Jan Potůček 
UVNITŘ FOTOGALERIE – Mezi chovateli arů patří k nejlepším. Drží několik prvoodchovů v někdejším Československu i v České republice (jako prvnímu se mu podařilo rozmnožit ary červenoramenné, vojenské, arakangy, červenouché a kanindy). Chovu největších papoušků se věnuje nepřetržitě téměř padesát let, ale jak říká, stále se má co učit. Zdeňka Špalka jsme navštívili šest let od poslední reportáže a zjišťovali, co je u něj nového. První část naší návštěvy ve formě nové reportáže jste si mohli na Ararauně přečíst minulý týden, další nabízíme dnes jako rozhovor.
Naposledy jsme u Tebe dělali reportáž před šesti lety. Co se u Tebe od té doby změnilo, co máš nového v chovu? Pamatujeme si, že jsi hodně „bojoval“ s ary hyacintovými a zelenými.
S ary hyacintovými se mi částečně daří, ale mláďata musím odebírat k ručnímu dokrmení. Letos jsem přišel na nový fígl, takže jsem ochotný jim mláďata nechat v boudě. Zkrátka mi to nedá, za úspěch považuji, když mláďata odchovám normálně pod rodiči a ona s nimi pak vylétnou z boudy. Ary hyacintové se mi podařilo dvakrát odchovat i pod chůvami, konkrétně pod araraunami. Vyšlo to tak, že se jim shodovala snůška. Povedlo se to třikrát, ale je zajímavé, že napoprvé jsem musel mladého aru hyacintového odebrat, jakmile vylezl z boudy. Začal křičet a ararauny se bály, málem se zabily. Když jsem jim mláďata hyacintů podložil podruhé a potřetí, vytáhli je až na bidlo a devět měsíců je krmili venku jako diví.
Ary hyacintové si vždycky odchoval po jednom mláděti?
Prakticky ano, jednou se podařila dvě. Celkem jsem jich odchoval už asi deset. Ta dvě mláďata z jednoho hnízda jsem vystavoval přede dvěma lety na EXOTĚ Olomouc 2016. Ale dařilo se mi je odchovávat i dříve, moje odchovy mají například v západočeské Zoo Plasy, bral si je ode mě Miroslav Chládek z Avicentry a někteří ptáci šli do zahraničí, dokonce až do Řecka.
A co arové zelení? To je jediný druh, který se Ti zatím nedařil odchovat. Stále odolává?
Co se týká arů zelených, původní starší pár jsem loni přemístil, protože měli voliéru mezi ary hyacintovými a ary araraunami a asi jim to nesvědčilo. Dal jsem je tedy do druhé řady voliér, kdy z jedné strany nemají žádné sousedy a z druhé ary rudobřiché. Jejich chování se naprosto zlepšilo, dokonce jsem viděl, že už se krmí a brání boudu. Letos samice snesla jedno vejce, bohužel před boudu na zem. Jsem zvědavý na příští rok, snad by to mohlo dopadnout. Evidentně jsou to už dost staří ptáci na to, aby mohli zahnízdit.
Od naší minulé návštěvy u Tebe ale přibyl ještě jeden pár arů zelených.
Ano, mám druhý pár, který jsem si dovezl z Holandska. Jsou to čtyři roky nebo pět let staří ptáci a jsou perfektní. Zajímavé je, že jim zatím odolává pletivo Bekart s oky 2 x 2 cm o šířce drátu 2,05 mm. Nevšímají si ho. Mám ale připravené silnější pletivo, kdyby se tam něco stalo.
Když odhlédneme od těchto dvou konkrétních druhů, jaká byla obecně Tvoje letošní chovná sezóna?
Letošní sezóna byla taková slabší. Nic mi ale nepadlo, a to je hlavní. Jinak mi všichni arové hnízdí o prázdninách, a to letos byla ta největší vedra. Ptáci přestali žrát, dostávali poloviční dávky. Před prázdninami mi stihl zahnízdit jeden pár arů kanind, který pravidelně zasedá v dubnu. Tam to bylo bez problémů. Jinak došlo k paradoxu, že v těch největších teplech zahnízdil pár arů araraun, který je už hodně starý a nic jsem od něj nečekal. Už loni nehnízdil, tak jsem předpokládal, že je budu mít už jen na dožití, ale letos mají tři mláďata. A jak se v září trochu ochladilo, připravuje se jeden pár arů hyacintových. Jinak mám nějaké odchovy od menších arů, nobilisek a arů malých. Překvapivě mi letos nezasedl ani jeden ze čtyř párů arů červenouchých.
A všechny dřív odchovávaly?
Jeden pravidelně, druhý hnízdil ob rok. Další dva páry by už také měly být teoreticky chovu schopné, protože jim bude už okolo osmi let. Probírají se, ale neviděl jsem je se pářit. Krmí se, to ano, ale k ničemu zatím nedošlo. Ptáci zatím nepřepeřují, tak možná ještě k něčemu dojde. Ale už je na to dost pozdě. Je paradox, že z loňských odchovů arů červenouchých mi zbyli dva samci a letos každý volá, jestli nemám samici. Přitom dříve byla poptávka po samcích. Pamatuji se, že když jsem s ary červenouchými začínal, samec byl vzácnost. Letošní sezóna tedy nebyla nic moc, ale ptáci jsou zdraví, neškubli se žádní další arové kromě nejstarší ararauny, kterou mám a jíž by mohlo být okolo šedesáti let, a chovné samice ary hyacintového, kterou oškubal už před čtyřmi roky samec. Ta už taky neobroste.
Letošní horka byla opravdu extrémní. Jak je arové u Tebe přežívali?
Byli zalezlí. Jakmile přestanou mrazy, pouštím je ven a prakticky je už nezavírám. Venku bývali brzy ráno a potom zase až k večeru. Když se ještě vrátím k chovné sezóně, je zajímavé, že mi letos nezahnízdil ani jeden pár arů horských. Vůbec nevím proč. Přitom u dvou párů jsem míval pravidelně odchovy. Ale každý rok není posvícení.
Jak dlouho vlastně chováš ary?
První ararauny jsem si pořídil v roce 1972. Jinak od roku 1971, začínal jsem ještě na škole. Nejdřív jsem choval australské papoušky, měl jsem jako jeden z prvních perličkové korely, a pak jsem měl docela štěstí na chovný pár rosel penant, který mi sám dvakrát za rok odchoval po pěti mláďatech. Což tenkrát byla rarita, takže jsem potom začal odchovávat papoušky červenočapkové, červenokřídlé, královské a horské. Postupně jsem je měnil. V archivu ještě mám časopis ze západní Evropy z roku 1973, kde o mě píší, že jsem jako jeden z prvních v Evropě odchoval kakaduy bílé. Postupně, jak jsem dával australské papoušky pryč, se k nám začali dostávat arové. Míchal jsem je v chovu s kakaudy, měl jsem osm druhů kakaduů. Podařilo se mi odchovat i kakaduy molucké.
To je docela těžké.
U nich bylo zajímavé, že jsem přišel o samce, sehnal jsem nového a odchov šel dál. Všichni mi říkali, že to je rarita, zvláště u těchto samců, kteří jsou dost agresivní. Kakaduy jsem ale dal postupně pryč, protože jsem získal kakadu žlutočečelaté tritony, mladý pár, který v sedmém roce sedl, samice snesla vejce, která byla čistá a samec ji osmý rok zlikvidoval. Tak jsem na kakaduy zanevřel, protože to bylo neskutečné. Přistřihl jsem tomu samci letky a on přesto dělal čtyřmetrové skoky. Dal jsem ho vždycky na měsíc pryč od samice a jakmile jsem ho vrátil zpátky, týden byli oba ptáci v pohodě, obírali se, ale potom na ni znovu zaútočil, až jí utrhl zobák. Potom jsem začal kakaduy postupně dávat pryč. Taky z toho důvodu, že jsem si je pořizoval ještě předtím, než vstoupila v platnost úmluva CITES a většinou šlo o ptáky z odchytu, kteří byli divocí. Na mě si trochu zvykli, ale jak přišla nějaká návštěva, už z dálky zalézali do záletů. Nechtěl jsem je vyhánět ven a způsobovat jim stres. Z toho důvodu jsem přešel na ary.
Tvoje kolekce arů byla a možná stále ještě je nejkomplexnější v Česku. Kolik druhů jsi choval?
Měl jsem 18 druhů a poddruhů. Včetně ary červenoramenného cummanensis (dnes samostatný druh ara amazonský, pozn. red.), u kterého mi samice snášela vejce, ale nechtělo se mi k ní shánět samce, tak jsem ji letos prodal. Takže jich mám 17 a tento jeden dostupný druh mi ještě schází.
Možná budou časem dostupní i arové kobaltoví.
To jsem zkoušel u bývalého kurátora Loro Parque Matthiase Reinschmidta, ale nebylo to možné. Slyšel jsem, že se tento druh výborně množí. Že mívají klidně i čtyři mláďata za jedno hnízdění.
Chovu arů se věnuješ přes 40 let. Jak za tu dobu hodnotíš vývoj chovatelství? Děláš něco jinak než dřív?
Člověk se u arů pořád něco učí. Každý rok udělá nějaký kopanec, kterému se další rok vyvaruje, ale přijde zase něco jiného. Ti ptáci jsou nevyzpytatelní. Jeden rok se chovají tak a druhý rok zase jinak, i když je u nich odchov. Ale jsou to takoví zvláštní papoušci, nedají se srovnávat s australskými druhy.
Jsou to osobnosti.
Ano. A jsou velice šikovní a chytří. Měl jsem taky případy, že jsem měl v kapse ořechy, chodil jsem kolem voliér a dával je arům. Pár mi jich ještě zbylo a šel jsem dovnitř měnit vodu, měl jsem tam jednu ochočenou araraunu a ta hned ke mně přilétla a sáhla mi do kapsy. Takže opravdu nejsou blbí. Čím větší pták, tím větší mozek. Ale i malé druhy arů jsou hodně vnímavé. Občas mi známí chovatelé říkají, že bych mohl mít černé kakaduy a zoborožce, ale já říkám ne. Arové jsou arové, i když dnes už je má spousta chovatelů a jejich ceny se propadly.
Jak své ary krmíš?
Dřív jsem si míchal krmné směsi sám, potom jsem od toho upustil a navázal jsem kontakt s Avicentrou. Pan Chládek ode mě také bral dost ptáků. Dával jsem mu vždycky procentuální soupis zrnin a od mi namíchal vždycky celou míchačku. Takže jsme toho vždycky museli vzít 16 metráků. Dělil jsem se o to s kamarádem. Předloni jsme to s Miroslavem Chládkem rozebírali a konzultovali, zjistil jsem, že jeho směs Avicentra de lux prakticky odpovídala těm mým požadavkům, tak už teď druhý rok od něj beru tuto pytlovanou směs. Je tedy paradox, že v ní má sušené banány. Ptáci, které jsem získal ještě před zavedením CITES, banány nechtějí. Ale mám výhodu v tom, že se mnou chodí krmit dva jezevčíci a ti na to už čekají. Zajímavé je, že ptáci, kteří byli odchovaní v Evropě nebo už u mě, banány žerou bez problémů. Kromě arů hyacintových a zelených.
Zkoušel jsi někdy dávat arům granule?
Začal jsem s nimi asi před šesti lety. Dávám Orlux od Versele Laga. Mám takovou zajímavou zvláštnost u krmení. Krmím pondělí, středa a pátek. A střídavě u krmení zrninami přidávám malou odměrku granulí. Arové hyacintoví dostanou dvě nebo tři odměrky. Menší arové jednu. A to střídám, další krmení jim dávám Orlux. Mimo to v úterý a čtvrtek dáváme ovoce ze zahrádky a mrkev. V sobotu a v neděli dělám všem arům klasickou vaječnou míchanici. Jen samotnou z domácích vajíček od slepic a perliček. Smíchám to jen se strouhankou, aby to nebylo mazlavé. A začal jsem do ní dávat trošku Tarsinu, jenom lžičku. Poradila mi to doktorka Vaidlová. A také lžičku přípravku s vápníkem. Jinak nedávám nic, žádné vitamíny, ani do vody. Vodu máme svoji, velice kvalitní, ze tří studní. S vodou tedy problém nemáme.
A do vody nedáváš ani žádná okyselovadla?
Ne, nic. Dřív jsem papoušky odčervovával, teď to už snad dvacet let nedělám, protože ve směsi zrní mají arové pálivé papričky a berou si je. Je to tedy nárazové, jeden týden jsou rozžvýkané a další týden nic, ale zatím jsem neměl s červy žádný problém.
Při tomto systému krmení tedy arům denně měníš jenom vodu?
Ano.
Jinak mají každý den něco jiného? A když mají mláďata, krmíš taky tak, nebo jinak?
Taky tak, ale dostávají větší dávky. Ale když třeba zjistím, že u zrnin mají přes den málo vyžráno, tak příště jich dostanou méně. Držím je tedy trošku střídměji. V Brazílii jsem viděl volně létající divoké ary, kteří byli velicí, ale hubení. Ti se museli nalítat, aby sehnali nějaké žrádlo! Není to tam jako u nás, že je chovatelé cpou. Podle mě je blbost, aby se jim dávalo tolik krmiva, co sežerou. To by nemělo být.
Takže jde o takové „krmení hladem“.
Částečně. Je to taková trochu dietní kůra a zatím se mi to osvědčilo, protože ty odchovy tady jsou. Tedy byly. Snad příští rok zase budou.
O Tobě se ví, že jsi zastáncem přirozeného odchovu mláďat pod rodiči. Není Ti to líto, když vidíš, že dnes chovatelé ve valné většině odchovávají všechno ručně a že udělají de facto dvakrát tolik mláďat co Ty?
Ne, absolutně mi to není líto, protože i když jsou dokrmovací směsi kvalitní, na mláďatech to je znát. Sám jsem se o tom přesvědčil, protože ke mně dřív často jezdil Josef Černý a chtěl po mně dopárovat pro někoho ary, hlavně vojenské. A když přivezl toho svého „vojáka“, u kterého říkal, že vybral toho největšího, a pustil ho k těm mým, bylo to jako nebe a dudy. Bylo to znát. Rodiče jsou zkrátka rodiče. Největší zkušenosti mám s araraunami, ty odchovávám spousty let a dříve, když je chtěli podnikatelé na ochočení, nebyl pro mě problém odebrat je na dvou měsících. Ochočil jsem je, ale potom, když toho ptáka majitel dopároval, tak některý ara perfektně hnízdil, jiná samice nesnášela, další vejce nevyseděla, takže si myslím, že mateřský pud od rodičů je pro mláďata daleko lepší, než je odchovat ručně. Umělým odchovem a častým hnízděním se podle mě dospělí ptáci vyčerpají, protože nic takového jim v přírodě nehrozí. Myslím si, že si páry také potřebují trochu odpočinout. Proto jim v zimě prakticky nepřitápím, jedině když jsou velké mrazy. To pak temperuji na pět stupňů, termostaty mám stáhnuté, a ještě k tomu umístěné v rohu nahoře, takže když jdu ráno krmit, na polici pro misky, která je metr a půl od stropu, je na vodě tenká vrstva ledu.
S ary jsi docílil několika prvoodchovů v Československu a České republice. O jaké druhy šlo?
Pokud si dobře vzpomínám, první byl u nejmenších nobilisek, které jsem odchoval už v roce 1972. O rok později se mi podařilo odchovat jejich poddruh cumannensis. Paradoxně o ně nebyl absolutně žádný zájem, všichni chtěli nobilisky. Měl jsem potíže je vůbec udat. Potom jsem poslední odchov prodal i s chovným párem Zdeňkovi Pichlíkovi do Dunajské Stredy. Potom mám prvoodchov ary vojenského, kanindy, snad i arakangy, arů červenouchých a to je asi tak všechno.
Kterého toho odchovu si nejvíce ceníš?
Každý prvoodchov pro mě byl událost.
A máš mezi ary nějaké svoje favority?
Všechny mám rád, nerozlišuji mezi tím, jestli jsou to nobilisky nebo arové hyacintoví.
Charakterově se ale jednotlivé druhy arů liší. Který druh je z tohoto hlediska nejzajímavější?
Charakterově jsou nejzajímavější arové hyacintoví, ti jsou takoví přítulnější. Jeden pětiletý samec si dokonce nechá drbat hlavu, když je krmím. Ostatní už ani náhodou, u těch už musím používat metrový klacek z tvrdého dřeva, protože jinak bych přišel o všechny prsty. Jakmile jsou v páru, zdivočí. Než je spáruji, jsou v pohodě, ale jakmile dostane protikus, je konec. To nezná kamaráda. Není to jednoduché držet ho jednou rukou na tom klacku, protože arové hyacintoví přeci jenom něco váží, a druhou rukou jim dávat krmení.
To ale asi nebude ještě nic proti kontrole hnízd, ne?
U mě to není nic divokého, protože u všech velkých druhů arů mám v budkách kamery s neviditelným infrazářením. Jsou umístěné ve stropě boudy, tím pádem jsou ty budky o něco vyšší, než by ptáci potřebovali, ale nechci, aby se k těm kamerám dostali. I když se mi taky ze začátku stalo, že jsem musel budku ještě o 10 cm zvýšit, protože samec byl tak chytrý, že si pod kameru nahrabal hoblovačky a potom se na ni dostal. Teď tedy používám budky, které jsou vysoké metr. Z toho důvodu se mi u nich nedaří přirozený odchov, protože prvních pět až osm dnů to je naprosto bez problémů, to vidím, jak ten samec krmí samici, a oni si to krmivo mezi sebou kolikrát vymění, takže ten impuls je takový jemný. Ale po tom osmém dnu už tu jemnost ztrácí a samec do ní to krmivo rve a samice úplně nadskakuje, až ušlápne mládě. Ze začátku se mi stalo, že takto ušlápla i patnáctidenní mládě. Zajímavé je, že u jiných druhů arů se mi to nestalo. Možná to je tím, že mi zatím hnízdí jen jeden pár arů hyacintových, ten druhý zatím má čisté snůšky, ale vypadá to, že se už sehrává. Rok od roku je to lepší.
Ono to s ary hyacintovými není vůbec jednoduché. Nejprve jsi je nemohl odchovat a když se Ti to podařilo, začaly Ti úřady házet klacky pod nohy kvůli papírům.
S tím byli potíže, ano. Ale podařilo se to vyřešit. Doložil jsem jim dokumenty, ale zajímavé je, že jsem dostal žluté eurocitesy, na kterých je někde uvedeno C a někde F. Přitom jde o mláďata od stejného páru. Jak to na tom úřadě dělají, nevím… „Céčkové“ ptáky prodám bez problémů, ale někdy musím složit ptáky s papíry C a F, a to je horší. Přitom jde o mláďata od jednoho páru. S tím jsem se ale už nějak smířil, horší to je s ary horskými. Já jsem je prakticky přivezl jako první s Luďkem Hovorkou, kterému hned zahnízdili a měl první odchov na světě. Mně se stále probírali, ale nic nedělali, tak jsem je nechal znovu endoskopovat asi po šesti letech a teprve po osmi letech mi začali odchovávat. V té době ještě byli v CITES II. Z vlastních odchovů jsem si nechal samici a samce jsem sehnal na čestné prohlášení z Prahy z Čestlic. Hned ten rok se dostali do CITES I a mě ti ptáci začali odchovávat a jsou s tím potíže. Mám žluté eurocitesy vydané jen na první transakci. Zajímavé je, že největší zájem o ary horské je asi na Slovensku a tam ptáky s takovými papíry nechtějí. Jejich Agentura ochrany přírody a krajiny je tak přísná, že je nepustí přes hranice.
Přitom je to tak hezký pták.
Ano. Úřady mi to zdůvodňují, že peruánská vláda nikdy nedala povolení k jejich vývozu ze země.
Ale přitom ptáci, kteří se vyskytují v chovech po Evropské unii, pochází z odchovů z České republiky. A tam se v tom úřady nehrabou.
Přesně tak. Pamatuji si, když u nás začínala Agentura ochrany přírody a krajiny, přijely za mnou na návštěvu dvě úřednice a nechal jsem si od nich udělat zápis do kroniky návštěv. Chodily od voliéry k voliéře, fotily si všechny ptáky a ptaly se mě, jak se jmenují. Kromě několika druhů je absolutně neznaly.
Když už jsme u úředníků, jak u Tebe probíhají kontroly? Když se Ti podaří odchovat ptáky z CITES I, asi to je důvod k návštěvě úředníků. Nutí Tě odchytávat rodičovské páry?
Dospělé ptáky už odchytávat nemusím, protože u arů hyacintových je povinná parentita, takže od chovného páru mám uložený vzorek krve v laboratoři v Plzni. Když tedy odchovám mládě, zavolám a přijedou za mnou ze životního prostředí z Hradce Králové a před nimi odeberu krev, zapečetí se a posílá se do Plzně. Co se týká ostatních arů, tak třeba odchovy arů vojenských už nechodí kontrolovat, ale chodí na odchovy arů arakang, červenouchých a kanind. Zkontrolují, zda mláďata mají nesnímatelný kroužek a zda souhlasí číselný kód. Chytám tedy jen mláďata. Staré ptáky už chytat nemusím.
Kdysi jsem měl jeden problém u arů vojenských, kdy jsem sehnal samce z Anglie s čipem. Hned ten rok mi udělali odchov. Z Prahy přijela kontrola na chovný pár s velikou čtečkou čipů, ale čip nenašli. Tak po mě chtěli, ať původní majitel pošle krev z Anglie, což jsem odmítnul, protože jsem věděl, že ten pták čip určitě má. Tak jsem ho vzal a zajel jsem k veterinářce MVDr. Ľubici Nečasové, která vzala malou čtečku a ukázalo se, že ten ara má čipy tři. Ten pravý, a ještě dva další. Tak to ofotila, podepsala se pod to a já jsem to poslal Agentuře. Ta po mě chtěla, abych s tím ptákem ještě přijel za nimi, ale to jsem odmítl s tím, že si mají přijet sami. Stalo se, tentokrát si vzali dvě čtečky. Naštěstí jsem věděl, kde ten ara čip má, protože jinak by ho znovu nenašli. Musel jsem ho chytnout, oni mu úplně drhli peří v místě, kde ten čip měl být a skutečně ho tam našli. Tak si myslím, že ty jejich čtečky asi nebudou moc kvalitní.
V Hradci úředníci čtečku nemají, ale já mám vlastní a ta je docela kvalitní, vznikla z výběrového řízení zoologických zahrad. Sehnala mi ji Yveta Svobodová z Ostravy. Je to jediná čtečka, která dokáže načíst čip i z želvy. Je fakt, že kolikrát toho ptáka ani nemusím chytat a čtečka čip přečte na půl metru nebo přes přenosku.
To jsou taky takové strasti chovatele, není to jenom o chovu, ale i o papírování…
Toho papírování je někdy hrozně moc, ale nedá se nic dělat. Jenom mě štve, že na těch úřadech je spousta lidí, kteří k tomu nemají vůbec žádný vztah a kteří tam sedí čistě jako úředníci. Měli by tam být lidi, kteří jsou odborníci. Neříkám, že jsou všichni špatní, ale část ano. Do odbornosti mají daleko.
Od naší poslední návštěvy jsi přistavěl nové voliéry. Kolik jich máš a co jsi do nich dal?
Dostavěl jsem si vzadu dalších devět voliér. Všechno jsme si dělali svépomocí, nenajímal jsem si žádnou firmu. Svářet umím. Přibyly nové druhy a u některých jsem zvyšoval počty párů. Chtěl jsem u těch větších arů mít alespoň dva páry. V původních voliérách na ně ale nebylo místo. Navíc se stává, že v daném roce neprodám odchovaná mláďata a blokují mi další voliéry. I teď mám z loňska ještě tři ary vojenské, jednoho aru kanindu, který je ale už zamluvený, ary horské a červenouché. Jenže už mám plné i všechny nové voliéry. Ještě je tady možnost dalších dvou tří voliér, nedalo by to tolik práce, ale zatím se do toho nechci pustit – asi to nechám na syna Igora, který mi s chovem hodně pomáhá. Nechám prostor mladším. Jsem rád, že se o chov zajímá, jen je smůla, že zatím musí bydlet v Hradci. Dojíždí mi pomáhat tři dny v týdnu.
Od kterých druhů arů máš nejvíc párů? Viděli jsme hodně arů červenouchých…
Nejvíc je arů červenouchých a hyacintových. U arů červenouchých mám čtyři páry, arů hyacintových mám osm jedinců, spárovaní jsou jen někteří. Jinak mám po dvou párech ary zelené, ararauny, u arakang mám momentálně jeden a půl páru, potom tam mám ještě samici středoamerické mexické formy ponechanou zvlášť, zatím jsem k ní nesháněl samce. Arů kanind mám dva páry, stejně jako arů horských. Všechny ostatní menší ary mám po jednom páru, kromě nobilisek, které jsou dva.
Při našem minulém setkání jsi měl smělé plány o ararech. Jak to s nimi vypadá?
Měl jsem plány, ale zatím to je nedostupné, hlavně finančně. Spíš si myslím, že vzhledem k tomu, jak se množí arové kobaltoví, možná bude za nějaký ten rok schůdnější cesta získat je než arary. Rozhodně lépe než arary hnědočelé, tam je to takřka nemožné. Uvidíme. Arů kobaltových je docela dost v zoologických zahradách, ale ty je nemůžou dávat do soukromých chovů.
Se zoologickými zahrady udržuješ čilý kontakt, sedíš v jejich komisi pro chov papoušků.
Ano, jsem v této komisi. Každý rok máme dvou až třídenní zasedání. Letos bylo v Děčíně, loni v Košicích. Je to dobré, že můžu takto předávat zkušenosti. Když mají nějaký problém, zavolají mi a já třeba zajedu poradit s budkami, jako třeba v Ostravě, Děčíně, Ústí nebo Plzni. Teď je pěkná zoo v Plasech u Plzně, kde jsou nádherná zvířata. I to prostředí je pěkné, hodně vody, vodopády, velké a hezké voliéry. Mají třicet nebo čtyřicet vzrostlých palem, které v zimě zadělává každou do malého skleníčku s radiátorem.
Jak bys hodnotil úroveň chovatelství arů v České republice? Jde nahoru, nebo se drží pořád stejně?
Určitě jde nahoru, ale pouze v soukromé sféře. V zoologických zahradách to je strašně špatné, protože lidi, kteří to obsluhují, jsou čistě zaměstnanci a ti nekoukají, jenom se zajímají o to, aby přišli včas do práce a nebyli tam ani o minutu déle, než musí. Dám příklad z Plasů: tam jsou ošetřovatelky, které pracují dopoledne tři hodiny, pak dostanou zdarma kvalitní oběd a pak odpoledne jsou tam pár hodin za takový plat, který by jim lidé z jiných zoologických zahrad záviděli. Ale po čtrnácti dnech tam ty ošetřovatelky zjistily, že želvy už neměly oči. Co tak mluvím s kurátory, protože ti mají na starosti v zoo veškeré ptactvo, nemůžou to všechno obsáhnout, protože by museli chodit za každým ošetřovatelem. Je to pak znát na těch odchovech, protože statistiky jsou jednoznačné. Například arů červenouchých se u nás odchovalo určitě už 100 kusů a v zoo to byly dva kusy v loňském roce.
Teď se po letech podařilo zlínské zoo poprvé odchovat ary hyacintové, dokonce přímo pod rodiči.
Ano, jedno mládě.
Také jim znovu, už potřetí, ulétli arové hyacintoví z velké proletové voliéry, kde rozpletli pletivo.
To ani nevím. Pravidelně se u mě stavuje ředitel zlínské zoo Roman Horský, protože jezdívá na Nový rok za rodiči do východních Čech, ale nezmínil se. Jsem v kontaktu s kurátorem Václavem Štraubem, vídáváme se na papouškářských komisích v zoo. Ale pletené pletivo je pro ary hyacintové dost nevhodné. Škoda, že se nezeptali nějakého chovatele. Pamatuji si, jak Miloši Václavíkovi uletěly arakangy nebo arové zelenokřídlí. Je to už spoustu let, a chytnul je až v Krkonoších. Ti ptáci, když letí, jsou opravdu rychlí.
Tobě někdy arové uletěli?
Já jsem měl kliku, že se mi to stalo jen dvakrát. Před dvaceti lety mi samec ararauny rozpletl pletené pletivo na stropě voliéry, oba se dostali ven, ulétli, ale bylo štěstí, že samice hůř létá, takže letěla nějakých 100 metrů k cestě a tam narazila do plotu. Kluci jeli zrovna z ryb, tak ji chytili a přinesli mi ji. Samec létal venku, posedával na břízách, které jsme tenkrát ještě měli. Já jsem byl v Brně, vrátil jsem se a koukám na toho samce, jak likviduje břízy. Samici mezitím zavřeli do vnitřní voliéry. Tak jsem ji vzal, dal do malé klece pod tu díru v pletivu a za půl hodiny tam samec byl za ní. A potom mi ulétla samice ary žlutokrkého, když moje bývalá žena špatně zavřela dvířka. Než jsme přiběhli, samička ulétla. Zdržela se v okolí dva dny a potom se úplně ztratila, tak jsem se s ní rozloučil. Po půl roce ke mně přijel bývalý chovatel, co si nechal už jen andulky, z vesnice o osm kilometrů dál. Prý se ptal se v Hradci ve zverimexu, kdo tady v okolí chová ary. Chytl tu samici pod síto, když žrala zrní se slepicemi. To byly jediné dva útěky v mém chovu. Musím to zaťukat.
Zmínil jsi syna Igora, máš tedy v rodině chovatelského pokračovatele?
Doufám, že ano. Igor se o chov zajímá, ale i vnučka, které je dvaadvacet let a studuje veterinu v Brně. Mám výhodu, že to mám všechno ve vesnici, takže snad tu pokračovatelé budou. Navíc jsem vnučce slíbil, že si u nás na parcele budou moci postavit dům, takže by to měla při ruce. Opravdu se zvířatům věnuje.
A jak se daří dalším Tvým chovům kromě papoušků? Málokdo ví, že se věnuješ i jiným zvířatům.
Ano, ta zvířata jsou podstatně mladší než já. Už je toho na mě poměrně dost, tak jsem trochu snížil stavy. Už nemám žádné ovce a kozy, ale stále si ponechávám daňky, nejmenší jeleny sika, u kterých se mi daří i odchovy. Mám i lamy, u kterých zatím odchov nebyl, ale neustále se páří. Uvidíme. Mám několik druhů pávů, s nimiž se mi daří. A okrasné kachny – čírky – ale letos chci jejich počet snížit na polovinu, protože to je hodně běhání. Každý den nachodím hodně kilometrů.
Kolik hodin denně věnuješ chovatelství?
Třetí rok jsem v důchodu, takže prakticky celý den, s přestávkami. Třeba ke slepicím chodím několikrát denně sbírat vajíčka, protože jakmile je začnou snášet do jednoho hnízda, je to katastrofa. Podobně perličky. Ale už to taky beru tak trochu sportovněji, takže začínám krmit o půl osmé nebo v osm, nechodím už v šest ráno jako dříve. Dopoledne mi to zabere čas do deseti nebo půl jedenácté, to se nezastavím. Potom se podívám na zprávy, přijde oběd a odpoledne dělám do večera druhé kolečko, až do soumraku. Dlouhou chvíli nemám. Vždycky jsem se divil, jak důchodci říkají, že nemají na nic čas, ale už to chápu. Na člověku je znát, že je starší, trochu mu ubývá sil a je pohodlnější. Dřív jsem do rána přemýšlel, spal jsem hrozně málo a pokud byl druhý den víkend, šel jsem to hned ráno realizovat.
Jezdíváš ještě po ostatních chovatelích, nebo už ne?
Nemám čas. Chovatelé jezdí ke mně. Každý mi nadává, že nikam nejedu, tak když mám cestu do nějaké zoo, příležitostně se u někoho stavuji. Mrzí mě, že jsem už dlouho nebyl u Čestmíra Drozdka, s kterým se znám od úplných chovatelských začátků. Občas jedu k Janu Nedělníkovi.
Co říkáš tomu, že se chov arů v České republice tak rozmohl? Dříve to byla spíše rarita.
Každý chovatel začíná australskými papoušky, andulkami a podobně. A má čím dál vyšší cíle. Co znám chovatele, opravdu přecházejí z australských menších papoušků na kakaduy, pokud to nejsou specialisté na lorie nebo zoborožce. Ale většinou jsou tím jejich chovatelským vrcholem arové. Vím to z vlastní zkušenosti, jezdí ke mně chovatelé, kteří říkají, že ara je jejich snem a potom když přijedou znovu za nějaký rok, už ho mají.
Začínají se už objevovat i barevné mutace a kříženci arů. Nelákají Tě?
Nejsem příznivec mutací ani kříženců, i když i v přírodě se to čas od času stane. Ale málo. U mě žádnou mutaci nemám a doufám, že nebudu mít, ale protože mi zůstal samotný samec ary zelenokřídlého, dal jsem k němu samici ary vojenského. Původně to měl být samec, dokonce endoskopovaný, a já jsem v tom domnění žil do doby, než ten samec snesl první vejce. Ti jsou spolu ve voliéře, ale křížit je nechci, jsem proti křížencům. Podle mě to je taková momentální móda. U rosel to bylo podobné, některé mutace stály hrozné peníze a dnes je seženete za pár korun. U australských papoušků mutace beru, ale křížence u arů ne. Zajímavé je, že není moc kříženců u kakaduů.
Arové jsou asi víc snášenliví než kakaduové.
Ano, kakaduové mají svoji tvrdou povahu.
Jaké jsou tvé nejbližší chovatelské plány?
Hlavně aby sloužilo zdraví. A samozřejmě EXOTA Olomouc 2018, kde vystavím ary hyacintové (rozhovor vznikal před výstavou, pozn. red.).
Máš nějaké poselství, které bys chtěl sdělit mladým začínajícím chovatelům?
Kdo se do toho dá, musí u toho hlavně vydržet. A mít trochu trpělivosti. Zvlášť u arů. Kdo o sobě tvrdí, že je chovatel a pozná po týdnu, jestli jdou ptáci k sobě, vymýšlí si. To není otázka měsíce nebo půlroku, ale let, aby se poznalo, jestli ti ptáci jdou k sobě a jestli z toho něco bude. Protože dva roky k sobě můžou jít a třetí rok to může být u toho páru úplně jinak. Měl jsem kdysi takový případ u arakang, pár spolu harmonizoval tři roky a najednou se mezi sebou začali mydlit a musel jsem je roztrhnout. A podle mě hlavně není možné měnit místo. Jak se změní místo v chovu, je to špatné. Může se narušit hnízdění dalších párů.
Takže bys doporučil trpělivost.
Ano, trpělivost. Zkrátka, když se nějaký pár dá do nějaké voliéry, měl by v ní zůstat, dokud ta voliéra nespadne.
Úvodní foto: Jan Potůček, Ararauna.cz
