Na návštěvě u Jaroslava Jelínka, chovatele velkých arů, žaků a výstavních andulek

UVNITŘ FOTOGALERIE – O Jaroslavu Jelínkovi jsme už na Ararauně psali v souvislosti s unikátním odchovem pěti mláďat arů hyacintových od jednoho chovného páru za loňskou sezónu. Za zmínku ale stojí celý jeho chov velkých arů, v němž nechybí ani unikátní a mezi českými chovateli málo rozšířené druhy. V době naší návštěvy se například chystali zahnízdit arové zelení, jichž je v Česku nejméně ze všech reálně dostupných arů (nebudeme-li počítat ary kobaltové, kteří se sem dostali v podstatě náhodou). Dospělý pár těchto papoušků přitom Jaroslav Jelínek získal jen několik měsíců před naším setkáním od dalšího chovatele z Hradce Králové, kde bydlí a provozuje vlastní truhlářství.

K chovu arů se Jaroslav Jelínek dostal postupně. Snad jako každý chovatel začínal s andulkami a zebřičkami, později přibyli agapornisové a australští papoušci. K větším druhům, žakům a arům, se propracoval až po listopadové revoluci, kdy byli dostupnější. Cesta k arům ale vedla oklikou přes africké papoušky rodu Poicephalus, z nichž některé chová dodnes (při návštěvě jsme mohli vidět ochočeného papouška senegalského, který žije s rodinou Jelínkových přímo v domácnosti). „Měl jsem v podstatě kompletní kolekci afrických papoušků. Pak jsem postupně přešel jenom na žaky, takže v současné době chovám kromě arů ještě žaky. A potom výstavní andulky,“ vypočítává Jaroslav Jelínek, když nás vede k zahradním voliérám pro ary.

Netypické chovné zařízení pro ary

Oproti jiným chovatelům velkých papoušků, kteří mají prostornější venkovní výlety voliér a šetří s místem v zázemí, Jaroslav Jelínek zvolil opačný postup: vnitřní zázemí je výrazně větší a prostornější než minimalistické výlety. Ale funguje to a ptáci zde odchovávají mladé. Chovatel míní, že arové v menších prostorách jeví spíše zájem o hnízdní budku a nerozptylují se jinou činností. Celé chové zařízení pro ary tvoří dva zahradní domky, z nich vedou ven závěsné klece o metrové šířce s půldruhým metrem výšky. „Dostanou se tak na čerstvý vzduch a hlavně na slunce. Arové, i když mají prostor, většinou stejně jenom lezou, takřka nelétají,“ vysvětluje Jaroslav Jelínek. Nutno dodat, že vnitřní prostory voliér jsou naopak nadprůměrně veliké, každá má délku 3,5 metru, šířku 1,5 metru a výšku 2,5 metru. Ptáci zde tráví většinu času. „Ven je pouštím okolo poledne a zavírám nejpozději v osm večer,“ dodává chovatel.

ROZHOVOR: Jaroslav Jelínek: Ary hyacintové se nám podařilo odchovat až po 14 letech, ale stálo to za to

Jaroslav Jelínek má prakticky kompletní kolekci velkých druhů arů, tedy těch, co lze legálně sehnat. „Chybí mi jen arové kanindy, ale na ty bohužel už nemám prostor,“ vysvětluje. V obou chovatelských zařízeních je po čtyřech voliérách. Míříme nejprve k těm, ve kterých je „hvězdný“ pár arů hyacintových, rodiče pěti loňských mláďat. Sledujeme je zvenku skrz průletová okna, ale papoušci jsou nedůvěřiví a nechtějí se nám ukázat. Zamíříme tedy za nimi do zázemí. Hned za dveřmi vidíme krásný pár arů zelených. Teprve po chvíli si všímáme, že samec má poraněné jedno oko. „Původnímu majiteli vadilo, že samec je na jedno oko slepý. Jinak je úplně v pořádku. Proto mi tento pár prodal a sám si sehnal jiný, stoprocentně bez vad,“ popisuje Jaroslav Jelínek.

Čekání na odchov arů hyacintových

Ačkoli jsou arové zelení v „novém“ teprve několik měsíců, už jeví zájem o hnízdní boudu. Hned vedle nich v druhé voliéře vidíme ary červenouché. „Samec je oškubaný na hlavě, obírá ho samice,“ hlásí nám Jaroslav Jelínek a skutečně, samec připomíná spíš samici vazy velkého v době hnízdění (tito afričtí papoušci během hnízdní sezóny přicházejí o peří na hlavě a vypadají tak trochu jako supové), ale jinak vypadá vitálně. Chvíli se obecně bavíme o obavách řady chovatelů z chovu tohoto druhu arů, který často trpí na dilataci žlaznatého žaludku, je stresovější než jiní arové a propadá zlozvyku škubání peří. Přesto v posledních letech patří mezi nejžádanější vzácné druhy arů. Jaroslav Jelínek už v minulosti ručně dokrmoval několik mláďat jiným chovatelům, včetně známého specialisty na ary Zdeňka Špalka, s nímž se už dlouhá léta přátelí.

K TÉMATU: Český rekord: pět mláďat ary hyacintového od jednoho páru za jediný rok

Ve třetí voliéře míjíme ary ararauny a už jsme u nejočekávanějších obyvatel celého zařízení: arů hyacintových. Posedávají na majestátné boudě a vykukují směrem k nám, na neznámé vetřelce. Po chvíli už celkem v klidu pózují našim fotoaparátům, dokonce přelezou k otvoru hnízdí boudy a jeden z papoušků do ní vleze. Ary hyacintové chová Jaroslav Jelínek od roku 2000, pořídil si je jako půlroční mláďata a ručně dokrmil. Poprvé mu zahnízdili v devíti letech, tehdy však byla snůška neoplozená. Podruhé, ve věku 12 let, se jim už vylíhlo jedno mládě, ale rodiče ho nekrmili, takže uhynulo. Pak si arové dali rok pauzu a loni, když došlo na další snůšku, nechtěl chovatel nic riskovat a po dvou týdnech, když bylo jasné, že obě vejce jsou oplozená, je odebral a podložil pod osvědčený pár arů vojenských.

Arové vojenští v roli spolehlivých chův

„Vojáci“ dvě mláďata arů hyacintových vylíhli a krmili asi tři týdny, než si je Jaroslav Jelínek s manželkou odebrali do inkubátoru k ručnímu dokrmení. Arové hyacintoví mezitím znovu zasedli a znovu měli dvě vejce. Opět obě oplozená, ale tentokrát je nebylo pod koho podložit, takže rovnou putovala do líhně. Tentokrát se vylíhlo jen jedno mládě. A to samé se opakovalo ještě dvakrát: třetí a čtvrtou snůšku tvořily opět dvě vejce, obě oplozená, ale vylíhlo se jen jedno mládě. Celkem tedy manželé Jelínkovi ručně odchovávali pět malých arů hyacintových za jedinou sezónu. V době, kdy jsme je navštívili, bylo arům už půl roku a ti nejstarší si procvičovali křídla. „Už nám tu po kuchyni létají,“ ukazuje nám později Jaroslav Jelínek, když se jdeme na mláďata podívat.

Vraťme se ale k druhému chovnému zařízení arů, které je na chlup stejné jako to první: čtyři vnitřní voliéry s venkovními zavěšenými klecemi. Dosud jsme se ale podrobněji nevěnovali netypickému typu stavby zimovišť. Na první pohled zaujme hodně zkosená střecha a vysoká čelní stěna domků, která umožnila nad vnitřní voliéry umístit velká prosklená okna. Tudy se dovnitř celoročně dostává slunce a také teplo. „V zimě v podstatě jen temperujeme na sedm stupňů, ale díky slunci se zimoviště často vytopí i na 20 stupňů,“ popisuje Jaroslav Jelínek, když procházíme už druhým zázemím voliér a míjíme pár arů arakang, arů vojenských, druhý pár arů araraun a ary zelenokřídlé. V každé voliéře je bytelná ležatá bouda. Okna nad voliérami celý prostor nádherně prosvětlují.

Krmení arů? Třikrát denně

Zastavujeme se u poslední voliéry a fotíme si krmné pulty. „Osvědčilo se nám krmit třikrát denně. Ráno dostávají ovoce a zeleninu, v poledne zrní a granule a večer ořechy,“ líčí Jaroslav Jelínek. Sám je poměrně dost pracovně vytížený, takže je rád, že mu s krmením pomůže manželka i děti. „Ale ještě když jsem měl staré voliéry, kde se tu a tam proběhla myš, manželka tam odmítala chodit,“ přidává k dobru historku ze své chovatelské minulosti. Arové jsou dlouhověcí ptáci, takže se zajímáme, jak dlouho Jaroslav Jelínek chová současné páry. „Tu a tam došlo k nějaké výměně nebo úhynu, ale z 80 procent jsou tu ti samí ptáci okolo deseti let. Stále ve stejných voliérách, bez nějakých zásadních změn,“ odpovídá.

Přesouváme se k třemímu chovnému domku, kde má Jaroslav Jelínek klece s odstavovanými mláďaty arů, ale i pár papoušků senegalských. Z velké klece Montana se na nás dobývají dvě mláďata arů vojenských, jedna ararauna a jeden ara malý. Ten nepochází z chovu Jaroslava Jelínka, ale není žádnou výjimkou. Chovatel pomáhá řadě kolegů, kteří nemají čas na ruční odchov mláďat, o která se odmítl postarat rodičovský pár, nebo jde zkrátka o tak vzácný a drahý druh, že se nevyplatí riskovat odchov pod rodiči. Jaroslavu Jelínkovi a jeho manželce takto prošli pod rukama už před lety arové hyacintoví od Zdeňka Špalka, arové kanindy, zelení, červenouší a další. Zkušeností má tedy na rozdávání.

Nejen arové, ale i kakaduové molučtí

Odstavovanými mláďaty arů ale naše prohlídka chovatelského zařízení Jaroslava Jelínka nekončí. Přicházíme k dalším dveřím, protože třetí domek je přepažen na dvě samostatné místnosti a v té druhé je ve vnitřní voliéře pár kakaduů moluckých. Má o trochu menší prostor než arové, ale i jim Jaroslav Jelínek vybudoval venkovní závěsnou klec. Mohou se tedy dostat na čerstvý vzduch a především na slunce, které je pro papoušky důležité kvůli vstřebávání vitamínu D. Samce „molučáka“ získal Jaroslav Jelínek od veterinářky Ľubice Nečasové, která mu pomáhala s trávicími potížemi jednoho z mláďat arů hyacintových. Samice je u něj déle a propadla nešvaru škubání peří na břiše. Se samcem by ale měla přijít na jiné myšlenky – ostatně, hnízdní boudu už kakaduové ve voliéře mají.

Marně se rozhlížíme po žacích a výstavních andulkách. Chovatel nám vysvětluje, že od arů má další chovy odděleny, především kvůli riziku nákazy. „Výstavní andulky jsou ptáci, s kterými se neustále cestuje někam na výstavy, dost často si dovážím nové jedince a nechci riskovat, že bych si dotáhl nějakou nemoc, kterou by potom trpěli arové,“ vysvětluje. Andulky proto chová v zázemí své truhlářské dílny o několik ulic dále. Na návštěvu téhle části chovného zařízení ale už nemáme čas, a tak se těšíme, že si ho prohlédneme někdy příště. Včetně řady ocenění, které Jaroslav Jelínek stačil během posledních pěti let, kdy se vedle arů a žaků věnuje výstavním andulkám, stačil nasbírat.

Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz