Přemek John: Do volného letu se papoušci nesmí nutit, jinak se jim zprotiví

Volný let papoušků si získává stále větší popularitu mezi českými chovateli. Naučit domácího mazlíčka, aby se prolétl, ale spolehlivě se na zavolání vrátil ke svému majiteli a ještě si to náleživě užíval, je poměrně náročné. Způsoby výcviku se liší, málokdo nad nimi uvažuje do detailů a učí se ze svých předchozích chyb. Právě takovou cestu zvolil Přemek John z Brna, který se inspiroval od amerického propagátora Free flightu Chrise Bira a jeho učení přizpůsobil našim podmínkám. V rozhovoru pro server Ararauna.cz popisuje svoje dosavadní zkušenosti i plány do budoucna.

Jak jsi přišel na to, že se budeš věnovat volnému letu papoušků?

Papoušky jsem choval už dříve. Jako dítě jsem je doma mít nemohl, ale hned, jak to bylo možné, jsem si pořídil andulky. Později jsem chov musel přerušit, protože jsem odjel pracovat do ciziny. Jakmile jsem se vrátil, pořídil jsem si nejprve pár agapornisů a po dalším stěhování pyruru. Byl to pták odchovaný pod rodiči, ale velmi kontaktní, takže už za týden jsem ho měl ochočeného. Šlo o samičku, po týdnu mi šla na ruku a přiletěla na zavolání. Udělal jsem pro ni malou voliérku na balkóně a dvakrát se mi stalo, že při přenášení do vnitřní klece mi ulétla. Pokaždé jsem ji našel a chytil, ale pohled na letícího papouška mně uchvátil. Říkal jsem si, zda by nebylo možné ho vycvičit, aby se mohl prolétnout a sám se vracel.

Pyrura je poměrně hbitý papoušek, jak se ti ho podařilo venku odchytit?

Naštěstí vždycky zůstala někde poblíž na stromě. Vylezl jsem za ní, nabídl jí piškot a přišla ke mně. Říkal jsem si, že když za mnou přijde na stromě, musí existovat nějaká cesta, jak papouška naučit, aby byl venku ovladatelný. Začal jsem hledat informace na internetu a narazil jsem na videa bratří Womachů z USA, kteří létali s papoušky na volno. Tím jsem se utvrdil, že to za určitých podmínek jde. Začal jsem si o tom zjišťovat víc, dočetl jsem se, že bratry Womachy učil Chris Biro a že to je takový celosvětový zakladatel Free flightu, volného létání papoušků, který se tomu věnuje přes dvacet let. Přešel jsem tedy na jeho stránky Libertywings.com a tam jsem našel spoustu rad. Sice tam nejsou pokyny, jak papouška vytrénovat, ale Chris Biro tam uvádí základní podmínky, co by měl takový pták umět, jaké druhy jsou pro volný let vhodné a spoustu dalších informací. Z toho jsem si pro sebe vyvodil tréninkový plán.

Co se stalo s tou samičkou pyrury, která ti několikrát ulétla?

Když jsem rozhodl, že zkusím trénink volného letu, od Chrise Bira jsem se dozvěděl, že je na to ideální ručně dokrmený papoušek, aby měl člověk určitou jistotu a mohl se spolehnout na to, že se k němu pták vrátí. Takže pyruru jsem prodal jinému chovateli a co jsem měl možnost vidět, dokonce už úspěšně hnízdila a odchovala mláďata. Potěšilo mě to. Pořídil jsem si ručně dokrmeného aratingu slunečního, který byl před odstavem. Chvíli jsem si ho sám dokrmoval a zároveň jsem ho začal trénovat. Bohužel v té době tady nebyl nikdo, s kým bych mohl výcvik konzultovat, v Čechách jsem v té době nenašel nikoho, kdo by se věnoval volnému letu.

Právě. Jak jsi přišel na tréninový cyklus?

Vycházel jsem z tipů Chrise Bira, které má na stránkách Libertywings.com. Provozuje ještě skupinu Free Flight na Yahoo!, a tam odpovídá lidem na veškeré dotazy ohledně volného létání. Chris to dělal ještě trošku jinak. Má k tomu ideální podmínky: v Mohavské poušti, kde žije, může ptáka pustit bez obav. Základní trénink u něj probíhá doma, a potom už jde papoušek rovnou na volno. Ale ještě než ptáky napoprvé vypustí ven, vozí je v kleci s těmi staršími a zkušenějšími letci, a nováčci z klece pozorují okolí, zvykají si na nové prostředí. Já jsem zvolil cestu přes kšíry, aratingovi jsem je nasazoval a začal jsem s ním chodit ven. Trénovali jsme základní přivolání. Doma jsme neustále zkoušeli, aby na zavolání přiletěl ke mně, a jakmile mu to šlo, začal jsem tyto povely nacvičovat venku. Průběžně jsem ho při tom prokrmoval, aby věděl, že když bude venku na kšírách, bude se mít dobře, bude v klidu a spokojený. V době, kdy přestal reagovat vyplašeně, začal jsem s nácvikem povelů. Ale protože nebyl nikdo, s kým bych to mohl konzultovat, nasekal jsem při výcviku spoustu chyb, na které jsem pak přicházel postupně, až když jsem se seznámil s několika lidmi ze zahraničí, kteří se volnému letu papoušků věnovali už nějakou dobu.

Jaké chyby máš na mysli?

Asi nejdůležitější chyba, na kterou naráží spousta lidí, kteří trénují druhým způsobem, který je v Čechách rozšířený, je vyhazování ptáka do vzduchu. Člověk při tom nerespektuje pocity ptáka, zda se mu chce letět nebo ne, nedá mu na vybranou a hodí ho. Papouška prostě vyhodíte, on zakrouží a sedne na bidlo nebo na majitele. Tím dochází k nechuti ptáků létat a obrovské fixaci na bidlo. Pták je radši na bidle než u člověka, protože bidlo ho nikam nehodí. Ví, že pokud se vrátí k člověku, za chvilku bude nucen zase letět. Není na to připravený, a hlavně začátečníci většinou ani neumí odhadnout stav, kdy je papoušek v psychické pohodě, aby po něm mohli chtít splnění nějakého povelu. Já se to snažím dělat jinak, zabere to sice víc času a je to pracnější, ale snažím se ptáka namotivovat. K tomu je výbornou pomůckou klikr. Díky němu přesně označíš ten moment, kdy papoušek něco udělal správně.

A jak na něj papouška vůbec navykneš, aby věděl, že cvaknutí klikru znamená, že něco udělal dobře?

Ideální začátek je cílení na tyčku, kdy se má papoušek dotknout tyčky zobákem a když to udělá, klikneš klikrem a dáš mu odměnu. Na YouTube se dá najít spousta videí, jaký je správný postup, včetně videí s Chrisem Birem. Díky tomu klikru papoušek pozná naprosto přesně ten okamžik, kdy udělal něco správně. Když už se umí na povel dotknout tyčky zobákem, posunu mu ji kousek vedle, aby musel otočit hlavu aby se dotknul tyčky. Pokud reaguje dobře, nastavím mu ruku taky aby mezi ním a tyčkou byla ruka na kterou musí vylézt aby se dotknul tyčky a dostal za to odměnu a přidám povel „Na ruku!“. Dám před něj tu tyčku a on, aby se dotknul té tyčky, vyleze na ruku. Opět kliknu a dostane odměnu. Je mu naprosto jasné, že to, co právě provedl, bylo správně. Postupně se pak prodlužuje vzdálenost. Samozřejmě všechno se to musí dělat v tempu podle papouška. Pokud zareaguje špatně, vracíme se o krok zpět.

Zamluvili jsme ty tvoje chyby při výcviku prvního papouška. Nebo šlo jen o vyhazování ptáka do vzduchu?

Ne, další chybou bylo, že jsem prvního papouška nenaučil sletět z výšky nebo vyletět ze země, což je vlastně po pobyt venku to nejdůležitější. Spoustě lidí, kteří se učili volný let od Zdeňka Krňávka, se stávalo, že se jim papoušek nevracel ze stromu, na který usedl. Zdeňkův způsob výcviku totiž končí ve chvíli, kdy papoušek přivázaný na špagátu umí zakroužit ve volném prostranství. Já říkám, že kde jeho výcvik končí, můj teprve začíná. Protože to zdaleka není o tom, že papoušek je fyzicky schopen zatočit, zvládnout ten manévr, ale měl by umět sám slétnout z výšky dolů, třeba i z tenkých větviček, protože většinou, když poprvé vyletí na strom, první, na čem zůstane viset, jsou právě krátké tenké větvičky. Nikdy předtím se s nimi nesetkal, zůstane tedy viset na stromě a potom se kvůli takovým ptákům volají hasiči s plošinou. Ověřil jsem si na svých dalších ptácích, že pokud je na takovou situaci připravíte, není s nimi už problém, i když je vypustíte poprvé na volno. Musí ale poslouchat a musíte dobře odhadnout dobu, která je vhodná pro jeho vypuštění. Potom by neměl mít problém z takového stromu přiletět zpátky k majiteli.

Čili výcvik u tvých dalších papoušků, papouška konžského a ary zelenokřídlého, probíhal jinak než u aratingy slunečního?

Ano, byl trochu jiný. U papouška konžského to nebylo úplně to pravé ořechové, není to příliš vhodný druh pro volné létání. I když ho spolehlivě pouštíme na jednodušších stupních terénu. Ara zelenokřídlý je ze všech tří nejspolehlivější. Aratinga díky tomu, že jsem ho házel do vzduchu, má celkem nechuť sám se proletět. Venku je spolehlivý, přiletí na zavolání, ale že by se jen tak prolétával pro radost se stává zřídka, většinou po delší pauze.. Myslím, že jsem to pokazil sám tím, že jsem ho házel do vzduchu a nutil ho letět, když na to ještě nebyl připravený. Žáci Zdeňka Krňávka takový problém odbourávají tím, že si pořizují druhého ptáka a v páru to papoušky už přeci jen více motivuje létat, chtít se proletět. Ale pokud máš samotného papouška, nefunguje to.

Pouštíš všechny tři papoušky pohromadě?

Ano.

Jak na sebe reagují? Neperou se?

Museli jsme je na sebe zvykat. Jako prvního jsme si pořídili aratingu, kterému říkáme Chico. Je to velice teritoriální druh, v jeho prvním roce života jsme si dovezli papouška konžského Majkyho a seznamování jsme brali velice opatrně. I tak Chico projevoval velkou agresi a trval zhruba rok opravdu opatrného seznamování, než jsme je mohli dát spolu do voliéry, abychom byli v klidu, že nepřijdeme a nebudou tam celí oškubaní a zkrvavení. Stejně tak to bylo s Daddym, samečkem ary zelenokřídlého. Pořídili jsme si ho, když byly Chicovi dva roky a Majkymu rok. Bylo to ještě úplné mládě, neodstavené. Mysleli jsme si, že když bude tak bezbranné, že se vůči němu nebudou projevovat agresivně. Na reakci Chica a Majkyho jsme byli hodně zvědaví. Byla ale úplně stejná, ne-li ještě horší než při příchodu Majkyho. Od té doby se zase posunuli dál a nyní je můžu mít všechny společně na sobě a vzájemné napadání postupně mizí.Výcvik volného letu probíhal u každého samostatně.

Už jsi říkal, že papoušek konžský není pro volný let příliš vhodný druh. Přesto se vám ho podařilo vycvičit.

Když už docela dobře poslouchal na povely doma, chodili jsme s ním létat do kryté haly. Tam jsme je už pouštěli společně s Chicem. Když jsme učili Daddyho, brali jsme ho ven samotného, a Chica s Majkym společně v jinou dobu. A postupně, asi po dvou až třech měsících, kdy Daddy už létal na volno a dalo se mu už věřit, že když ho zažene druhý papoušek, neodletí pryč, začali jsme je pouštět společně všechny tři. Ale dodnes mezi nimi probíhají občasné útoky. Když je hromadně vypustíme, Chico díky své nechuti k letu se ze začátku prolétne a pak už jenom tak posedává nebo sem tam popoletí. Ale nelétá pro radost. Zatímco Majky s Daddym létají hodně, celkem se drží u sebe, akorát že vzhledem k naprosto odlišné dynamice letu se zase tak moc nepotkávají. Nelétají při sobě, ale rádi se pohybují ve stejném prostoru a ve vzduchu spolu komunikují, ale nedrží se u sebe.

Na Facebooku jsem si všiml, že volné létání neomezuješ jen na sezónu od jara do podzimu, pravidelně jste chodili létat i v zimě. Nebojíš se, že papoušci nastydnou?

S létáním v zimě jsem si nebyl jistý, ale u Chrise Bira na webu jsem viděl, že ptáky pouští i v zimě. Zároveň jsem ale věděl, že je chová v celoroční voliéře, kde mají k dispozici výtopná bidla. Ptáci jsou ve venkovní teplotě, ale tělesnou teplotu si udržují tím, že stojí na těch bidlech. Z hlediska opeření to pro ně nemůže být takový problém jako v bytě. Oslovil jednu žačku Chrise Bira, která žije v Norsku a v zimě provozuje volný let, a ptal jsem se jí, za jakých podmínek chodí létat. Odpověděla mi, že Chrisův názor je, že by pták měl krátkodobě zvládnout i mínusové teploty. Samozřejmě za určitých podmínek, kdy svítí slunce a nefouká vítr. V zimě nechodíme létat pravidelně, ale spíš jen, když je krásně. A třeba Majkyho v zimě ven nebereme vůbec, protože si myslím, že pro něj by to byl moc velký extrém. V Africe sice bývají přes noc také nízké teploty, ale přeci jenom nechceme riskovat. Dá se říci, že za celou zimu jdeme létat čtyřikrát nebo pětkrát. Spíš pozorujeme, jak se papoušci budou chovat.

Jak reagují na sníh?

U Chica jsem napoprvé nepozoroval vůbec nic. Nebyl ze sněhu nijak překvapený, létal úplně stejně jako předtím. Poprvé jsme s ním byli na sněhu ještě v době, kdy jsme ho měli samotného. Ale Daddy byl ze sněhu hodně vykulený. Chtěl jsem předejít nějakému riziku, že by ho to mohlo třeba vyděsit nebo dezorientovat, takže jakmile napadl sebemenší poprašek, bral jsem ho ven na procházky. Zasněženou krajinu měl po dávkách, chtěl jsem, aby si na sníh zvykal postupně. Bylo ale vidět, že je z něj překvapený.

Stalo se ti někdy, že by některý z papoušků uletěl a nechtěl se vrátit?

U Chica se mi to stávalo v začátcích. Přikládám to tomu, že jsem ho neměl naučeného na slétávání ze stromů a že jsem ho nutil létat. Stávalo se mi, že se „zapíchnul“ na stromě a nechtěl dolů. Řešil jsem to tak, že jsem chodil jenom na místa, kde byly nižší stromy, na které jsem byl schopný eventuelně vylézt, a nebo jimi zatřást. Případně přítelkyně zatřásla stromem a já jsem se nachystal dole pod ním, aby na mě papoušek přiletěl. Postupně jsme to pak u Chica odbourali. S Majkym se stalo, že v začátcích několikrát uletěl na strom, ale do několika minut se vrátil zpátky. U něj jsme si už dali práci s motivací, takže na hlas reagoval dobře – u papouška konžského se to tedy nestalo. A s Daddym se mi to stalo ještě v době výcviku, kdy jsem neměl v plánu ho pustit, ale omylem se mi rozvázaly uzly na gumičce, kterou jsem měl přivázaný provaz ke kšírám.

Jak se to stalo?

Obvykle na té gumičce dělám asi osm uzlů, tenkrát jsem jich ale z roztržitosti udělal méně a jak se provaz při Daddyho letu natáhl, uzly se rozvázaly a Daddy odletěl. Přilétl na strom i s kšírami, přivolávání bylo marné, protože v té době jsem ho ještě neučil slétávat dolů a pohybovat se ve větvích.

Pohybování ve větvích se učí jak?

Uříznu si kus větve, připevním si ji doma na ptačí strom a papouška po ní nechám lézt. Když ho trénuji, prostě si ho přivolám a on postupně získává sebedůvěru, že nad větvemi potom nijak nepřemýšlí.

Jak to dopadlo s ulétlým Daddym?

Zůstal na stromě asi 35 metrů vysoko. Přijeli hasiči s plošinou, ale ta měla jen 30 metrů. Pořád nám tedy chybělo pět metrů. Začalo se stmívat, tak jsme ho nechali na tom stromě. Jeli jsme domů a vrátili jsme se ráno před svítáním. Daddy tam stále seděl. Hodinu jsme ho nechali být, vůbec jsme na něj nemluvili. Jakmile začalo svítat, začal si probírat peří a čistit se. Čekali jsme, jestli znervózní a začne projevovat nespokojenost. Asi po hodině začal být nervózní, tak jsme ho zavolali, on začal odpovídat a na hlas jsem ho namotivoval tak, že přiletěl ke mně.

To jsi měl štěstí, že se mu kšíry nezamotaly do větví a neuvěznily ho tam.

To ano, celou dobu jsme vlastně nevěděli, jestli tam není nějak zaháknutý. Neproběhl žádný jeho pokus o slétnutí na zem. Naštěstí se nezahákl. Přenocování venku pro něj byla obrovská lekce. Bylo vidět, že si mě začal víc hlídat. Jsem tedy rád za to, že může mít takovou zkušenost, protože papoušci si pak uvědomují následky svého chování.

U menších druhů papoušků, jako je aratinga nebo papoušek konžský, se zvyšuje riziko napadení dravcem. Setkal ses někdy s takovým případem?

Nestalo se mi to. Chodím třeba do lokalit, kde se pohybují káňata, vídáváme je. Ale v okamžiku, kdy vidím dravce, papouška nemotivuji k tomu, aby letěl. Nechám ho, protože sám přirozeně ztuhne a nehýbe se. Ale viděl jsem i jinou reakci, která potvrzuje slova Chrise Bira, že ne všechny druhy papoušků jsou vhodné pro volný let. Třeba afričtí papoušci rodu Poicephalus a žakové. Ti mají jiné úlekové reakce, naprosto nevypočitatelné. Stalo se nám, že Majky viděl v dálce dravce a najednou vzal „čáru“ pryč, odletěl 200 metrů a tam zůstal v keřích, odkud na nás volal. Jakmile jsme se k němu přiblížili, přilétl. Ara nebo aratinga zůstanou v takové situaci v klidu. Jestřába jsme nepotkali, ti se většinou pohybují v zalesněných oblastech. Podle sokolníků, s kterými jsem se bavil, by káně nemělo být nebezpečné, protože nemá takový úchop, aby dokázalo chytit ptáka v letu. Jestřáb je nebezpečný, ale zatím se nám nestalo, že bychom se s ním setkali.

Jak papoušci reagují na jiné divoké ptáky, když kolem nic prolétávají?

Aratinga je neprůstřelný, toho opravdu nerozhodí nic. Dokonce i když jsem chodil létat k letišti a třicet metrů od nás přistávalo sportovní letadlo, si kolem mě jenom zakroužil v deseti metrech a vrátil se zpátky. Vůbec nezmatkoval. Majky kvůli divokým ptákům okamžitě znervózní, stáhne peří a je připravený letět pryč. U Daddyho jsme narazili na problém, když jsme s ním začali chodit do okolí našeho domu na sídlišti. Všechno bylo pořádku až do doby, než přiletěli havrani a krkavci, kteří ho začali vyhánět. Jakmile ho viděli letět mezi paneláky, začali ho honit. Počínal si dost šikovně, protože když ho havrani začali z vrchu kontrolovat, zašil se pod stromy a pod nimi se propletl, takže je setřásl. Jednou se ale stalo, že potkal větší hejno, a to ho odehnalo, myslím si, že ho i poklovali, protože od té doby na sídlišti není tak klidný a jakmile letí třeba i holub, okamžitě je ve střehu.

Takže se divokých ptáků bojí.

Konzultoval jsem to s Raimondem Warellou z USA, protože ten dával na Facebook fotografie, jak jeho arové létají s havrany a krkavci. Říkal mi, že jakmile havrani narazí na nějakého cizího většího ptáka ve svém teritoriu, vždycky mají tendence ho z toho prostoru vyhnat. Proto jsme šli ve výcviku o krok zpátky, a Daddyho zase postupně seznamujeme s okolím. Teď tam už havrani nejsou, létají tam jenom holubi, a Daddy znovu nabývá sebedůvěru. Od útoku havranů uběhly tři nebo čtyři měsíce a už je vidět, že je jistější. Dá se říci, že podle toho, co ptáci zažili, je jejich reakce pokaždé jiná.

Nepřistávají ti papoušci při volném létání na cizí lidi?

Na neznámé lidi nám přistává Chico. V začátcích jsem si ani neuvědomil, že pokud chci s papouškem létat na volno a má být spolehlivý, neměl bych ho nechávat přicházet do styku s cizími lidmi. U Chica jsem nikdy neměl problém dát ho někomu na ruku, kdokoli si ho mohl pohladit, takže teď, když si někoho vybere, bez rozpaku k němu přiletí a sedne na něj. I když teď už to není tak časté, protože každému hned řeknu, ať ho setřese, aby si takový zvyk neupevňoval. Majky je samorost, velice přátelský, takže letí téměř ke každému. Pokud jsou blízko lidé, letí k nim. A Daddyho, přo jehož výcviku jsme už věděli, že to je špatně, jsme už nenechávali s nikým a dá se říci, že za osm měsíců, co létá na volno, si sedl asi na tři lidi. Rada pro ty, co chodí volně létat, proto zní: nenechávat ptáky přicházet do fyzického kontaktu s dalšími lidmi. Tedy pokud se tomu chtějí vyhnout.

Jak vlastně náhodní kolemjdoucí reagují na to, že necháváš volně prolétnout papoušky?

Většinou, když už přijdou blíž, mi říkají, že papouška považovali na model letadýlka, který si pouštím. Potom, že to je nějaký divný dravec, a pak, že někomu uletěl papoušek. Takže když třeba Chico někde sedí a odpočívá na sloupku, vykřikuje a je třeba 100 metrů od nás, vidím, že cizí lidi se ho snaží nalákat a rozhlížejí se, komu ulétl. Ale většinou jsou ohromeni, protože volné létání s papoušky tu zatím není zase tolik rozšířené. Spousta lidí neví, že se papoušci dají takhle vycvičit, takže jsou z toho překvapeni a užaslí tou krásou, když ptáky vidí v letu.

Na vašem sídlišti musíš být za pořádného exota, ne?

Vzhledem k tomu, že balkon máme udělaný jako voliéru, spousta lidí ví, že tam žijí papoušci. Ale já se na sídlišti s ptáky zase tolik nepohybuji. S Daddym tam chodíme v rámci výcviku, aby se cítil klidně v okolí domu, kde bydlíme. Chodíme si sednout na zahrádku blízké hospody a tam chvilku trénujeme. Nepromenáduji se po sídlišti s papoušky. Spíš nás lidi vidí, když jdeme do auta. Jezdíme létat ven, vyhýbáme se místům, kde je hodně lidí. Chceme, aby ptáci z letu něco měli, a to si opravdu užijí víc někde na louce.

Jak vlastně volíš lokalitu, ve které papoušky necháváš volně létat?

Záleží na stupni výcviku ptáka. Zda už papoušek létá na volno, a nebo se teprve chystá. Pokud ho chci zvykat na prostředí, že nad ním není strop, ale otevřené nebe, létají tam ptáci, křičí děti a projíždějí auta, volím ze začátku nejklidnější místo. Zároveň by to mělo být místo, kde ho potom poprvé vypustím na volno. To je level 1, prostor, kde je okolo mě 800 metrů planina. Pak se řídím tím, jak pták postupuje ve výcviku. Chris Biro sestavil takovou stupnici prostředí, má to celkem hezky a srozumitelně podané na svém webu a my se opravdu snažíme řídit tím, jak pták reaguje na různá prostředí. Pokud je na novém místě nervózní, vrátíme se na to předchozí.

A když někam přijdete poprvé, je to na chování papoušků znát? Drží se u tebe, nebo bez problémů uletí svoje kolečko?

Drží se u mě. Když přijedu na nové místo, vlastně začínám, jako kdybych toho ptáka vypouštěl poprvé. Dávám krátké povely z bidla na bidlo, ke mně. Napřed ho nechám rozkoukat, a když vidím, že se chová klidně, dám mu nějakou odměnu. Nechci po něm plnění žádného povelu, pokud vidím, že se nesoustředí. Pokud se nesoustředí, počkám, pobudeme tam dvacet minut, nechám ho rozkoukat, a zítra je taky den. Protože nemá cenu to tlačit, z dlouhodobého hlediska to je kontraproduktivní.

Kdy ses o své papoušky nejvíc bál? Asi když Daddy nocoval sám na stromě, že?

Jakmile jsem ho našel, bylo to už v pohodě. Ono to bylo totiž tak, že nejdříve vyletěl na jeden strom, a já jsem s ním byl venku sám. Což byla taky chyba, vždycky je ideální mít nabitý telefon, dalekohled a jet ve dvou. Minimálně v začátcích výcviku. V téhle situaci jsem byl sám a když jsem viděl, že se mi ho nepodařilo namotivovat, aby ke mně přiletěl z toho stromu, říkal jsem si, že zkusím vylézt k němu a vzít si ho. Jenže mezitím, co jsem šplhal na strom, Daddy odletěl, protože se lekl a trvalo mi hodinu a půl, než jsem ho našel. Tak to mi bylo ouzko, protože přeci jenom to bylo ve městě, u nás v Brně. Když už jsem ho našel, měl jsem jedinou obavu, aby nebyl zaklíněný kšírami ve větvích. A když už se stmívalo a viděl jsem, že to nikam nevede, byl jsem v klidu, protože jsem si říkal, že pravděpodobnost, že by ho něco v noci vyplašilo, je hodně malá. Druhý den byl na stejném místě, takže to bylo dobré.

Divocí ptáci se k němu neslétali?

Když se rozednilo, začaly tam přilétat vrány, zajímal je a myslím, že mi tak trochu pomohly v tom, že se Daddy rozhodl slétnout ze stromu ke mně dolů. A jinak jsem se asi nejvíc bál, když jsem neodhadl situaci při volném letu v Olomouci, kam jsem přijel za kamarádem. Šli jsme létat celkem blízko silnice, kde byla rovina a auta tam jezdí hodně rychle. Projížděl tudy autobus a míjel naše dvě zaparkovaná auta a papoušek mi proletěl tak těsně okolo toho autobusu, že jsem se bál, že to bylo už na hraně. Byla to moje hloupost, protože jsem si to neuvědomil. Do té doby jsme totiž vždycky chodili létat někam mimo civilizaci, kde nebyla silnice a nebo, když už byla, byly tam serpentýny, kde auta jezdila pomalu. Nehrozilo tedy nebezpečí, že by auto bylo rychlejší než pták a mohlo ho srazit.

Volné lety papoušků jsou mezi majiteli ochočených ptáků čím dál populárnější. Když jsi s nimi začínal, ve stejné době prováděl svůj první výcvik i Zdeněk Krňávek ze Šumperka. Nějakou dobu jste spolupracovali, pak se vaše cesty ohledně volného letu rozešly. Proč?

Problém nastal v tom, že jsem si dál sbíral informace o volném létání a pořád jsem měl takový pocit, že to dělám špatně. Když jsem se bavil se Zdeňkem, zjistil jsem, že postupujeme oba stejně, ale já jsem neměl ten pocit, že by pták byl spokojený. Tudíž jsem pořád pátral dál, kde je chyba. Potom jsem se seznámil s lidmi ze světa, s žáky Chrise Bira, a jejich videích jsem viděl, že jejich ptáci chtěli létat, zatímco ten můj nechtěl, a přišel jsem na to, že nejdůležitější je motivace. Dát si tu práci s tím, aby ten pták chtěl letět. Udělat to tak, aby to bylo jeho rozhodnutí. Se Zdeňkem jsme byli stále v kontaktu a já jsem mu předával tyto nové poznatky a bavil jsem se o nich. Jemu ale stačil jeho výcvik, nechtěl na něm nic měnit. Snažil jsem se na něj apelovat, že jako nejznámější člověk ohledně volného létání papoušků u nás, takový propagátor, kterého lidi berou jako guru, který to mu rozumí, takže by měl ostatní upozornit na to, že existuje i jiná cesta. Že by lidé měli mít právo se tu informaci dozvědět. Tahle výměna názorů probíhala soukromě a Zdeněk při ní přiznal, že by to tak mělo být, ale veřejně se k tomu nemá.

Takže jste se rozešli názorově ohledně metod výcviku.

Pak se začaly objevovat problémy u jeho žáků, u těch prvních, co si od něj pořídili dokrmené ary, a u těch hodně záleželo na tom, jak moc ten který člověk dával do práce s papouškem vlastní invenci nebo ne. Protože někteří lidé ptákovi přeci jenom věnují víc času a někteří méně. A někdo má na takový výcvik a práci s papouškem buňky, a někdo nemá, může mít zkušenosti s papoušky z minulosti, ale taky třeba ne. Výsledky tedy byly různé, ale strašně často jsem se setkával právě s těmi chybami, na které Zdeňkův trénink vůbec nemyslí, tedy motivací naučit papouška slétávat z výšek, atd. Zdeněk řekl, že to je nesmysl. On tento problém odbourává tím, že prodá svým zákazníkům dalšího ptáka. Dva papoušci pak chtějí létat.

Spousta lidí ale přicházela na to, že pokud mají jednoho ptáka, neodlepí se jim z bidla. A nebo si sedne na zem a nechce spolupracovat, protože je celou dobu nucený a nevidí v tom světlý moment. Zdeněk byl i proti odměnám, že by pták měl za přivolání dostat pamlsek. Myslí si, že to není potřeba. A díky těmto odlišným názorům se naše cesty rozešly. Myslím si, že pořád vím hodně málo a chci se dál vzdělávat. Zatímco Zdeňkovi stačí to, kam se dostal. Můj názor potom potvrdili i další, kterým jsem třeba řekl, aby to zkusili takhle, úplně od začátku, a ukázalo se, že to je správná cesta.

Jednou z dalších věcí, na které jsme se názorově neshodli, je důležitost výběru jedince vhodného pro volné létání. Chris Biro říká, že by mělo jít o silného jedince, že by to měli být nejsilnější papoušci. Psychicky stabilní. Tudíž, když vybíráme mládě, které by mělo v budoucnu létat na volno, musí to být pták, který po nakrmení nežebrá, v klidu usne, je kontaktní, ne příliš divoký, ne příliš apatický. Prostě sangvinik. Zdeněk říká, že je to jedno. Nabízel mi mládě ary zelenokřídlého, samici, která byla opravdu velká, ale po nakrmení mu skákala po ruce. Byla úplně šílená. Podle něj to bylo jedno. Přes to podle mně nejede vlak.

Zároveň ne každý člověk je vhodný na to, aby mohl s papouškem létat. Protože ne každý pro to má cit, aby poznal pocity papouška a rozumněl jim. Zdeňkova metoda naprosto pomíjí pocity papouška při výcviku. Pouze mu diktuje, co má v danou chvíli dělat. Naše metoda je pracnější, časově náročnější, ale výsledky jsou mnohem lepší. Tohle jsem chtěl, aby Zdeněk jako určitý guru volného letu papoušků u nás lidem sdělil. To jsou prostě fakta, která jsou potvrzená. A on to odmítl, takže pro mě nemá význam udržovat s ním dál kontakty, obzvlášť když zesměšňuje naši metodu, o které si nezjistil vůbec nic a nemá ani zájem si o ní něco zjistit.

Na druhou stranu Zdeněk Krňávek má taky svoji metodu, dává ptákům větší volnost a výběr, kam můžou letět a jak dlouho se tam zdrží. Nechce je držet pod kontrolou.

Zdeňkovi je jedno, jak daleko ptáci lítají, protože má čas si na ně počkat, ale ostatní lidi chtějí mít své papoušky pod dohledem a nemůžou je jen tak vypustit a čekat, kdy se vrátí.

Společně s Petrem Augustýnem z Faunaparku Lipová-lázně zakládáte klub přátel volného letu papoušků Nespoutaná křídla, který se představí tuto sobotu 17. května právě v Lipové. Kdo se bude moci stát členem a jakou činnost klubu připravujete?

Klub jsme založili v několika málo lidech. Původně jsme měli představu, že se v něm sdruží pár přátel, které spojuje láska k papouškům a zájem o volné létání, protože všichni se snažíme s ptáky pracovat metodou pozitivního upevňování s využitím klikru. Chtěli bychom o tom informovat širší veřejnost, rozšířit povědomí o tomto způsobu výcviku. Narazili jsme bohužel na názory, že z papoušků děláme zaprodance, kteří za odměnu udělají cokoli. Volíme ale tu cestu, že pro papouška je jako nejlepší odměna přeci jenom nejpřijatelnější jídlo. Nevidíme nic špatného na tom, že pokud splní to, co po něm chceme, dostane za to odměnu. A on si příště zvolí, jestli to chce nebo ne. Pokud volí, že to chtějí, asi je to baví. Na stejném principu jako když člověk chodí do práce aby za to dostal odměnu-výplatu.Protože ale tato metoda ještě není v Česku mezi chovateli papoušků tak rozšířená, chtěli bychom jako klub do budoucna pořádat akce pro veřejnost a dělat i praktické kurzy, kam by mohli majitelé přijet i s papoušky.

Jako takovou základnu budeme mít Faunapark u Petra Augustýna v Lipové-lázních, kde bychom chtěli v budoucnu pořádat právě tyto kurzy. A hlavně bychom je chtěli dělat nejenom v teoretické rovině, ale i s praktickými ukázkami. Člověk přijde se svým papouškem a my mu ukážeme základ výcviku s klikrem. Určitě mu nabídneme i nějaké teoretické rady. Ale kam se klub posune a jaké budou podmínky přijetí pro členy, to bude ještě otázka další dohody. Před setkáním 17. května v Lipové se všichni sjedeme na týden do Faunaparku a budeme o tom diskutovat. Domluvíme se na pevných stanovách klubu.

V sobotu 17. května by se v Lipové-lázních mělo ukázat až 30 volně pouštěných papoušků najednou. Jaké druhy papoušků by se tam měly objevit a co bude na programu?

Většinou půjde o ary. Ararauny, zelenokřídlé, Petr Augustýn má ještě Harlekýna, jinak tam bude ara žlutokrký, aratinga jendaj, Petr Augustýn má ještě kakadua bílého, ale toho nedávno chytl pes jednoho z návštěvníků parku a ten je v současné době v rekonvalescenci. Přijede paní Rozumová, která má dva žaky, a jsou zváni všichni majitelé papoušků – i když nelétají na volno, můžou je přivést na kšírách. Finální počet účastníků nevíme, ale už teď můžu říct, že určitě tam bude na volno létat alespoň dvacet ptáků.

Volný let máš letos propagovat také na mezinárodní výstavě Exota Olomouc. Jak to tam bude vypadat?

Ještě na tom nejsme přesně domluveni. Spíš než o moji samostatnou ukázku půjde o společnou prezentaci s manželi Ruckými z Ostravy a Petrem Augustýnem z Faunaparku. Domluvili jsme se, že to tak bude pro návštěvníky atraktivnější. Plánujeme, že tam budeme po celou dobu Exoty. Pro ptáky by ale asi nebylo ideální, kdyby byli celý den venku, takže půjde spíš o dvě nebo tři ukázky za den. Stanovíme si pevný čas a místo. Ale jak budou ptáci létat, to záleží na nich. Ukážeme manipulaci s papouškem, s klikrem, všechno na volno, a pokud se budou chtít proletět, proletí se. Nutit je nebudeme.

A kde budou vaši papoušci na Exotě nocovat? Přímo na výstavě mezi dalšími ptáky?

Tahle otázka je ještě v jednání. Doufám, že najdu někoho z přátel, protože pocházím z Olomouce, a ten nám poskytne azyl. Určitě je nebudeme nechávat na výstavě, ale zároveň se chci domluvit s pořadateli, aby nám tam vyhradili jednu místnost, kde bychom měli klece a po dobu, kdy by ptáci nebyli venku a neměli vystoupení, tam budou mít klid, aby se nažrali a odpočívali.

Foto: archiv Přemka Johna