes, má to zašité a amputované. Pak jsem začal budovat další větší voliéry naproti a už jsem měl nachystané ptáky, kteří do nich půjdou. Půl roku dopředu jsem choval ve sklepě kakadu růžové, amazoňany vějířové a eklekty. Těch jsem měl dva páry, vosmaeri a polychlorus. S nimi jsme si taky dlouho užívali. Když samci začali řvát, bylo to velmi slušné. Jiní papoušci si zakřičeli svoji klasickou půlhodinku ráno a večer, tihle řvali neustále. A do toho číňani…

Bez záletů to muselo být dost nepříjemné.

Proto jsem stále řešil stavbu zimoviště, abych tam ptáky mohl zavírat. Čas zavírání uzpůsobujeme ročnímu období, ale jakmile ptáci začnou dělat hluk, zaženeme je dovnitř. Přece jenom se to rozléhá po vesnici… A už na začátku, když jsem žádal o stavební povolení na voliéry, si ode mne obec na popud jednoho souseda vyžádala vyjádření odboru životního prostředí a hygieny. Dnes už vím, že pokud si na vás někdo bude stěžovat kvůli hluku, provádí se měření hluku, které trvá 24 hodin a pak se to celé zprůměruje. Pokud tedy ptáky zavíráte do zázemí a v noci je naprostý klid, není se čeho obávat. Je důležité, aby ptáci nevyřvávali ve čtyři hodiny ráno. Přes den se to ztratí v hluku, který dělá sekačka na trávu, kohout nebo pes.

To je nevýhoda chovu ptáků uprostřed vesnice.

Ideální je nějaká samota nebo okraj obce, ale tam se zase bojíte, že jde o lehce přístupné místo s velkým rizikem krádeže. Všechno má své pro a proti. Moji ptáci jsou ve vesnici slyšet podle toho, jak fouká vítr. Někdy fouká tak, že jsou slyšet na druhé straně Kobylí, jindy ne. Ale mám to tu dost uzavřené, takže to hluk tlumí.

Rozhovor vznikal pro časopis Nová Exota, kde vyšel v čísle 7-8/2013. Děkuji za spolupráci jeho šéfredaktoru a vydavateli Janu Sojkovi